Mazlíku,

ve spojení s Tebou mi připadá na mysl jedna z tarotových karet pojednávající o vině. Vina (sebeobviňování) je jako těžký černý mrak, který Tě stahuje dolů. Je nutné si uvědomit fakt, že každý okamžik je jedinečný a každou situaci zvládáš v daném okamžitku nejlépe, jak dovedeš. Proto je nutné se obviňování a sebeobviňování zbavit, říkej si, že jsi jednala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a jdi dál. Protože kdybys to uměla udělat lépe a jinak, tak bys to udělala. Jen chybami se učíme, tak se neobviňuj a netrap tím, že kdybys udělala tamto a onohle jinak, že by to mohlo dopadnout jinak. Nemá to smysl. Držím palečky.

no klobouk dolu, jestli to máš takhle srovnaný a bereš to tak vyrovnaně a s přehledem jak to píšeš, tak to teda fakt smekám. a držim palce.

tak to jsi šikulka,ještě daaaaaleko větší šikulka než já. máš můj obdiv a držim všechny pěsti.

Mazlík napsal(a):

Lucie33 napsal(a):

no klobouk dolu, jestli to máš takhle srovnaný a bereš to tak vyrovnaně a s přehledem jak to píšeš, tak to teda fakt smekám. a držim palce.

Jo, Lucinko, beru, ale mám obavy, abych si nerozbila čumáček, to víš, že jsou dny, kdy mnou zmítají pochybnosti, ale umlčím je a snažím se jet dál.

lvice napsal(a):

Milý mazlíku,

můj příspěvek se vztahoval k Tvým slovům - chvíli mám žaludek jako na vodě a chvíli propadám beznaději...... Myslím, že to máš perfektně v hlavě srovnané a není Ti vůbec co poradit. Jde jen o to, abys našla sílu sama v sobě a překlenula citový chaos, který teď v Tobě panuje.
Ke kartářce nechoď, je to zbytečné. Co chceš slyšet, že s Tebou zůstane, nebo že se rozejdete? Já byla 4x a NIKDY SE NIC NESPLNILO. Může Ti např. předpovědět, že se rozejdete, ty z toho budeš špatná, upneš se na to a přestože k této situaci vůbec nemusí dojít, přitahneš si jí a nakonec se stane. Radím Ti, nech situaci plynout, jako plyne voda v řece, ta si taky najde svou cestu, hravě překonává balvany, kmeny stromů...... Nech život jít svou cestou a zbytečně se netrap a nepřidělávej si starosti. Raduj se z každého dne, z toho, že je teď přítel s Tebou a využij každé chvilky, která Ti je dána. Netrap se budoucností, řeš problémy přítomnosti, budoucnost se o sebe postará sama......

Milá lvice,

díky za podporu.
Jo, v hlavě to srovnané mám a  svými city jsem si taky jistá.
Já ani nevím, co od kartářky očekávám, ale vím jistě, že si z toho co mi řekne vyberu jenom to, co se mi bude hodit a to ostatní jsem schopná vypustit a zapomenout, mám dost silný pud sebezáchovy. Ale já Ti měla tak silný pocit, že tam prostě musím, že jsem se poprvé v životě objednala a teď se mi to nechce rušit, i když máš možná pravdu. Já si myslím, že mi stejně jenom naznačí cesty, které se ukazují a stejně bude na mě, kterou se vydám. Ale teď momentálně už mám našlápnuto a i když řekne, že se rozejdeme, stejně tomu neuvěřím a budu dál ještě nějaký čas dělat všechno, abych o tohodle báječného, i když chybujícího chlapa nepřišla. Pro sebe jsem si dala tak rok, to si myslím, že je dost dlouhá doba na to, abychom si všichni ujasnili, co vlastně chceme.
Dám pak vědět. Pa

