Crabat napsal(a):

Máš pravdu, Pí, to já mám dneska nějakou podrážděnou náladu, za což se tedy omlouvám, dokonce i Tobě, Backy. Ano, dalo se to říci ohleduplněji, ale když Ty na ohleduplnost neslyšíš. Mám tedy mlčet a už nikdy neříct nic?.. Ale ani to asi nebude nejrozumnější.

Já si nechci jen tak povídat. Potřebuji u toho myslet! Povídat si můžu s veverkama anebo se stromy v lese. Od lidí očekávám přeci jen poněkud víc. Takže asi tak.

Podrážděný a nespokojený poustevník sám se sebou,

Kľudne to nehovor ohľaduplne, som zvyknutý. Ale otázkou je, čo chceš diskusiou? Zatiaľ jediné, čoho som sa dočkal, je obhajovanie vlastných názorov, keďže boli neustále napádané, to musíš uznať aj ty. A pritom toto som v zásade nechcel. Čo by som dal za to, keby som sem mohol prichádzať do pokojnej atmosféry vzájomného zdieľania a obohacovania. Ale na to by som musel byť prestať v strehu, čo hanlivé o mne zasa vypustíte. Viem, že to myslíte dobre ( aspoň dúfam ), ale akosi to má práve negatívny efekt, ak chceš vedieť.

A mimochodom, bol som v Piešťanoch na organových slávnostiach. Neznášam klasiku, ale tam som si to užil, nie preto, že by som to počúval, ale že som pri tom rozmýšľal o svojom živote a o pár dôležitých krokoch. Rád by som vám ich povedal, ale ťažko vám môžem veriť, keďže sa bojím, že to obrátite proti mne...

Kľudne to nehovor ohľaduplne, som zvyknutý. Ale otázkou je, čo chceš diskusiou? Zatiaľ jediné, čoho som sa dočkal, je obhajovanie vlastných názorov, keďže boli neustále napádané, to musíš uznať aj ty. A pritom toto som v zásade nechcel. Čo by som dal za to, keby som sem mohol prichádzať do pokojnej atmosféry vzájomného zdieľania a obohacovania. Ale na to by som musel byť prestať v strehu, čo hanlivé o mne zasa vypustíte. Viem, že to myslíte dobre ( aspoň dúfam ), ale akosi to má práve negatívny efekt, ak chceš vedieť.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Backy, zrovna včera jsem četla (a myslím, že to je pravdivé), že člověk, který má potřebu hájit své názory, je hájí proto, protože si jimi v podstatě ještě není jistý.
Kdo si je svým poznáním jistý, ten už tuhle potřebu nemá, protože prostě ví. Ten už svoje názory před nikým hájit nemusí, ale může je ostatním nabídnou jako poznání, ke kterému došel. Ale zároveň taky ví, že žádné poznání není konečné a je vždy ochotný svoje poznání rozšířit či poopravit.
A v tomhle právě cítím rozdíl mezi Tebou a ostatními tady. Ale ono se není čemu divit, protože je Ti tolik kolik Ti je. V tomhle věku na tom asi byli všichni tak nějak podobně.

Ty to tady vnímáš jako že na Tebe všichni útočí, ale myslím, že si ani neuvědomuješ kolik trpělivosti a pochopení se Ti tady dostalo. Takhle to alespoň vidím já, protože znám i jiná „duchovní“ fóra a zažila jsem jak se na nich reaguje na podobné příspěvky jako ty Tvoje. Ostatně si to můžeš sám vyzkoušet a pak porovnat. Tam by jsi možná poznal, co to je, když se o někom mluví hanlivě.

backy007 napsal(a):

Zatiaľ jediné, čoho som sa dočkal, je obhajovanie vlastných názorov, keďže boli neustále napádané, to musíš uznať aj ty. A pritom toto som v zásade nechcel. Čo by som dal za to, keby som sem mohol prichádzať do pokojnej atmosféry vzájomného zdieľania a obohacovania. Ale na to by som musel byť prestať v strehu, čo hanlivé o mne zasa vypustíte. ...

Vis backy problem je v tom, ze ty nejen svou viru, ale predevsim sam sebe beres prilis vazne. Citis se byt obrancem viry, kterou ti nikdo nebere a ani ji nijak nenapada..takze jsi stale ve strehu a proto vlastne k smichu. Skoda, ze jsi nevzal v potaz a vubec nepochopil mou radu: Mlc. Nekdy je totiz lepsi mlcet, protoze jinak o sobe clovek z vlastni hlouposti povi i to, co nechtel. A pritom staci tak malo: mlcet, naslouchat a ucit se... A to plati jak v 19ti, tak ve 150ti

Pandorraa napsal(a):

Vis backy problem je v tom, ze ty nejen svou viru, ale predevsim sam sebe beres prilis vazne.

