Já myslím, že už někoho má, u nás se takhle projevovala nevěra.

[quote=motyleek¨

strašně dlouho jsem nepsala,nemám sílu a jen si čtu příběhy žen, které jsou na tom podobně jako já. Nechci tě nějak vylekat, ale taky mi to připomíná situaci u nás. M pořád v práci, nezájem o sex ... Nakonec se z toho vyklubala milenka - kolegyně z práce.  Snad u u Vás bude opravu jen z přepracování a stresů. Zdravím

Ahoj Motyleek, možná, že situace naznačuje, že má milenku, ale možná je to tak trochu jinak. Oni se totiž muži šíleně stydí, když mají nějaké poruchy co se týkají sexu a pak jsou schopni zapírat, vymlouvat se na kde co, ale nejsou schopni přiznat že problém je třeba někde jinde. Zkoušela jsi s ním mluvit a této možnosti - o poruše erekce? Já vím,že je to ožehavé a pro něj velmi nepříjemné, jenže je to jedna z možností, proč sex odmítá - protože se stydí se přiznat, že má problém. Vím o čem mluvím, neboť tento důvod velmi zasáhl do našeho manželského soužití a málem vehnal manžela do rukou o generaci mladši dívenky, která neměla žádné zábrany a on si chtěl dokázat, že ten problém  nemá.
   Taky začal s tím, že je unavený, že má moc práce, že se necítí dobře, že bych mohla shodit nějaké to kilo apod,ale mezitím začaly podezřelé telefonáty a SMS s neznámým číslem. Vrtalo mi to sice hlavou, ale protože až do té doby jsem se nemusela nikdy obávat, že pro něj existuje nějaká jiná žena než já a naše dcery, tak jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Jenže čas běžel a náš sex. život šel nějak tak stranou právě v době kdy mě začal více zajímat, protože děti už přestávaly být dětmi, doma jinak pohoda tak proč si nezačít konečně užívat. Jenže nechtěl.Taky mě první napadlo, že má milenku a o mě už nestojí. Nebyla jsem tak daleko od pravdy. Milenka v pravém smyslu slova to nebyla, ale velmi blízká kamarádka o 22 let mladší než on, která v něm viděla dokonalého chlapa k urvání. Ale ani s ní nechtěl spát, což je jediné co mě donutila přemýšlet o nás, o našem manželství, o celé té situaci.  A tak jsem po několika marných pokusech ho nějak vzrušit nebo alespoň rozpovídat , na něj uhodila (velmi zostra) jestli někooho má nebo co se děje. Pak se teprve velmi provinile přiznal, že se se mnou bojí milovat, protože by selhal, protože mu to nechce fungovat tak jak má, že to skoušel řešit tím ,že si někoho našel, ale tam mu zas překáží důvody jak by mi ublížil vlastně kvůli své chybě a taky má strach, že by selhal i u té dívčiny. Prostě jsme provykládali noc a já se ho snažila pochopit co ho vlastně trápí.
       Vím, že to není žádná utěcha, ale zkus se zeptat svého muže i na toto. Třeba je to všechno jinak než si myslíš, ikdyž musím uznat, že je tovelmi malá pravděpadobnost. Držím ti pěstičky, ať to dobře dopadne.

