janica napsal(a):

Maryt nedá mi to, abych Ti nenapsala mojí životní zkušenost:
Měla jsem kamarádku od 5.třídy ZŠ - dělaly jsme spolu všechno - ve škole, doma, furt jsme se navštěvovaly, prostě to všechno co k tomu patří. Vychodily jsme potom spolu i gympl a potom jak už to tak bývá - každá šla jinam, občas jsme se vídaly, pokecaly, jak jde život a vše bylo ok. Ale nikdy by mě nenapadlo, že až si najde partnera, který jí bude připadat ten pravý, tak na mě úplně zapomene a ve finále nejen, že mě nepozve na svatbu, ale dokonce mi ani nepošle oznámení...
Nějak jsem to překousla, nějaký čas byla naštvaná, ale když ji teď potkám (už i s kočárkem ) tak jí prostě stroze pozdravím nebo pronesu pár zdvořilostních frází....
Z toho plyne, že nestojí za to užírat se nějakým smutkem nebo nenávistí, protože to už holt takhle bývá. Někdo má štěstí, někdo ne a já si radši a lépe pokecám s kamarádama než s kamarádkama

Tak to je celkem výstižné, Janico. Já zažila něco podobného. Nejlepší kamarádky na základce, byly jsme takové ty puberťandy, co mlátili kluky, všichni se nás báli, byly jsme atraktivní (aspon jsme si to děsně myslely ) no prostě kamarádky na život a na smrt. Střední nás oddělila, ale stále jsme se stýkaly. Pak jsem se odstěhovala do jiného města a už to skřipalo, přesto jsme se občas viděly. Slíbily jsme si , že se vemem vzájemně za svědka. No jak to dopadlo? Nepřišlo mi taky ani oznámení. Pak jsme po čase zjistily, že bydlíme kousek od sebe (obě máme dítě), tak jsem si říkala, že bychom občas mohly na kafe. No, řekla mi, že se se mnou kamarádit nechce, že kamarádky nemá, že jí stačí rodina a práce. To mě dostala teda, nic méně jsem jí už párkrát viděla sedět na kávičce s nějakou kamarádkou. Dost dlouho mě to trápilo. Ale dneska ne to kašlu. Máma mi řekla, že ona musí být vždy středobod vesmíru a že se z hezčí ženskou nikdy kamarádit nebude. To by jí škodilo. Navíc jsem vystudovala a mám maturitu (pro mě je to ho :-), pro ní až moc), ona je kadeřnice. Já se dál vyvíjím, ona jen stříhá a drbe celé sídliště. Nu, tak řekněte, kdo je na tom hůř?? ? ))) A já se tolik naplakala.

janica napsal(a):

Maryt nedá mi to, abych Ti nenapsala mojí životní zkušenost:
Měla jsem kamarádku od 5.třídy ZŠ - dělaly jsme spolu všechno - ve škole, doma, furt jsme se navštěvovaly, prostě to všechno co k tomu patří. Vychodily jsme potom spolu i gympl a potom jak už to tak bývá - každá šla jinam, občas jsme se vídaly, pokecaly, jak jde život a vše bylo ok. Ale nikdy by mě nenapadlo, že až si najde partnera, který jí bude připadat ten pravý, tak na mě úplně zapomene a ve finále nejen, že mě nepozve na svatbu, ale dokonce mi ani nepošle oznámení...
Nějak jsem to překousla, nějaký čas byla naštvaná, ale když ji teď potkám (už i s kočárkem ) tak jí prostě stroze pozdravím nebo pronesu pár zdvořilostních frází....
Z toho plyne, že nestojí za to užírat se nějakým smutkem nebo nenávistí, protože to už holt takhle bývá. Někdo má štěstí, někdo ne a já si radši a lépe pokecám s kamarádama než s kamarádkama

Janico,
taky mám s "kámoškou" podobný zážitek. Jenže jsem se vdávala já... šla semnou vybrat šaty, souhlasila s tím, že mi půjde za světka a čím víc se to blížilo, tím víc měla jiné věci na práci. A nakonec to dopadlo tak, že se vymluvila na to, že nemůže jít za svědka a ani přijet, protože její rodiče někdo okradl. Ještě teď mi to připadá jako nejblbější výmluva. Musím říct, že mě to hodně mrzelo, protože jak už jste tady psaly, taky to byla ta kámoška se kterou si říkáš všechno. Ale přežila jsem to... Dneska se výdáme jen občas a já mám někdy pocit, že si o mě myslí, že jsem padlá na hlavu, že jsem ve 23letech vdaná a chci mít rodinu. No hold každý máme jiné priority, že Ale když při každém našem setkání slyším, že už zase chodí s někým jiným, jde mi z toho hlava kolem...

Ahojky,

dneska máme zase sraz s mými kamarádkami, jsem  připravená se proti případné ironii ohradit a možná jim to všechno říct - co mě mrzí a štve

Jedné jsem minulý týden psala smsku s obecným dotazem, neodpověděla, tak cítím ve vzduchu průšvih, kvůli té záležitosti, jež se stala minule. Pro připomenutí - jak jsem se mimoděk dozvěděla, že mě nechtějí vzít na diskotéku, aby se na mě nelepili chlapi a jak jsem je zřejmě naštvala, když za námi na "dámskou jízdu" přišel můj přítel... Odsedli jsme si, aby přítel "nerušil" dámské hovory, ale pak jsme si zpět přisednout nemohli..