Čo myslíš tým, že sa beriem príliš vážne?

Citis se byt obrancem viry, kterou ti nikdo nebere a ani ji nijak nenapada..takze jsi stale ve strehu a proto vlastne k smichu.

Nikto tu moju vieru nenapadá? Alebo snáď moje presvedčenie? Tak to som tých pár príspevkov pred tým mal asi haluze.

Skoda, ze jsi nevzal v potaz a vubec nepochopil mou radu: Mlc. Nekdy je totiz lepsi mlcet, protoze jinak o sobe clovek z vlastni hlouposti povi i to, co nechtel. A pritom staci tak malo: mlcet, naslouchat a ucit se... A to plati jak v 19ti, tak ve 150ti

Ak by tu každý len mlčal, k čomu by to bolo? A k tomu, že by som mohol povedať, čo by som nechcel: Kto nič nerobí, nič nepokazí. ( niekto si k tomu zvykne pridávať "a preto si zaslúži odmenu" )

xXx napsal(a):

Včera som pozeral jeden fajn film - V moci ďábla (originálny názov The Exorcism of Emily Rose http://www.filmklub.sk/m/movie.php?id=20331 ) - odporúčam.
Rozmýšľam, prečo duchovia - diskarnáti do niekoho "vlezú" a potom s ním stvárajú také hrozné veci. Teda ja som osobne pri exorcizme nebol a ani som nevidel nikoho naozaj posadnutého. Ale sú zdokumentované prípady (a je to vidieť aj vo filmoch) ako posadnutý dostávajú záchvaty zúrivosti, hryzú steny, majú celé telo v jednom kŕči, jedia hmyz, sami si ubližujú...
Aký má diskarnát, alebo čo už to teda v posadnutom je, dôvod aby človeku spôsoboval takéto veci? Viete niekto o tom niečo bližšie?

XXX,
mám dojem že tato diskuse poněkud "poodešla" od tématu, na které ses ptal.
Určitě víš, že lidé jsou různých povah. I na Zemi máme zuřivce, agresory, kteří dokáží terorizovat své okolí. Teď si představ, že takový člověk zemře a octne se bez těla. Když zjistí, že jeho pěsti prochází lidmi bez reakce, pěkně ho to "rozpajedí".
Když pak najde způsob, jak vstoupit do nějakého slabocha a udělá to, začne s tím chudákem dělat podobné divy a ubližovat mu. Chytřejší a mírumilovnější diskarnáti se tak nechovají a jenom nenápadně v člověku přebývají. Vždy ale platí, že člověka "vysávají", žijí z jeho životní energie, protože od vlastní duše jsou odpojeni mnohdy stovky let.
Zde mají původ zkazky o upírech, "nemrtvých" lidech, a tak dále. Někteří lidé je i dokáží vidět celkem reálně, z toho vzniklo, že upír není vidět v zrcadle. Ovšemže není vidět, protože nemá hmotné tělo.

Působení diskarnáta se navíc může odrazit i na lidech kolem, když nechce zlikvidovat hostitele, snaží se skrze něj sát energii i z okolí. V tomto bych řekl mám i vlastní, neoddiskutovanou a prověřenou zkušenost, o které však nechci mluvit.
Takže - žádný ďábel, žádná podobná bytost doopravdy není. Navíc, nejsou ani  žádní démoni. Z regresních zkušeností manželky vyplývá, že občas potká takového, zpravidla hodně starého diskarnáta, který nebyl ve světle již tisíce let. Špatně se s nima domlouvá a takoví si často o sobě myslí, že jsou démoni.

xXx
myslim, ze ve vsech nabozenstvich jsou "zli" demoni a duchove..... Jenze jejich zlo neni tak "absolutni", jako u toho krestanskeho dabla.....Proc asi, ze?......... Vlastne mi uz nekdo vysvetloval, ze dabel a lucifer ci satan jsou ruzne bytosti....
Ja vnimam tohohle chudaka zloducha stejne jako tarot - neni zlem vzdy to, co se jim na prvni pohled jevi byt. A s dobrem je to stejne... Kazde zlo je predzvesti neceho dobreho, je treba jen "otocit magnety"
A nevim, co ti odpovi Salv, ale myslim, ze po smrti se nasi diskarnati chovaji stejne jako za zivota.... Dokud nepochopi, ze tu uz nemaji co delat, ze je treba odejit do svetla. Ale to je jen muj laicky nazor.