Jako první pomoc bych naordinovala asi toto: Okamžitě přestaň vykonávat všechny práce v domácnosti (nebo je aspoň odsuň) a začni se věnovat sama sobě. Začni chodit na nějaký kroužek, do fitka, na kurz šití...cokoli. Role matky přeci ženě v životě nestačí. Začni hlavně pracovat na sobě, neřeš zatím manžela. Píšeš, že o rodinu a o tebe nemá zájem. To je vlastně i můj příběh. Manžel mi pomáhal stále méně, až nakonec přestal úplně, domů chodil jako do hotelu, někdy v deset večer, někdy ve dvě ráno...o dítě se nezajímal....navíc nepřispíval na domácnost, ani na dítě....omlouval to prací....Zvládala jsem všechno 11 let, pak mi začalo bušit srdce, bolet žaludek, začala jsem být plačtivá (bez příčiny)....našla jsem si psycholožku a s její pomocí a s psychoterapií jsem zjistila, že můj muž mi nestojí za to, abych s ním dál žila. Moje pokusy dohodnout se s ním ztroskotávaly...Rozvedla jsem se po 12 letech manželství, s dvanáctiletým dítětem....Pak jsem zjistila, že měl milenku, ale ta ovšem nebyla příčinou rozpadu našeho vztahu.....Hlavně se tedy začni věnovat sama sobě a nenech rodinu, aby ti brala veškerý tvůj čas. Musíš mít chvilku jen pro sebe a tvůj muž by ti ji měl dopřát, pokud bere vaše partnerství jako rovnocenné a nepovažuje tě za otrokyni......U mého muže nestála za vším milenka, u něj to bylo jeho velké sobectví a jeho nezodpovědnost. Co je problémem tvého muže, to je otázka.

adra: No...dost rychle...bylo mi 18 let, když jsem si ho brala. Gymnaziální láska...jemu bylo 19...byla jsem těhotná a to, podrž se, chtěně. Dneska si říkám, že jsem byla tak naivní. Ale je fakt, že jsem ráda, že to dítě mám, hodně jsem se na něj těšila, byla jsem nadšená, když se narodil....tenkrát manžel ještě sem tam něco udělal, ale on potřeboval úplně jinou ženu, než jsem já...maminku hlavně....chtěl mě mít doma, jen pro sebe...já jsem klidná Ryba, ale té když dojde trpělivost, tak se z klidné ryby úplně klidně může stát kosatka...a stalo se....když přetekla ta míra mojí trpělivosti, tak už se to vezlo....(taky ale nejsem svatá a taky jsem svého času měla milence, jenže rodinu jsem nikdy nezanedbávala, o dítě jsem se starala a milenec mi nahrazoval vlastně muže, který byl pořád jen děckem namísto aby byl dospělým mužem....)

motyleek: Děti jsou v pořádku....chápu, že ti přináší radost (to ostatně mně moje dítě taky, není mi zatěžko pro něj něco udělat, starat se....). Ale! Ty potřebuješ, aby on začal normálně fungovat jako manžel a táta. Nemůže si dovolit chodit kolem 11 večer, každý den....to nejde. takhle partnerství a rodina nefunguje. Jestli tě má jako otroka, prosím. Ale jestli chce rovnoprávnou partnerku, tak proč pro to nic neudělá? U nás to bylo totéž. Pokoušela jsem se s ním dohodnout rozumně. Třeba že bych ráda, kdyby dvakrát do týdne přišel domů v šest večer, abych mohla jít cvičit. A pak jsem navrhovala jeden den z víkendu za 14 dní, abychom se věnovali sobě, jeli třeba na výlet, šli do bazénu, na procházku atd...prostě žili jako rodina. Ostatní dny jsem si nenárokovala, i on má právo na svůj život, na své zájmy.....ale můj manžel tuhle moji změnu myšlení nepochopil, chtěl zpátky tu starou, starající se, neremcající Evu, která udělá, pochopí, vyslechne, zařídí, a taky vyřeší spoustu problémů místo něj....byl to opravdu sobec. Myslím, že takový pracovně velmi vytížený muž by měl svoji nepřítomnost doma vyvažovat tím, že jeho práce mu přinese dostatečný peníz pro rodinu, který by se neměl rozpakovat poskytnout zčásti manželce, aby ta si mohla třeba zajistit chůvu na dobu, kdy půjde na solárko. I tohle by šlo. Potřebuješ mít čas jen a jen na sebe, abys měla o děti postaráno a mohla v klidu vychutnat svůj den...Pro dobrý vztahy v tý rodině by pak bylo důležitý, aby ta rodina jedla spolu, bavila se spolu o běžných věcech, co se komu za ten den dělo, jak se kdo cítil....aby spolu trávili nějaký čas, společně. Měli společné zážitky...Pokud tohle nefunguje, tak to není rodina - to je vztah, kdy jeden (byť třeba nevědomky) parazituje na druhém (manžel na tobě, na tvé ochotě, přizpůsobivosti, starostlivosti).....Zkus si přečíst knihu Asertivně v partnerství, autor Ján Praško. Je právě v knihkupectvích. Je tam spousta dobrého, co by se dalo v praxi aplikovat. Jsou tam příklady ze života a taky takové "návody", jak na sobě a na vztahu pracovat....K tomu však musí být dva. V mém bývalém manželství jsem na to zbyla sama, tak mi nezbylo volit nic jiného než rozvod. U vás na to třeba budete dva....
PS: jak já vždycky záviděla kamarádce! (V dobrým teda.) Ten její taky chodil do práce jako ten můj, obě ženy jsme byly tehdy na mateřské....Jenže kamarádčin manžel vždycky v sobotu a v neděli ráno s miminkem vstal a nechal svou ženu vyspat, když už přes týden mnoho nenaspala...To ten můj, ten vyžadovaľ, ať mu dám pokoj a nechám ho spát, když už v týdnu musí přeci vstávat do práce....a já jsem doma To mi tehdy bylo tak líto....

