29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Můj manžel k porodu nejdříve moc nechtěl, já ho ani nenutila, pak řekl, že půjde. V den, kdy jsem rodila- vyvolávaně tam bylo narváno, takže ho stejně poslali pryč a poslali pro něj až kolem 20 hod. večer, protože to vypadalo na císaře.
Já musela od 14 hodin jen ležet napojená na monitoru, malej se přidušoval, lítali kolem mě sestry i doktoři, kontakce mi rozjížděli, pak zase tlumili, podávali kyslík atd. Ale nejhorší bylo, že mi nikdo nic neřek, jak to vypadá, co se děje, já věčně rozdýchávala nepřetržitý kontrakce, nenavlhčil mi rty, nepovzbudil. Když se dostavil manžel, utíral mi pot, vlhčil rty, povzbuzoval. Nakonec jsme sice stejně skončili na císaři, ale moc mi to pomohlo, že tam byl. Já už byla docela zoufalá. Pak mi manžel říkal, jaký měl o mě hrozný strach a že jsem úžasná a že by tam měl jít každej chlap.
Ted se blíží další porod a já se ho zeptala, jestli chce být u porodu a už zase neví. Já ho nutit nebudu, když mi je špatně, jsem radši säma, ale na druhou stranu se tam sama bojím být, právě z těch důvodů, co jsem psala výše. Tak ještě uvidím. Třeba se rozhodnu být sama, třeba manžel půjde nebo poprosím kamarádku.
Není tady
Já přítele u porodu jednoznačně chci, akorát, že je momentálně nachlazený, tak trnu, aby to na mě nepřišlo dřív, než se z toho vykřeše. On by se sám vysloveně nehrnul, ale ani mu to nevadí, takže když ho tam chci, tak prý půjde. Ale samozřejmě všude vykládá, že musí, protože to má příkazem :-))) Ale myslím, že docela dobře chápe, že tam potřebuju někoho, v kom budu cítit oporu a zázemí, abych byla klidnější a zbytečně nebrzdila porod stresem, který může svojí přítomností třeba alespoň trochu zmírnit.
Mně to přijde, že když nejde chlap k porodu, tak to je jako kdyby odešel před koncem filmu, prostě na miminko jsme zadělali společně, těhu prožívali společně, tak proč by měl u porodu chybět? Nicméně realita je jiná a ten můj se do toho moc nehrne, ale nechci aby pak litoval, že o něco přišel. Prostě jsem udělala citový nátlak, že ho tam potřebuju, což je pravda, stačí, když mě bude držet za ruku...prostě chci aby tam byl.
Není tady
Já si zatím nejsem jistá, ale rozhodně budu chtít aby tam se mnou někdo byl. Manželovi to nabídnu, ale nutit ho nebudu. Pokud se na to nebude cítit, nemá smysl ho k tomu tlačit. Když prostě nebude chtít, tak si tam vezmu ségru nebo mamku. Jde hlavně o to, abych tam měla někoho kdo mě uklidní a podpoří.
A manžel je trochu pruďas, takže nejen že by mi asi nedodal moc klidu ale nejspíš by ještě zbil doktora za to že mě to bolí
Není tady
ahoj holky...já určitě manžela u porodu chci...jsem poseroutka tak alespon psychicky..navíc,manžel s tím od začátku počítá ,ani neuvažoval,že by nešel..ale chápu,že chlapi jsou různí a maminky taky.každý preferuje něco jiného!
Není tady
Já měla manžela u obou porodů. Při prvním řekl, že mě nenechá jít samotnou, aby tam se mnou nezacházeli špatně a u druhého se ani nerozmýšlel a řekl, že to bere jako samozřejmost . Hlavně aby tam byl někdo, kdo na vás bude dávat pozor, ať už manžel, přítel nebo kamarádka. Určitě nikoho nenuťte a mějte v záloze náhradu
Dnešní přístup lékařů není všude ohleduplný a pak je dobrý nebýt na ně sama
. Hodně štěstí všem co vás to čeká,zdravá miminka a ať jsou na vás při porodu hodní
Upravil(a) Blanka LBC (11. 10. 2006 11:41)
Není tady
Je mi líto Jájiny, co se stalo, ale neboj, to přejde. Mé kámošce se stalo totéž, po cca 6 měs. se vše urovnalo.... Ale já jen koukám, kam se ta diskuse zvrhla....!!!!