Upravil(a) Pandorraa (9. 8. 2006 13:50)

Crabe a podělíš se tu se svými zkušenostmi z téhle oblasti? Nebo je to příliš citlivé téma?
Myslím, že by to ale mohlo být poučné.

Mě se nejvíc líbilo, jak to včera psala Pan o těch „energiích“. Něco takového jsem  kdysi taky potkala a souhlasím s tím, že tyhle energie si hledají lidi, kteří jsou nějak oslabení a neukotvení. Obvzlášť takový alkohol a drogy, to věřím že je jako otevřít jim bránu a pozvat je dál.

Já tedy mám potřebu se zapojit do diskuse, přestože o tomto tématu nic nevím. Nikdy jsem ducha neviděla a pokud by mne to snad mělo potkat, neměla bych příležitost vám o tom poreferovat, protože by mně klepla pepka.
Už jako dítě jsem se sama strašně bála, často když jsem usínala, jsem usínala s hrůzou, že až se ráno probudím, budou všichni kolem mne mrtví a pamatuji si, že jednu dobu jsem měla takovou hrůzu z noci, že jsem se opravdu i přes den bála, až zase padne večer. Vždy se mnou usínal jeden z rodičů a mně napadaly takové fantasmagorické představy, jako že ze zdi začne prýštit krev... no, dneska už tyto obavy nemám, ale sama doma se večer bojím úplně stejně. dvakrát jsem byla v kině na hororu, jednou jsem ječela na celé kino, podruhé jsem měla týden problém se sprchovat, protože ta hororová zápletka dost souvisela s vodou. A vlastně ještě jednou jsem byla na hororu, tam se jaksi démon objevoval nečekaně a všude... tak to jsem se taky ještě asi dva týdny pěkně bála. byl to japonský horor a bylo to o tom, že pokud se někdo stane obětí násilné smrti, tak zůstane svázán s tím místek, kde se to událo a škodí... v tom filmu nějaký muž zabil svou ženu a dítě, protože ho podváděla no a ten duch ženy dělal pěkné "skopičiny". Ještě teď mně běhá mráz po zádech a připomíná mi to, jak jsem si jako malá doma sama opakovala, že duchové nejsou, ale nesmím to říkat nahlas, aby mi nechtěli dokázat, že exisutjí
Teď, když se tak zamýšlím nad svými dětskými děsi, tak si říkám, že to asi nebylo zase úplně ormální, co myslíte? A to, že se bojím i dnes... to je taky dost podivné

Fatima napsal(a):

Já tedy mám potřebu se zapojit do diskuse, přestože o tomto tématu nic nevím. Nikdy jsem ducha neviděla a pokud by mne to snad mělo potkat, neměla bych příležitost vám o tom poreferovat, protože by mně klepla pepka.
Už jako dítě jsem se sama strašně bála, často když jsem usínala, jsem usínala s hrůzou, že až se ráno probudím, budou všichni kolem mne mrtví a pamatuji si, že jednu dobu jsem měla takovou hrůzu z noci, že jsem se opravdu i přes den bála, až zase padne večer. Vždy se mnou usínal jeden z rodičů a mně napadaly takové fantasmagorické představy, jako že ze zdi začne prýštit krev... no, dneska už tyto obavy nemám, ale sama doma se večer bojím úplně stejně. dvakrát jsem byla v kině na hororu, jednou jsem ječela na celé kino, podruhé jsem měla týden problém se sprchovat, protože ta hororová zápletka dost souvisela s vodou. A vlastně ještě jednou jsem byla na hororu, tam se jaksi démon objevoval nečekaně a všude... tak to jsem se taky ještě asi dva týdny pěkně bála. byl to japonský horor a bylo to o tom, že pokud se někdo stane obětí násilné smrti, tak zůstane svázán s tím místek, kde se to událo a škodí... v tom filmu nějaký muž zabil svou ženu a dítě, protože ho podváděla no a ten duch ženy dělal pěkné "skopičiny". Ještě teď mně běhá mráz po zádech a připomíná mi to, jak jsem si jako malá doma sama opakovala, že duchové nejsou, ale nesmím to říkat nahlas, aby mi nechtěli dokázat, že exisutjí
Teď, když se tak zamýšlím nad svými dětskými děsi, tak si říkám, že to asi nebylo zase úplně ormální, co myslíte? A to, že se bojím i dnes... to je taky dost podivné

