Já bych rozhodně nikam nejela, psala bych dál dopísky a pohledy, kde bych dcerunku ujistila o tom , že velký holky si najdou zábavu i tam, kde žádná není. A jestli je to psaní přepis originálu, tak sorry, princezna je trochu rozmazlená, viz kaše, pískovna, umřu.... Tedy ujistit, že ji miluju, ale nechat ji, ať se předvede, co v ní je. Držím ti palce a nedej se..!

Nikam bych nejezdila. Syn také na prvním pohledu pokaždé píše, že se mu tam nelíbí a hrozně se mu stýská. KDyž toviděla babička, tak spustila lamentace, jaká jsem matka, že tam chudák musí být. On potom přijede nadšený s plným kufrem výrobků, batikovaných triček, šátků a dárků z výletů a vůbec si nepamatuje, co nám vlastně psal. Zkus zavolat vedoucímu jak jsou na tom děti, že jsou pryč poprvé a mělo by to stačit. Pokud ti to potvrdí, tak bych je odvezla.

tak já jsem na podobný volání na tábor jela, ale dcerku jsem neodvezla
teď po čase si myslim, že to spíš byla zkouška, jestli přijedem
stížnosti na jídlo - neřešim, protože vim, že je rozmazlená a většinou se předem domlouvám, ať jí nenutěj jíst, co nechce, ale klidně ať jí místo toho daj suchej rohlík - hlady neumře
dojela bych tam, prošla bych to s ní, podívala se na řeku, na pískovnu, vysvětlila jí, že program se musí dodržovat, i když se jí nechce...
a promluvila bych si s vedoucim oddílu a on by si měl promluvit s dcerkou a všichni dohromady...
já přiznávám, že dcera všude jezdí s mobilem, protože jsem pak klidnější - vim, že kdyby se něco dělo, vezme telefon a zavolá
teda klidnější - ona volá v okamžiku, kdy jí všichni rozčilujou a když je to v pohodě tak nevolá
je to úplně jiný než když jede s prarodičema nebo s lidma, který zná - nemusí si sednout s dětma v oddíle a je problém jak vyšitej.

dakoto - a ta moje rozmazlená je

jen dodám - může bejt skutečnej problém, může mít jen problémy s navazovánim kontaktů nebo se může jen stýskat....
ale stejně si myslim, že bych jako máma měla reagovat na volání o pomoc, už jen proto, aby věděla, že když bude skutečnej problém tak se může na mámu obrátit
jak jsem předtim psala tak to bylo dceři taky 10 a byl to první tábor, ale jinak jezdila na školy v přírodě...

Elo, určitě bych zkusila oslovit vedoucího... s manželem tábory děláme a u nás je naprosto běžné, že si rodiče volají. Ani nemusí být problém, prostě se jen zeptají jak na tom to jejich dítko je - zvlášť pokud je na táboře poprvé... podle jeho reakce bys měla poznat jestli má o nějakém problému tvé dcery vůbec ponětí. A návštěva - naprosto upřímně vedoucí možná nebudou rádi, ale já bych taky stejně jela - pro tvůj klid a pro pocit dcery, že se na tebe může obrátit. Ale, pokud jde jen o stýskání a není problém se vztahy atd neodvážela bych ji. Letos jsme měli případ, kdy o návštěvním dnu(tábor je na 3 týdny a návs. den je po 14 dnech) za námi přišli rodiče, že si odvezou syna, protože když je uviděl, rozbrečel se... už měli sbaleno a přišli za ním kamarádi ať neodjíždí... kupodivu byl ten slabší článek taťka, který chtěl syna vzít domů. Mamka zakročila, že když se mu nic zlého neděje, kluci ho mají rádi tak ať to ještě vydrží - týden. Kluk teda kývl, sice s brekotem, ale znovu vybalil věci a do konce tábora ani jedna slzička..;-)

Ani já bych nikam nejezdila.. děti když chtějí domů, jsou schopny všeho. A ještě když je to její první tábor, nevěděla asio dřív, že tam panuje nějaký režim, to se jí taky líbit nemusí. Tohle se stalo ve škole kde se učí moje dcera. Jeli na  švp a jedna holčina tam tak moc nechtěla, že psala domů a telefonovala, jak jí tam všichni moc ubližují, učitelky že je nehlídají, přitom za naše učitelky bych dala ruku do ohně.  A učitelky to samozřejmě nevěděli a tak se jednou stalo, že byli v cukrárně a najednou se tam zjevili její rodiče a nestačili se divit, jak se jejich dceruška skvěle baví a užívá si....

