Nahlížím, že pan švagr je dospělý, svéprávný a kromě výše uvedeného schopný mrmlat do všeho. Kdopak se o něj staral, když jsi tam nebydlela? Máš jistě své práce dost a budeš jí mít víc, až se mrňous narodí. Švagr nemá v Tvé kuchyni co dělat. Stanov mu hranice, jaké se dávají dětem při výchově. On vychovaný není. Třeba tímhle způsobem projevuje vděk nad tím, co všechno pro něj děláš...? V případě, že ses tam přivdala a jsi v jeho kuchyni de facto Ty, postarejte se s mužem, abys měla soukromí. Tohle by dobrotu nedělalo. Ani až si bratr domů někoho přivede. kdybys byla v baráku s cizími nájemníky, taky byste si přece do kuchyně nelezli... No a žehlit mu a prát...? Ještě to. Co Ti pomáhá on...?

wocinka napsal(a):

Ráda bych znala názor na situaci, která možná mnohým z vás bude připadat úsměvná, ale já už jsem opravdu na pokraji sil... Ale abych začala od začátku : Jsem 2 měxśíce vdaná a bydlím s manželem v malém domku. Kromě nás tu bydlí ještě 2 psi, což je vedlejší, a manželův bratr, což je "jádro pudla". Je mi 22, manželovi 27 a našemu "spolubydlícímu" 23. K dokreslení situace ještě dodávám, že jsem v 6. měsíci těhotenství.
Zezačátku jsem se snažila se svým švagrem vycházet. Nejen že denně vařím, oběma peru a žehlím..., ale vůbec jsem měla pocit a snažila se aby náš vztah byl opravdu rodinný, abychom se všichni cítili dobře a v pravém smyslu "doma". Na tomto místě podotýkám, že kdo by čekal pikantnosti mileneckého trojúhelníku, je vedle jako ona příslovečná jedle. Stala se věc opačná - v pravém slova smyslu nemůžu svého předrahého švagříčka ani cítit.
Jsou to všechno maličkosti, kvůli kterým tento stav nastal, ale jistě znáte pořekadlo o tom, jak stokráte nic osla umořilo... Ale abyste si udělali představu (a pobavili se, protože zatím se nad mým vyprávěním bavil každý, komu jsem si postěžovala:|), uvedu příklad. Jsem v kuchyni (což je moje království v pravém slova smyslu) a vařím nedělní oběd. A tu přijde švagr, který má pokoj v horním patře, postaví se tak aby mi jak se říká "koukal pod ruce" a pronáší poznámky typu :"tohle se přece do játrových knedlíčků nedává", "proč děláš ten nálev na salát v jiné míse"...atd., občas vše okoření narážkou na maminku a to už vidím rudě. Když mu do práce vyžehlím košili, je to špatně, protože si chce vzít tričko, když peču pizzu, rozčiluje se, že jsou v ní fazole, keteré přece nejí...
Pokud skutečně vylítnu, tak se tomu směje jako podařenému vtipu, když mu řeknu aby zklapnul, odsekne, že nemůže nic říct - v každém případě se situace opakuje při nejbližší příležitosti.
Teď se všichni ptáte copak na to manžel... Ten se k celé situaci staví tím způsobem, že buďto svému bratříčkovi domnluví, což mi tento neopomene vmést, anebo mi řekne, že si ho nemám všímat, což se pro mě, přiznávám, stává metou nedosažitelnou. Vše je navíc komplikováno tím, že nemám přímo pocit, že by můj švagr proti mě něco měl, jen je, s odpuštěním, nevyzrálý zabedněnec, který se při tom všem tváří, kdoví jak mě nemá rád.
A proto se ptám, jak žít (a přežít) v takové domácnosti? Nikdy jsem nebyla přítelem vleklých sporů či přikrmované nenávisti, ale teď už opravdu nevím jak dál. Už se nemůžu ani tvářit jako že je vlastně všechno legrace k popukání, protože už z hlasu nebo smíchu manželova bratra se mi dělá mdlo... Mám pocit, že pokud se svěřím manželovi, stavím ho vlastně mezi nás, a to nechci, ale sama si rady nevím... nemáte někdo podobné zkušenosti proosím?

Tak to v žádným případě není k smíchu. úplně tě chápu, prožívám něco podobného s mým tchánem. Nakopnout je ho málo. Furt má nějaké připomínky, já si pak připadám jak neschopné pětileté děcko a on se tváří vítězně.

Kolik je švagrovi a proč bydlí s vámi a ne s rodiči?