Každý má svoju úchylku - ja by som napríklad dal neviem čo za to, aby som nemusel spať, lebo sa bojím spánku ako takého. Nie toho, že by som sa neprebudil, iba spánku ako takého.
Či to je normálne alebo podivné - tak pokiaľ kvôli tomu nezostaneš doma s hlavou v helme oháňajúc sa bassebalkou, tak je všetko v pohode Myslím tým, že... Každý má strach z nejakej veci, o ktorej vie, že sa reálne s "dosť vysokou" pravdepodobnosťou nestane, napríklad v jednom kreslenom sitcome mal otec strach z toho, že obživne gumená hadica a začne ho škrtiť Je len dôležité nedovoliť strachu, aby nad nami vládol. Pokiaľ toto nedovolíš, si OK.

Již jednou jsem tady vysvětloval pojetí tzv. duality mysli. Tak jako existuje v reálném světě den a noc, dobro a zlo, tedy protipólově položené pojmy, na jejichž rozdílu vzniká všechno kolem, právě tak se podobný proces odehrává i v nás samých. Něco chceme i nechceme zároveň. Něčemu věříme i nevěříme současně. A na dipólu těchto dvou hodnot vzniká celé spektrum myšlení, cítění a celkového vnímání.

Dokážeme-li pro jeden moment, či element, který uchopujeme myslí, odbourat onu druhou možnost, takže určitou věc budeme jen chtít a veškerou opačnou polaritu v sobě vyeliminujeme, pak se ta věc stane, jakkoli by přitom působila zázračně. Na tom je založen princip magie i tvůrčí procesy jakéhokoli vzniku. Problém je v tom, že nedokážeme poručit svému podvědomí. Jestliže do jednoho bodu takto chápaného chtění vysíláme svou energii, automaticky se tím posiluje i opačná tendence. Jestliže tedy křičím do prostoru: "Chci to!., chci to!., já to chci!!" Pak tím podvědomě posiluji zároveň i svou touhu nechtít to, vzdát se toho! Neboť ony dvě energie jsou neustále ve vyrovnaném stavu. Tudíž samotnou vůlí zde nesvedeme vůbec nic. Zde leží i vysvětlení, proč je mezi námi tak málo čarodějů.

Ovšem tohle nemá být recept pro začínající mágy. Spíše se zeptejte letničních evangelíků, jak docílí toho, že způsobí tzv. zázrak. Nebo Mistrů jogínů, jak vyvolat některé siddhis. - Že se s námi o tom vůbec nebudou bavit?.. Tak to máte naprostou pravdu. Je to na každém člověku samostatně, aby pochopil tento vnitřní smysl věcí.

Pro nás je důležité, že ve stejné sféře, ovšem s převrácenou polaritou působí ony démonické síly. Jestliže něco nechci, tak říkajíc - za boha to nechci!., děsím se toho, že by se to mohlo stát!., pak to vlastně v oné opačné úrovni vyvolávám. Tou měrou, kterou cítím hrůzu, že by podobná situace mohla nastat, ji vlastně promítám do prostoru. Už slyším Salvatora, jak říká: No vždyť, tohle je egregor jak vyšitý! A má pravdu.

Jenomže všimněte si rozdílu těch hodnot. Zatímco positivního nedokážu úspěšně vyvolat nic, to negativní se mi zhmotní velice snadno. Ti pozornější už zajisté pochopili proč?.. Protože ty negativní vibrace posiluji svou hrůzou! Kdežto pro positivní žádný doping nemám. Čím více jsem v zajetí hrůzy, tím úpěnlivěji na ni musím myslet. Jde to dokonce až tak daleko, že doslova paralyzován děsem, ze svého vědomí začínám vymazávat onu druhou možnost, že by to také mohlo dopadnout dobře. A my jsme si na začátku řekli: Pokud ze své mysli dokážu vytěsnit tu druhou možnost, pak se to stane!

Ještě vás nepolévá ledový pot?..

Tak právě na tomhle principu je chápán Démon. Který si provede svou a ublíží vám, zničí vás, navzdory vaší vůli. Inu, vždyť jsme to tady hned na začátku zmiňovali: Vůle nám totiž nepomůže prakticky v ničem. Protože celý ten proces se odehrává respektive mimo ni.

