71maja napsal(a):

Pročítám si často příspěvky na Babinetu a hodně mi pomáhají.
Momentálně jsem se dostala do situace, se kterou se mi nedaří poprat. A hlavně se mi nedaří najít cestu k vnitřní pohodě a radosti ze života.
Připadám si totiž strašně sama, tak moc, že mám problém ráno vylézt z postele a přes den fungovat. Jsem pár let rozvedená, trvalo to dlouho, ale vyrovnala jsem se s tím. Pak jsem měla roční známost, která skončila zhruba před 3 měsíci a nejhorší už mám asi za sebou. Oba vztahy ukončili partněři kvůli jiné ženě. Mám ve své péči dva bezvadné syny 15 a 17 let. K otci jezdí často, kdykoliv se domluví. Nebráním jim, jsem ráda, že s ním mají hezký vztah. Ale jakmile nejsou doma, tak mě přepadne nezvladetelná vnitřní samota - nevydržím v prázdném bytě. Takže využívám azylu svých přátel, občas zmizím na kole, na výlet - ale spíš potřebuju vedele sebe lidi a rušno....ale bohužel ten šílený pocit nezaženu. Zhoršilo se to letos s počátkem prázdnin - kluci už zcela pochopitelně chtějí volný čas trávit po svém a se svými kamarády. Snažím se myslet na sebe a když nejsem v práci, tak se věnovat svým aktivitám - ale vše mě stojí tolik energie, že jsem stále vyčerpaná, neustále mám slzy na krajíčku, nic nedělám s nadšením - ty pocity se těžko popisují, ale cítím se tak na 100 let - prostě to nejsem já. A momentálně mi došly veškeré síly a mám pocit, že mi na prsou leží veliký balvan a na nic se nesoustředím, což je problém hlavně v práci. Chodím do poradny a se skvělou psycholožkou vše rozebereme, já se na vše reálně podívám a když přijedu domů, tak se v tom za chvíli plácám zase.......až mám pocit, že nejsem normální. Ano přiznávám, rodina je pro mě vše a já mám pocit, že nejdřív odešel BM, teď dorůstjí děti a najednou se mi hroutí svět.......Děkuji, že jste to přelouskali až sem. Budu moc vděčná za vaše názory, postřehy i rady.

Mám stejně staré děti, jako ty a tyto pocity jsem měla dlouhou dobu po rozvodu- skoro dva roky a taky jsem cítila něco jako balvan na prsou, málo sil a nechuť žít. časem to bylo a je lepší. Jsi po rozchodu jen 3 měsíce a to je krátká doba. Musíš si najít něco co by tě bavilo,zaměstnat se, najít další směr života a zlepší se to, ale záleží to jen na Tobě. Mně do toho všeho se ještě těžce zranil doma otec a najednou jsem všechno trápení viděla jinak.Začala jsem koukat víc na okolí a neměla čas se tak zaobírat svými pocity, uvědomila si, že jsou horší věci než nevěrný manžel a rozvod a okolí mě potřebuje. Bude to dobré uvidíš, najdeš vnitřní rovnováhu a klid a sílu se radovat.

Ivana napsal(a):

Jsem na tom podobně jako ty, je mi 47, manžel odešel za mladší. Děti mám 18 a 20 let, už mě tolik nepotřebují, jen jako servis, takže se taky cítím velice osamělá. Mám pár kamarádek, s kterými se snažím leccos podnikat, ale hodně času trávím sama. Naštěstí moc ráda čtu, takže se zavrtám do křesla s knížkou a jsem hned v jiném světě. Snažím se přemýšlet racionálně, vím, že prostě nic nenadělám s tím, že mě manžel opustil, i když jsem si vždycky představovala, že svůj život budu trávit s ním. Ale musím být vděčná, že jsem zdravá, mám zdravé děti a nakonec být sama se sebou taky není tak špatná společnost. Každý den si snažím udělat si nějakou radost. Když je hezky, jdu na koupaliště a cachtám se v bazénu, když je míň hezky, jdu na procházku do lesa. Občas zajdu s kamarádkama na kafe, na pivo, s jednou jsem chodila plavat do kryťáku, s jinou zas na koncert, do kina, na různé pořady v rámci kulturního léta. Zapisuji si ty své zážitky do zápisníčku a když mě popadne smutek a beznaděj, tak tím listuju a říkám si, co mám pěkných zážitků. Taky jsem si koupila s kamarádkou dovolenou v Tunisku, tak se na to moc těším, jak si to užijeme. Nesmíš se pořád užírat tím, že jsi sama, ber to tak, že je lepší být sama, než s nějakým protivným chlapem, který by ti otravoval život. Takhle si můžeš dělat co chceš a kdy chceš a vzhledem k tomu, že děti jsou už velké, nemusíš mít žádné výčitky svědomí. U nás je te´d bouřka a já jdu zpátky do postýlky, otevřu si knížku a nikdo mi do toho nekecá. Snaž se vidět každou věc z té lepší stránky.