LVICE - to se mi moc líbilo, cos napsala .... nechat život plout, neřešit pořád jen budoucnost. To asi děláme všechny, které v tom lítáme a ono je to horší a horší. A uniká nám mezi prsty každý současný den.
Já dnes začala číst Klimeše - Partneři a rozchody. Někdo to tady doporučoval. Je to trochu náročnější čtení. Ale jedna věc mne zaujala. Při rozchodech to probíhá asi všude stejně - myslím ty jednotlivé fáze, kterými si musíme projít, i když nechceme. V podstatě pořád jsme my podvedené za podvádějícím partnerem. Protože ve chvíli, kdy on si v sobě řeší, zda nás má opustit, my většinou nic ještě ani netušíme. Když už on udělá rozhodnutí, začneme my se teprve uvnitř bránit, popírat to. To jsou ty situace, kdy jsme ochotné udělat cokoliv, aby se vrátil, slíbit i to, co bychom normálně nepřipustily a při tom náš partner o to nestojí, protože on už má ty dveře z jeho strany zavřené. ALE pak přijde prý fáze (píšu prý, protože já tam ještě nejsem), kdy se podvedený smíří, přijme, postaví se znovu na nohy a v 99% se stav obrátí. Podvedený uzavírá vztah ze své strany, ale nevěrný partner, který už v té době může žít jinde začne být zaskočený přitažlivými silami. Samozřejmě čím déle vztah trval, tím mohou být ty síly větší. Najednou začne cítit, že ten, koho opustil, už ho nechce zpátky, už s ním nemanipuluje, začnou převládat pozitivní vzpomínky nad negativními. Dokonce je v této fázi i největší možnost návratu. Ovšem není to samozřejmě žádný krok zpět, může však začít vztah nový, s poučením z chyb.
Zažila jste to některá? Pro mě je to docela povzbuzující zjištění. Já totiž zatím pořád cítím, jak kulhám za tím mým zamilovaným M. Jak se pořád ponižuju, jak pořád sleduju, když je doma, jak se chová, co říká, když sám od sebe na mě promluví, můžu se přetrhnout ve vlídné odpovědi a při tom mu v duchu nadávám nejhoršími výrazy.
Teď mě čeká zase jeho návrat po dovolené, na které byl s ní. Byla to sportovní dovolená, v partě stejně zaměřených lidí, takže v mé fantazii je to zase velmi sblížilo, zažili spoustu romantiky, mají plno zážitků, možná se tam už i domlouvali na společné další budoucnosti. Pro mě to bylo osvobozujících 10 dnů, kdy jsem mohla povolit slzám, veškeré lítosti, zjistila jsem, že samota není vůbec strašná a že by bylo nejlépe, kdybych už ho nemusela vůbec vidět. Jenže on se sem vrátí. Řekne ahoj, já odpovím a to bude všechno. Pak asi pojede odvézt jí domů, nechá jí tam špinavé prádlo, přespí a vrátí se zase až v pondělí kvůli práci. A tak to opět půjde týden za týdnem. A já pořád nevím co je dobře - nechat ho být, tvářit se že se mě to netýká, nebo vyvolávat hovory na téma budoucnosti, chtít po něm, aby si to vyřešil a odstěhoval se nebo být nepříjemná a vyštvat ho tak. Fakt nevím. Proto mě asi oslovila Lvice tou myšlenkou nechat život jít svou cestou, den po dni.