Už je vám tedy jasné, kdo je schopen se bránit Démonům, kdo je nevyvolá?.. Přeci ten, kdo hluboce věří a nepřipustí onu sestupnou destruující možnost hrůzy, která by ho nakonec rozleptala a vtáhla do negativních sil.

Je to zajímavé, což?.. Ona ta víra není tak úplně nesmyslná...

Avšak kdo se nechá magicky vtáhnout do ničivých procesů vlastní mysli, a může přitom stokrát křičet: Já přeci v Démony nevěřím! V Démony možná ne!., avšak i tak je vtahován gigantickou silou své hrůzy na lávové pole, na něž jakmile došlápne, tak shoří.

Není jiné volby, Pí. Tak jako rodiče vloží důvěru ve své dítě (ne proto, že by byli tak naivní!), byť ono třeba již v příštím okamžiku ji může zklamat, ale je to prostě správné jednání. Od toho je dítě dítětem, že to může učinit, aniž by se oni na něj principiálně hněvali. Sami však ony dohody dodržovat musí, vždyť již tím ho vychovávají.

Dítě pak přeroste v muže, či ženu, když též pozmění svůj úhel pohledu a začne jednat správně. Pročež žádné ohražování mu nepomůže.., pouze činy.

... ... ...

Backy: Protinázor se mýlý, avšak oni se mýlí. Máme to úplně stejně.
Musím se smát.., máš zajisté pravdu. Tedy ohledně toho posledního vstupu.

Crabe,
ty prece moc dobre vis, ze to neni o hnevu To ne... spis o "vychovnych metodach" one duvery, na kterych jsme se my dva zatim stoprocentne jeste neshodli Ty rikas s laskou a trpelive vysvetlovat....stale. Ja rikam s laskou a trpelive vysvetlovat... ale jen do bodu mozneho. Pak zas chvili s laskou a trpelive rezat a rezat )))))) Az se ten bod mozneho zase najde ))))
A to, ze nemam vubec na mysli nasili fyzicke, to tobe vysvetlovat nemusim. Stejne tak jako to, ze nemam na mysli vubec zadne nasili Jen si myslim, ze kazde dite si proste musi plne prozit veskere dusledky svych cinu... Stejne jako my dospeli.
Jinak, obavam se, dite zustane ditetem....nebude nikdy muzem, nebude nikdy zenou...

Crabe, díky za příspěvek. To je možné, že jsi o tom již psal, ale opakování matka moudrosti. 

Tomu rozumím, že to, co nechci, čeho se děsím, čeho se obávám, tak to si přitahuji, protože tomu ještě dodávám energii svých negativních emocí. Ale proč bychom neměli mít „doping“ i pro positivní záležitosti? Co naše touha, láska? To přeci taky musí  fungovat.

Vychází mi z toho tedy, že řešením je nebát se. To se lehko řekne a těžko udělá
I když už jsem si před nějakou dobou myslela, že jsem spoustu svých strachů zvládla, tak se najednou uprostřed noci objevily hluboko zasuté strachy, o kterých jsem do té doby neměla ani páru. Věci, o kterých jsem ani nevěděla, že mě tolik děsí a že jsou ve mně. A nemohla jsem před nimi utéct, ale musela jsem se jim podívat do tváře. A zvládla jsem to proto, protože než jsem stihla zpanikařit, tak jsem si uvědomila, že nemůže existovat nic, žádná síla, žádná věc, co by mne mohlo úplně zničit, že je to jen a jen můj strach, co mě nejvíce oslabuje a dává těmto věcem nade mnou moc.

Tuhle jsem se zase dívala na kousek filmu Americká krása, moc se mi líbíla tahle scéna, možná ji taky budete znát:

(kluk, jež zachycuje krásu světa prostřednictvím kamery ukazuje své nové sousedce video, prý nejkrásnější, jaké kdy natočil. Je na něm zachycen silikonový sáček "tancující" ve větru mezi listím na chodníku...):

"Byl to jeden z těch dnů, kdy každou chvilku začne sněžit. A vzduch je jak nabitej elektřinou.. skoro ji slyšíš.. znáš to... a tenhle sáček tam přede mnou tancoval... jako malý dítě, co si chce hrát... patnáct minut. Ten den jsem si uvědomil, že existuje skyrytej svět.. a v něm neuvěřitelně laskavá síla, která chce, abych pochopil, že není žádný důvod se bát.. nikdy...
Vím, že z videa to necítíš, ale aspoň se to připomene... musím si to pamatovat...
Na světě je tak moc.. krásy.., že cítím, že už to neunesu.. a moje srdce.. prostě.. pukne..."