choysia napsal(a):

Já si vůbec nemyslím, že bych měla nekoho rozsoudit. Od toho tady já nejsem. O tom at si rozhodnou ONI.
Proč by to měla vědět? Protože si to zaslouží.
Taky sis to myslela, ne? Taky jsi to řekla..............

Zaslouží? Co si zaslouží? Zkus si schválně specifikovat, co myslíš, že si kamarádka zaslouží. Vědět, že jí partner podvádí a dostat se tak do kolotoče bolesti? Mít možnost ho opustit a být s někým jiným víc šťastná? To máš na mysli? A jak víš, že bude bez něj víc šťastná. Pravděpodobnost, že ano je sice vysoká (asi tak 50%) ale zhruba stejná, jako že nebude (asi tak 50%).

Když řekneš kamarádce o nevěře, tak oba soudíš. Copak tomu nerozumíš? Jeho soudíš za to, že je "nemorální" (a jaké je tvé měřítko morálky?, zase jen subjektivní) a jí soudíš za život, který vede aneb "žije s nevěrníkem a to není správné). A co je podle tebe správné? Ať už je to cokoli, je to správné právě a jen podle tebe. Subjektivně.

Ano, taky jsem si to myslela, že mohu soudit, že si kamarád zaslouží vědět o nevěře přítelkyně. Ano, taky jsem mu to řekla. Ale jak to taky dopadlo - to už jsi nečetla, že toho moc lituju? Občas se mi o nich zdá a mám z těch snů dost nepříjemný pocit.

avalonka napsal(a):

choysia napsal(a):

Já si vůbec nemyslím, že bych měla nekoho rozsoudit. Od toho tady já nejsem. O tom at si rozhodnou ONI.
Proč by to měla vědět? Protože si to zaslouží.
Taky sis to myslela, ne? Taky jsi to řekla..............

Zaslouží? Co si zaslouží? Zkus si schválně specifikovat, co myslíš, že si kamarádka zaslouží. Vědět, že jí partner podvádí a dostat se tak do kolotoče bolesti? Mít možnost ho opustit a být s někým jiným víc šťastná? To máš na mysli? A jak víš, že bude bez něj víc šťastná. Pravděpodobnost, že ano je sice vysoká (asi tak 50%) ale zhruba stejná, jako že nebude (asi tak 50%).

Když řekneš kamarádce o nevěře, tak oba soudíš. Copak tomu nerozumíš? Jeho soudíš za to, že je "nemorální" (a jaké je tvé měřítko morálky?, zase jen subjektivní) a jí soudíš za život, který vede aneb "žije s nevěrníkem a to není správné). A co je podle tebe správné? Ať už je to cokoli, je to správné právě a jen podle tebe. Subjektivně.

Ano, taky jsem si to myslela, že mohu soudit, že si kamarád zaslouží vědět o nevěře přítelkyně. Ano, taky jsem mu to řekla. Ale jak to taky dopadlo - to už jsi nečetla, že toho moc lituju? Občas se mi o nich zdá a mám z těch snů dost nepříjemný pocit.

Čo si kto zaslúži? Tá manželka sa to pravdepodobne aj tak dozvie a ak nie, ( v tvojom prípade ) podozrenie už nevyprchá.
Ty predsa len hovoríš, že manžel niekoho má, tým ešte nikoho nesúdiš, len varuješ. A ďalšia vec: pokiaľ ten človek vie, že tá manželka to toleruje, asi to nebude hovoriť, že?
Stále hovoríš o tom: "súdiť". Ale koniec koncov, ak by si to nepovedala, tiež by si "súdila", pretože by si tým vlastne dala najavo, že to ten druhý nemusí vedieť, alebo presnejšie, nechať to na podvádzajúcom, čo nie je moc dobrý nápad.

avalonka napsal(a):

Aha.

No v každom prípade, to je to posledné, čo by som ako odpoveď čakal

avalonka napsal(a):

že bys býval čekal případně ?

Vidíš, že to ide

Pandorraa napsal(a):

Ahoj Av
Nu byla jsi jen v nespravnou dobu na nespravnem miste a neodhadla jsi situaci...proste kazdy  "spravny" cin musi byt po zasluze potrestan.....
Ja ti velmi dobre rozumim a vubec se nedivim, ze se z toho porad citis mizerne. Slova pokud nejsou vyrcena, neboli...az kdyz proleti vzduchem nebo se octnou na papire..joj! A o to hur, jsou-li z ust ci pera pritele... Kazdy to proste neustoji. Takze to neni jen tva vina. Proste se to tak seslo.... A kdo tomu nechce rozumet, ten neporozumi, ten kdo se chce ohanet cestnosti a pravdomluvnosti casem narazi na svou vlastni zed. Zkusenosti jsou bohuzel jak se stale presvedcuji, neprenosne....
Hezky den, devce

Je to vôbec jej vina? Mne nepríde, že by za to mohla. Áno, možno mala mlčať, ale oni by sa to o sebe vzájomne aj tak dozvedeli a možno by teraz neboli naštvaní na ňu, ale na seba určite. Isteže každý, kto to povie, bude musieť "zniesť hnev ohovoreného". Čiže na to je treba položiť otázku, či to za to stojí a k čomu to povedie. Ale osobne si myslím, že ak to povie, iba to urýchli, priamo nič nespôsobí...