Upravil(a) Eva36 (26. 6. 2006 16:22)

My tu řešíme dvě rozdílné věci. Zaprvé že manžel nemá zájem a zadruhé proč ho nemá. Jen on ví, proč se chová ke své ženě, jako by byl ze dřeva. Na to je třeba se zeptat jen jeho. Zadruhé, někomu by to vyhovovalo. Že manžel tzv. neotravuje. Někomu, kdo si to najde jinde, přizpůsobí se, nebo si místo toho najde jinou aktivitu, kde se fyzicky vyřádí. Všude se říká, že se má přizpůsbit ten s menším zájmem. Že se to nedá nutit. Je zajímavé, že snad ve všem možném jsou lidi schopní se přizpůsobit. Chceš na návštěvu k vašim?  No dobrá, tak já to nějak překousnu. . Chceš jet na lyže teď místo příští týden? Tak pojedeme teď, i když se mi to nehodí. Budeš do práce dojíždět? No tak já budu vyzvedávat  kluka z družiny. Ale tohle...je píchnutí do vosího hnízda. Přitom my lidi kolikrát vůbec nemáme chuť se přizpůsobovat... a děláme to ve spoustě věcí. A tady o tu jednu se hádáme. Tady jde o cit, ne o vykonání činnosti za pomoci rozumných argumentů... Je s podivem, že když si najde sex jinde muž a řekne - ona se mnou nechce spávat, spíš to pochopíme. Je to chlap.  A když to udělá žena - nazveme ji....víme. Má to vydržet, on toho má moc. Čeho má moc člověk, co nestojí o sex, to by mě zajímalo. Dát práci přednost před rozptýlením... To klobouk dolů. Hoch je patrně velice zodpovědný a uvědomnělý. Kdyby jich bylo víc... vymřeme. Když toho má manžel tak moc, jistě také tak moc vydělává, že si může dovolit zaplatit ženě nějaké erotické autopomůcky, nebo ... společníka? Zkus se ho zeptat na rovinu: "Hele, táto, Ty nemáš čas a já to chápu. Pochop i Ty mě, chybí mi to. Přece nechceš, abych Ti byla nevěrná a milovlala se jinde... Já chci jen sex bez citu... Věnuj mi na to z rozpočtu nějaký peníz, ať je doma klid....!"

motyleek napsal(a):

Evo 36, přesně mi mluvíš z duše,to jsou moje slova, to jak to u nás teď je, to není rodina, připadám si jen jako pradlena a chůva k dětem... Bohužel nevím jak z toho ven,M cokoliv řešit odmítá,dle jeho názoru je to normální že manžel dělá a manželka se stará o rodinu, s tím já nesouhlasím a nikdy se se současným stavem nesmířím. Jsem zvědavá,jak dlouho to bude trvat než to nevydržím a odejdu,připadám si jako svodobná matka. Jen těch povinností mám víc, ale žádný vděk...

