Maracujo, to nebylo o potlačování vlastní hrdosti, to bylo o lásce. A o lásce je taky to, že mu teď bez jakékoliv bolesti dokážu dát pusu na čelo a říct - měj se fajn a buď šťastnej!
A já zas můžu s klidem říct, že pro záchranu tohoto vztahu jsem udělala co šlo.
Já si taky vždycky říkala - jestli mi zahne, tak jde. A ejhle, člověk potom dělá něco úplně jinýho, tedy pokud ti ten druhý za to stojí. Kdyby to byl člověk, který mi za to nestojí, jdu od válu hned. Ale já ho milovala a miluju stále, s vědomím toho, jaký je a toho, co se stalo, ale teď už vím, že už s ním žít nechci. Je čas jít dál. Všechno má svůj čas.

Mazlík napsal(a):

Maracujo, to nebylo o potlačování vlastní hrdosti, to bylo o lásce. A o lásce je taky to, že mu teď bez jakékoliv bolesti dokážu dát pusu na čelo a říct - měj se fajn a buď šťastnej!
A já zas můžu s klidem říct, že pro záchranu tohoto vztahu jsem udělala co šlo.
Já si taky vždycky říkala - jestli mi zahne, tak jde. A ejhle, člověk potom dělá něco úplně jinýho, tedy pokud ti ten druhý za to stojí. Kdyby to byl člověk, který mi za to nestojí, jdu od válu hned. Ale já ho milovala a miluju stále, s vědomím toho, jaký je a toho, co se stalo, ale teď už vím, že už s ním žít nechci. Je čas jít dál. Všechno má svůj čas.

Přesně tak,držím palce

Jo, taky souhlasím, a k tomu dodám: utýct hned je jednoduché, ale naučit se s tím žít, smířit se s tím a i odpustit, to je těžší- ale cennější a nemusím si vyčítat, že jsem pro to neudělala všechno.
Dám ti jednoduchý příklad, i když je    co nalezení  té německé dívky Kampuschové(vypadlo mi jméno)...máma určitě POŘÁD doufala, že se stane zázrak a dcera se vrátí- a vrátila se. Naštěstí ne jako zombie v baladě od Erbena Svatební košile.
A říkám to za sebe, i když spousta žen to řekla přede mnou: nevěra není to nejhorší!

ČO my vieme, čo je "k ničemu". K ničemu je chcieť zmeniť minulosť, ale keď si z toho niečo vezmeme, tak "nič nie je k ničemu". Howgh!

Mazlíčku, hodně štěstí. jsi báječná

Maracuja - ale my jsme taky viděly rudě. Jenže on je to zpravidla takový šok, že se pak pár měsíců potácíš v rozhodnotích, který nechceš udělat, ale musíš, odkládáš, řešíš...Chocholoušek hadr.

Právě to potkalo jednu moji blízkou známou. Dvě děti, hypotéka na barák a manžel u jiný. S dvouletým odstupem vím, co cítí a prožívá. A děkuji, že to mám za sebou celkem bez ztráty kytičky.

Holky já vám nevím ..... jo, už je to za mnou, už na to nemyslím každou hodinu, ale pořád si vzpomenu každý den a čas od času to na mě dolehne s intenzitou uvědomění si, co se to stalo. Já už mám z toho normálně unavenej mozek nebo jak to nazvat, taková otupělost. Nejsem v žádné depresi, žiju, každý den se s někým zasměju, už se zase normálně na vše soustředím, nebrečím po večerech nebo aspoň ne každý den, ale v pohodě teda fakt nejsem. A hlavně se děsím že už nikdy nebudu. Že už nezažiju to bezstarostné žití, kdy jsem řešila kraviny a měla svoje jistoty. Pokud na to zabere čas, tak to bude asi ještě sakra trvat, bohužel.
Vždycky když vás tady čtu, že jste v pohodě, jak si to už umíte užívat, tak si říkám že jsem asi nějaká vadná, že mi to tak dlouho trvá (rok rozvod, dva roky po zamilování ex). I zkušení známí mi tvrdili, že do dvou let to bude dobrý. A já můžu maximálně říct, že je to tedy podstatně lepší, ale nic víc.
Jo, určité doprovodné jevy jsou mi hodně příjemné - ten klid doma, že se o nikoho nestarám, že si dělám co chci a kdy chci ....... a tím výčet příjemného končí. Není s kým si povídat o důvěrných věcech, s kým sdílet radosti a starosti, komu dát jen tak pusu, nechat se pohladit .....
Tak já fakt nevím :-(

Růůůůžóóó, haaaalóóó, nedělej mrtvýho brouka, juž jsem tě nahlásila. Tak se budeš muset případně odhlásit.