Spravne
Clovek se vzdy muze vinit jen za to, ze dela chyby. Pokud na zaklade jeho chyb dela chyby nekdo dalsi, je to zase jen jeho vlastni chyba Zni to nesmyslne, koneckoncu stejne jako kazda hluboka pravda... Trebas ta: vim, ze nic nevim   

Ahoj Pan a Av,

mám na Vás prosbu.
přesně vím o čem píše Av - " relativismus ".
Já totiž nevím zda je to s tím " relativismem " k žití??:-))

Av to písemně vystihla dokonale . Tak to prožívám i já.... a opět mám pocit, že mi to do života přináší jen zmatek:-)) Dělá mi to problém v rozhodování.
Dívám se na věci z více úhlů pohledu.
Nikoho nesoudím..., tudíž vlastně i ten, který udělá něco špatně..., tak najde u mě pochopení, protože on přece " není zatím připraven " jednat jinak :-))
Atd... Prostě bordel v hlavě:-))

Co vy na to?? Jak se s tím vypořádat??

avalonka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Spravne
Clovek se vzdy muze vinit jen za to, ze dela chyby. Pokud na zaklade jeho chyb dela chyby nekdo dalsi, je to zase jen jeho vlastni chyba Zni to nesmyslne, koneckoncu stejne jako kazda hluboka pravda... Trebas ta: vim, ze nic nevim   

Jo - to jsi přesně vystihla můj nynější pocit. Jak mi řekl jeden člověk "uvízla jsem v relativismu" - už mi moc málo věcí připadá "jasných" a "jednoznačných"... Nejsem příliš schopná se vůči lidem či událostem vyhranit. Vždycky vidím tu pravdu jako shluk tisíců pravd, ze kterých jsou vlastně všechny "pravdivé".

Jinak co se týče sebeobviňování - tenkrát jsem byla na jiné psychické úrovni. Asi jako dítě.

A přeci se nebudu vinit za to, že jsem ve 2 letech padala, když jsem prostě ještě neuměla chodit. Všechno je přirozený vývoj, jde jen o to, aby člověk příliš často nepadal i v dospělosti, kdy už by přeci jen chodit umět měl...

Ja nemam co dodat. Snad jen...:
Existuje jedno takove podobenstvi, ktere symbolisuje vlajici prapor menici se v orla....
Co myslis.... kdo ma vetsi nadhled: ten, kdo drzi prapor svateho nadseni nad hlavou a bije se ve jmennu toho, co ta vlajka predstavuje, kosi nepratele jednoho po druhem a brodi se v krvi... nebo ten, kdo se povznese nad bojiste do nebeskych vysin a vidi nejen bojujici nepratele, ale i jejich krvacejici lazaret... jejich prazdne domovy, zeny a deti cekajici jak bitva dopadne..... Nu?
Vsechno je relativni a kazda mince ma ne pouze dve, ale dokonce tri strany
Vubec se netrap. Ten kdo se rozhoduje uprostred vravy s praporem nad hlavou, rozhoduje se rozumem a veden pudem sebezachovy, ten, kdo se povznese nad bojiste, rozhoduje se srdcem a veden laskou k lidem. A ta v zadnem pripade neni relativni

To, co tu píší Pan a Av je jistě pravda, ale podle toho, co píší, by se člověk nikdy nemohl rozhodnout a nic udělat. Vždycky je potřeba vzít nějakou vztažnou soustavu (subjektivní) a podlě této soustavy rozhodovat. Nikdo nemůže říct, co je správné a co špatné. Můžu jen říct, co je dobré/špatné pro mě, u ostatních to říct nemůžu. Jestliže to u ostatních říct nemůžu a nemůžu vztahovat podle svých měřítek, tak v podstatě nemůžu žít v lidské společnosti, abych permanentně někomu neubližoval a nazývat to chybou je blbost. Pak už jediné, co mohu říct je, že vím že nic nevím. A teď podle toho žijte.

Ahoj 
Jsem tu......................

