Salen napsal(a):

Holky já vám nevím ..... jo, už je to za mnou, už na to nemyslím každou hodinu, ale pořád si vzpomenu každý den a čas od času to na mě dolehne s intenzitou uvědomění si, co se to stalo. Já už mám z toho normálně unavenej mozek nebo jak to nazvat, taková otupělost. Nejsem v žádné depresi, žiju, každý den se s někým zasměju, už se zase normálně na vše soustředím, nebrečím po večerech nebo aspoň ne každý den, ale v pohodě teda fakt nejsem. A hlavně se děsím že už nikdy nebudu. Že už nezažiju to bezstarostné žití, kdy jsem řešila kraviny a měla svoje jistoty. Pokud na to zabere čas, tak to bude asi ještě sakra trvat, bohužel.
Vždycky když vás tady čtu, že jste v pohodě, jak si to už umíte užívat, tak si říkám že jsem asi nějaká vadná, že mi to tak dlouho trvá (rok rozvod, dva roky po zamilování ex). I zkušení známí mi tvrdili, že do dvou let to bude dobrý. A já můžu maximálně říct, že je to tedy podstatně lepší, ale nic víc.
Jo, určité doprovodné jevy jsou mi hodně příjemné - ten klid doma, že se o nikoho nestarám, že si dělám co chci a kdy chci ....... a tím výčet příjemného končí. Není s kým si povídat o důvěrných věcech, s kým sdílet radosti a starosti, komu dát jen tak pusu, nechat se pohladit .....
Tak já fakt nevím :-(

salen,to samé,to samé cítím,to snad ani není možné,díky,že si to za mne napsala

Holky, jsem na tom stejně. Některý den je líp a z toho do toho zas spadnu, brečím a stýská se mi po něm tak, že bych až kvílela nahlas, kdybych se nestyděla sama před sebou. Zítra to budou 2 roky, co se odstěhoval, tak už bych sakra měla být "vyléčená" ne? A vono ne. Zrovna včera jsem si večer zabulila. já se vám někdy sama hladím po vlasech, protože to mně tak hrozně chybí - že mě nikdo nepohladí... O sex mi nejde, naštěstí antidepresiva v tomhle zabrala , libido na nule, ale ta blízkost někoho, to vědomí, že mě má někdo rád, že na mně někomu záleží, to mi strašně chybí.
Salen, te´d jsem si na tebe vzpomněla - viděla jsem BM u dcery v nemocnici, dělal, že neexistuju, ani mi neodpověděl na pozdrav. Prostě vzduch. Mně to bylo tak líto, že jsem to doma zas obrečela.
Přitom se snažím, pilně hledám kámošku, chodím s holkama do kavárny, na pivo, do sauny, do bazénu, čtu, snažím se mít se ráda, pečovat o sebe, pracovat, ale co je to platný, když pod všemi těmi aktivitami mi pořád bliká: já chci být se svým BM§ Krucinál, kdy už se s tím rozvodem smířím?!

asi to bolet bude,holky,méně,ale bude.Musíme se s tím smířit a jsem ráda i když vám to nepřeji,že to cítíte stejně,aspon vím,že je to normální a že nejsem divná,tak by mě zajímalo a pomohlo by mi to,kdyby mi nějaký muž řekl,že se mému taky stýská a dává si otázku,zda udělal správně,to by mi stačilo