No pamatuju si, že moje matka mě taky posílala na tábory, v podstatě od první třídy každé léto. Nenáviděla jsem to, a podobné dopisy jsem psala taky. Že tohle, že tamto...a maminko přijeď pro mě. Nenáviděla jsem program, všechny ty povinné společenské hry, celou tu šaškárnu, ale dohromady se mi nic zásadního a hrozného nedělo.

Elo, asi bych se zachovala, tak jak Ti tady radí ostatní - telefonicky bych se spojila s dcerky vedoucí a zeptala se, jak to tam snáší, jestli má kamarády a zřejmě bych jí i řekla, že se dcera v dopisech svěřuje, že se jí stýská. Rozhodně bych bez nějaké velké příčiny za ní nejezdila, ikdyž bych samozřejmě doma byla jako na jehlách. Je to pro dceru jedna z prvních velkých zkoušek samostatnosti a měla by jí zvládnout. - samozřejmě pokud je  na táboře vše tak jak má být.....
Já jsem byla na táboře dvakrát, ve 2. a 4. třídě a byl to pro mě taky děsný zážitek, hrozně se mi stýskalo, v táboře taky vypukla epidemie průjmů, záchody byly dřevěné, suché bez dveří, několik vedle sebe, sprcha s teplou vodou jen jednou za týden, spali jsme v chatkách, dopisy jsme museli odevzdávat otevřené, aby si vedoucí mohli přečíst, jestli si nestěžujeme rodičům. Tehdy ale trvaly tábory tři týdny, nikdo pro mě nepřijel, musela jsem to vydržet. Podruhé jsem už věděla do čeho jdu, nechtěla jsem už ani za nic, tak jsem doma před odjezdem jedla nezralý angrešt, aby mi bylo blbě, ale opět mě tábor neminul. S odstupem času to vidím jinak, prostě to byla zkušenost, sice drsná, ale užitečná, zkusila jsem se už takhle malá o sebe sama starat, přepírat si prádlo, usínat bez mamky pusy.... Teď když mám sama děti, tak jsem se zařekla, že je na tábor nikdy nedám, pokud nebudou vyloženě samy chtít. No nevím, jestli časem nebudu muset řešit hlídání dětí o prázdninách kvůli práci a třeba tam budou muset ject. Rozhodně je učím tomu, že co začnou, tak musí dokončit. Kluk se přihlásil na taneční kroužek, po měsíci ho to přestalo bavit, ale musel chodit do konce školního roku. Stejně tak bych chtěla, aby i tábor absovovaly do konce, protože od nějaké činnosti se utíkat nemá. Rozhodně s dcerou buď co nejvíc v kontaktu, piště si, nechávej jí pozdravovat od vedoucí, pokud s ní budeš mluvit telefonem a dceru ujisti, že se příští rok rozhodne sama, jestli si bude chtít tábor zopakovat. Ono taky časem tohle všechno uvidí jinýma očima a možná změní názor.

No vidíš, a ja som ako decko nebola ani raz, a keď som robila inštruktorku, závidela som tým deckám, ako im je fajn... Podľa mňa to treba raz skúsiť, nech vydrží, a keď dieťa trvá na tom, že nechce, tak možno nenútiť... Ale raz to vyskúšať asi treba...

Iveta X napsal(a):

Elo, asi bych se zachovala, tak jak Ti tady radí ostatní - telefonicky bych se spojila s dcerky vedoucí a zeptala se, jak to tam snáší, jestli má kamarády a zřejmě bych jí i řekla, že se dcera v dopisech svěřuje, že se jí stýská. Rozhodně bych bez nějaké velké příčiny za ní nejezdila, ikdyž bych samozřejmě doma byla jako na jehlách. Je to pro dceru jedna z prvních velkých zkoušek samostatnosti a měla by jí zvládnout. - samozřejmě pokud je  na táboře vše tak jak má být.....
Já jsem byla na táboře dvakrát, ve 2. a 4. třídě a byl to pro mě taky děsný zážitek, hrozně se mi stýskalo, v táboře taky vypukla epidemie průjmů, záchody byly dřevěné, suché bez dveří, několik vedle sebe, sprcha s teplou vodou jen jednou za týden, spali jsme v chatkách, dopisy jsme museli odevzdávat otevřené, aby si vedoucí mohli přečíst, jestli si nestěžujeme rodičům. Tehdy ale trvaly tábory tři týdny, nikdo pro mě nepřijel, musela jsem to vydržet. Podruhé jsem už věděla do čeho jdu, nechtěla jsem už ani za nic, tak jsem doma před odjezdem jedla nezralý angrešt, aby mi bylo blbě, ale opět mě tábor neminul. S odstupem času to vidím jinak, prostě to byla zkušenost, sice drsná, ale užitečná, zkusila jsem se už takhle malá o sebe sama starat, přepírat si prádlo, usínat bez mamky pusy.... Teď když mám sama děti, tak jsem se zařekla, že je na tábor nikdy nedám, pokud nebudou vyloženě samy chtít. No nevím, jestli časem nebudu muset řešit hlídání dětí o prázdninách kvůli práci a třeba tam budou muset ject. Rozhodně je učím tomu, že co začnou, tak musí dokončit. Kluk se přihlásil na taneční kroužek, po měsíci ho to přestalo bavit, ale musel chodit do konce školního roku. Stejně tak bych chtěla, aby i tábor absovovaly do konce, protože od nějaké činnosti se utíkat nemá. Rozhodně s dcerou buď co nejvíc v kontaktu, piště si, nechávej jí pozdravovat od vedoucí, pokud s ní budeš mluvit telefonem a dceru ujisti, že se příští rok rozhodne sama, jestli si bude chtít tábor zopakovat. Ono taky časem tohle všechno uvidí jinýma očima a možná změní názor.

