Tai myslím si, že by se asi člověk zbláznil, kdyby jsi nad tímhle témem měla ustavičně přemýšlet. Já nad smrtí nikdy nepřemýšlela a náhle my tahle mrcha odvedla mojí mamku z ničeho nic. Bylo to během týdne. A nikdo jsme s tím nemohl nic nadělat. Každý má určený svůj život. Smrt prostě může přijít z ničeho nic a nikdo tomu holt nezabrání. Věřím ti, že tohle vysiluje člověka, když se tím zaobírá, ale každý budeme jen čekat až ten den nastane. Tak proto si musíme život užívat naplno.

Pozoruhodne. Panove me opravi, pokud jsem nahodou vyjimka, ale ja, coby ochrance rodu musim byt pripraven polozit svuj zivot za sve deti i rodinu z minuty na minutu - a nesmim nad tim rozmyslet (kdybych to neudelal, asi bych do konce zivota rozmyslel ze jsem mohl syna/dceru zachranit, kdyby ...). Zkratka ta mrcha "konec" tady nekde je ... nevim kde presne, nevim zda se po me kouka, ale vim, ze jednou prijde. At uz to bude zitra nebo za 60 let, urcite prijde - nemam v umyslu se chlacholit tim, ze mam jeste "60" let cas a tak nemusim neco udelat zrovna ted ... stejne jako nemam v umyslu se trapit tim, ze to stejne nestihnu udelat, protoze potvurka muze dorazit uz zitra a bylo by plytvanim energii neco zacinat.
Zkratka ziju si tak, abych se mohl za onech 60 let podivat dozadu a rict si, ze jsem ani jeden den neproflakal a ze to stalo za to ... Predstava, ze bych se za 60 let mel ohlednout a rict si "Hmm, tak dobre 40 let sveho zivota jsem stravil obavami ze se zitra neprobudim, to jsem mohl udelat spoustu uzitecneho", to me desi ... notabene v tom veku uz se s tim jeden smiri snadno.
Nicmene pokud mas pocit, ze ti rozmysleni nad koncem dava neco pozitivniho a pomaha ti, tak se sver, rad se poucim

Je to i životní situací, bývaly doby, kdy mne myšlenka, že až se to všechno nedá vydržet můžu dobrovolně odejít, držela při síle, byl to výběr, každý den ráno jsem si říkala, že kvůli dětem musím přežít aspoň ještě týden, no a jsem tu stále, dneska mne drží při aktivitě pohled na mé děti a práce, která je pro mne smysluplná. Myšlenky na sebevraždu se časem a zlepšením situace někam odplížily, ale vím, že číhají na moji slabou chvilku, kdo nad tím někdy přemýšlel, ten je nikdy úplně nezažene, jinak smrti samotné se vůbec nebojím, očekávám potom konečně klid a mír. Jenom mne mrzí, že se pak už možná neuvidím s lidmi, které mám ráda.

Lado žij, protože všechny ty problémy a nová probuzení do negativních situací, kdy jsem si říkala vydrž ještě rok, Tě povedou k tomu, že vidíš své děti vyrůstat, právo volby má opravdu každý, ale děti Tě vyvedou z toho nejhoršího a nedej se, na to je času třaba jindy, mne posilovala i ta možnost volby a jdu dál, sice někdy s obtížemi, ale jdu vždyť tomu mladšímu je teprve 15.

Smrt je strasne blizko a ani si to neuvedomujeme.Je to rok co jsme byly na dovolene ,pronajaly jsme si vilku s bazenem.Ja sla do 1 patra do koupelny a malej (3roky )sel semnou ,byl to moment kdy jsem si ho nevsimala a on vybehl s koupelny a utikal na konec chodby a tak na pul se vtahl mezi sprusle zabradli.Byl (a je ) takovy tintitko takze se tam protahl ni to snad sam necekal,ja tedy urcite ne.Jak sem ho zahlidla krve by se ve mne nedorezal zabranila jsem svymu vykriku aby se nelekl a nepropadl jeste dal jenze znate deti ,bral to jako legraci a protahl se na druhou stranu zabradli nad schodiste a stal tak na 5 centimetrech podlahy.jak sem se k nemu blizila (mela jsem ponozky a dlazba mi klouzala a chodba byla fakt velka) tak vidim jak mu uklouzly nohy,rucicky sjely dolu  a vidim otvirat prsticky,presne jak ve zpomalenym filmu.Verim ze tam byl andel straznej (neverim v Boha) prelitla jsem celou chodbu ,nejak sjela k zemi prorvala ruku skrz zabradli)kdyz bych to v te rychlosti chtela udelat tak tu ruku urcite neprorvu) a chytila svoje dite uz tak 40cm ve vzduchu.Bolela me ruka jak to skublo ale za nic na svete bych ho nepustila,vytahla jsem ho a dostala jsem sok ,zacala kricet ,trpat se a sla zvracet,vazte si zivota,ja do te doby taky mela porad myslenky o smrti ale kdyz jsem ji koukala do oci zkrz oci sveho ditete a to co vypadalo jako nezkutecne s emi povedlo tak je to zazrak a dar.

ponekud nicotne pomysleni na strach ze smrti...... okolo nas ziji lide, kteri si ji moc preji, denne prosi boha, aby ji uz konecne seslal, trpi v bolestech a ona neprichazi......

suzy napsal(a):

