Tak nehysterči a raději si dej jednoho panáka. Chtěl jít, tak šel. Bude to dobrý, uvidíš.

Alžběta napsal(a):

I když téma zní Život po nevěře, je to jen částečně můj problém. Od začátku našeho manželství se můj muž snažil kontrolovat můj volný čas a organizovat mi život. Léta se scény, týkající se pozdních příchodů (hodina po konci prac. doby), psychický tlak a hádky stupňovaly a já jsem postupně stratila všechny známé, netroufla jsem si samotná někam sama jet, neměla jsem žádné koníčky a žila jen rodinou. Před dvěma roky jsem si dovolila jet na dva dny s babskou partou na hory a můj ublížený manžel na to zareagoval milenkou. Po peripetiích zde mnohokrát popisovaných jsem se začala zvedat z prachu, navázala jsem na stará přátelství, našla si koníčka a necelý rok žila. Pak začal můj muž (milenku údajně opustívši) tlak zase zvyšovat. V zimě jsem byla měsíc nemocná, prožili jsme líbánky a já jsem si připadala jako chorá paní sládková v Postřižinách. Po nemocenské už moje odchody od rodinného krbu přestal úplně akceptovat a já mám pocit, že jsou jen tři řešení:

- rozejít se a užívat si nově nabyté svobody
- uznat jeho právo na moji neustálou přítomnost doma, k baráku přistavět kamennou věž a zakoupit pás cudnosti
- se vztyčenou hlavou si denně prosazovat své právo na život, proplouvat hádkami a psychickým nátlakem s vidinou útulné ústavní cely čekat, jak dlouho vydržím bojovat.
Podotýkám, že je mi 41, dítka částečně samostatná a můj nevázaný samostatný život sestával z občasného klábosení s kamarádkami, školních srazů, jógy, návštěvou divadla apod.

Poraďte mi, moudré dámy, jestli mám zatratit svoji duši nebo rodinu.

Jsem trochu šokovaná, o čem ještě přemýšlet? Děti máš dospělé - myslí si o tom své, jak jsem četla dál. Rodinu neztratíš, duši už  jsi asi ztratila! Jak dlouho  chceš dělat " poslušnou  oktrokyni"? Kam  se to ženy dostávají, když tolerují partnerovo despotismus, milenku, kontroly mobilů. Jsi příliš mladá na to, abys tohle trpěla, jdi svojí cestou, bude zpočátku velmi trnitá, ale na konci může čekat něco a nebo taky někdo, kdo tě ocení taková jaká seš a nebude tě buzerovat, že chces jít s kámoškama na kafe. Pamatuj, že vítr, který jedny dveře někde zavře, nějaké nové jinde otevře a věř mi, že vím o čem mluvím. Přeji hodně zdaru a síly!!

Upravil(a) Fantina (18. 7. 2006 15:00)

Alžběto, já nějak poslední dobou čim dál víc věřim, že ten někdo nás má něco naučit.
Já se třeba učim neposuzovat lidi podle mejch hledisek a neočekávat, že budou jednat podle mě

Alžběto - už rok hledám a upínám se k větě - co tě nezabije, to tě posílí. Mám dny, kdy přemýšlím, proč vstát z postele, ale pak vstanu a jdu do práce. Kupodivu se usmívám na lidi a dobře vypadám. Život jde prostě dál. Nechce se tomu věřit, ale jde.
Sama sebe každý den přesvědčuji, že se mám vlastně dobře a budu se mít ještě líp. Přežiješ to, uvidíš. Všechny přežijeme....jen to v nás zůstane. Ve mně nadosmrti.
Nechtěl - nechtěl. Co s takovým...ale proč, proboha, na něj pořád myslím?

SEli - dík za ty slova. Taky si pořád opakuju, že to byl jiný život. Jen nemůžu přijít na to, proč skončil.