Bibi já mylím, že toje celkem jedno,jestli manžel absolvuje klystýr nebo nehodu, já bych to cítila stejně. A co se týče natržení, nastřižení taky asi není dvakrát příjemné, ale to snad nemusí vidět ne?? . Navíc i po sešití to vypadá hodně dlouho ne zrovna vzhledně, já měla takové opuchliny, že jsme si z toho nakonec dělali srandu ... nu co nám zbývalo

Sakuro, ví o tom můj brácha a kamarádka. Ani jeden z nich nechápe jak mě může chlap se 7mi týdenním mimčem nechat doma a odjet si na týden odpočnout. Momentálně si s přítelem vyměňujeme sms, kdy on se snaží všechno žehlit a já to bojkotuju. Už nemůžu. Je na prášky, že příjde o malýho jenže proč teda s nama teď nění když mu na něm tak strašně záleží jak říká. V těhotenství mi začal běhat po diskotékách, dál si jezdil s kamarádama na pařby s tím, že přece, když nemůžu já, tak to neznamená, že nemůže on. Byly kolem toho obrovský hádky, slzy a nervy. Nechápala jsem a do dnes nechápu tu jeho změnu. Před otěhotněním to byl chlap snů. Bála jsem se, že z prcka bude nervák. Naštěstí je to malý úžasný zlatíčko, který mi dává obrovskej motor do života.
Počítala jsem s tím, že až porodím, tak se ten můj chlap zase zklidní a začneme fungovat jako rodina. Hm, nestalo se. Celý šestinedělí coby podnikatel makal, protože se mu nakupily zakázky a já s malým fungovala sama. Sliboval, že se to zlepší, že zakázky opadnou a budeme spolu. Jenže hned první týden co má pořádně volno je právě teď a odjel.
Ufff, je to síla s těma mužškýma. Strašně se to ve mě láme. Na jednu stranu vím, že žádnej chlap není ideální a každej bude mít něco. Že malýho připravuju o otce. A mám ho pořád ráda. Možná se i srabsky bojím samoty. Takže bych to moc ráda nějak urovnala. Jenže na druhou stranu vím, že takhle to prostě nemůže fungovat. Trápím se a malej to cítí. Navíc stejně nefungujeme jako mužskej a ženská, takže vlastně to nebude žádná změna to, že zůstanu sama. Ach jo, proč je život tak strašně složitej.
Sakuro, i já ti držím palečky. Určitě to obě ustojíme. Jsme silný ženský, ne?
Bibi, ta sms jasně neprokazovala nevěru, ale hodně naznačovala. A o mé soběstčnosti a nezávislosti ví, proto se jen tak nebojí na týden vypadnout právě možná s myšlenkou "však ona to zvládne". Takže tudy cesta určitě nevede.

Jáji a co mu zkusit dát ještě jednu jedinou šanci? Vím že je to těžký, ale když má evidentně zájem, a když má vůbec "čas" ti psát SMS, tak nad tím asi hodně přemýšlí a trápí ho to. Takže ani třeba není fakt s nějakou jinou, protože kdyby byl a psal ti takovýhle SMS, tak by musel mít hodně silnej žaludek. Třeba si to fakt jenom potřebuje urovnat v hlavě, že je táta a že život se naprosto změnil a bude to teď s mimi úplně něco novýho, třeba se bojí a potřebuje si o tom s někým promluvit.
Tak třeba zkus mu napsat, že jestli o to opravdu stojí, tak ať přijede, nebo že počkáš až se vrátí a že si o tom promluvíte. A jestli o to opravdu stojí, tak se jen tak nevzdá. Tak mu třeba nech ten týden si to projít hlavou s tím že si promluvíte až přijede a vyřešíte to. Ať tak nebo tak. Ale podle mě řešit něco přes SMS je blbost, nikdy nevíš jak to ten člověk vlastně myslí a nejsou tam ty emoce..

