to Pandorraa :
hezký, díky
já už jsem se nad tím pochopitelně zamýšlela PROČ - nevěřím, že se věci dějí náhodou a věřím, že situace a lidi si "přitahujeme", protože je potřebujeme. nicméně teď jsem pořád ještě v situaci, kdy se mi to strašně špatně hodnotí, těžko se mi odlišují "pravé" pocity od uražené ješitnosti, ega apod. Vím, že pravé jsou ve finále všechny, ale jde o to, které jsou upřímné každý den to cítím trochu jinak a každý den mám pocit, že to "poučení" je jiné. ještě nemám odstup a ani ten správný nadhled. nicméně se fakt snažím a to se doufám počítá (koneckonů jestli se nepoučím, tak si to zopakuju a to je sakra nějaká motivace )

paty, jsi moudrá žena. Mám se od tebe hodně co učit.

helena napsal(a):

jestli se nepoučím, tak si to zopakuju
paty, inteligent stejnou chybu neopakuje http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png
Ostatně uražená ješitnost a přišlápnuté ego jsou podle mého mínění stejně "pravé" pocity, jako ublížená dušička (což jsi asi myslela?). Jsou tvoje a musíš se s nimi srovnat bez ohledu na jejich "ne/pravost".

... v tom případě moc chytrá nejsem protože pár věcí jsem si v životě zopakovala - ony se na začátku tvářily úplně jinak a ve finále šlo zase o to samé ... ale kolik z nás se poučí hned napoprvé, že ?

to Pandorraa
Tvůj přístup se mi moc líbí, ale i když je zdánlivě prostý a jednoduchý, tak je to ten nejtěžší...
odstup je to, co potřebuju nejvíc, ale zároveň nejsem ochotná to "pustit" a neřešit. takže hledám proč, k čemu mi vlastně to lpění slouží a jestli je to ještě pořád o voytovi nebo už spíš o mé představě (o něm a našem vztahu). myslela jsem si, že už jsem to přijala, ale pak jsem zjistila, že jsem se k tomu ani nepřiblížila, že jen respektuju stav, který je nastolen, ale pořád ho neberu za "definitivní". svým způsobem tím voytu vlastně urážím, protože jeho rozhodnutí neberu "vážně", pořád čekám, že se něco změní. přijde mi to prostě tak absurdní, že to snad ani nemůže být pravda obávám se, že dokud se neodstěhuje a tím to konečně "nerozštípne", tak si ten každodenní kolotoč malých nadějí a velkých zklamání budu užívat pořád dokola. takže ta správná otázka asi zní - proč tohle vlastně dovoluji a ubližuji sama sobě (ne on, ale já jsem původce té bolesti - on mi jasně řekl, že odchází a taky to udělal, já si tady živím ty naděje, které jsou znovu a znovu "zklamávány" s každým odchodem za Ní...)

Upravil(a) paty0297 (24. 3. 2009 11:21)

Já jsem vděčná mému BM, že dokázal odejít poměrně rychle, i když se poprvé vrátil po pěti dnech a podruhé se pokoušel vrátit po půl roce. Já bych to nedokázala rychle ukončit, možná ještě teď bych se v tom plácala a ubližovala sama sobě. Pořád bych doufala, že pokud se mnou ještě stále je, pokud se vrácí, ještě stále máme naději.
Dodnes nerozumím tomu, proč jsem ještě stále někdy k sobě masochista.

Upravil(a) majkafa (24. 3. 2009 11:46)

Vařila jsem teď nudle s mákem mému milému synkovi, až se vrátí z práce, má je moc rád. A tak jsem si u toho přemýšlela, že se stále snažím lhát sama sobě.
Protože jsem napsala - máme naději.
Nene, správně je to, že pokud se vrací - mám naději.
Jsou to tři roky a momentálně mám zase trošku smutnící období. Tolik mi chybí. Ne takový, jaký byl, když odcházel. Ale ten, co mě miloval.
Miloval mě vůbec?

Upravil(a) majkafa (24. 3. 2009 12:29)

majkafa napsal(a):

Vařila jsem teď nudle s mákem mému milému synkovi, až se vrátí z práce, má je moc rád. A tak jsem si u toho přemýšlela, že se stále snažím lhát sama sobě.
Protože jsem napsala - máme naději.
Nene, správně je to, že pokud se vrací - mám naději.
Jsou to tři roky a momentálně mám zase trošku smutnící období. Tolik mi chybí. Ne takový, jaký byl, když odcházel. Ale ten, co mě miloval.
Miloval mě vůbec?

mrzí mě, jestli ti k té smutnící náladě přispívám, to bych nechtěla
ale máš pravdu - je to tvrdý, ale upřímný - ne "máme", ale "mám" - tím, že odešel, o tu naději už nestojí ...
ale ta poslední věta je podle mě zbytečná, kdyby nemiloval, vůbec by sis tuhle otázku nepokládala -nemůže nám chybět něco, co jsme nepoznali ...

paty i ne, vše OK. To je jenom má smutnící nálada. Ale už vím, že zase přejde a uvidím sluníčko. Každý mrak má stříbrný okraj. A nad mraky je stále sluníčko, i když ho ne vždy vidíme. Když jsem zítra na den tomu bude rok, letěla dopoledne z Egypta, to sluníčko jsem nad těmi mraky viděla. JE TAM.

Možná to byla jenom závislost a sobecká touha vlastnit. Závislost, která ještě stále někde uvnitř malinko přetrvává. A občas vyleze ven. Ale je čím dál tím slabší a méně často vylejzá.
Ale smutno mi za ním je. To jo.

Nevím, kaliku.
Jediné, co vím, (zrovna dnes jsem si četla k tomu jeden šlánek zrovna tady na babinetu, kde bylo vyzýváno, abychom se při zapalování lýtek a krizi středního věku nechovali destruktivně) je, že jsme se oba chovali destruktivně a zničili jsme našim dětem jejich jistotu. A že to děti špatně snáší. A že to já špatně snáším.

majkafa napsal(a):

Nevím, kaliku.
Jediné, co vím, (zrovna dnes jsem si četla k tomu jeden šlánek zrovna tady na babinetu, kde bylo vyzýváno, abychom se při zapalování lýtek a krizi středního věku nechovali destruktivně) je, že jsme se oba chovali destruktivně a zničili jsme našim dětem jejich jistotu. A že to děti špatně snáší. A že to já špatně snáším.

Že ty to špatně snášíš je věc jiná než že děti to špatně snáší. Spíš bych řekl, že děti hůř snáší dusno a nevraživost mezi rodiči než že se rozešli...

Souhlasím.
Jenže mezi námi dusno a nevraživost za těch 20 let dá se říct, že nebylo. U nás byla milenka bleskem z čistého nebe. Doslovně.
O to je to těžší.

Upravil(a) majkafa (24. 3. 2009 13:25)