Arankaa. velice výstižné. "Stalo se, je to pryč, nechtějí řešit, je to prý za nimi" A my to můžem taky klidně smazat a šlapat dál. Tak to oni vidí. Jsme zřejmě z jiné planety. A pokud se naučíme věci řešit v podstatě jako oni, budeme šťastnější :-).

A taky, když se na to člověk podívá z té druhé strany - jakože já jsem ten kdo zahnul- přijde se na to - já to ukončím, protože si uvědomím, že to byla blbost a nechci přijít o manžela - budu chtít se o tom pořád bavit, rozebírat to, vysvětlovat, zdůvodńovat, slibovat ....určitě ne. Budu na to chtít asi co nejdřív zapomenout, třeba i proto, že se stydím sama před sebou a je mi nepříjemné a tom mluvit. A budu moc ráda, když ten druhý to tak bude brát taky, a taky mi třeba bude za začátku trapné - nebo jak by se to dalo říct, dávat přehnaně najevo svou lásku, protože si budu myslet, že to bude vypadat nepřirozeně a násilně a třeba taky můžu být proto odmítána ...a je z toho hned dalůší nedorozumění a podezírání.
Jééé, já mám dnes nějaké spisovatelské střevo, tak už končím.

tak jsem vám už chtěla dát pokoj - ale přece jen - lucie - jak asi víš, my měli taky takovou krizi - popisuju jinde a m. si našel přítelkyni, protože si myslel, že už ho nemám ráda atd. stručně řečeno - po prozrazení jsme si vyjasnili, že to byla blbost, já připustila, že to byla i moje chyba - opravdu mě ty starosti tak přerostly přes hlavu, že jsem svůj zájem o něm nedávala dvakrát najevo a teď z odstupem času, opravdu ten pocit mít mohl. Mám mu za zlé, že to otevřeně neřekl, že se mu něco nelíbí, ale řešil to tak jak řešil.
V momentě, kdy jsme si to vyjasnili, že ho mám ráda a stojím o něj se vše změnilo, litoval svého chování atd atd. Totéž se asi stalo u vás, já chápu, že se bojíš, já se bojím taky a moc, ale snažím se to nedávat najevo nebo spíš se snažím - nebát se, protože s tímto strachem se prostě žít nedá. Proč by to prostě nemohlo být prosté - udělal chybu, protože se cítil být nemilovaný, teď  je to jinak- zjistil, že to není pravda a je rád, že to tak je.

ano, úplně, úplně stejný.
víš, já už se opravdu nebála (o to je to teď  horší), nikdy jsem mu slovem nic nepřipoměla a nevyčetla, 3 měsíce jsme zvládli na jedničku. až zvládneme tohle, bude zase dobře. ale myslím, že dneska to prostě doprobereme (já nevyčítám a ani nebudu) - asi to tak aspoň jednou má být, my jsme o tom nikdy nemluvili, ale už ráno do telefonu mluvil tak, že se mnou bude mluvit o čemkoliv, pokud mi bude líp. projednou to prostě zazní a tim to pro mě končí. nedělám dusno. ono to má pořád jak to tak pozoruju určitej vývoj celý ty 3 měsíce a v podstatě tak nějak překonáváme jednu bariéru za druhou (já si akorát vždycky naivně myslim, že tahle už je poslední) a ono nás to sbližuje. a pozitivní na tom je, že tím se mi to tak nějak ve mě dořešuje a uzavírá, každou tou kapičkou. kdyby to mezi nás stavělo zeď, bylo by to zlý, ale tak to není, tudíž je to asi správný a děje se to všechno proto, aby mezi námi nic nezůstalo. asi tohle prostě přijít muselo, mě to v podstatě ani nenapadlo (proto mě to tolik vykolejilo), že ona by ho nějak ještě uháněla, ale na druhou stranu - není na tom zas tak nic divnýho - milovala ho, chtěla ho, miluje ho asi ještě, on jí nechal, třeba se ona taky nechce vzdát. je to smutný. doufám, že to tedy zvládnem. jinak s tvými slovy se úplně ztotožnuju.

už zas pomalu začínám nabývat určitý rovnováhy. ale jenom lehký

arankaa napsal(a):

tak jsem vám už chtěla dát pokoj - ale přece jen - lucie - jak asi víš, my měli taky takovou krizi - popisuju jinde a m. si našel přítelkyni, protože si myslel, že už ho nemám ráda atd. stručně řečeno - po prozrazení jsme si vyjasnili, že to byla blbost, já připustila, že to byla i moje chyba - opravdu mě ty starosti tak přerostly přes hlavu, že jsem svůj zájem o něm nedávala dvakrát najevo a teď z odstupem času, opravdu ten pocit mít mohl. Mám mu za zlé, že to otevřeně neřekl, že se mu něco nelíbí, ale řešil to tak jak řešil.
V momentě, kdy jsme si to vyjasnili, že ho mám ráda a stojím o něj se vše změnilo, litoval svého chování atd atd. Totéž se asi stalo u vás, já chápu, že se bojíš, já se bojím taky a moc, ale snažím se to nedávat najevo nebo spíš se snažím - nebát se, protože s tímto strachem se prostě žít nedá. Proč by to prostě nemohlo být prosté - udělal chybu, protože se cítil být nemilovaný, teď  je to jinak- zjistil, že to není pravda a je rád, že to tak je.

