Miši napsal(a):

Heli, myslíš, že se Ti v pondělí uleví? Jsi připravená na situaci,že si muž sbalí věci a odejde? Bude Ti bezvadně? A když se okamžitě rozejde, poslechne Tě, změní zaměstnání, ale srdíčko ještě bude tápat, myslíš, že máš vyhráno?

Ne, bude mi hrozně. Ale jsem k tomu donucená. Představ si, že mě v pondělí zastavili 2 různí známí  a ptali se mě, že slyšeli že se rozvádíme. O situaci u nás víme pouze já a manžel, takže logicky z toho vyplývá, že to musí rozhlašovat jeho svobodná kamarádka. A to je na mě už opravdu moc. Šla jsem po městě a v hlavě jsem měla jenom myšlenky typu: tento to ví, tento člověk taky, jsem za hlupačku, toto by mohla být jeho milenka nebo tahle. Pan napsala něco o hrdosti a má pravdu. Ano, jsem hrdá, že jsem dokázala vytvořit 20 let hezké rodinné zázemí, jsem hrdá na své děti, na to, že mám dobré přátele, na to, že mám skvělé vztahy nejen s mou ale i jeho celou rodinou, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a vybudovat svou firmu. A právě proto, že ho mám pořád moc ráda jsem se pokusila se do jeho postavení a rozpoložení vcítit, ale už to opravdu dál nejde. Miluji ho, ale odmítám vztah ve třech. Měj se Miši.

Heleno, prošla jsem si také pocitem, kdo to ví a kdo ne. dokonce jsem podezřívala i nejlepší přátele, že o tom věděli a neřekli mi to. Naopak zpětně jsem se dozvídala reakce někteřích známých typu - vidíš jaké jsou lidi s...ě, oni jí to řekli. Málokdo řešil, že se to dělo, hodně lidí se spíše pohoršovalo nad tím, že mi to někdo "prásknul". Když jsme chodili  s m. na různé akce, rovněž jsem odhadovala, kdo to ví a kdo ne. Nakonec jsem dospěla k závěru, že je to absolutně fuk. Každý řeší nějaké problémy a ten náš byl jen takové zpestření hovoru. Důležité je, jak to řešíš a cítíš ty a co říkají ostatní to není důležité.
Jsem rovněž pro tvrdší řešení a nepřipouštím život ve třech (tady za to budeš bita :-)) ). A plně s tebou souhlasím, že půlrok je pro dospělého člověka dostatečně dlouhá doba, aby si ujasnil co vlastně chce. Nebudeš to mít jednoduché, držím ti palce, abys to ustála ve zdraví.

helena.i napsal(a):

Proboha Pan, co to píšeš za nesmysly?Opravdu si myslíš, že půl roku dávat někomu čas nato aby si utřídil myšlenky, nic nevyčítat, neslídit, nevyptávat se, na přímé otázky dětem odpovídat jen to, že my dva s tatínkem máme problémy, které se jich netýkají, opravdu si myslíš, že večerní masírování jeho zad, chystání svačinek do práce, a spoustu jiných drobností které jsem dřív dělala ráda / teď ne že by s odporem, ale../. Opravdu si myslíš že nemám teď už nárok na klid? Že říct někomu, tak si konečně ujasni situaci je špatné ? Myslíš si že to bylo pro mě jednoduché? Nedotýkat se ho, nepohladit po tváři? Hrábla jsem si pěkně až na dno. A protože vím, že to vždycky byl slušný chlap, tak jsem se to společně chtěla pokusit napravit. Tvůj příspěvek mě vytočil. Mám dojem že se zastáváš jeho. Nevíš, jaké je to hrozné v tomto prostředí žít. Nepřála bych to nikomu.
Fuj, to jsem ale rozčílená.

Po cele mesice se neumi rozhodnout......
Delam, co se da pro zachranu rodiny...
Ale pak uz dost!
Hmmmm...
Takze nejdriv med a potom jed?
Opravdu to nevidite??? Tu obrovskou chybu, kterou delame? Vychovame si z chlapa monstrum a pak mu davame ultimata...
Proc musi zafungovat pud sebezachovy, az kdyz "uz mne neco dusi az moc"....??  Proc nefunguje mnohem mnohem driv???? Proc si nejdriv musime "hrabnout az na dno", abchom zjistily ten prosty fakt: Jsem zena a ty mne budes respektovat!
Neni to nahodou i proto, ze zapominame na to, ze on je muz a my ho mame respektovat??? Zvlast kdyz tu vsechny tvrdite, jak moc ho porad milujete???
Rikam RESPEKTOVAT, nikoliv POSLOUCHAT a delat co se da i neda, jen aby byl panicek spokojeny...
Nechapu....