Jj, holky, moc díky za podporu, ale... zas na straně druhý  jsem si na sebe tenhle bič upletla sama... pořád jsem si říkala, že vařit (nebo žehlit, prát...doplňte si samy) pro dva nebo pro tři je jedno, a te´d ka to mám. No ale myslím, že problém je v tom, že nemá žádnou ženskou, ač je mu již 23 let, která by ho srovnala... a já tohle přece dělat nebudu, nejsem ani jeho matka ani jeho vychovatelka abych ho vodila za ručičku, že... No ale nějak to změnit musím, protože už je to fakt nad mý síly, připadám si jako v nějaký Dynastii, jen zatím nevím v jaký roli.
No pokud jsem u nich nebydlela, tak si vozili prádlo k mamince, takže si asi umíte představit, co by bylo, kdybych začala prát atd. jen jednomu... obávám se, že to už by bylo na dvou frontách a na to fakt nemám.
Kalupinko, jo soukromí, o tom se mji ani nesní..
oskárka: Závidím údernost, ale jak se znám, tak se bude ještě chvíli ve mě všechno hromadit a pak "pan švagr" poletí i s košilema, fazole nefazole.
Paila : No s tchánem tě lituju, já se modlím, aby si Péťa někoho našel a zavládl klid, ale moc slavně to nevidím, ty asi taky ne, viď? Jinak je mu 23 a proč nebydlí s maminkou... dobrá otázka, zkusím co nejdříve nadhodit.

Wocinko, ty jsi si vzala za muže  oba dva ?   Nějak nechápu, proč by ses o něj měla starat ... vařit, prát, uklízet. Smysl mi nějak uniká, ale možná, že jsem špatně četla..
Koukej si udělat pořádek, dokud je čas !

Upravil(a) Frigo (26. 6. 2006 18:50)

Chápu, je to jeho bratr.. A právě proto bys měla hned od začátku chtít nějaká pravidla, nebo se může stát, že vám za chvíli poleze i do ložnice.
Uvař sobě a manželovi a pak vykliď kuchyň, ať se může brácha postarat o sebe. 
Možná by bylo nejlepší honem rychle mu najít babu, aby vypadl. Rozjeď akci "prodaný ženich"
Vůbec se nedivím, že ti to vadí. Nemít žádné soukromí, tak se asi picnu. Nemohla bych bydlet ani s rodičema.

Ahoj wocinko, tohle je maličko jiný, ale třeba to pomůže. Co se týče vaření, do toho mi kecal můj bývalý tchán, byla jsem u něj 2 měsíce o prázdninách. Stál mi vyloženě za zadkem a pořád mi radil. Asi týden jsem to přežívala, ale těžce.
Pak mi došla trpělivost a tak jsem to obrátila. Chodila jsem se ho ptát na zahradu, do sklepa, když něco dělal, všude, kde byl mě měl za pr...í (pardon)  a já se ho pořád chodila ptát,jak se vaří to, co se přidává o tohohle, jestli mi může najít šitíčko, kde najdu sirky. Jednou jsem za ním šla i do hospody na mariáš, jak dlouho se vaří brambory. Chlapi v hospodě se málem umlátili smíchy, ale jemu to konečně došlo.
Do kuchyně pak chodil jen jíst a to jsem ho ještě musečla 3 x volat. Nevím, proč měl k tý místnosti takovej odpor.

Wocinko, jak si tak čtu tvoje povídání je to všechno o stanovení hranic a důslednosti. Obojí budeš potřebovat, až se tinarodí prcek. Když nechceš vyvolávat konflikty, zkus k tomu všemu přistupovat asertivně. Dělám to blbě? Do dělej to. Nechceš košili? NIc jiného není. Nechutná ti jídlo? Beze slova mu vzít talíř a odejít. Maximálně bych se jednou zeptala, chceš to udělat sám? POkud by měl zase remcy, bez řeči mu to strčit do ruky a opustit prostor. Je dospělý a svéprávný, snad mu to dojde.

wocinka napsal(a):

Ráda bych znala názor na situaci, která možná mnohým z vás bude připadat úsměvná, ale já už jsem opravdu na pokraji sil... Ale abych začala od začátku : Jsem 2 měxśíce vdaná a bydlím s manželem v malém domku. Kromě nás tu bydlí ještě 2 psi, což je vedlejší, a manželův bratr, což je "jádro pudla". Je mi 22, manželovi 27 a našemu "spolubydlícímu" 23. K dokreslení situace ještě dodávám, že jsem v 6. měsíci těhotenství.
Zezačátku jsem se snažila se svým švagrem vycházet. Nejen že denně vařím, oběma peru a žehlím..., ale vůbec jsem měla pocit a snažila se aby náš vztah byl opravdu rodinný, abychom se všichni cítili dobře a v pravém smyslu "doma". Na tomto místě podotýkám, že kdo by čekal pikantnosti mileneckého trojúhelníku, je vedle jako ona příslovečná jedle. Stala se věc opačná - v pravém slova smyslu nemůžu svého předrahého švagříčka ani cítit.
Jsou to všechno maličkosti, kvůli kterým tento stav nastal, ale jistě znáte pořekadlo o tom, jak stokráte nic osla umořilo... Ale abyste si udělali představu (a pobavili se, protože zatím se nad mým vyprávěním bavil každý, komu jsem si postěžovala:|), uvedu příklad. Jsem v kuchyni (což je moje království v pravém slova smyslu) a vařím nedělní oběd. A tu přijde švagr, který má pokoj v horním patře, postaví se tak aby mi jak se říká "koukal pod ruce" a pronáší poznámky typu :"tohle se přece do játrových knedlíčků nedává", "proč děláš ten nálev na salát v jiné míse"...atd., občas vše okoření narážkou na maminku a to už vidím rudě. Když mu do práce vyžehlím košili, je to špatně, protože si chce vzít tričko, když peču pizzu, rozčiluje se, že jsou v ní fazole, keteré přece nejí...
Pokud skutečně vylítnu, tak se tomu směje jako podařenému vtipu, když mu řeknu aby zklapnul, odsekne, že nemůže nic říct - v každém případě se situace opakuje při nejbližší příležitosti.
Teď se všichni ptáte copak na to manžel... Ten se k celé situaci staví tím způsobem, že buďto svému bratříčkovi domnluví, což mi tento neopomene vmést, anebo mi řekne, že si ho nemám všímat, což se pro mě, přiznávám, stává metou nedosažitelnou. Vše je navíc komplikováno tím, že nemám přímo pocit, že by můj švagr proti mě něco měl, jen je, s odpuštěním, nevyzrálý zabedněnec, který se při tom všem tváří, kdoví jak mě nemá rád.
A proto se ptám, jak žít (a přežít) v takové domácnosti? Nikdy jsem nebyla přítelem vleklých sporů či přikrmované nenávisti, ale teď už opravdu nevím jak dál. Už se nemůžu ani tvářit jako že je vlastně všechno legrace k popukání, protože už z hlasu nebo smíchu manželova bratra se mi dělá mdlo... Mám pocit, že pokud se svěřím manželovi, stavím ho vlastně mezi nás, a to nechci, ale sama si rady nevím... nemáte někdo podobné zkušenosti proosím?