no tak si to shrneme. za všechno si můžu sama, to vám řikám na rovinu.
v pátek přijel brzo brzoučko, přišel objal mě a řek mi, pocem ke mě ty můj čumáčku já tě mám strašně rád, ale máš dneska jednu velkou smůlu - zrovna jsem ti chtěl koupit kytku, ale uznej, že jsem teda nemoh. pak jsme seděli, on byl takovej celej naměkko a já ubulená, řekla jsem, že je mi to celý líto, ale že to byl hroznej šok, že mi bylo zle, že mu děkuju, že mi pomoh a on mi řek, že jsem mu to měla říct hned a ne se trápit a tak, no a pak jsem mu řekla, ať jí vyřídí, že jestli ho nenechá na pokoji, že jí přijedu zakroutit krkem, že mu věřím, ale že se bojím, zeptala jsem se ho, jestli to zvládne, on, že se vůbec nemám ničeho bát, tak jsem mu ještě řekla, ať jí řekne, že pokud nebude sám chtít, že jí ho nedám a nedám a on měl slzy v očích a já bulela a bulela, řekla jsem, že jí nenávidim a že jestli jí to nestačilo, že jí klidně zase zavolám, no hrůza hrůza, ale on z toho byl takovej naměkko, jsem debil největší a pak jsme jeli na kolo a už to bylo lepší. až do neděle a pak jsem to dorazila.
myslela jsem si, že on už teda pochopil, že jsem se idiot koukla do toho mobilu, ale čekala jsem jestli to teda rozdejchám a už jsem o tom nechtěla mluvit. jelikož mi bylo teda ale celej víkend zle od žaludku o spánku ani nemluvě, tak jsem si v neděli řekla, že tohle teda nezvládnu a když už jsme to tak prolomili, tak že mu to řeknu. on už byl takovej jakoby maličko naštvanej, jak se mu to všechno rozleželo - to úplně chápu a já hodně rozmejšlela o tom, jestli teda je pro mě lepší, když bude naštvanej ještě víc, ale nějak to spolu vyřešíme a nebo jestli se to budu snažit rozdejchávat sama (doteď jsem nikdy s ničím takovým za ním nepřišla ani nebylo s čim), ale měla jsem strach, že to mezi nás postaví nějakou zeď, jelikož jsem to teda nějak sama nemohla překousnout.
no takže jsem si dala 2 skleničky vína pro odvahu a na zahradě jsem mu řekla, že bych s ním chtěla ještě jednou mluvit. byl z toho teda celej nadšenej. no nic. takže jsem mu řekla, že jsem po tom čtvrtečním šoku mu v pátek ráno poprvé po těch 3 měsících koukla do toho mobilu, že už to neudělám, že vím, že jsem na to neměla právo a že vím, že bude na mě naštvanej, že jsem udělala chybu - ale prostě udělala - tak jsem s tím tady. a on teda co že se děje? já mu řekla, že bych chtěla vědět, proč mu ve čtvrtek večer volala. no to jsem si teda pomohla, protože on mi řek, že teda o ničem takovým neví, že si toho není vědomej a že teda neví co mi na to má říct. přijatej hovor. není si vědomej. že to musel jedině nějak zamáčknout, ale že si není ničeho vědomej. byla jsem poměrně v šoku a nevím, co si o tom mám myslet. v tomhle bodě jsme tedy dál nepokročili a žádnýho vysvětlení jsem se nedočkala. řekla jsem mu ať mi řekne pravdu, že to pochopim pokud mu volá. řekl, že prostě k tomu nedokáže nic říct. že všechno co mi řek v pátek ráno do telefonu platí, že si myslel, že tím je to v pořádku, ale že teda začíná mít špatnej pocit a tak, že se bude muset zamyslet nad svejma pocitama, že to bylo takový krásný a teď, že ode mě dostává jednu sodu za druhou. má bohužel pravdu. ale třeba že se ho teda dotklo, že jsem šla k tý psycholožce si cosi řešit, proč že si to neřešim s nim. to jsem teda řekla, že dělám teď, ale že se mu to taky nelíbí, tak že teda nevim. taky řek, že mi rozumí, že na to mám nárok a i právo, jen že si to musí sám v sobě zpracovat. že jsme v tomhle každej jinej a že tyhle moje lustrační projevy nechápe protože má ke mě absolutní důvěru a nikdy by mi nikam nelez. takže jsme se zhádali, páč