Motyleek, tak svobodná matka jsem byla taky. A se dvěma dětmi - jedno bylo skutečně dítě a to druhé, no to byl můj manžel. Pokud se nemůžeš smířit s tím, jak to je, tak ti radím jedině rozvod. Bohužel. Musíš to samozřejmě dobře zvážit. Já o rozvodu začala uvažovat po osmi měsících psychoterapie, během níž jsem zjistila, že moje "nároky" na manželský život jsou úplně normální, v pořádku a oprávněné. Do té doby jsem si myslela, že chci něco navíc, můj manžel vedl podobné řeči jako tvůj. Tihle muži se nikdy nezmění, jsou to sobci, myslí jen na sebe a ženu mají jako opečovávatelku, matku - pro děti i pro sebe. Neřeš, jestli má milenku nebo ne. Spíš přemýšlej o tom, jaké tvůj muž má kvality jako manžel a otec a jestli s takovým mužem zůstat chceš. Já si napsala na papír dva sloupečky - jeden s tím, co bych od muže obecně ve vztahu čekala a chtěla, abych byla spokojená, a jeden s tím, co od mého skutečného muže dostávám. Pak jsem hodně přemýšlela, snad 4 měsíce, a došla jsem k závěru, že nejen že se mi nestane nic hrozného, když se rozvedu. Já došla k tomu, že se mi dokonce uleví, když z takového vězení vypadnu. Musela jsem si vyřešit ale taky svoje dětství a vztahy s mým otčímem (šílené mimochodem a tak moc mě v mém manželství ovlivňovaly, v podvědomí, nikoli vědomě). Když jsem od muže odcházela, bála jsem se, že na mě přijdou chmury, stesky po manželovi...a ono nepřišlo nic takového. Naopak byla jsem šťastná, že konečně žiju, babička mi pohlídala syna (12 let), když jsem chtěla někam jít (kamarádka, cvičit, kadeřník apod.) a já šla....to byla úleva. Věděla jsem, že o dítě je postaráno...tohle s manželem nešlo. On slíbil, že přijde a pak...skutek utek´. Tak to u nás bylo se vším (nakonec i s penězmi, bohužel). Už více než rok s manželem nežiju a od února jsem rozvedená. Ten smutek stále nepřišel a já myslím, že už nepřijde. Já byla zkrátka dobře rozhodnutá, že ho nechci. Na to, že měl milenku, jsem přišla vlastně až po mém odchodu....zato ke mně přišel nový partner a zatím se jeví jako mnohem lepší než manžel, pozorný, zodpovědný, sliby plní, moje dítě má rád...co víc si přát? Kdybych neodešla, tak bych si sebrala šanci na nový, šťastnější život. Ať už sama nebo po boku někoho, kdo mi bude skutečným partnerem....dneska mám heslo "Lepší život o samotě než ztrácet čas s mužem, který ve mně vidí svou služku".

