No nazdar. Je mi třicet let a jsem občas zbrklá. Ale napíši, co bych ASI udělala já. Pokud partner váhá, zda se mnou zůstat a má v prvopočátcích jakýsi rozjetý vztah, nerozhodovala bych se podle něj. Rozhodla bych se podle toho, co chci já, a co si mohu dovolit. Když bych otěhotněla, jistě bych si dítě chtěla ponechat. Mohla bych si to dovolit i bez partnera, protože vím, že by mi rodina poskytla případně zázemí. Myslím, že bych váhala z toho hlediska - mám jedno dítě malé, možná budu sama, zvládnu to? Spousta starostí, chlap nikde. A pokud  nastane nejhorší možná varianta - manžel mne opustí a já zůstanu se dvěmi dětmi. Možná by se mi další vztah navazoval snáze s jedním dítětem a to druhé bych si pořídila s někým, kdo mne bude milovat. Kolem toho by se točily mé úvahy. Nedokáži říct, jak bych se rozhodla. Ale ak tak či onak, své rozhodnutí bych v každém případě považovala za to nejlepší a nevyčítala bych si ho. A to nedělej nikdy ani Ty. Je jasné, že tohle je tak vážné, že nikdo nemůže říci, co máš dělat. Ach jo, další věrnej a upřímnej chlap.
Mluvila jsi o tom s někým, kdo vás zná?

Jak napsala Nety, další upřímnej debil..
Kolik ti ještě zbývá vysoké školy ?
Asi bych se rozhodovala podle toho, jestli mám nebo nemám možnost nějakých hodných babiček, které občas vypomůžou. Mezi dětmi bude velmi malý rozdíl a byl by to pěkný záhul.
Chlapa bych okamžitě vypakovala, ale s tím miminkem fakt nevím.  I když se rozhodne ten hajzl tak, že zůstane s vámi, tak už to nebude to pravé ořechové.  To rozhodování ti vůbec nezávidím.
Jestli je jeho vztah v počátcích (nemůže si to vymýšlet jen proto, že prostě druhé dítě opravdu nechce ?),
takže pracují hormony a ještě nějakou dobu to potrvá, než se mu rozjasní.

J+L napsal(a):

Ahoj,
nacházím se právě v dosti svízelné situaci, strašně se trápím, celou noc jsem nespala. Ještě tak před 3 měsíci nám klapalo manželství celkem v pohodě, máme s manželem kluka (1.5), brali jsme se před 4 lety, ale chodíme spolu už hezkou řádku let od r. 1990. takže je jasné že oba dva jsme si toho s někým jiným moc neužili. Manžel právě nyní oslavil kulatiny a den potom jsem zjistila, že jsem těhotná, neplánovaně (ale stalo se samozřejmě s ním). Byl to pro mě šok, dodělávám si vysokou školu, ale 2 děti jsme si vždycky přáli. Ještě k tomu mám za sebou 2 samovolné potraty, slepák a naštěstí jeden zdárný porod a další klasické gynekologické záněty atd. Tak jsem usoudila, že mu to oznámím a nějak se s tím poperem, a ejhle nastala studené sprcha, že žádné dítě nechce ať si to dám okamžitě vzít, že je to moje chyba že se nechráním (přitom jsem mu to říkala, že antikoncepci nemůžu nejaký čas brát a ke všemu pečlivě hlídala plodné dny).  Po pár dnech jsem přišla s tím, že si dítě necháme a přišla další sprcha, že má nějaký vztah, zatím prý v začátku, ale že každopádně už ke mně nic necítí a chce čas na rozmyšlenou, co mam delat?

Človeče, ťažká situácia.
Mne tak príde, že máš na výber z 2 možností:
1. cesta je ľahká a nesprávna: dieťa si dáš vziať, pretože ho manžel nechce ( bez ohľadu na to, čo chceš ty ) a potom máš asi 50% šancu, že s tebou ostane.
2. cesta je ťažká a správna: dieťa si necháš ( príde mi, že ho chceš, že? ), čím partnerovi možno "pomôžeš" v rozhodovaní...
V každom prípade je tu riziko, že ťa manžel opustí, avšak to by som teraz nebral do úvahy. Osobne si myslím, že pri tom, či si necháš dieťa, by si na partnerove rozhodovanie nemala prihliadať. Ak to totiž urobíš teraz, budeš sa mu večne musieť líškať len preto, aby si si ho udržala a to nie je vzťah. Len ho nechaj, nech si to vyrieši, aj také veci sa stávajú. Možno by bolo aj lepšie, keby ťa opustil, pretože možno ti samej bude lepšie... Ja viem, deti a tak, ale myslím, že to by bola asi priveľká obeta a nie som si istý, ak by sa aj teraz rozhodol pre teba, či by sa to nezopakovalo...