Ahoj Ivano,jsi rozumná ženská a já Ti moc držím palce,přejí Ti,abys v životě potkala muže,který Tě opravdu bude mít rád a ocení Tvoje kvality,já to mám komplikovanější-s BM nejsem 2apůl roku,já žádala o rozvod,on je opět ženatý,má 2děti a stále nedá pokoj,naše 2spol.děti se s ním nestýkají/20 a 16let/ a on se stále mstí a mstí...Nebýt mého přítele,který s námi žije,nevím,jak bych to zvládla,také jsem po rozvodu byla chvíli sama a byla jsem spokojena,ale teď nám je líp,moc to přejí Všem,které zažily to co my....

Jak  to  tu  čtu,  tak si říkám, že  jsme  byly zvyklé  pořád  se o někoho starat, -  než  děti odrostou, si to  člověk ani neuvědomí, -
a  jak  nás  ratolesti  začínají  "nepotřebovat",  neumíme začít  žít  pro sebe.  Dá to pořádnou  fušku, z těch  dvacetiletých  kolejí  vyjet  ven,  a   učit  se  hledat  radost  i mimo  děti..

maya napsal(a):

Vím, že hodně lidem v tomhle pomohlo, když si pořídili psa. Pes sice není člověk, ale je to živý tvor, kterému na nich najednou záleželo a projevoval jim lásku. Najednou už nechodili ven sami, a taky jim pes zabral hodně přebytečného volného času. Navíc se díky němu seznámili s novými lidmi (na cvičáku, v klubu), začali s nimi jezdit na dovolenou atd. Každý třeba nemá pro chov pejska podmínky nebo nemá ke zvířatům ani vztah, ale jsem si jistá, že některým lidem to může zásadně pomoct.

Máš  pravdu,  kolikrát  jsem  si říkala,  že  už se  to  s tou  "psí  módou"  na sídlištích  přehání. 
  takhle  lidi  nejspíš  řeší, kam  ty  své  city  "investovat".
Ale přesto  "přepejskováno"   je  důkladně... ale  na to je tu  jiné  forum,  že jo.

Majo 71,
dle mého názoru, jediná věc která pomáhá, je práce na sobě.
Nedělej něco, jenom abys NĚCO dělala a aby jsi se dostala mezi lidi, najdi si něco, co budeš dělat srdcem a duší, v čem se zdokonalíš a dělej to naplno. Pak teprve a  současně s tím začnou přicházet lidi a příležitosti. A o to lepší, čím ty budeš lepší.
Vezmi si třeba období 10 let. Co všechno se dá stihnout za DESET let? Hrozně moc.
Můžeš vystudovat školu a stát se doktorem, můžeš se stát sportovcem na vrcholové úrovni, můžeš získat velký majetek nebo zcela přetvořit své tělo.... Mnoho možností.
Jen dělej to naplno, máš možnost, protože nemáš limity jako mnohé vdané ženy.
Práce na sobě trvá až do smrti.
Lidé nejsou neúspěšní, jen se přestávají snažit.

Majo,
to  je  dobře napsané-  limity  rozvedené  samoživitelky-  taky  jsem   TAKHLE  limitovaná...  vím,  co  prožíváš.

A je  pravda,  že  se  začít  musí  s  těmi  malými   radůstkami,  od  nich  se  začínat  učit, ono nám to časem  půjde, jen  tomu  věřit.  Taky  ti držím palce...

Holky, fakt děkuji za podporu.
Pevně doufám, že to přechodné období je...... protože s těmito vnitřními pocity bych dlouho žít nedokázala. Rozumem si vše vysvětlím, zdůvodním, uvědomuji si, že velké množství lidí je na tom mnohem mnohem hůř........ale mozek asi ty informace nepředává tělu a hlavně srdci.
Hodně přemýšlím, proč se to najednou vše tak zhoršilo. Změnila jsem antikoncepci - tak se půjdu poradit s lékařem, či to nemohla spustit. Navíc se mi ve stejném období ozval bývalý přítel i manžel, že se jim stýská, že vědí co ztratili, že to se mnou bylo úžasné a že litují.......a přitom oba žijí se s vými novými partnerkami - možná mi to trošku polochotilo, ale mnohem víc, mě to rozhodilo. Oba jsem je měla moc ráda......a oba shodně říkají, že to nebyla moje vina, co je vehnalo do náruče jiné. S BM jsme se brali velice mladí, hned měli děti - takže si chtěl vyzkoušet, to co zameškal a pak se do toho zapletl.......a bývalý přítel nezvládl vztah na dálku, nedokázal čekat - jsou to jejich slova.......s BM se vídám kvůli dětem.....naše komunikace funguje už dobře.....dává mi najevo, že mě rád vidí, že mi to sluší......že se svojí mladou slečnou nevede spokojený život.......
Možná jsou tohle ty momenty, které mi vůbec nepomáhají......nevím, opravdu jen přemýšlím.......