motyleek: Vidím to jako rozumný řešení. Já svému exmanželovi jasně a zřetelně řekla, jak si představuju manželství a nechala jsem ho, ať se vyjádří. Zda souhlasí/nesouhlasí, co je ochoten dělat/co není ochoten....byla jsem konkrétní, takže konkrétně mohl odpovídat. Nechtěla jsem vyjádření hned, čekala jsem....ale on nebyl ochoten vůbec nic. Pořád jen mlel to svý "Já jen chci, abys byla šťastná". Když jsem říkala, že budu šťastná, když on bude dvakrát do týdne chodit domů v šest večer (namísto jak do holubníku), jeden den z víkendu za 14 dní věnujeme nějaké společné rodinné akci a taky že si přeju, aby začal pravidelně a jasnou částkou přispívat na domácnost nebo aby začal zabezpečovat rodinu on sám s mým příspěvkem, aby mi nenadával a neponižoval mně (styl "jsi blbá, už si ani nepamatuješ, že jsem ti ráno něco řekl") a aby se nenavážel do mých kamarádek a zálib (styl "ta je divná...že se s ní kamarádíš?" nebo "co z toho máš, že chodíš na němčinu...."). Taky jsem chtěla, aby plnil svoje sliby (vyzvednout dítě, zasklít dveře apod.), pomáhal mi v domácnosti (např. spravit odpad, nikdy jsem ho nenutila třeba, aby myl nádobí)....Věděl teda, co chci, přikyvoval, prý mě chápal (aspoň říkal), neřekl slovo nesouhlasu...ale na druhou stranu vůbec nic neudělal a žil si dál po svém........Když jsem poukazovala na to, že takhle dál žít nechci a že to nevydržím, tak mi řekl, že nemusím. S pomocí psycholožky jsem si uvědomovala víc a víc, že fakt nemusím.....Po 3-4 měsících pokusů a po 12 letech, kdy se naše manželství jen zhoršovalo, jsem se rozhodla odejít. S vědomím, že budu sama, na všechno sama (tedy popravdě řečeno - rodiče mi pomáhají hlídat apod., ale nezneužívám toho)........ A bylo mi přesto moc fajn! A je mi fajn i teď, protože se objevil nový partner. Tentokrát snad skutečný partner-muž a ne partner-dítě.

Pandorraa napsal(a):

helena.i napsal(a):

Ahoj Motylleku, je to špatné. Snažila jsem se půl roku chovat podle rad z poradny a včera jsem to neustála a dala mu nůž na krk. Buď už v pondělí bude odstěhovaný nebo se s ní okamžitě rozejde, změní zaměstnání a pokusíme se dát našemu manželství šanci. Zatím spolu normálně komunikujeme, sex nemáme od listopadu, on se stará o děti, o mě, o zahradu a dům, když byl např.na fotbale v Německu dovezl nám všem spoustu dárečků, poslal mě asi 20 sms, dostala jsem pusu při odjezdu a při příjezdu. Je to k zešílení. Prostě už dál nemůžu.Normální psyh.teror. Včera zase jenom seděl a brečel. Prý o tom každý den přemýšlí a neví co má dělat. No, je to ale jeho problém. Pokusila jsem se mu podat pomocnou ruku, ale debilku ze sebe dělat nenechám. Držím palečky ať je to u Vás jiné a dostane to správný směr.

Neuveritelne.....

A co konkretne ?

helena.i: Tedy....hlavně debila ze sebe dělá ta tvoje atrapa chlapa. Tak má ženskou, no a co? Ale že brečí, posílá ti SMSky, vozí dárečky, neví, jak se rozhodnout.....a zatěžuje tak tebe, no to je kašpar!!! Zabít a zakopat!

Proboha Pan, co to píšeš za nesmysly?Opravdu si myslíš, že půl roku dávat někomu čas nato aby si utřídil myšlenky, nic nevyčítat, neslídit, nevyptávat se, na přímé otázky dětem odpovídat jen to, že my dva s tatínkem máme problémy, které se jich netýkají, opravdu si myslíš, že večerní masírování jeho zad, chystání svačinek do práce, a spoustu jiných drobností které jsem dřív dělala ráda / teď ne že by s odporem, ale../. Opravdu si myslíš že nemám teď už nárok na klid? Že říct někomu, tak si konečně ujasni situaci je špatné ? Myslíš si že to bylo pro mě jednoduché? Nedotýkat se ho, nepohladit po tváři? Hrábla jsem si pěkně až na dno. A protože vím, že to vždycky byl slušný chlap, tak jsem se to společně chtěla pokusit napravit. Tvůj příspěvek mě vytočil. Mám dojem že se zastáváš jeho. Nevíš, jaké je to hrozné v tomto prostředí žít. Nepřála bych to nikomu.
Fuj, to jsem ale rozčílená.