Upravil(a) choysia (28. 7. 2006 9:02)

Nety napsal(a):

Klokánku, kampak jsi nám zmizel?   Jdu si uvařit kafíčko s mlíčkem a nemám si s kým povídat na téma říct - neříct

Netynko, nezmizel jsem, jen k tomu tak nějak nemám, co dodat. Prostě si zastávám to svoje: neříct a nevrtat se jiným do jejich čistě soukromých záležitostí .

Pandorraa napsal(a):

faf napsal(a):

Vies a na druhej strane, preco by som teoreticky nemala ocakavat nieco, co mi niekto iny slubil? Takze ked mi niekto slubi "vernost az do smrti", mam a priori zamietnut podobnu myslienku s tym, ze to je predsa nemozne? Ako to mam vediet? Tak mu skusim verit, nie slepo, telenovelisticky, ale predsa len verit. A nemam preco potom byt sklamana, ked ten svoj slub nedodrzi? Napriek tomu, ze som neuverila tomu slubu celym srdcom a nebola som na nom zavisla. Ja si myslim, ze to sklamanie je prirodzene.

Nu vidis! A prave v tomhle ja vidim kamen urazu - ve slibech! Ve dvaceti - tricetui si slibujeme lasku az do smrti! Pritom nas ceka dalsich 40 - 60 let zivota. Nezda se ti to zrudne?? Vyzadovat sliby a pak byt zklamani z jejich nesplneni? Nebylo by snad prirozenejsi byt k sobe uprimni, nic si vzajemne neslibovat a proste zit a milovat se tak, abychom jeden druheho nezklamali? Nevyzadovat sliby, nic neocekavat a radeji se radovat z lasky tady a ted, chovat se tak, aby s nami zustala skutecne az do smrti?

Pan, ale preboha, co mam urobit, ked slub nevyzadujem a je mi aj tak slubovane....??? Mam pri "oltari" povedat: Aaaano, jasneee, milacik, vsak naco mi to slubujes, ved obaja vieme, ze nevies, ci to budes moct dodrzat? Alebo na akomkolvek inom mieste, kde dotycny bez natlaku horlivo slubuje.
Ja mam vo zvyku slubom druhym ludi verit, nevynucujem si ich nikdy a nie som bezprostredne a uplne zavilsa na ich splneni, ale nemoze a priori zavrhovat moznost splnenia.

Prave z dovodu, ze chapem, ze zivot je dlhy ( aspon dufam, ze bude ), sa nebudem na ten slub absolutne spoliehat. Lenze tento slub sa splnit da, neslubuje mi totiz, ze so mnou zostane na veky vekov, slubuje len to, ze pocas tej doby, ktoru bude so mnou, bude verny. A to je setsakramentsky rozdiel nie? myslim, ze tento "slub" nie je taky nerealny. Ziadam tym len to, ze ak zisti, ze ho chce porusit, ze je to pre neho take neodolatelne, tak skonci vztah so mnou a potom nech si pre mna za mna robi, co chce. Problemy vo vztahu sa nemaju riesit neverou, nevere pudovej sa da rozumove zabranit, a ak by bol neverny preto, lebo sa zamiluje do niekoho ineho, slusi sa skoncit ten predchadzajuci vztah, kym sa s dotycnou pomiluje. Takto to beriem ja.
Netvrdim, ze by som neveru za ziadnych okolnosti neodpustila, naozaj by zalezalo na konkretnej situacii. A co sa slovicka odpustenie tyka, myslim, ze je prirodzene pouzit ho v tejto suvislostii s pojmom "porusenie slubu". Samozrejme, ma to vyznam len za predpokladu, ze dotycny berie svoju neveru ako porusenie lsubu, tym padom svoje porusenie slubu vnima ako svoju chybu a o odpustenie stoji, ze ano? V inom pripade hovorit o "odpustani" nema zmysel.

A myslim, ze sme sa tu uz bavili o laske nic neocakavajucej, podla mna je to blud. Kazda laska nieco ocakava, ci uz si to prizna, alebo nie. Laska k akejkolvek bytosti.
Uprimnost je fajn, presne preto ratam s tym, ze v mojom vztahu ta uprimnost bude, ze sa na jej zaklade budu riesit vsetky problemy, partner sa predo mnou nemusi skryvat, za ziadnych okolnosti. Ak uz z akychkolvek dovodov ta uprimnost zo vztahu zmizne, uz je nieco zle, tam uz potom nejde o neveru, ta moze byt len pripadnym nasledkom, a vtedy je nepodstatna.
Hovorim partnerovi, co citim a to iste ocakavam od neho, ze mi povie , co mu na vztahu vadi, s cim nie je spokojny, ze sa bude snazit akykolvek problem riesit primarne v nasom vztahu, bez tretej osoby.
To je naozaj vsetko, o co mi ide Pan a v co stale verim. Nic viac, nic menej.....