Salen, nehodnoť se tak tvrdě. nemůžeš přece říct, že je všechno špatně. Vanda má pravdu.
hele já minulý týden byla na dovolené v Rakousku, kde jsme byli s ex před dvěma lety - na den přesně. Když jsme se před těma 2 lety vraceli, doma sbalil věci a z hodinu byl pryč. Věděla jsem už na té dovolené a moc jsem ten odjezd obrečela. když jsem tam teď jela znovu, říkala jsem si "to jsem se naplakala, vůbec jsem si nemyslela, že se sem ještě někdy podívám...a hele, brázdím Evropu sama, spokojená,a taky to jde". vedle mě spala na sedadle dcera a mě toho opravdu zas tolik nechybělo. Oceňuji ten klid, mě by soužití se zamilovaným manželem zničilo, stala by se ze mě stará zapšklá sůva. takhle jsem jen Kukačka

Koi, jsem taky pytlík pocitů a emocí, vlastně pokaždé, když jsem do toho mého pocitového chaosu chtěla vnést rozumový řád, tak jsem si akorát víc uškodila.
Já si takhle nabíhám téměř pravidelně, jenže už mě to bolí čímdál míň a jednoho dne už budu schopná zavřít dveře a odejít.Zatím se v tom taky plácám jako kapřík.
Mám vedle sebe chlapa, který mě údajně miluje, ale dokáže mi zároveň svojí neomaleností tak ublížit, že okamžitě smaže ty řídké krásné pohodové chvilky, a pak mi tečou slzy a já si říkám: Co to je za chlapa, že rozbrečí ženskou?
Byla jsem  tvrďák, i když pytlík nervů, tak jsem se chránila šlupkou lhostejnosti a rezignace, jenže to bylo umírání.
Teď hezky hned "vyhodím" svoje pocity ven, ať se druhá strana diví. Nikdy jsem nedávala najevou nelibost, jen jsem mlčela, teď řádím jako tajfun, emoce MUSÍ ven! Nejsem na to pyšná, ale  je to lepší, než se tím nechat zahltit a pohřbít. Z toho j je totiž rakovina, pohřbené  a zasuté hněvy, křivdy a nevyslyšené a neopětované city.

Upravil(a) Regina (29. 2. 2008 13:28)

Taky si vždy řeknu, proč to mám v sobě dusit. Vím že to nerad slyší a jeho reakce je, že jakoby od toho zdrhnu, ale za den mu alespoň část dojde. Přesně jak píšeš, snad mě má rád, ale to sblížení chybí moc. Pokouším se o něj sama, nebo ten pocit mám. Pak to odmítnutí zabolí. Přitom bych uměla bez problému příjmou vřelou odpověď, že dnes nemá náladu nebo něco podobného.
Někdy přemýšlím, zda jsem tak děsně přecitlivělá. Nemyslím. Ale ono se toho vždy nahromadí víc, takové drobnosti, které by člověk přešel, kdyby se neodehrála nevěra. No a teď mám antény, těch bych se potřebovala zbavit.

Salen, já si na BM taky vzpomenu. Jaké to bylo, že jsme byli rodina, měli se hezky a teď už to není. A taky mně to zamrzí. Jenže naše cesty se rozešly. Je to třeba brát tak jak to přišlo, ale nevzdávat se. Začít znovu žít a bojovat....i když třeba za něco jiného.
A u mne se ten čas možná posunul taky díky tomu, že jsem našla muže se kterým jsem zase šťastná a kterého miluju....byť jsem se tomu hodně bránila.

Kukačka napsal(a):

Maracuja - ale my jsme taky viděly rudě. Jenže on je to zpravidla takový šok, že se pak pár měsíců potácíš v rozhodnotích, který nechceš udělat, ale musíš, odkládáš, řešíš...Chocholoušek hadr.

Právě to potkalo jednu moji blízkou známou. Dvě děti, hypotéka na barák a manžel u jiný. S dvouletým odstupem vím, co cítí a prožívá. A děkuji, že to mám za sebou celkem bez ztráty kytičky.

Taky nechápu, proč si hledají někoho jiného, proč, když doma mají manželku(přítelkyni), děti, barák, závazky např. půjčky, hypotéky atd... a oni vše tohle hodí zahlavu a vrhnou se do něčeho nového, co stejně skončí úplně stejně, ty závazky zase přijdou, tak proč se to stává znovu a znovu?????  Škoda, že je to třeba už od děctví neučí, že to vlastně nemá cenu podvádět a odcházet od vybudované rodiny

Upravil(a) maracuja (29. 2. 2008 20:28)