Mamkami porad rikala, ze nejsem k nicemu. Ani na praci, ani na uceni. Jsem blba.... Tak jsem ani nedokoncila skolu, mam jen ucnak. Nic moc placenou praci a lecim se na psychiatrii s depresemi. Vsechno prameni z detstvi.

Mne môj otec napríklad po mojej promócii(mala som dekanskú pochvalu a len jedna 2 ma delila od červeného diplomu) mierne ovínený oznámil, že som bola také nádejné decko a tak hrozne som ho sklamala Človek by si pomyslel, že som prostitútka a narkomanka, a ja som si len dovolila robiť to, čo mám rada ja, a nejsť za tým, čo je dôležité preňho... Bývala som poslušné, povoľné decko s výbornými známkami ... a naši viac pomáhali bratovi, ktorý bol trochu grázlik a hodne lenivý... a asi ho aj mali radšej A potom mi jedna múdra baba, moravská šamanka, dala ohormný dar: naučila ma opakovať moju osobnú mantru, ktorá ma hrozne oslobodila a ktorá by podľa mňa pomohla mnohým, čo chcú vyhovieť a páčiť sa: NEMUSÍM NIKOMU NIČ DOKAZOVAŤ, ANI SAMA SEBE. Viete, ako sa mi uľavilo?

Děkuji všem za odpovědi..být perfektní je opravdu pitomost:rodna:Jen se to odnaučit...

Má ještě jeden problém, který s tím souvisí. Jsme manželé teprvě rok. Po svatbě následovala svatební cesta, nádherná, užili jsme si jí úžasně, hned po té však přišla studená sprcha...Můj drahý manžel se opil, tedy po návratu z cestování, a v noci si smskoval. Když zalezl do koupelny a přišla mu opět sms, podívala jsem se...vím ostuda ostudná, ale v tu chvíli byla zvědavost silnější. Našla jsem erotické sms od bejvalé.(několik i v archivu)..Dobrý, co? Stěhovala jsem se ještě tu noc.Pak přišlo vysvětlování ( i když, co na tom vysvětlovat...), omlouvání, slibování, brečení...A já jsem povolila. Ideály, které jsem si dělala do budoucna se sesypaly jako domeček z karet. Vzalo mi to veškeré iluze, tvrdé vystřízlivění. Několikrát jsem mu to za ten rok vyčetla, náležitě omlátila o hlavu. Někdy si říkám, že jsme se měli raději rozejít. Nemůžu se toho zbavit, pořád mám v sobě tu nedůvěru. Může člověk po něčem takovém ještě věřit?? A to má také návaznost na to být dobrá, proto aby to zase neudělal, aby neměl důvod... být právě ta perfektní. Strašný, co? Když má mít bejvalá svátek, děsím se toho dnu a říkám si, jestli jí přeje a atd. Nemám se s ní třeba sejít? Přijde mi to všechno tak ponižující. Ale rozchod je asi to poslední řešení a nechce se mi to jen tak vzdávat. Jaký na to máte názor? Rozvodů, rozchodů, nevěr je strašně moc...dokázala jste některá nevěru překousnut? Zase začít věřit? Pořád si říkám, že to spraví čas, ale je to už rok a nic. Občas je to v pohodě a občas vůbec ne...

avalonka napsal(a):

Ahoj Charlotte,

jestli to nebude tím, že jedině jako "dokonalá a perfektní" se cítíš být hodná lásky. Znám to sama.

Jak se k tobě chovali vaši? U nás doma se akceptovali jen jedničky s hvězdičkou. Ve všem. Takže jsem se v dospívání i dospělosti snažila urvat tu hvězdičku dál. Nejen jedničku - musela mít i tu hvězdu... Perfektní make-up a vlasy, perfektní outfit, perfektně uklizený byt, perfektní doplňky (včetně auta), perfektní výkony v prestižním zaměstnání.

Perfekcionismus je ale cesta do pekla, holka.

Já se dost změnila poté, co mi osud přihrál obyčejného přirozeného (až přímo "přírodního") kluka. Přestala jsem se skoro malovat, občas nosím mastný vlasy, doma je o poznání větší binec (hlavní díky psovi, kterého do mého sterilního bytu nastěhoval), přestala jsem utrácet šílený peníze za hadry a boty... a je mi líp.

Je to ale o tom, najít partnera, který ti dá jednoznačně najevo, že tě má rád právě tak obyčejnou, jako když ráno vstáváš. Já to tomu svému nemohla uvěřit a myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

A k miminku? Jestlipak ty ho nechceš proto, aby k tým perfektním rolím přibyla ještě "dokonalá matka"? Pak se nediv, že to nejde. Jsi tak urputná, tak moc tlakuješ, tak moc máš všechno pod kontrolou, že ti osud musí nastavit zrcadlo, abys v sobě našla normální a fajnovou ženskou, kterou v nitru jsi. Abys přestala být ten šílený robot.