Ivano - proč to asi dělají?? Proč se sakra tak chovají?? Zamilovali se, rozhodli během pár měsíců, my v tom ochromení a šoku jsme jen podepsaly dohody a šly (tedy já šla, u vás šel on). Nesoudily jsme se, chtěly jsme nakonec jen jedno - zůstat kvůli dětem aspoň v kontaktu, sdílet spolu aspoň to, co souvisí s našimi dětmi. A oni se chovají tak, jako bychom tu rodinu zničily my. Ale já cítím, že mě opouští ta moje debilní věčná snaha ho pochopit, že mě snad už opouští tendence ho první pozdravit, kdybych ho potkala, usmát se přátelsky ..... Tendence poslat mu sms k vánocům, narozeninám už mě opustily definitivně. Chtěla jsem to jinak. Ale nechci si zatěžovat mysl nenávistí. Chci jen jedno - aby mi byl naprosto lhostejný. Nic jiného si nezaslouží.
Nemiluju ho. V tom vám nerozumím. Možná jsem ho nemilovala už dávno.
A vrátit se v čase zpátky?? Jo, tohle byla lekce ...... byla bych jiná, kdyby to šlo. Ale o tom nemá smysl přemýšlet.
Já nevím co by nám pomohlo. Všechno jsou jen náhražky toho, co nám skutečně chybí.
Majkafo - já se obávám, že oni o tom nepřemýšlí. Tedy nechci mluvit za ostatní, ale můj BM je zamilovaný, už dva roky zamilovaný, asi i díky tomu, že s přítelkyní nebydlí, že spolu tráví jen víkendy, různá volna a dovolené. Mají spolu nový a jiný život, užívají si to, na co jsem se těšila já - už se nestarají o děti a ještě ne o rodiče, mají dost peněz, společné zájmy, jsou si vzácní a nepoznaní, objevují se, vyprávějí si o sobě, milování je taky pořád nové a neokoukané, budou stavět dům, plánují spolu kam všude se ještě podívají, co spolu ještě podniknou - zatímco já se obrazně ploužím krok za krokem, oni životem letí v závratných výškách ..... Můj BM si mě do myšlenek nepouští, proč by si je kazil. A i proto mě naprosto ignoruje. Bydlíme naproti a přesto jsme se rok nepotkali :-).
Nic netrvá věčně a nikdo není trvale šťastný - já vím. Z velkých výšek pády hodně bolí - to taky vím. A stydím se za to, že si tolik přeju, aby už ten jejich pád přišel. A zároveň tuším, že zrovna oni jsou ta výjimka, kterým se ten nový začátek prostě povede. Ale i když připustím svoje chyby v manželství, tak to určitě nebylo manželství špatné a já nebyla špatná manželka. To ona byla ta, která se doma rozvedla a pak nemohla najít vhodnýho chlapa. Až potkala toho mýho. Kdyby jí nepozvala tehdy naše známá na tu osudnou akci ..... kdybych já na tu akci taky jela ..... kdyby, kdyby, kdyby ..... nepotkali by se.
Snad to jednou všechno z hlavy zmizí. Snad ...

Upravil(a) Salen (1. 3. 2008 0:31)

Majkafo - to myslím že u mě není, že bych se s ním chtěla stýkat kvůli sobě a omlouvala to synem. Mě hodně chybělo a chybí, že už mu nemůžu říct, jakou radost mám ze synových úspěchů ve škole, že s ním nemůžu probrat synovu novou lásku, že mu nemůžu říct o strachu ze synovy nemoci ..... všechno ostatní v mém životě mám s kým probrat, ale to, co se týká syna, to nikdo nepochopí stejně jako on. Vůbec si nedovedu představit promoci, svatbu, vnoučata ..... ale budu muset, já vím.
A z myšlenek zmizí, určitě. Jen to bude trvat dlouho.

Tak teď budu psát z pozice dítěte rozvedených rodičů, protože je mi strašně smutno z toho, co tady píšete. Já si to totiž na základě vlastních osobních zkušeností uvědomuji, že to rozhodně nemusí být tak, jak tady popisujete. Osobní problémy mých rodičů před rozvodem rozhodně nebyly o nic menší než ty vaše a dobře si pamatuji i na pár nehezkých podpásovek. Potom nastalo ,dle mého vnímání ,velice krátké období, kdy se oba psychicky srovnali, urovnali a přerovnali a na základě toho zůstali mými   milovanými rodiči dodnes bez rozdílu. Nejen že nepřerušili komunikaci mezi sebou týkající se mě a mého bratra, ale nepřerušili ani vzájemný občasný  kontakt v podobě přátelské návštevy cca 2x do roka.  Můj ples v bílém na závěr tanečních byl s oběma rodiči, maturitní taky, svatba jakby smet. Po dramatickém rozvodu jsem už  nikdy nezaznamenala, že by se oba o sobě vzájemně vyjádřili nějak negativně. Tahle atmosféra , kterou vytvořili především oni dva, jednoduše přispěla k tomu, že jsme  jako děti neměly potřebu posuzovat a hodnotit jejich rozhodnutí, které významě ovlivnilo i naše životy a nějak se proti někomu negativně vymezovat. A pamatuji si přesně na určité okamžiky, kdy ta hranice byla VELMI tenká a mohlo by to poškodit můj vztah k druhému rodiči , se kterým jsem nežila a přesto k tomu nikdy nedošlo. Později zase díky mě a mé lásce přijala moje maminka téměř za svého i mého nevlastního bratra,  psychicky určitě .... Takže na jeho svatbu byla zcela automaticky mým bratrem  pozvána jako nedílná součást nejbližší rodiny a nikdo se nad tím ani nepozastavil....
Ještě dnes ve své dospělosti jsem schopná prožít absolutní blaho, když si se mnou tatínek povídá o minulosti a vyjadřuje se o mé mamince jako o schopné a krásné ženě atd. atd.   Nehledě na to, že kdyby jen trochu směli  oba nahlédnout v dramatických chvílích do života budoucího.... asi by se nerozvedli, tím jsem si skoro jistá... ale to by byla už jiná pohádka
Prostě jde to v životě i jinak než to vnímáte v současné chvíli, méně emocinálně, přeji vám, abyste se časem vyladily stejně a přestaly si komplikovat vztah emocemi, když máte společné potomky je to nezrušitelné pouto na celý život a já jen chtěla ukázat, že když se chce ... jde všechno... jen si to DOOPRAVDY přát... to platí hlavně pro Majku, která ví.... Tvoje věta: "Chtěl to takhle, má, co chtěl. " mě zabolela v duši, prosím, přemýšlej o tom. Nechci znát důvody proč  a jak to u vás nejde, já je myslím znám, jenom bychom se obě opakovaly... dej tomu čas a odpuštění opravdové a skutečné, zapomeň na egouška...