jsem mu vmetla, co je to za absolutní důvěru, když mi měsíc cpal, že si myslel, že dávno někoho mám, když k tomu neměl žádný důvody a nebyla to pravda. že mi to ublížilo a že by mi bylo milejší, kdyby mi prolejzal cokoliv a zjistil, že to není pravda, než mě takhle obvinil bezdůvodně. a on, že to třeba nebylo bezdůvodně, že jsem třeba někoho měla. to jsem teda zas viděla rudě já a řekla jsem mu co si teda myslim o jeho absolutní důvěře. no hrůza. zeptala jsem se ho, jestli ho ona nějak uhání, on řek, že je všechno normální a normálně spolu v práci vycházej, jako všichni ostatní. řekla jsem, že pokud by teda odešla nebo něco, jestli by mi to v budoucnu moh třeba nenápadně naznačit, že tohle je pro mě teda těžký. řek, že to chápe. no nevim, jak se dá přejít od "Kulíšku, slib mi, že se nikdy nevzdáme a budeme spolu až do konce života" k tomu "tak co si dáme dneska k obědu"......to nějak teda nemůžu nemůžu zvládnout. jsem pitomá. už jsem byla úplně jinde a všechno jsem si to způsobila sama svojí blbostí, on k tomu teda teďka přišel jako slepej k houslím. to jsem mu taky řekla, i to, ale že řek, že za ním mám přijít kdykoliv a že jsem měla pocit, že už je náš vztak tak pevnej, že tohle ustojí. no nakonec jsme se obejmuli, řekli si, že se máme rádi, že to zvládneme, on mi rozumí, a já se teda snažim pochopit, že mi ten telefon nevysvětlil buď proto, že fakt neví (tomu nějak nemůžu uvěřit) a nebo, že mu to prostě připadá pod úroveň a naštvala jsem ho. řek mi že s tím mi nemůže pomoct, že neví co mi na to má říct. hezký. je to celý nesmysl, na to, že jsou spolu přes den v kontaktu, co záleží na tom, jestli mu zavolá nebo ne? není v tom žádnej význam, vím to, ale zamávalo to se mnou. je to jeho věc, a ona to asi opravdu ještě rozdejchává. mě tohle prostě vůbec nenapadlo, ale asi to bývá častý.
no zkrátka chvíli vypadalo, že to nerozdejchá on, pak já, pak oba, nakonec jsme to snad rozdejchali, je to šílený, ale myslim, že má pravdu, je to šílený a vím, že bych mu měla věřit a ještě šílenější je, že mu asi věřim, ale i tak je mi bídně a dokud spolu budou pracovat, bude to stejný. to vim. ale myslim, že to za pár dní zase nějak zvládnu.
takže 3 měsíce idyly a mýho zvládání dostaly malinko zabrat, ale jsem to já, nedá se svítit. zas to bylo až moc jednoduchý a tak prostě jsem jenom člověk a on to holt nějak schroupá, i když to holt se mnou furt tak jednoduchý nebude. řek to sám, že to ví, že si za to může sám, že to celý způsobil, no takže prostě stalo se.
prostě jsem si konečně pořádně zaprudila. nejvíc mě štve, že svojí blbostí jsem se zase takhle rozhodila, jsem blbá blbá blbá.
takže co dál - jedem s medem dál.
byl na mě strašně hodnej celej večer,  já čekala, že bude teda hodně naštvanej, ale dělá co může, spala jsem dobře, psal mi už z práce, jak mě má rád, volal, jak se na mě odpoledne těší.

jsem hloupá, hloupá, dobře mi tak. hlavně že jsem tu rozumovala a chytračila........dneska si tu palici zasloužim.

napiš mi.

Daniela02 napsal(a):

.............já bych dneska potřebovala a hodně a asi taky hodně

ahojky, co se to dělo? to tim úplňkem, či co?

hrůza hrůza hrůza. škoda mluvit.

já bych tak potřebovala jít s Vámi na a na všechno se vykašlat......

Jo Danielko, já bych šla taky s váma hned na . Tak další termín je 24.10, do tý doby to určitě nevydržím, tak můžem spáchat ještě někdy něco

jo, taky bych vás potřebovala. vypnout mozek, vypadnout někam daleko daleko.....a na všechno se vykašlat.
:hjarta

já jsem si jenom tak malinko zablbla až teďka prosím prosím.....

Míšo, nic mi nepřišlo. máš li sílu, napiš mi.