Pandorraa napsal(a):

Po cele mesice se neumi rozhodnout......
Delam, co se da pro zachranu rodiny...
Ale pak uz dost!
Hmmmm...
Takze nejdriv med a potom jed?
Opravdu to nevidite??? Tu obrovskou chybu, kterou delame? Vychovame si z chlapa monstrum a pak mu davame ultimata...
Proc musi zafungovat pud sebezachovy, az kdyz "uz mne neco dusi az moc"....??  Proc nefunguje mnohem mnohem driv???? Proc si nejdriv musime "hrabnout az na dno", abchom zjistily ten prosty fakt: Jsem zena a ty mne budes respektovat!
Neni to nahodou i proto, ze zapominame na to, ze on je muz a my ho mame respektovat??? Zvlast kdyz tu vsechny tvrdite, jak moc ho porad milujete???
Rikam RESPEKTOVAT, nikoliv POSLOUCHAT a delat co se da i neda, jen aby byl panicek spokojeny...
Nechapu....

Řekla bych, že prostým vývojem zkrátka dojdeme k tomu, že je nezvratná pravda a naše právo na to být žena a že muž mě má respektovat. A k tomu, že já chci respektovat muže, ale už nechci ho dál slepě poslouchat a dělat mu ústupky, se kterými nesouhlasím, ale dosud jsem je dělala, protože jsem se bála (o jeho lásku, o to, co bude s dětmi, někdo o to, jak se sám uživí, co tomu řeknou lidi...)...je to vývoj....vždyť každý si jím prochází, tak není čemu se divit.

Evi,
tak to bohuzel casto je a to naprosto chapu. Predevsim chapu ten strach o to, co bude s detmi. Ten je nejhorsi, jenze obe velmi dobre vime, ze rozvodem muz neprestava byt otcem, ze?
A taky si myslim, ze za svou vlastni slepotu mohu tezko obvinovat muze, ktery mi ji vlastne jen pomohl odhalit. Je to stale a porad o tom, co rikam od pocatku: podekuji mu za ty dary a poslu ho k certu, aby mohl prijit jiny. A pokud jsem uz vsechno pochopila, tak ten, ktery pak prijde, si uz nedovoli na mne neco zkouset A pokud jsem stale nepochopila vubec nic, je to o tom porad stejnem pytli, jak rika trefne Misa.

Ida06
tobe bohuzel nemohu poradit vubec nic, protoze jsi zatim nepochopila to, co jsem napsala.
Snad to jeste muzu zkusit takto: nedelej nic, co nechces a vsechno co delas, delej s myslenkou na to, co opravdu chces! Protoze jen a jen to prave ve finale dostanes...A treba se budes divit, co to vlastne dostanes, az to tu druhou prestane bavit a posle ti ho zpet!

A snad jen posledni poznamku: ono je nekdy dost tezke rozpoznat ten pravy okamzik, kdy partnera ztracim.
Delat mu pomysleni ve chvili, kdy uz jsem ho stejne ztratila, je uplne stejna hloupost, jako strkat mu hlavu pod vodu, kdyz jeste on sam nevi, co chce. Jenze s rozpoznanim toho okamziku vam nikdo nikdy neporadi, protoze s vami nebydli..... A hlavne protoze toho vaseho drahouska nemiluje. Toho prece milujete vy, ne? Takze by vas mela vest laska...tedy pokud ho opravdu milujete.