Smrt je strasne blizko a ani si to neuvedomujeme.Je to rok co jsme byly na dovolene ,pronajaly jsme si vilku s bazenem.Ja sla do 1 patra do koupelny a malej (3roky )sel semnou ,byl to moment kdy jsem si ho nevsimala a on vybehl s koupelny a utikal na konec chodby a tak na pul se vtahl mezi sprusle zabradli.Byl (a je ) takovy tintitko takze se tam protahl ni to snad sam necekal,ja tedy urcite ne.Jak sem ho zahlidla krve by se ve mne nedorezal zabranila jsem svymu vykriku aby se nelekl a nepropadl jeste dal jenze znate deti ,bral to jako legraci a protahl se na druhou stranu zabradli nad schodiste a stal tak na 5 centimetrech podlahy.jak sem se k nemu blizila (mela jsem ponozky a dlazba mi klouzala a chodba byla fakt velka) tak vidim jak mu uklouzly nohy,rucicky sjely dolu  a vidim otvirat prsticky,presne jak ve zpomalenym filmu.Verim ze tam byl andel straznej (neverim v Boha) prelitla jsem celou chodbu ,nejak sjela k zemi prorvala ruku skrz zabradli)kdyz bych to v te rychlosti chtela udelat tak tu ruku urcite neprorvu) a chytila svoje dite uz tak 40cm ve vzduchu.Bolela me ruka jak to skublo ale za nic na svete bych ho nepustila,vytahla jsem ho a dostala jsem sok ,zacala kricet ,trpat se a sla zvracet,vazte si zivota,ja do te doby taky mela porad myslenky o smrti ale kdyz jsem ji koukala do oci zkrz oci sveho ditete a to co vypadalo jako nezkutecne s emi povedlo tak je to zazrak a dar.

Suzy, tvůj příběh mě rozklepal a totálně rozplakal. Úplně se dokážu vžít do toho, jak ti bylo. fuj, ani pomyslet.

chomáček napsal(a):

Já na smrt myslela když mi bylo asi 14, 15 let. Šílela jsem z toho pocitu, že najednou tu nebudu a už NIKDY!!!!! To slovíčko NIKDY, které dneska tak bytostně nenávidím, mě nahánělo hrůzu. Tenkrát jsem měla namále, aby mě neodvezli do BOhnic. Máma nevěděla co se mnou. Budila jsem se a hrozně plakala až se zalykala. Pak to nějak ustálo a dneska jsem na tom lépe, ale každopádně mě to často napadne a v tu chvíli jsem na dně a užírá mne ten pocit, že už NIKDY tady nebudu, nebudu cítit lásku, bolest, radosti, starosti, prostě vše, co ŽIVOT přínáší. A mnohem více mě děsí představa, že tu jednou nebude má mamka nebo Petr (táta). Naštěstí jsem se naučila s tou myšlenkou bojovat a díky mému synkovi jí docela brzy zaženu. Ale asi se toho nikdy nezbavím.

ano je to hruza co se muze stat ale o to vic je pak clovek vsimavej a ponaucenej.A s tema myslenkama na smrt jsem to mela velice podobne jako ty i vnoci jsem se budila s usedavym placem a nemohla myslenky na to zahnat.Ted uz to jde ale obcas me to taky popadne.Ale spis vztek na to ze az tady nebudu nedozvim se jak to tady na svete pokracuje dal.co bude?Budou auta litat?Bude tady technologie jak v sci-fi?

chomáček napsal(a):

suzy napsal(a):

chomáček napsal(a):

Já na smrt myslela když mi bylo asi 14, 15 let. Šílela jsem z toho pocitu, že najednou tu nebudu a už NIKDY!!!!! To slovíčko NIKDY, které dneska tak bytostně nenávidím, mě nahánělo hrůzu. Tenkrát jsem měla namále, aby mě neodvezli do BOhnic. Máma nevěděla co se mnou. Budila jsem se a hrozně plakala až se zalykala. Pak to nějak ustálo a dneska jsem na tom lépe, ale každopádně mě to často napadne a v tu chvíli jsem na dně a užírá mne ten pocit, že už NIKDY tady nebudu, nebudu cítit lásku, bolest, radosti, starosti, prostě vše, co ŽIVOT přínáší. A mnohem více mě děsí představa, že tu jednou nebude má mamka nebo Petr (táta). Naštěstí jsem se naučila s tou myšlenkou bojovat a díky mému synkovi jí docela brzy zaženu. Ale asi se toho nikdy nezbavím.

ano je to hruza co se muze stat ale o to vic je pak clovek vsimavej a ponaucenej.A s tema myslenkama na smrt jsem to mela velice podobne jako ty i vnoci jsem se budila s usedavym placem a nemohla myslenky na to zahnat.Ted uz to jde ale obcas me to taky popadne.Ale spis vztek na to ze az tady nebudu nedozvim se jak to tady na svete pokracuje dal.co bude?Budou auta litat?Bude tady technologie jak v sci-fi?

To mě spíš napadá, že vlastně nebudu vědět, jak moje děti (dítě) budou žít a zda tu budou i na stará kolena spokojení. Prostě smrt bych nahradila něčím jiným. Jen vymyslet čím a jak to zařídit. NEbo jsem na to krátká?

Bohuzel jsem na to vsichni kratci   ja bych asi smrt celkem brala kdyz je clovek hodne nemocnej a ma bolesti a nebo uz je prestarlej co je to za zivot.Ale brala bych to tak ze telo umre ale "dusicka"tady bude nekde litat a to vsechno pozorovat a vnimat,aby mela takovy to podvedomi jako mame my zivi lidi.Nevim jinak jak to vyjadrit snad me chapes.