No držim fakt moc palce a nebuď moc smutná nebo bude Danýsek taky..
A víš co se říká.. že se ti zkazí mlíko..

no škoda, že nám ji nenapíšeš tu sms, udělaly bychom si obrázek - ale chápu......

my měli krizi v tom těhu - všichni to tady ví, protože já se z toho nemohla dostat a pomáhal mi jen babinet. Miminko v bříšku a můž 9 letý vztah, který přetrpěl snad všechny možné krize, tuhle krásnou nepřežije???

pár psychologů mi řeklo, že přítel je vlastně těhotný - že se nemůže sám v sobě srovnat se skutečností (podotýkám, že po roce a půl snažení) ten silák se stal bábovkou, která se bojí budoucnosti - nevím přesně čeho, protože nikdy se k tomu strchu v podvědomí nepřiznal a stale hraje toho tvrďáka

co když je manžel třeba teď v psychickém presu? Že mu dochází, že má to mimino atd. Že má laktační psychozu???

stejně je to drsný, my ženské se s tím vyrovna prostě MUSÍME!!!! a oni mají své náladičky a máme na chudáčky brát ohled. Unavený z práce, je toho na něj moc, my je prudíme nezajímavými věcmi o hovínkách a úsměvech atd. Prostě mužskou rasu někdy musím považovat za slabší

Jaji, nechces se teda treba sejit? Stejne jsme to planovaly. Prisla bys na chvili na jine myslenky....

My asi tu mužskou psychiku nepochopíme. Já otěhotněla neplánovaně a ačkoliv už oba máme na mimi věk, tak můj přítel ze začátku taky vychyloval. Začal trajdat po diskotékách, nechal se od svého "kamaráda" vláčet po nocích, ke konci 3. měsíce se nechal pobláznit po sms od jedné slečny, kterou znal z minulosti, odstěhoval se ke známému. Já se naoko snažila být nad věcí a taky se pomalu smiřovala s pozicí svobodné matky. Taky se před otěhotněním takhle nechoval a dnes vím, že to byl jen způsob úniku od reality, které se ovšem utéct nedá. Po odstěhování neuplynulo ani 24 hodin, kdy si pomaličku začal vše uvědomovat a snažil se vše urovnat. Mezitím poznal, že jeho báječný kamarád není až tak báječný a do tří týdnů se zase přistěhoval, kamaráda odstavil a od té doby se začal chovat jako zodpovědný otec.
Já jejich logiku nechápu, ale snažím se pochopit jejich obavy ze všeho nového a něčeho, co jim změní celou další budoucnost. Ano, my ženy se s tím vším nějak musíme vždycky srovnat, chlapi jsou prostě v některých ohledech slabší jedinci a tyhle výchylky v chování nemusí jen znamenat, že jsou to zmetci a šmejdi, ale to, že oni uvnitř s něčím bojují. Pokud se včas zase naleznou, zaslouží si šanci. Pokud se budou hledat po zbytek života a ubližovat tím svému okolí, tak za to nestojí.

Ahoj holky,

tak to je vážně síla, co někteří chlapi vyvádějí.... právě jsme se pustili do práce na miminku, ale jak to tak všechno čtu, nevím, jestli se nemám spíš bát, co to s námi udělá, než se těšit, že budeme rodinka....

evalove napsal(a):

To je, milé dámy, odvrácená strana Vašeho chtění partnera u porodu.Proto v naší kultuře porod byl vždy výlučnou záležitostí žen a nyní už tušíte proč.Je to prostě módní záležitost, ovšem to, že to chce v současnosti  většina žen, ještě neznamená, že tomu je tak z pohledu muže vhodné.Některé věci jsou sice přirozené, patří k životu, ale prostě neestetické.Před svým mužem také nechodíte na velkou potřebu , která je přirozená, ale velmi intimní a nemáte pocit, že by to musel vidět z blízka.Tak proč jste si myslela, že u porodu to bude lepší ?Váš muž je ohleduplný a pravou příčinu se Vám zdráhal říci, ale prostě s ním ten pohled zacloumal a něco se mu zošklivilo.V jeho očích jste jistě pořád dobrá matka, která dala život dítěti, ale jako milenku si Vás prostě asi, snad dočasně, zošklivil. Bohužel.Měla jste jeho přítomnost u porodu zvážit.Nevěřím, že účast otců v porodnicích utužuje vzájemný vztah, vždy´t polovina párů se stejně z různých příčin rozpadá.Možná, že jednou z příčin je i tato.Víte, ony se některé věci těžko vyslovují a proto se je ženy ani nedozví.Vím, že toto je kontroverzní názor a bude mi za něj ze strany jiných žen spíláno.Stojím si však - jako žena - za ním.