Máš před sebou dost práce. Stejně jako já, protože mně mimi taky nejde - tudíž jsem si evidentně s tím svým perfekcionismem a racionalitou taky ještě úplně dobře neporadila.

Charlotte9: Ty nevěříš sobě. Bojíš se, že nejsi dost dobrá, že bývalá je pro něj dost dobrá...souvisí to s tebou. A jestli nebudeš věřit sobě, budeš slabá, žárlivá, budeš mu ty smsky omlacovat o hlavu a budeš a budeš. A jeho to začne štvát, začne tě mít jako obtížný hmyz...koukni, jak uvažuješ. Četla jsi pár smsek a za chvíli už píšeš o překusování nevěry...kam jsi se to dostala? Neřeš, co bylo. Řeš, co bude a udělej si to hezký (sama v sobě především). A minulost hoď za hlavu. Aspoň se pokus. Bude to těžký, protože tu laťku ti kdysi nastavili vážně vysoko, ale snížit si ji můžeš (a musíš) ty. Ty sama. To, že jsi občas v pohodě a občas ne, to ukazuje, jak to s tebou vláčí dál a dál...pracuj na sobě, na svém sebevědomí, přiznej, že nemusíš být dokonalá...moc dlouhá cesta...ale když se na ni nevydáš, budeš mít jednoho manžela, druhého, třetího...a pak si řekneš, že máš smůlu na chlapy a přitom bude pes zakopán v tobě. V tom, jak ty sama sebe hodotíš. Držím palce.

Avalonka to jako vzdy vychytala a ja ji zpetne jeste moc a moc dekuju za nazory na muj problem. Bohuzel je to tak - "perfekcionistum" muze pomoci vzdycky jenom a jenom to, ze se se sebou nauci zit a pochopi, ze zit neznamena dokazovat si nebo jinym, ze na zivot mam pravo. To pravo na zivot tu je proste dano a ja si ho nemusim zaslouzit. Takze se neobvinuj za veci, za ktere nemuzes a nesnaz se o pochvalu. Asi opravdu jedinym lekem je naucit se sama sebe mit rada "jak jsi". Ja si asi pred tremi mesici udelal takovou "mantru" - jakmile mrknu do kalendare v telefonu (kam koukam kazdy den nekolikrat...), vyskoci mi tam pokazde jako "ToDo" jednoducha veta - "Stojim za to a stoji mi za to zit". A ackoliv uz to ani nectu, presto na to musim kazdy den nekolikrat kouknout a mozna mi to i trosku pomaha. Zkus to, za to nic nedas! Drzim ti (no vlastne spis nam vsem!) palce

Charlotte, chápu tě!Já už to tady na babinetu rozebírala, co se mi přihodilo, a myslím, že to souvisí opět tak trochu s tou touhou být dokonalá.

Celý život na sobě makám, na vzhedu, chování i inteligenci, momentálně studuji VŠ a občas si přivydělávám jako modelka, čímž bych řekla, že by ten můj měl být nevyslovitelně štastný, že chodí s krásnou a chytrou holkou/a on taky říká,že je/,ale houby..tedy:ne,že by nebyl vyloženě štastný, ale pořád má potřebu někde očumovat cizí holky, hodnotit je s kámošema, atd.Já kráva jsem myslela, že když budu splnovat určitá kritéria, tak že se můj přítel nebude chovat jak ti ostatní, protože prostě nebude mít potřebu.Moje úvaha byla:když bude mít doma dokonalou holku, nebude se přece otáčet za jinýma,budu pro něj ta jediná na světě atd.Moje teorie má ale několik trhlin:

Za prvé:i když splnuju určitá kritéria, úplně dokonalá nejsem a nikdy nebudu, stejně jako nikdo jiný nebude
Za druhé:I kdybych čistě teoreticky dokonalá byla, chlapi se nejspíš o jiné ženské budou zajímat vždycky - neznamená to, že by chtěl jinou, ale mi vadí i to"slintání"nad jinýma..což ovšem není problém můj,ale problém chlapů obecně - ženy je prostě lákají
a za třetí: z hrůzou jsem zjistila, že mému příteli se líbí takové typy žen, které mě osobně vyloženě odpuzují:zmalované peroxidové blondýny, co nosí rudou rtěnku a oblékají se jak na E 55...což teda rozhodně není můj případ, jsem zastánkyní přirozené krásy, make-up používám v civilu jen velmi střídmě,a mé vlasy mají také svou přírodní barvu - špinavě blond.

takže jsem si uvědomila, že i když budu "dokonalá"podle svých měřítek, nebudu zřejmě dokonalá dle jeho měřítek - odbarvit si vlasy na žluto a začít se malovat červenou rtěnkou se opravdu nehodlám, to by ke mě nesedělo..