Já bych mutedy ani nevařila ani neprala, vzala sis jenom jednoho, tak ze sebe nedělej služku, která musí snášet blbé fórky.

choysia napsal(a):

Ahoj wocinko, tohle je maličko jiný, ale třeba to pomůže. Co se týče vaření, do toho mi kecal můj bývalý tchán, byla jsem u něj 2 měsíce o prázdninách. Stál mi vyloženě za zadkem a pořád mi radil. Asi týden jsem to přežívala, ale těžce.
Pak mi došla trpělivost a tak jsem to obrátila. Chodila jsem se ho ptát na zahradu, do sklepa, když něco dělal, všude, kde byl mě měl za pr...í (pardon)  a já se ho pořád chodila ptát,jak se vaří to, co se přidává o tohohle, jestli mi může najít šitíčko, kde najdu sirky. Jednou jsem za ním šla i do hospody na mariáš, jak dlouho se vaří brambory. Chlapi v hospodě se málem umlátili smíchy, ale jemu to konečně došlo.
Do kuchyně pak chodil jen jíst a to jsem ho ještě musečla 3 x volat. Nevím, proč měl k tý místnosti takovej odpor.

    tak to se mi opravdu líbí

já mu tomu svému tchánovi dala vařečku do ruky, když je tak chytrý. Vyvalil oči a tak se teď zdá, že se trochu kuchyni vyhýbá, tedy pokud jsem v ní já, tak vyčkává až odejdu.

Choysia...píšu jedna! A posílám veselou historku z natáčení navrch:
Tchýně  nacpala děti před obědem čímsi jiným. Při obědě je pak kritizovala, že nejedí. Snacha  jí řekla, bodejť by jedly, když jste jim dala pečivo! A tchyně vrtala a šťourala dál, že tahle by teda dcerka její kolegyně Alenka s dětmi vyběhla, kdyby  ji takhle zlobily s jídlem. Neuznala, že to zavinila ona! Nicméně děti se v obědě jen tak  povrtaly a teď přijde to hlavní: Tchyně jim dala zmrzlinu, slíbenou, když všechno snědí! "No, to nevím, jestli by jim Alenka dala, když je tak zásadová..." Rejpla si pro změnu snacha.
Přítomný tchán a táta dětí se oba rozesmály. Za hodinu jde za snachou muž a povídá:"Ty jsi babičce něco udělala? Ona tam brečí..." A snacha nato: "Ty jsi slyšel, že bych jí něco ošklivého řekla?" Někdo prostě pořád potřebuje za ty provázky tahat, no.

Děkuji za chválu, úplně se rdím       

Ahoj holky, teda musím se bez mučení přiznat, že humornou stránku mariášových brambor jsem ocenila až dneska a je to fajn začít den s úsměvem 
Máte úplnou pravdu v tom, že pokud si tohle nechám líbit, tak je to můj problém. No a teď by mělo následovat nějaký revoluční předsevzetí, který zvrátí způsob našeho soužití a mě otevře cestu k lepším zítřkům... no, s tím ještě počkám, tanec na tenkém ledě není zrovna mojí parketou...
Eri : No manžel se tím nebaví, to určitě ne, jenže řekni sama, copak po něm můžu chtít, aby mezi náma lítal jako pingpongovej míček? Jak už jsem se snažila nastínit výše, když mu něco řekne, tak to předrahý švagříček opatří špičkou a nějakou "vhodnou poznámkou" mi to hodí na hlavu. Problém je spíš v tom, že začínám pociťovat nutkání ponoukat manžela proti jeho bráchovi... a plna studu přiznávám, že občas se neovládnu a udělám to...