Nestačím se divit, co vše je tu k tomu tématu napsáno. Buď jsem už moc stará, nebo žiju mimo realitu. Ale jak dlouho může manželům vydžet hrát si na "vílu" a mužíčka, který ji vidí jen upravenou...? Ale jak to dělají ty "víly", když je chytně doma např. třeba střevní chřipka. To s úsměvem odhopkají na WC a předsírají, že tam vdechují ze záchodu vůni květin? Já kolikrát byla tak hotová, třebas jen u střevní chřipky, že mi můj muž musel vynášet lavór s nabli... od postele. Nemyslím, že by pak o mě ztratil zájem...
Prostě jsem se brali a slíbili si "v dobrým i zlým, ve zdraví i v nemoci" tak prosím Vás na co si chcete hrát? A co až Vám bude 65 a budete jeden z vás nemocnej a druhej se o Vás bude muset starat?!
Není tady
Jo jo, taky si myslím že by tam chlap měl být. Nemusí být přímo u toho - stačí když stojí u hlavy, prostě tam s tou maminou je... Je fakt, že si doktoři i sestry na tu ženskou tolik nedovolí, když je tam sama, tak se prostě bránit nemůže. Ten chlap je tam prostě jako opora. Manžel tam chce jít, ale přemlouvat jsem ho rozhodně nemusela. Ale bude prý jen u hlavy, ale rozhodně to není pro to, že bych se mu mohla zhnusit. Nebude tam jako pozorovatel, ale jako moje podpora.
Hlavně držím pěstičky všem kdo je na tom špatně a nezvládli to. Holky držte se!!!
Není tady
Holky moje, koukám, že jsem tady rozvlnila slušnou diskusi, která se zvrtla úplně jinam.
Já jen chci zopakovat to, že u nás nakonec vážně nebyl problém v tom, že mě přítel viděl rodit. Byla to spíš dlouhodobější krize, kterou jsme si ani jeden nepřipouštěl a která se stupňovala. Porod samotný možná už jen byl jako nejlepší výmluva jak neublížit. Holky, fakt neuvažujte o tom jestli chlapa k porodu ano nebo ne. Ten který bude chtít jít je na to tedy určo připravený a má na to podle mě právo vidět zrod miminka. Ale když nechce určo nenutit. To je můj názor.
Jinak náš další vývoj? Tak si pěkně sedněte a poslouchejte:
Pokračovalo to slušnýma hádkama, tichýma domácnostma, podrážděním a spoustou dalších emocí. Oba jsme se nemohli najít. Sice sex proběhl, ale o tom to opravdu nebylo. Když není srdíčkovej soulad tak může probíhat co chce a stejně je to na nic. Takže jsme si jednoho dne oba unaveně sedli a zeptali se co dál. A shodli jsme se na dočasném odloučení. Buď zjistíme, že si chybíme a půjdem do toho znovu a snad i jinak. Nebo zjistíme, že je nám oběma bez toho druhého líp a necháme to tak. Vím, že spoustě z vás se to určitě bude zdát jako dost chatrný řešení. Ale mě se opravdu hrozně ulevilo. Dál tady spolu bydlíme, přítel hledá bydlení. Ale nechápu tu změnu mezi námi. Tou sekundou co jsme si řekli, že si dáváme oficiální odpočinek se k sobě chováme naprosto suprově. Jsme vychechtaní jako kdysi, děláme kraviny, pomáháme si, jsme ohleduplní, na pohodu. Jasně, občas to i zaskřípe, ale zase se hned rozjasní. Oba nevíme proč to takhle nemohlo fungovat i předtím...
Takže uvidíme, holky. Během 3 týdnů by se měl přítel odstěhovat. Já se na to svým způsobem těším, ale svým způsobem mi je šílený smutno už teď... Prostě chaos. Určo vás budu zase informovat jak to probíhá dál.
A teď mě zajímá jen jedno. Co vy na to?
Není tady
Jajina napsal(a):
Holky moje, koukám, že jsem tady rozvlnila slušnou diskusi, která se zvrtla úplně jinam.