takže:asi není dokonalost jako dokonalost, pro každého je dokonalé něco jiného/někdo jiný.Mě například připadá vzhledově dokonalá Angelina Jolie, ale mého přítele až tak nebere/a to je podle tolika lidí dokonalá/

a to ted rozebírám jen vzhled - protože na tom je to víc názorné - ale to samé platí i o povaze.

tím jsem chtěla říct např.Charlotte:ty sama sobě můžeš připadat /téměř/ dokonalá /podle tvých měřítek/.tvůj přítel může mít ale trošku jiná měřítka..

a také:at děláš cokoli, náročnému chlapovi se nikdy úplně nezavděčíš

Upravil(a) Me (9. 8. 2006 14:49)

Marfet napsal(a):

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...

Charlottko,

odevzdáváš mu svoji vlastní vnitřní sílu a to je velká škoda. Zkus být sama sebou, dělej to co cítíš, to co by udělalo radost Tobě, co Ty sama chceš i kdyby se to tomu Tvému nelíbilo. Naopak, jak si Tě může chlap vážit, když poslušně uděláš jen to, co se od Tebe očekává? Kdepak, tudy cesta nevede.

Dopřej si ten luxus a buď sama sebou, není to moc těžké, možná jen zezačátku ....
Ano, bude se vztekat, pokud najednou nebude vše, jak je zvyklý .... ale jen do té doby, než zjistí, že s Tebou nehne a  o to právě jde, chceš přeci změnu, ne? Tak se v první řadě musíš změnit TY SAMA!!!

Jsi nejspíš moc hodná holka, zkus být tak trochu potvora a ignoruj jeho přehnané požadavky. Být pořád perfektní za každou cenu vede ke stresu ........

Ahoj Charlottko, co se tyce meho partnera, tak v momente, kdy jsme zacali bydlet spolu, jsem byla ochotna udelat pro neho prvni a posledni, jen, aby byl spokojeny a stastny. Rozmazlila jsem si ho docela hodne, zacal brat veci stylem, ze ty spinave veci naskacou do kose na pradlo a pak do pracky a pak primo vyzehlene do skrine. Spinave nadobi se prece sklada do drezu nebo se nechava na stole a pak se to samo umyje. Postel se rano sama ustele, atd. Ted jsem dospela do stadia, kdy vsechny spinave veci, ktere najdu jinde, nez v kosi sice posbiram, ale hodim mu to na hromadu pred nebo na postel. Zehlim, az kdyz je potreba a jenom to, co je potreba. Vecer mu uz nechystam veci na nasledujici den a neresim, jestli ma neco vyzehleneho ve skrini. Proste je to velky chlap, tak at se postara. Nadobi skladam take do drezu a cekam, az se umyje. Zacina ho umyvat sam od sebe. Nerikam, ze mame doma desny binec, to ne. Uklizim, kdyz mam cas, kdyz nezvladnu umyt koupelnu kazdy tyden, tak se nic nedeje. Proste zalezi na tom co zvladam a jak se mi hlavne chce. Jde videt, ze si to zacina uvedomovat. Proste se snazim byt sama sebou a hlavne chci byt takova, do jake se zamilovat. Jestli chtel mit doma sluzku, tak se mel poohlednout nekde jinde.
Vubec nic se nestane, kdyz budeme delat to, co se nam prave chce, ne? Hlavne zustan sama sebou .

BLUE napsal(a):

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život 

Myslím, že BLUE na to kápla. Oni totiž chlapi (alespoň ti použitelní a normální) nehledají dokonalou robotku. Hledají ženskou, která je v pohodě.  Která je též použitelná a normální. A vo vo vo tom to je.

Znám spoustu úplně obyčejných holek (ke kterým jsem kdysi blahosklonně shlížela ze svých dokonalých výšin), které mají partnerské vztahy nepoměrně úspěšnější a trvalejší než já. A mají i docela pohledné a úspěšné chlapy. Takže si myslím, že my "dokonalky" pláčeme na špatném hrobě. Pláčeme na hrobě mužských, místo abycho plakali na svém vlastním, kde je ten pes zakopaný

Upravil(a) avalonka (9. 8. 2006 17:22)

to je otázka pohledu - já bych nechtěla, aby si můj chlap díky mým nedokonalostem zvedal ego, takový chlap je podle mě arogantní idiot.Ale chápu, že když má chlap vedle sebe rádoby dokonalou ženu, tak si třeba pořád říká, jestli je pro ni dost dobrý,jestli na ní má, jestli mu neuteče s jiným atd.

ale - nemůžu si odpustit jednu věc - psali jste tady, jak by se ženy měli chovat jako potvory, chlap by neměl mít ženu nikdy jistou atd.- není tohleto, co tady popisujete, přesný opak??Z tohoto totiž vyplývá, že chlapi chtějí vedle sebe nedokonalé ženské, které můžou mít jisté, že je nějak "neohrozí"atd.