Upravil(a) Somaia (1. 3. 2008 10:53)

Somaio, napsalas to moc hezky a pro mne zajímavé a v mnohém poučně.
Jenže, na takový vzájemný vztah rodičů, jaký jsi popsala ty, musí být dva. A někdy i víc lidí. Třeba já jsem nemohla udělat nic s tím, že si můj syn nepřál mít na svém maturitním plese svého tatínka. Promluvila jsem si se svým synem, aby si to promyslel, že maturitní ples bývá jednou v životě, jestli na svém postoji trvá, jestlli by to nešlo změnit. Bohužel, nešlo mu to. Řekl mi, že nad tím hodně přemýšlel, ale je si jist, že tam svého tátu mít nechce.
Že mého bývalého muže naše děti nezajímají, nezeptá se, jak se jim daří, neozve se, s tím při mé nejlepší vůli neudělám vůbec nic. Je mi to líto, ale vím, že jsem pro naše dobré vztahy udělala vše, co bylo v mých silách, nemám žádné výčitky svědomí.
Takový vztah, o jakém píšeš, bych si moc přála. Ale jeden člověk ho "nezařídí".
Somaio, má věta je pravdivá. Můj muž to takhle skutečně chtěl a stále chce. Řekl nám, že by nás nejraději úplně vygumoval ze svého mozku, abychom pro něj už nikdy neexistovali. To bylo v době, kdy ještě bydlel s námi a když pro zamilovanost do slečny nás neviděl a neslyšel a byl zlý ke mně i k dětem. Kvůli jeho chování na něj naše děti zanevřely, kvůli tomu, jak jim ubližoval. A to děti netuší, co o nich napsal v jednom dopisu milence, který nechal v našem PC. Nikdy jsem se jich na to neptala, jen doufám, že ten dopis nikdy nečetly.
Som, jak by ti bylo, kdyby ti tvůj táta řekl, že si přeje vygumovat tě ze svého mozku, abys pro něj už nikdy neexistovala?
Můj muž to řekl všem nám třem z očí do očí. Odpustila jsem mu to. Mé děti to zatím nedokázaly. Bohužel se i po dvou a půl letech chová tak, jako když nás opravdu vygumoval. Bolí mě, když vidím, jak je můj syn smutný, jak občas při nějaké příležitosti prohodí, že právě teď mu schází táta.
Prosím, nesuď mně, když nevíš, co vše jsem pro dobrý vztah mého muže a mých dětí udělala. Všechno bylo marné. Asi jsem něco neudělala správně, ale nevím, co.

Upravil(a) majkafa (1. 3. 2008 11:54)

majkafa napsal(a):

Prosím, nesuď mně, když nevíš, co vše jsem pro dobrý vztah mého muže a mých dětí udělala. Všechno bylo marné. Asi jsem něco neudělala správně, ale nevím, co.

Ach bože, zkus být méně vztahovačná vůdči těm, kteří se snaží pomoct. Četla jsem to po sobě  celé znovu, ale nikde v textu jsem takovýto osobní postoj nezaznamenala.

P.S. a jestli myslíš, že jsi udělala opravdu vše co jsi mohla a jinak to nejde, pak je vše tak jak má být. Děláme v každé chvíli jen to co sami můžeme, já tě za nic nehodlám soudit. Nabídla jsem jen alternativní pohled  nic víc nic míň.