Fuj, takové blbosti řešit v šestadvaceti, ach jo..

Mám z toho knedlík v krku, ale zvládnu to.

Držte mi place.. 

Maryt

Já jsem totiž hrozný pesimista Ale máš pravdu, nechám tomu volný průběh a uvidíme

U mě tento postoj pramení z ne moc velkého sebevědomí. Snažím se to měnit, pomáhají mi i lidé, kterým věřím Kořeny pesimismu jsou ale asi u každého někde jinde

Ahojky,

tak jsem zase tady.

Myslím, že se mi potvrdilo, to, co jsem si už delší dobu myslela, tedy, že holky si více rozumí spolu a já jsem mimo.

Dozvěděla jsem se, že jedna prošla menším citovým karambolem, což věděly všechny, tedy kromě mě. No a pak se prý minule, kdy jsem si od nich odsedla, domluvily, že pojedou v létě navštívit kamarádku, která žije v zahraničí. No, když o tom začaly mluvit, připadala jsem si trochu jako truhlik, který neví o co go. Ptát se, zda mě vezmou sebou, mi v tu chvíli přišlo takové nijaké, protože jsem trochu cítila hořkost z toho, že mi to ani neřekly

pa, Maryt

Ahoj Janico,

díky, nic jiného mi asi bohužel nezbyde. Ale je mi z toho smutno Netuším, co jsem jim udělala.

M.

Vím, že je tohle už starší zpověď, ale nedá mi to - jsem teď stejně stará jako před 3 roky Maryt a už nějaký ten pátek řeším podobný "problém" ne se dvěma, ale aspoň naštěstí jen s jednou takovou "kamarádkou."
Viz moje zpověď Problém s kamarádkou z 28.3.2008. Byla to moje nejlepší kamarádka na gymplu, možná jsme si neměly už delší dobu moc co říct, ale pár let po střední jsme se pořád dost vídaly (i s jejím přítelem a naším spol. kamarádem) a já si ji dost idealizovala. Pak se mnou ale vydržela rok nemluvit kvůli vyslovené prkotině. I když jsem se snažila se omlouvat a "sypat si popel na hlavu", ona ale byla chladná až zlá. Kolikrát jsem kvůli tomu brečela nebo se mi zdálo, že se zase dáme dohromady. Pak jsem se naštvala a vydržela se jí fakt asi půl roku neozývat - a hle, ona "přilezla", sešly jsme se, byla hrozně "nadšená". Za to, co bylo, se mi ale neomluvila. Spřádaly jsme plány, jak se budeme vídat, ale zase jsme se půl roku neviděly. To jen tak ve zkratce... Pokaždé jí píšu spíš já, ona mi třeba na návrh, že se sejdeme, napíše: "Jasně! " ale tím to pro ni hasne, sama aktivitu nevyvíjí, jen se, jak se mi zdá, kochá tím, jak o ni stojím - jinými slovy mi docela ráda a často sere na hlavu. Proč bych si to měla nechat líbit, když jinak si myslím, že mám sebeúcty dost?? Protože jsem na ní svým způsobem z minulosti dost závislá, byla to spoustu let moje jediná blízká kamarádka / Zažily jsme toho spolu dost na to, abych věděla, že mi to nikdo jiný, koho jsem poznala teď, nenahradí. A že už mám spoustu lepších kamarádů, někteří jsou i ti "opravdoví".

Nikdy jsem se jí nemohla dovolat, když jsem ji potřebovala (byla pořád v Německu, kde žije),i když byla tady, se mi moc často neozvala. Jen, když se jí to hodilo. O víkendech je téměř pořád s přítelem, se kterým už několik let bydlí a jsou k sobě prakticky přilepení. Čas si na mě nebyla schopná udělat ani když jsme se výslovně domluvily, nakonec mi napsala nějakou omluvu (či výmluvu?) a že prý na to úplně "zapomněla." Bohužel se s ní pořád zahazuju a nemůžu s tím přestat. Každého jiného bych dávno poslala někam, ale u ní mi to nějak nejde I potom, co mě a mého nejlepšího kamaráda tolikrát zklamala (neodepisovala na sms, na srazy někdy bez omluvy nepřišla atd.), doufám v nějaké zázračné zlepšení. I když podvědomě vím, že už není o co stát. Nemůžu jí věřit a musím si dávat pozor na to, abych nebyla v našem "přátelství" moc žhavá, jakmile podám prst, chytí celou ruku a mám pocit, že mě má šťastně opět v hrsti. Samozřejmě to není přátelství, je to jen paskvil a trápení. Ale když se pak vidíme, je vtipná a super a vypadá to, že se to zlepší a začne se snad ozývat a taky trochu nám ukáže zájem - neukáže. :-)
Teď vím, že jsem asi neměla tlačit na pilu a měla nechat náš vztah fakt "vyhnít" ve stylu "sejde z očí i z mysli" (s jednou kámoškou jsem to tak udělala, když se na mě vykašlala a teď se uvidíme po 4 letech a vypadá to, že si budeme mít co říct :-)). Ale už se stalo a tak se to táhne...většinou jen nejistoty a trápení.

Co s tím no, nezbývá doufat, než že mi jednou bude tak lhostejná, že se fakt z mé iniciativy vídat nebudeme. Ale to bych o ni přišla úplně - a to já zas moc nechci Jen abyste věděly holky, že v tom nejsme samy.