Já jen chci zopakovat to, že u nás nakonec vážně nebyl problém v tom, že mě přítel viděl rodit. Byla to spíš dlouhodobější krize, kterou jsme si ani jeden nepřipouštěl a která se stupňovala. Porod samotný možná už jen byl jako nejlepší výmluva jak neublížit. Holky, fakt neuvažujte o tom jestli chlapa k porodu ano nebo ne. Ten který bude chtít jít je na to tedy určo připravený a má na to podle mě právo vidět zrod miminka. Ale když nechce určo nenutit. To je můj názor.
Jinak náš další vývoj? Tak si pěkně sedněte a poslouchejte:![]()
Pokračovalo to slušnýma hádkama, tichýma domácnostma, podrážděním a spoustou dalších emocí. Oba jsme se nemohli najít. Sice sex proběhl, ale o tom to opravdu nebylo. Když není srdíčkovej soulad tak může probíhat co chce a stejně je to na nic. Takže jsme si jednoho dne oba unaveně sedli a zeptali se co dál. A shodli jsme se na dočasném odloučení. Buď zjistíme, že si chybíme a půjdem do toho znovu a snad i jinak. Nebo zjistíme, že je nám oběma bez toho druhého líp a necháme to tak. Vím, že spoustě z vás se to určitě bude zdát jako dost chatrný řešení. Ale mě se opravdu hrozně ulevilo. Dál tady spolu bydlíme, přítel hledá bydlení. Ale nechápu tu změnu mezi námi. Tou sekundou co jsme si řekli, že si dáváme oficiální odpočinek se k sobě chováme naprosto suprově. Jsme vychechtaní jako kdysi, děláme kraviny, pomáháme si, jsme ohleduplní, na pohodu. Jasně, občas to i zaskřípe, ale zase se hned rozjasní. Oba nevíme proč to takhle nemohlo fungovat i předtím...
Takže uvidíme, holky. Během 3 týdnů by se měl přítel odstěhovat. Já se na to svým způsobem těším, ale svým způsobem mi je šílený smutno už teď... Prostě chaos. Určo vás budu zase informovat jak to probíhá dál.
A teď mě zajímá jen jedno. Co vy na to?![]()
Jsi dobrá, držím pěsti. Mě to podobným způsobem fungovalo, jen s tím rozdílem, že jsme byli manželé a dohodli jsme se na rozvodu. Ten proběhl a od té doby jsme asi nejlepší kamarádi. Ta šílená, strašlivá krize která trvala asi tři roky, jako by byla zapomenuta.... rozešli jsme se jako manželé ale ne jako přátelé a rodiče. Přeju Ti samé dobré, moc moc držím pěstičky. Seš silná holka.
Není tady
Jajino, prostě už zkoušíte co se dá, lepší je dávat si šanci, než to úplně zahodit. Určitě k sobě oba ještě hodně cítíte, protože to byste šli dávno od sebe a nezkoušeli to napravit. Držím Ti pěstičky, aby to bylo všechno v pořádku. Třeba se ani odstěhovat nestihne...
Není tady
Děkuju twinho A dnes čekáš miminko s novým fajn chlapem? Třeba se i mě ještě jedno miminko v budoucnu zadaří
Není tady
puzzlíku, myslím že k sobě ještě něco nejspíš cítíme. Ale hlavním poutem je prcek, kterýho oba bezmezně milujeme. Jsme z něj absolutně "pokakaní" a chtěli bysme mu dát úplnou rodinu a já určitě časem i sourozenečka. A nejlíp vlastního. Ale na druhou stranu to zase nechceme znásilňovat a zůstávat spolu "jen" kvůli prckovi. Je nám jasný, že sice úplná, ale totálně nefungující rodina by byla k ničemu. Ale nechcem to vzdávat předčasně. Oba se v tom plácáme a zkoušíme bojovat do posledního dechu. Uvidíme. Přiznám se, že v nitru tomu moc velkou šanci nedávám, ale to se snažím nepřipouštět si, protože.... protože prostě zmatek a chaos
Není tady
Jajina napsal(a):
Děkuju twinho
A dnes čekáš miminko s novým fajn chlapem? Třeba se i mě ještě jedno miminko v budoucnu zadaří
Přesně. S novym fajn chlapem a drž se. S BM se spřátelili, BM s námi tráví dovolené, jezdíme na výlety, prostě naprostá pohoda, kterou málokdo chápe. I když jsou oba naprosto rozdílní, navodili takové vztahy, za které děkuji bohu. (neskromně vím, že na tom mám taky zásluhu).... Jak jsem již psala: držím Ti pěsti. Vše se v dobré obrátí.