71maja, možná je to trošku odbočení, ale sami máme doma dva psíky v paneláku a vůbec jim to nevadí a jsou úžasní společníci. mamka je taky furt sama doma a už by si den bez pejsků nedokázala představit.. ono jsou i plemena která se sem hodně hodí a některá která jsou snad přímo předurčena k tomu aby dělali člověku společnost když je mu smutno:))
snad tenhle příspěvek nebyl moc mimo..

Nexxi
tvůj přísvěk není odbočení, stejně jako všichni co mi napsali, tak i ty máš snahu mi poradit, pomoct a já děkuji.

Poletucho,
moc hezky řečeno - budu si to opakovat než usnu. Děkuji

Talka napsal(a):

Ahoj holky,já sice nejsem rozvedená,ale pociťuji taky velkou samotu.Dcera je už větší a tak mě nijak nepotřebuje a manžel je neustále fuč.Když né v práci,tak zase s kamarádama,ale já jsem sama pořád doma.Nebaví mě taky kolikrát vstát ráno z postele a neustále mám slzy na kraji.Jsem neustále podrážděná a nevím co chci.Nechce se mi jít ven,když nemám ani s kým.Jen tak chodit venku mě nebaví a tak raději sedím doma.Když jdu ven,tak mě nic venku netěší.Kamarádky mají své a tak nemůžu pořád s něma.Jsem bez elánu a bez radosti ze života.Ráda bych se taky zasmála a udělala si hezký den,ale mě to nebaví,protože mi chybí cit ze strany manžela a tak jsem se asi nějak uzavřela do sebe že nic nepomáhá.Manžela miluji,ale chybí mi to hezké co jsme měli kdysy.

Připomínáš mi mě samotnou....brečela jsem bez příčiny, kudy jsem chodila...hodiny a hodiny...nešlo přestat....když  k tomu přišla tíseň na hrudi a kašel, který neměl fyziologickou příčinu, našla jsem si psychoterapeuta. Manžela jsem taky velmi milovala, neuměla jsem si představit život bez něj, chtěla jsem manželství udržet....Po osmi měsících psychoterapie jsem našla sebe samu, pláč přestal, vyrovnala jsem se s mým dětstvím a zjistila jsem, že manžela vlastně nepotřebuju. Tedy takového manžela, kterého jsem měla. Takže jsem se po neúspěšných pokusech dohodnout se s mužem na fungování našeho vztahu s radostí rozvedla. Po dvanácti letech, s dvanáctiletým dítětem...Stalo se to, čeho jsem se v dobách "před psychologem" nejvíc bála, vyvolala jsem to já po zralé úvaze, už je to víc než rok, co s bývalým nežiju (on se znovu oženil) a já jsem neskonale šťastná bez něj.......(a kdysi jsme to taky měli hezké, jenže dnes je dnes a ze vzpomínek duše žít neumí).

Upravil(a) Eva36 (10. 7. 2006 10:09)

Talka: Rozumím. Pokud je milý, pozorný, stará se atd....je všechno normální a v pořádku. Taky bych se nerozváděla. (Jenže tohle u mě nefungovalo.)...Páni, ta psycholožka asi bude tupá. To já musím říct, že já měla se svou štěstí. Vždycky jsem cítila, že já, když jsem na konzultaci, tak jsem pro ni ta hlavní, žádný telefony, odbíhání, ponižování. Taky jsme se dobraly "pěkných" věcí, ale tak nějak citlivě, taky mi kolikrát bylo hůř, než když jsem k ní šla, ale nakonec to pomohlo. A hlavně - nikdy neházela žádnou vinu na mě....možná jsi měla pech na "odbornici", možná ale taky, žes jí jen špatně naslouchala. (Sama vím, že člověk o sobě nerad slyší ty špatné věci. Je fakt, že po několika letech manželství, kdy věci fungují, tak chtít od chlapa, aby se choval jako v začátcích vztahu...to je pošetilost, ne-li přímo hloupost....To mě vede k úvaze, jestli nejsi třeba přecitlivělá nebo jestli jsi dostatečně vyzrálá na manželství....(bez urážky, nemyslím to zle....on si každý prochází nějakým vývojem a ani já nebyla na manželství až tak zralá)...