No,asi to chce najít nějakou jakž takž rovnováhu, být trošku potvora, ale taky se o něj postarat, když to potřebuje..být hezká,milá ,vtipná, ale ne za každou cenu

... přesto je To moc co závidět!

avalonka napsal(a):

BLUE napsal(a):

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život 

Myslím, že BLUE na to kápla. Oni totiž chlapi (alespoň ti použitelní a normální) nehledají dokonalou robotku. Hledají ženskou, která je v pohodě.  Která je též použitelná a normální. A vo vo vo tom to je.

Znám spoustu úplně obyčejných holek (ke kterým jsem kdysi blahosklonně shlížela ze svých dokonalých výšin), které mají partnerské vztahy nepoměrně úspěšnější a trvalejší než já. A mají i docela pohledné a úspěšné chlapy. Takže si myslím, že my "dokonalky" pláčeme na špatném hrobě. Pláčeme na hrobě mužských, místo abycho plakali na svém vlastním, kde je ten pes zakopaný

Už si to píšu   Děkuju!

Marcel.on napsal(a):

Avalonka to jako vzdy vychytala a ja ji zpetne jeste moc a moc dekuju za nazory na muj problem. Bohuzel je to tak - "perfekcionistum" muze pomoci vzdycky jenom a jenom to, ze se se sebou nauci zit a pochopi, ze zit neznamena dokazovat si nebo jinym, ze na zivot mam pravo. To pravo na zivot tu je proste dano a ja si ho nemusim zaslouzit. Takze se neobvinuj za veci, za ktere nemuzes a nesnaz se o pochvalu. Asi opravdu jedinym lekem je naucit se sama sebe mit rada "jak jsi". Ja si asi pred tremi mesici udelal takovou "mantru" - jakmile mrknu do kalendare v telefonu (kam koukam kazdy den nekolikrat...), vyskoci mi tam pokazde jako "ToDo" jednoducha veta - "Stojim za to a stoji mi za to zit". A ackoliv uz to ani nectu, presto na to musim kazdy den nekolikrat kouknout a mozna mi to i trosku pomaha. Zkus to, za to nic nedas! Drzim ti (no vlastne spis nam vsem!) palce

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...

Jasně, že každá se snažíme, ale zase na co extrémy.... Můžeš se pěkně obléci,a le stejně tak se můžeš smát v strašném mundůru. Domácnost udržovat, většinou toho vždycky uděláme víc než chlap, protože na to máme nos, ale když se sem tam ěnco válí, nech´t se to povaluje. perfektní líčení?  Můžeš se někdy vyšvihnout, chlap si toho všimne, ale zbytek času bych si nekomplikovala hlavu - když jsem upocená na kole po dvaceti kilometrech stoupání , nenamalovaná, s rozpatlanýma mouchama po obličeji a patrně i další hrůzou, vždycky mi partner zaskočí hláškou, že tak mi to sluší nejvíc až jsem sexy Snažíš se zbytečně dřít, žij si, abys i Ty byla spokojená... Mám chlapa, který ocení řadu věcí, a vždycky, když to nejméně čekám Možná je ten Tvůj an to trošku sysel, no. Ale však oni se nám časem přeformátují všichni - myslím - k trošku horší verzi než byla ta, kterou jsme si pořizovaly s nadšením domů Jestli si psal erotické sms, není špatné, že jsi ztropila cirkus, proč se přemáhat a "chápat to"...Z druhé strany to vypadá, že jediný, kdo trpí tím ůcirkusem" jsi Ty. Čím méně snahy, tím většinou více úspěchu. jen trošku ubrat. Já se samozřejmě taky snažím, občas mám červíka v hlavě, ale myslím, že to každá ženská, a´t říká, že ne. jen prostě nesmíš tolik, jen tak zdravě sama pro sebe. broučku, vždyť jsi úplně vystresovaná, ho´d aspoň něco za hlavu, jak píše BB, nesnaž se, aby byl v pohodě chlap - to ber jako boční záležitost, jim stačí málo - ale sebe posuň trošku dopředu. A mimčo? to přijde až to budeš nejmíň čekat. proč mám pcoit, že i tohle ti dodává, možná teď právě i tolik, co tehdy ty sms... nesoustřeď se na to tolik, a hlavně ne proto, abys dokonala ten obraz dokonalosti. Ten je velice relativní. Mimi určitě na čas odpoutá od problémů, ale jen na čas. Přeci musí být i spousta hezkých věcí nejen ty, pro které si tak zoufáš, ne?