Je pravda, že v počátku jsem si sama sobě tvrdila, jak jsem se měla chovat jinak. Pro stručné vysvětlení - od stavu, kdy jsme s M podnikali vše společně - oba jsme začínali s koly, lyžemi, putováním po horách a tak, jsem já s léty pohodlněla, taky přibírala, tím jsem se už i pak styděla, že ostatním nestačím .... zatímco on se ve sportech rozvíjel, bral s sebou syna, ale když ten dospěl a nechtěl už s ním jezdit, tak M jezdil v partě sám. Teď mi říká, jak mu to vadilo. Také tam poznal tu svojí novou, která to s ním všechno sdílí. A žije teď tak, že každý víkend s ní vyráží do hor nebo na jiné akce.
Když si ale představím, že bych pro udržení vztahu měla takhle žít - celý týden v kalupu z práce, domů, všechno stihnout, aby se už v pátek mohlo vyrážet, v neděli se vrátit pozdě večer a zase přes týden dohánět domácí práce (máme barák, zahradu), tak zjišťuju, že já takhle prostě žít nechci. Já jsem ráda doma, v klidu si chci přes víkend odpočinout, baví mě někam vyrazit, ale tak jednou za měsíc a delší dovolená v létě.
Milenka bydlí v paneláku, domácnost moc neřeší, smyslem jejího života je právě ten pobyt v přírodě.
Takže rozumově musím přiznat, že my s M jsme se prostě sobě svými zájmy vzdálili. Bohužel já do poslední chvíle netušila, že mu to tak moc vadí. Ještě i teď si myslím, že ani jemu to zase tak moc nevadilo, dokud nepoznal ji. Pak mu prý došlo, že tohle celý život postrádá. A proto se toho nikdy vzdát nechce. Ovšem zatím se taky ani nechce rozvést a odstěhovat .... teď už jsem snad schopná dodat i "bohužel".
Přesto musím přiznat, že je ve mě pořád ta strašná touha po jeho návratu.

To teď už nejde Lvice. V okamžiku, kdy přiznal vztah s ní, tak ukončil všechny naše společné aktivity. Nechce se mnou nikam, ani třeba když jdu se psy, odmítl dovolenou se mnou. Prostě je jí věrný, přece jí nebude zahýbat s manželkou. Všechen jeho volný čas patří jí.

my jsme měli podobnej problém - já zavalená hromadou povinností - barák, zahrada, děti, práce na plnej úvazek 30 km od baráku, manžel - práce, jinak fůra zájmů a absolutní neschopnost dohody mezi náma a pak už i můj zájmu (z návalu povinností) o společně trávenej čas. až to došlo kam to došlo. ale !!!!!! v určitejch věcech, který mi říkal jsem uznala, že měl pravdu - že život není jenom o povinnostech a fůra toho se dá vypustit a že je opravdu důležitý, abysme trávili taky čas spolu. na to jsem hodně rychle přišla a probudila jsem se. a teprve po tom hrozným šoku, že bysme se mohli rozejít jsem to pochopila a začla na to koukat jinak. a doufám a vypadá to, že i on pochopil (ač nepřizná), že ale fůra povinností se prostě plnit musí (což předtim moc vidět nechtěl). co z toho plyne? myslim to, že bys to neměla takhle vidět jednoznačně, u nás to sice bylo jednoduší, on se rychle rozmyslel, že se mnou být chce a myslim, že jsme to vzali za dobrej konec a že hodně rychle začlo fungovat to, co v podstatě fungovalo dlouhý léta a bylo fajn, jen poslední tak ten blbej rok jsme to nějak prošvihli. nic neni ztracený Salen, ještě to nevzdávej, ale zkus se zamyslet, jestli a o co opravdu stojíš. nic není zadarmo, ale na vztahu se musí pořád pracovat a nesmí se nechat umřít (my jsme teda měli oboustrannou vinou namále) a když na něm pracuješ, tak vždycky je to něco za něco - nikdy ti to nebude vyhovovat 100%, ale do určitý míry se musíš přizpůsobit i tomu, co chce ten druhej, ale musí to dělat oba a zároveň se snažit najít cestu, aby byli spokojený oba. je ti milejší sedět o víkendu doma, nebo mít manžela, o kterýho si myslim pořád ještě hodně stojíš. nic není ztracený. přemejšlej o tom. bože já jsem teď nějaká po tom všem chytrá.
haha.