Evalove má pravdu. Tedy  z mého pohledu. Každý je jiný, je určité riziko, že u senzitivnějších, typů může dojít k takovémuto bloku. Jsem žena, tudíž mám k porodům blíž než muž, dvě děti (jedno dospělé, druhý puberťák) - jsou to mí drahoušci ...a i kdybych byla bývala rodila normálně a ne císařským řezem...u porodu bych partnera NECHTĚLA, s výjimkou toho, kdyby pracoval ve zdravotnictví: lékař, eventuelně patolog;)...Může to být skvělé (podle založení tatíčka), může to utužit vztah, ale i způsobit "estetický antiromantický šok". Osobně bych sama měla obavu, že čerstvý otec se může spíš eklovat, a že pro utužení vztahu stačí zhlédnout bolestivé hekání před porodem či ukázka zabaleného děťátka v povijanu.
P.S. Teoreticky: i když z hygienických důvodů nebývá otec přítomen u operačního porodu, mělo by případné zhlédnutí tohoto asi menší vliv na vznik případného šoku a následné nechuti k sexu s maminkou než klasický porod. Co naplat, nejsme indiání ani křováci, civilizace pokročila, některé věci jsou intimní a nejsme zvyklí být u všeho...A porod je jedna z nich.

Tak se vám hlásím hočiny se slibovaným pokračováním. S přítelem jsme si vyměnili ještě několik sms s tím, že ta dotyčná zpráva prý byla určená pro mě. Jaksi kostrbatě mi ji konkretně vysvětlil co čím bylo míněno... Ale já si řekla čert vem sms. Já prostě musím začít celý náš poslední měsíce nefunkční vztah. Dohodli jsme se, že jak přijede tak si promluvíme. Já se vnitřně rozhodla, že mě neuvidí brečet kdybych měla na místě zemřít.
Přijel. Byl oprděný. Vrhl se na malýho s pusinkováním a žvatláním. Nechala jsem jim půl hodinku na uvítání a šla jsem si dělat svoje. A pak jsme začali. V podstatě jsem mu dala nůž na krk. Byla jsem stručná a jasná Buď nás chce a začne fungovat jako tatík. Uděláme tlustou čáru za minulostí, nezajímá mě komu ta sms byla určená. Budeme konečně rodina bez jeho dovolených s kamarádama, častých spářek a podobně. Nebo jdeme od sebe. Malýho uvidí kdy bude potřebovat. My dospělí zůstaneme kamarádi, kteří se uvidí při předávání malýho, ale nic víc. Seděl, nechápal. Půl hodiny zíral před sebe. Já byla opravdu připravená zůstat sama. Taky jsem mu řekla, že ho mám pořád ráda, ale že už zašel daleko a jsem připravená to ukončit pokud se tak rozhodne....
Hleděl, mlčel, šel kouřit na balkon, vrátil se, zase hleděl. Po dlouhých minutách se nadechl a řekl, že nás má rád a nechce jít nikam. Že chce malýho vidět vyrůstat a nechce ztratit ani mě. Že mám ve spostě věcí pravdu, že už přestřeloval. A že se bude snažit fungovat.
Sex jako takový jsme nerozebírali. V tom tomu nechávám čas.
Takže asi tak holčiny. Bylo to v sobotu, takže zatím nemůžu vůbec nic víc říct. Tiše se modlím ať nám to fakt klapně. Ale uvidíme. Jen jedno vím jistě. Začne znovu zlobit a já končím.
A ještě něco babajzníci. Moc vám chci poděkovat za podporu! Všem. Jste naprosto úžasný stvořeníčka a ani netušíte jak moc jste mě psychicky držely.

Romčo... sejdu se moc ráda.

Někdy si člověk začně uvědomovat co má až když hrozí, že to ztratí nebo to ztratil.
Takhle to bylo i u nás. Vztah se zlepšíl a nemůžu si na nic stěžovat.  Držím palce

Bezva, to slysim rada, aspon nejake pozitivum.
Takze ja muzu krome stredy, tak jak se ti to hodi, dej vedet a dame nekde scuka.

Jáji jsi úžasná - držím palečky - já taky dala druhou šanci a zatím musím zaklepat.... Říkám si, že konec může být i později - a jestli teď nebo potom to je to stejný, takže druhou šancí si už víc neublížím.