skiasll napsal(a):

Já mám taky strašný strach z letadla, před měsícem jsme letěli do Egyptu. Už na letišti jsem brečela, protože jsem viděla nějakého černocha, že jede s námi, vypadal hrozně, myslela jsem si že je to terorista.
Při vzletu jsme se dostali do bouřkových mraků - v letadle nebylo vůbec nic vidět - samá tma a letadlo se strašně kymácelo. Ptali jsme se letušky, zda je to v pořádku, ale řekla, že to dlouho takové nebylo.Měli jsme mezipřistání v Ostravě a tam nám oznámili, že letadlo kvůli technické poruše nepoletí dál, že to musí opravit, prý špatný radar. Bohužel jsme čekali 4 hodiny (brečela jsem, protože jsem pokaženým letadlem nechtěla nikam jet), po 4 hodinách to stejně neopravili a letěli jsme s technickou proruchou do Prahy, kde nám to za 2 hodiny opravili. Ale celé 4 hodiny jsem byla strašně nervózní.
Na zpáteční cestě už to bylo celkem v pořádku, ale klátilo se to nad Řeckem.
Říkala jsem si, že už bych letadlem nejela, že bych jela jen autobusem, ale asi bych zase letěla letadlem.

No to je docela hrozný....    Ale k lepšímu.   Včera na koupáku jsem zaslechla rozhovor jedné rodiny, která také letěla letadlem. Když prý přiletěli zpátky, tak se jich někdo zeptal, jestli prý měli turbulenci. A oni prý odpověděli...... : " Ne, nám tam nic nehráli....." Tak tomuhle jsem se srdečně zasmála.  Hold na to člověk nesmí myslet. Ale já kdybych na letišti viděla nějakýho Araba, kterej by šel i do toho letadla, ve kterém bychom byli i my, tak bych tam asi nenastoupila. No nevim. Ségra když letěla tak čekali na nějakou rodinku. Když na poslední chvíli přiběhli, tak to byli nějací černí, měli dvě děti a ještě seděli zvlášť. Tatínek vzadu a mamina s děckama vpředu. A ještě se prej furt na něčem domlouvali, ta mamina se furt na tátu otáčela. A bylo to myslím po katastrofě po dvojčatech v NY.
A ještě mi vyprávěla kamarádka, když letěli se synem do Anglie, tak se jí malej procházel po letadle a došel až ke dveřím a zkoušel kliku. Vedle prej ženská začala šíleně ječet, chlap vedle ní jen otáčel oči v sloup. No představte si, kdyby to bylo s těmi dveřmi jako u některých železničních drah, že ty dveře jsou buď otevřený, nebo jdou lehce otevřít. Sice nereálná představa, ale bylo by to docela hustý.

Upravil(a) Lucy (27. 7. 2006 12:34)

Úplně vás chápu, také mě děsí ten pocit, že jsem vysoko nad zemí... Pořád mám pocit, že to z ničeho nic spadne, jako bych nevěřila těm strojům. Ach jo. Jako už jsem létala, ale byla jsem vynervovaná... Také mám v brzké době letět a rozhodla jsem se s tím něco konečně udělat! A tak jsem "googlila"a našla tento článek: http://www.zaparkujteuletiste.cz/prekon … nych-tipu. Právě nyní zkoumám pečlivě konstrukci letadel, hledám, jaké vydrží co nejvíce atd. Musím říci, že mi to alespoň nějak pomohlo

A pokud nepomůže krysák Arny, zkus tohle - pro studium letadel jako stvořené.

Bylo jednou jedno letadlo a to strašně rádo chodilo do cirkusu. A ze všeho nejraději mělo šašky. Smálo se všem šaškovinám, a tak zatoužilo být takové jako oni. Když nastoupilo letadlo do práce, všem svým cestujícím oznámilo:
„Tramtadá, vítáme vás na palubě letadélka Bumbáce".......

„Tramtadá, vítáme vás na palubě letadélka Bumbáce".......
Teda tohle uslyšet po nástupu do éra, tak rovnou skáču okýnkem na ranvej - a je mi fuk, že mám asi tak pětkrát širší pr*el...

To je jen malý psychický trénink před startem.
Tenhle je lepší...

Na letištní ploše stojí letadlo a cestující sledují piloty, kteří mají černé brýle a vede je slepecký pes.
„To je asi nějaká sranda,” šeptají si mezi sebou.
Ale najednou letadlo začne startovat motory. Cestující vyplašeně koukají a začnou se potichu modlit. Pak se letadlo rozjede, to už se cestující modlí nahlas. Letadlo zvyšuje rychlost a cestující už hořekují a bědují, a najednou se blíží konec dráhy. Lidé začnou ječet, ale letadlo se bezpečně odlepí od dráhy a nerušeně letí.
Po chvíli pilot prohodí ke kapitánovi: „Děsím se dne, kdy ty lidi na konci dráhy nezařvou.”

Přesto se lítat nebojím - ovšem Bumbác, to je něco jinýho

myslete pozitivně. Letecká doprava je nejbezpečnější doprava na světě. Cesta autobusem na letiště je více nebezpečné než někam letět. Berte to pozitivně. Nebojte se toho, co není. A to, že to spadne je tma malinkatá pravděpodobnost. To je větší pravděpodobnost, že se mi dva potkáme v obchoďáku, i když ani nevíme jak vypadáme

Podľa mňa ide o ten fyzický pocit "stratiť pôdu pod nohami".
U letadla mi nevadí... zato na podobnejch kozích můstcích jako tady



bych nejradši lezla po čtyřech. Ten prosklenej výtah je taky v pohodě... jen těch pár kroků na pevnou zem

Upravil(a) helena (10. 5. 2017 13:09)

Ahoj, zrovna minulý víkend jsem mluvila s jednou známou, co má ten samý problém. Dlouhá léta kvůli tomu nemohla cestovat a nedávno objevila kurz, který se zaměřuje právě na odbourávání strachu z létání. Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela a znělo to vážně zajímavě. Určitě se to dá najít někde na internetu a možná tam bude víc takových kurzů.

helena napsal(a):

Podľa mňa ide o ten fyzický pocit "stratiť pôdu pod nohami".
U letadla mi nevadí... zato na podobnejch kozích můstcích jako tady

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ … -04-22.jpg

bych nejradši lezla po čtyřech. Ten prosklenej výtah je taky v pohodě... jen těch pár kroků na pevnou zem

Ja nenávidím aj sklené schody...  alebo priesvitné výťahy.