Som, já jsem neodpověděla tobě, odpovídala jsem sama sobě. Takové mé zamyšlení napsané veřejně. Jestli víš, jak mám v tomhle změnit sebe, poraď mi, prosím. Nejsem si jista, co můj muž chtěl, v tom máš pravdu. Nemůžu to vědět. Pouze mi to řekl, ale jestli to opravdu chtěl? Jsem Beran a můj BM je kozoroh. Stav u nás je takový, jako když pro sebe vzájemně neexistujeme. Když jsem manželovi občas napsala, že syn je nemocný, že jede někam ze školy, protože jednou projevil přání, abych mu o synovi občas napsala, nereagoval. Přestala jsem psát. Muž se nezeptá na vysvědčení, nezeptá se na nic. Pouze jednou řekl, že dokud se mu náš syn za své chování k němu neomluví, jeho vztah k synovi se nezmění. Když jsem podotkla, že si myslím, že omluvit by se měli vzájemně a že manžel synovi nesmírně ublížil, když mu řekl, že jediné, co si přeje, je vygumování  ze své hlavy, aby o něm už nikdy nevěděl, řekl, že on je otec a on si může dělat, co chce a syn musí vždy poslechnout.
Nad našimi vzájemnými vztahy si myju ruce, udělala jsem vše, co jsem mohla, co jsem uměla.
Jestli máš nějaký nápad, napiš mi ho prosím.

Somaia napsal(a):

Ach bože, zkus být méně vztahovačná vůdči těm, kteří se snaží pomoct. Četla jsem to po sobě  celé znovu, ale nikde v textu jsem takovýto osobní postoj nezaznamenala.

Somaio, zase ta písmenka. Já to písmenky líp neumím. O souzení - nebylo to ve zlém, jen pouhé konstatování mého pocitu. Nejsem nijak rozzlobená, jsem v pohodě.

Ffly, jen je mi někdy líto, když má můj syn slabou chvilku, že mu nemůžu pomoct.  Ale nijak mi to "žily netrhá", je to tak a já s tím nic neudělám.

Somaio - přesně tak jak píše Majkafa - na to musí být dva. Tvoji rodiče jsou tedy úžasní, že to tak zvládli. Mému synovi bylo už 22, když to začalo. Pár prvních měsíců stál jako by při mě a dával tátovi najevo nesouhlas, ale když mu táta oznámil, že to prostě myslí vážně, tak syn řekl i mě, že nás má prostě rád oba a s oběma chce vycházet. Zůstal bydlet doma, já se odstěhovala kousek od nich, takže je u mě denně, ale už to není samozřejmě takové, jako když jsem ho měla v pokoji za zdí. Ale to mě až tak netrápí - byl nejvyšší čas ho pustit z pupeční šňůry a tohle mi to usnadnilo. Vztah má velmi dobrý se mnou i s tátou, jen tu paní zatím nepřijal a pokud se tady o víkendu vyskytuje, tak on odjíždí ke své holce. A co bych to nepřiznala, já jsem moc ráda, že to tak je. Ta ženská nás rozdělila. Syn o tátovi přede mnou občas mluví, jestli i tam o mě, to netuším. A já si po rozvodu představovala přesně to, o čem ty píšeš - to že jsme se rozešli jako manželé přece neznamená, že jsme se museli rozejít i jako rodiče. Nechci aby se mnou chodil na kafe, ale počítala jsem, že si aspoň zavoláme, když se děje něco kolem syna. Bohužel.
Pravda tedy je, že já jsem proto nic neudělala. Jenže mě stačilo to, co jsem zažila v tom roce, kdy jsem ještě s nimi bydlela a manžel už měl tu druhou ženu. Já se pořád snažila - já jsem vždycky prohodila pár vět, abychom si neříkali jen dvakrát denně ahoj, já jsem mu popřála k výročím, k vánocům, dokonce mu i dala nějakou maličkost. On si to vzal, poděkoval a moje výročí ignoroval. Zato nechával úmyslně po bytě různé účty za pobyty a nákupy dárků pro ní.
Na definitivní odstěhování jsem využila jeden z víkendů kdy byl u ní. Nechala jsem mu v ložnici snubní prstýnek a u počítače návody na myčku, pračku a co je třeba koupit. A pak jsem to byla zase já, kdo mu zavolal, jestli je všechno v pořádku. A to bylo naposledy, co jsem s ním stručně mluvila. Pak jsem se zařekla, že pokud nezavolá on, já už ne.