Není tady
Jajina napsal(a):
puzzlíku, myslím že k sobě ještě něco nejspíš cítíme. Ale hlavním poutem je prcek, kterýho oba bezmezně milujeme. Jsme z něj absolutně "pokakaní"
a chtěli bysme mu dát úplnou rodinu a já určitě časem i sourozenečka. A nejlíp vlastního. Ale na druhou stranu to zase nechceme znásilňovat a zůstávat spolu "jen" kvůli prckovi. Je nám jasný, že sice úplná, ale totálně nefungující rodina by byla k ničemu. Ale nechcem to vzdávat předčasně. Oba se v tom plácáme a zkoušíme bojovat do posledního dechu. Uvidíme. Přiznám se, že v nitru tomu moc velkou šanci nedávám, ale to se snažím nepřipouštět si, protože.... protože prostě zmatek a chaos
Ale aspoň si dáváte šanci, to znamená že vám záleží i na vašem vztahu, jasně na prvním místě je prcek, ale kdyby tam nebyl vůbec žádný cit, tak vás u sebe neudrží ani 3 děti... Zmatek a chaos to je pochopitelný, je to ještě moc čerstvý. A co takhle zkusit nějaké hlídání a zajít si na večeři a do kina - prostě jen vy dva, abyste věděli jak dokážete komunikovat jinak než na téma dítě...!?
Není tady
Jájo, já si taky myslím, že když už jste rodina, tak to nesmíte zahodit. Udělejte maximum, nevěřím, že vztah ochladne jen tak, ze dne na den, je to spíš stresem a tak. My zrovínka od minulého týdne řešili také docela velkou krizi. Přítel přišel s tím, že už ho to nebaví a prostě nechce žít takhle dál. Byla jsem z toho na prášky, on o tom nechtěl mluvit a to bylo nejhorší. Takže nakonec jsme si taky sedli a promluvili si z duše, oba jsme si ujasnili, že se stále milujeme a že nám na sobě moc záleží a hlavně že nám záleží na našem chlapečkovi. Oba jsme unavení, nevyspaní a oba svým způsobem stresovaní. Před vyvrcholením krize jsme na sebe docela štěkali, já se cítila dotčená, že na mně leží celá domácnost, momentálně nachlazené dítě, k němuž je v noci třeba vícekrát vstávat a odsávat třebas nosík (mimochodem budíček mám pravidelně před sedmou:-)), nemám pořádně uklizeno, i když mám pocit, že pořád uklízím a nemůžu se zastavit a prostě to nejde douklízet, snažím se vařit a tak no a přítelíček zase stresuje s prací a zakázkami a rád by přišel do uklizeného bytečku, pomazlil se s chlapečkem, který pak vzorně nechá tatínka odpočívat, no prostě nemohli jsme se shodnout na ničem. Jenže je to o tom udělat kompromisy, navzájem se pochopit, pomoct jeden druhému. Normálně mi přítel hodně pomáhá, dokonce i vaří a stará se o chlapečka a tak, jenže prožili jsme takové ošklivé období. Nakonec jsme se snad srovnali a teď zase prožíváme líbánky:-))
Takže Jáji, nezahazujte šanci, já vám moc držím palečky, věřím, že to ustojíte, v životě jsou i velké krize, ale vztah je zkouška, musí se vydržet, musí se zatnout zuby a bojovat, dokud to jde! Dejte si třebas chvíli pauzu, já myslím, že mu brzy budete chybět! Opatrujte se a pak písni!
Není tady
Ja take mela s manzelem stavy, ze uz jsem myslela, ze to tak nejde dal a chtela jsem od neho (i kdyz treba jen na cas, na zkousku), ale pak se to urovnalao a ted je to zase fajn. Myslim, ze ve vetsine manzelstvi nejaka ta vetsi krize je, nekdy i vickrat. Pokud jsou i hezke chvile a spise ty prevazuji, urcite stoji za to bojovat. drzim palce, at ma Danysek uplnou rodinu!
Není tady