To děťátko si nechej. Já mám zase kamarádku, která podstoupila interupci a rok špatně spala a dodnes počítá, kolik by mu bylo. Navíc jsem zjistila, že je lepší mít 2 děti od jednoho otce, než každé mít s jiným. Pak se totiž otravuješ se dvěma muži a děti řešíš se dvěma tatínky. To víš, vlastní je vlastní a ty děti od jednoho tatínka drží spolu více. A vzhledem k tvým zdravotním problémům bych neváhala. je to dar, tak ho přijmi. Máš zázemí v rodině a bohužel blbce nepředěláš. A k tomu s ním ještě žít! Pošli ho někam...moc daleko a rozhodni se jen podle sebe, neboť u něho se změnila anatomie těla, orgány se mu přesunuly (mozek a pohlavní). Asi to bude hodně těžké, záleží na tobě, co chceš víc. Samozřejmě že je pak menší šance si najít jiného partnera, ale taky je samozřejmě nižší šance na dítě. Chlapa si můžeš hledat kdekoliv, dítě.....?  A jestli se dožiješ 80 let a dítě ti uteče třeba ve 20-ti, tak si spočítej kolik let budeš mít ještě čas si toho chlapa najít. A věř mi, oni jsou tady pořád. Hlavu vzhůru mamčo a jdi si pro průkaz.

Před chvilkou jsem zašla krvácet (docela silně) tak to možná nakonec bude samovolný potrat, jindy bych řvala a řvala a teď mi to docela připadá vysvobození, tedy kyretáž mě asi nemine, ale jinak to nechám na přírodě. Horší je jak se mám zachovat k manželovi, jestli mu dát ještě šanci, je pravda že kdysi kolem toho r. 1992 jsem si začla s jiným kámošem, protože on byl na půl roku služebně v Itálii, vše skončilo strašně brzy a po sexuální stránce z toho nic nebylo. Byli jsme v té době hodně mladí a pobláznění. Poté jsme se náhodně zase dali dohromady a on mi odpustil, nevím jestli teď není řada na mě abych mu po čase odpustila. Ovšem kde je řečeno, že to za čas nezkusí znova. Hlanvě si nejsem jistá zda-li by se s tím vytasil kdyby nešlo do tuhého, jak blzák říká zatloukat, zatloukat, zatloukat. Je mi teď tak smutno na srdíčku, vždy jsem byla přesvědčena že si věříme a budeme k sobě tolerantní. Máte někdo podobný zážitek?

je to tezky.ja mam zase kamaradku co ma 2 deti aopravdu ma problem najit noveho partnera ktery by za to stal .jasne ze se nekdo vzdycky najde ale chlapa co by se prizivoval na jeji socialce nepotrebuje.tezko radit.

Na miniinterupci v žádném případě nechoď. Podle toho co píšeš myslím, že by sis to do konce života vyčítala. Tvůj manžel si asi myslí, že je pánem tvorstva a vše musí být jen podle něj, ne? Tak mu ukaž, že to jde i bez něj.

Desno, tak zatím jsem srab a nemám tu odvahu vše sbalit a jít někam jinam. Ale pomalu už se připravuju, že náš vztah není tak pevný aby tuto ránu přežil, zatím jsme se domluvili že tomu necháme čas do vánoc, myslíš že je to rozumný? Jsem dost zoufalá, je to taková nejistota a zároveň jsme spolu jako by se nic nestalo. Už jsme spolu takovejch let, přežili jsme x letou stavbu, už máme i splacený úvěry a teď jsme si konečně mohli v klidu užívat a spíše se užírám co bude. Okolo sebe vidím všechny lidičky jak jsou v létě spokojený a užívaj si dovolený a já nic. Štve mě to a nevím jestli to mám rázně utnout, ale co naše dítě. Je to těžký, nechci obětovat část svýho života jenom kvůli dítěti, to bych si do smrti vyčítala. Kde bereš tu energii jít dál, mám spoustu kamarádek a známejch jenomže s takovouhle záludností je nemůžu zatěžovat.  2 kamarádkám jsem se svěřila a radí dát tomu čas a ten ukáže, ale já nevím jestli to psychicky vydržím. Jak to vypadá u Vás ? Diky moc za zprávu. J