Iveto, také se mi to tak jeví - jejich první a pravděpodobně poslední tábor ..  Pokud nebudou příští rok sami chtít, tak prostě nepojedou. Nutit je nebudu a pokud do té doby nastoupím do práce a budu muset řešit hlídání dětí, raději se domluvím s babičkami a děti budou u babí na Moravě nebo s druhou babí v přívěsu na Orlíku.

Evelin napsal(a):

Elo, přesne tuto situaci mám letos za sebou.
Poprvé holka  9,5 let jela na tábor, a to jsem ji nechala vybrat :koňský+nejlepší kamarátka s bráchou.
Ze 14 dnů, 10 proležela - nastydnutí, horečky do 38, kašel....To vím ale od ní, neboť jsme měli možnost dětem volat (nedala jsem jí mobil). Prvně dle hlasu jsem si nemyslela, že je nemocná-prvních pár dnů, pak už jsem slyšela, že ano.A ona mne hlásila, že mne možná zavolají, at si ji odvezu. Tak jsem chtěla zdravotníka, prý už teploty nemá, jenom kašel. Pak jsem měla cuky, každý den tam jet a sváděla jsem boj...
Každopádně prohlásila: v životě víc na tábo nepojede. Taky prý zvracela (ale cpaly ji sirup na kašel celou dobu ..a to byla už předávkovaná).
Po návratu domů: prý tam pojede zas, ale jenom kvůli koním. Neřeším to, nebude-li už v životě nikam jet-musím to akceptovat.
Určitě bych volila hovor s vedoucími, event.s dalšími rodiči a pak bych  tam jela -tajně to zkouknout (bez vědomí dětí). Dle situace-vzala zpět, nebo ne.
ALE, byla u babičky (otce, který na ní kašle ) a tam odjela v pondělí, už večer mne volala_přijed pro mne, a různě mne udávala důvody, proč tam nemůže být.
To už mobil měla. Já svůj na noc vypínám. HLE, najednou 1,30 hod mne zvoní pevná...volá ona, že je bouřka, že se bojí, že spí sama, že to tam nevydrží-přijed pro mne. že ji štípou komáři, jsou tam pavouci (má na nich fobii...a jsou tam-- v baráku na vesnici), že je tam smrad a pod.
No, moc už jsem pak nespala. Nakonec jsem tam jela, když to práce dovolila... Tak tam, už nepojede. (má to spojené s tím,že před snad 5-ti lety, co tam byla poprvé beze mne sama, přijel otec a chtěl ji unést za pomoci babičky. ted je nezvěstný, tak nehrozilo, žeby přijel...)
Má přesně spočítáno, kolik dnů a týdnů byla beze mne.....Ano, jsme na sebe fixované, ale co mám dělat. Asi ještě není čas na osamostatnění...

Skús ju poslať niekam, kde jej bude príjemne, čojaviem... Napríklad moja výborná cleoživotná kamarátka bola ako decko hrozne nesamostatná a na rodičov fixovnaá, ale raz strávila pekných asi 6 dní u nás na chate, dodnes na to v dobrom spomíname...  Dcéra by sa asi mala odstrihnúť, ale pomaly a príjemne, nie šokom...

Elo děsit jsem tě nechtěla, jenom tak házím do placu svoje zkušenosti. Nemyslím si, že bych měla nějaké vážné trauma, pouze asi doživotní odpor k organizované zábavě. Z různých společenských her mi naskakujou pupínky.