Kouzelný příběh, Čha. Ano, takhle své vědomí nasměrování mimo sebe otiskujeme do životů ostatních lidí. Cítila to, v předvečer nachylujících se dnů, a rozhodla, že to budeš Ty. Na Tobě se zastavilo její hledání mysli a soustředěné do jediného bodu směnění sama sebe (jak velice hezky říká Exupery v Citadele), vetkala své poselství, naději, pečeť lásky do dárku pro Tebe. A tak Ti odkryla jiný svět, s jinými hodnotami, který když zavřeš oči, se kolem Tebe náhle probouzí. Aby ten původní, tak hluboce prožitý, byl magicky uchopen, vlnícími se konturami horkého vzduchu prohnut a strháván v liniích za sebou v náporech větru (když útočí ve dnech khamsin), až nakonec navždy svát...

Skrze pečetě prostupuješ do jiných světů. Protože - nemuselo být takhle. Lidé jdou unavení po cestách, jež se jim zdají schůdné, a ani netuší, jak úžasné odbočky přitom míjí! Ani se neohlédnou a vůbec nepomyslí, že právě tam může být v odpoledních paprscích odkrytý průzračný most. Neboť svět je především tajemství! Nepoznaného, skrytého významu, jež se odhalí jen tomu, kdo ještě hledá.

Ale abychom Pečeti určili její pravou podobu i předznamenání, je nutné ji zakomponovat do hlubších souvislostí, aby se v našem nitru směrem k nim rozevírala. Proto je nutné podotknout: Jako nejvyšší, naprosto nesmazatelnou pečeť vnímám právě ji, Přírodu, neboť ona je tím nejbytostnějším otiskem v nás.

Dotkneš se stromu a on v tobě ožije. Zapustí kořeny do múládhára čakry, kolem páteře pak vztyčí kmen. Rozhodí větve do energetických pletení, aby v tvém srdci i mysli hnízdili ptáci. Rozezpívají se vždy na jaře a tak nás naplňují radostí, tlukot jejich křídel vnímáme, jak vzlétají vzhůru s poselstvím inspirace přímo do ádžňa čakry, našeho centra vnímání.

Vždyť všechno je zastřeno rouškou tajemství i naše vlastní existence. Proč se tedy nevznést s nimi, nechat se unášet prouděním větru pečeti létání nekonečným prostorem uvnitř, jež právě nastává?..