Salen napsal(a):

Je pravda, že v počátku jsem si sama sobě tvrdila, jak jsem se měla chovat jinak. Pro stručné vysvětlení - od stavu, kdy jsme s M podnikali vše společně - oba jsme začínali s koly, lyžemi, putováním po horách a tak, jsem já s léty pohodlněla, taky přibírala, tím jsem se už i pak styděla, že ostatním nestačím .... zatímco on se ve sportech rozvíjel, bral s sebou syna, ale když ten dospěl a nechtěl už s ním jezdit, tak M jezdil v partě sám. Teď mi říká, jak mu to vadilo. Také tam poznal tu svojí novou, která to s ním všechno sdílí. A žije teď tak, že každý víkend s ní vyráží do hor nebo na jiné akce.
Když si ale představím, že bych pro udržení vztahu měla takhle žít - celý týden v kalupu z práce, domů, všechno stihnout, aby se už v pátek mohlo vyrážet, v neděli se vrátit pozdě večer a zase přes týden dohánět domácí práce (máme barák, zahradu), tak zjišťuju, že já takhle prostě žít nechci. Já jsem ráda doma, v klidu si chci přes víkend odpočinout, baví mě někam vyrazit, ale tak jednou za měsíc a delší dovolená v létě.
Milenka bydlí v paneláku, domácnost moc neřeší, smyslem jejího života je právě ten pobyt v přírodě.
Takže rozumově musím přiznat, že my s M jsme se prostě sobě svými zájmy vzdálili. Bohužel já do poslední chvíle netušila, že mu to tak moc vadí. Ještě i teď si myslím, že ani jemu to zase tak moc nevadilo, dokud nepoznal ji. Pak mu prý došlo, že tohle celý život postrádá. A proto se toho nikdy vzdát nechce. Ovšem zatím se taky ani nechce rozvést a odstěhovat .... teď už jsem snad schopná dodat i "bohužel".
Přesto musím přiznat, že je ve mě pořád ta strašná touha po jeho návratu.

Nemám presne takúto ksúsenosť, tak budem asi len špekulovať, ale podľ amňa robíš to najlepšie, čo sa v tejto situácii dá Gratulujem...

Mazlíku,
střídavě to tu pročítám a tvé pocity jsem zaznamenala i já, když si s ní pořád psal, volal. Já jsem se prala s tím, zda je to opravdové a nebo se nějak stydí, je mu hloupé jak se chová, jemu mě líto. Věř, že ten tvůj má taky srdce a pořád nějak neví, co s tím. Možná tím svým přístupem začínáš překrývat "onu donu". Alespoň ten můj mi jednou, při mé slabé chvilce řekl, že si mě o to víc váží.
Jen jednou mi sám od sebe řekl, že mě má rád a pohladil mě po vlasech. Jen jednou, jen jednou mi napsal, že ho to mrzí. Já bych to chtěla slyšet pořád, ale oni to asi opravdu nedokážou, protože jim dobře není.
Mazlíčku, moc ti držím palečky ať to vše ustojíš.



Uzlíku,
on si s ní přede mnou ani nepíše ani nevolá, prostě nic, ale já VÍM, že to ještě neskončilo a vím, že by mi to řekl, teda jestli, nebo až se rozhodne.
Tvůj příběh znám, na babinetu jsem téměř stále a čtu dokola, a věř mi, že kdyby se ten můj hlupáček zachoval jako ten Tvůj, byla bych nejšťastnější človek na světě, za vším bych udělala tlustou čáru a snažila se pustit to z hlavy  a užívat si těch hezkých chvilek. Já se o to vlastně stejně snažím, i když vím, že někde je ještě nějaká hloupá mladá holka, která toho mýho ješitu pobláznila, ale doufám, že procitá a snad se mi vrátí.

Mazlíčku, já ti toho moc poradit nemůžu, sama v tom statečně plavu. Snad jen buď statečná a ještě alespoň chvilku vydrž a zkus doufat, že dostane rozum. Budu na tebe moc myslet.

Danielko,
k ní to ale uměl. Se mnou je to prý jiné, ke mně to neumí. Bavili jsme se o tom. Je pravda, že já to taky neumím. Když jsem u něj, tak mu to říkám v duchu, ale přes tu tlamajznu to taky nevypustím. Nevím proč, ale fakt to moc neumím a asi se to teprve učím.
No a po něm bych to chtěla. Možná ani nechtěla, ale v tuto dobu bych to hodně potřebovala.

Uzlíku,
nevím jestli v tomto případě bych radila: důvěřuj, ale prověřuj...
zkus spíš na to nemyslet, jak radí on, je to za vámi...