Před rokem jsem si taky svoje odbrečela,když jsem si představila,že se s manželem rozejdeme i já jsem si myslela,že se mi ,,hroutí svět,,A jak píše Pan, stále jsem si utřepávala myšlenky,co vlastně chci.Byla jsem si jistá,že chci zůstat s ním i když ne za každou cenu.Věděla jsem,že je zamilovaný do kolegyně v práci a že ani jeden nemá kam se zasměstnání odejít.Manžel řekl,že fyyicky to ukončili,ale chce to čas,aby to přešlo i citově.Jak jsem mu ji měla dostat z hlavy ven?To nejde!On se ke mne choval pěkně,trávil se mnou volný čas,zabezpečoval finančně rodinu ,věřila jsem mu,když mi říkal,že mě má rád a nechce odejít.Já nevím,je to hloupé a naivní?Přesto jsem věděla,že kolegyně v práci mu není lhostejná.Taky mu asi trvalo,než si srovnal v hlavě myšlenky,co vlastně chce.Ve chvílích,kdy se mi zdálo,že ho ztrácím,jsem byla hodně smutná,ale teď nějakým šestým smyslem cítím,že se mi opravdu ,,vrací,,.A já paradoxně teď vím,že bych dokázala žít sama a i když bych byla smutná,svět by se mi určitě nehroutil.Má to logiku?

Prožila jsem hodně něco obdobného, myšleky mám úplně stejné.Má to logiku, našly jsme samy sebe a všichni jsme si něco uvědomili.

iva napsal(a):

Před rokem jsem si taky svoje odbrečela,když jsem si představila,že se s manželem rozejdeme i já jsem si myslela,že se mi ,,hroutí svět,,A jak píše Pan, stále jsem si utřepávala myšlenky,co vlastně chci.Byla jsem si jistá,že chci zůstat s ním i když ne za každou cenu.Věděla jsem,že je zamilovaný do kolegyně v práci a že ani jeden nemá kam se zasměstnání odejít.Manžel řekl,že fyyicky to ukončili,ale chce to čas,aby to přešlo i citově.Jak jsem mu ji měla dostat z hlavy ven?To nejde!On se ke mne choval pěkně,trávil se mnou volný čas,zabezpečoval finančně rodinu ,věřila jsem mu,když mi říkal,že mě má rád a nechce odejít.Já nevím,je to hloupé a naivní?Přesto jsem věděla,že kolegyně v práci mu není lhostejná.Taky mu asi trvalo,než si srovnal v hlavě myšlenky,co vlastně chce.Ve chvílích,kdy se mi zdálo,že ho ztrácím,jsem byla hodně smutná,ale teď nějakým šestým smyslem cítím,že se mi opravdu ,,vrací,,.A já paradoxně teď vím,že bych dokázala žít sama a i když bych byla smutná,svět by se mi určitě nehroutil.Má to logiku?

Regina napsal(a):

Přidávám se do "klubu"- teprve 2 roky po jeho "oficiálním " rozchodu cítím, že ho mám doma celého.
Objevila jsem kouzelnou afirmaci k ukončooání a snad k dokončení a odstřižení od  pout nevěry- a není to zapomnění, není to odpuštění, ale PŘIJETÍ. Smířila jsem se, že jsem se zanedbala, zanedbala náš společný život, on že mě podvedl, ona, že se vědomě scházela se ženatými...
Prostě jsem se smířila se skutečností, kterou už nezměním, ale protože je to minulost, tak je v mých silách, abych já už nejela ve starých kolëjích a jsem vlastně i smířená s tím, že může milovat jinou.A taky mi dalo dost práce smířit se s tím, že jsem nebyla jednička, a to dost dlouho.
Je to nadlouho, odpouštím si jen pro vlastní klid, ale není to plné dovšení, není to ta konečná tlustá čára.
Usmíření.

Tak tohle je naprosto dokonalý!!!!!!!!!!!!!!!!

Regi,
no tak to je fajn, jsi za vodou
POCHOPIT, ze to co se mi deje, je jen REAKCE  na mou AKCI, tedy nic se mi nedeje nahodne a vse, co se mi deje si zaslouzim a potrebuju si prozit, abych se neco NAUCILA.
Pak ODPUSTIT si chyby, ktere jsem udelala, ale i pochopit a odpustit chyby, ktere delaji druzi, a pak situaci proste PRIJMOUT takovou, jak je! Poucit se z ni a postoupit do vyssiho levlu
O nicem jinem to neni.
Prijmuti toho, co se stalo, muze byt zrovna tak dalsi zivot ve dvou, jako knecny rozchod. Jen to musi byt KONECNE reseni bez horkosti, vycitek i sebeobvinovani, nejistoty zda prece jen jsem to nemela udelat jinak...