Pan, ktomu všemu jsem také došla- byť to zní sobecky, v momentě, kdy jsem se soustředila na SVÉ pocity, kdy jsem si uvědomila, že on odchází a že svět se nehroutí, jsem pochopila, že problém mám já a jen já jsem schopná ho zvládnout nebo umřít v sebelítosti(úmyslně přeháním-umřít jsem chtěla jen v tu chvíli, kdy to bolelo nejvíc- ale pak jsem si to přebrala jako útěk a já neutíkám).
A pak jsem vedle sebe viděla děti, pak jsem poznala mnoho nových přátel, a sluníčko zase začlo svítit a měla jsem vyhráno.A je mi stále dobře, po dvou létech jsem stále plná nových odhodlání, lásky a vědomí, že když upadnu, mám sílu se zvednout.A že to , co se mi stalo, mě jen posílilo a dalo mnoho dobrého, nového a důležitého. To tě Majkafo, Aevo i Mazlíku čeká taky, jen si tím musíte projít, jen z toho spáleniště  odejdete, chvíli se budete ohlížet a pak pochopíte, že je to ztráta času, protože před váma jsou rajské zahrady-lidéé a zážitky. A taky budete vědět, že občas na to spáleniště zase zajdete, ale že za ním jsou zase ty zahrady.

Napada mne "obraz", o kterem jsem nadavno slysela.... Je to alegorie, ve ktere je hluboka pravda: Vlajici prapor, ktery se poznenahlu meni v orla. A orel leti vzhuru k nebesum, krouzi pod oblaky a je volny a svobodny. Uziva si te svobody.
O cem to je? O tom, ze nektere z nas porad zarputile drzi ten prapor a jsou pro nej ochotny i zahynout! Plahocime se dole a bojujeme, ani uz nevime mnohdy zac a proc..a hlavne proti komu!
Zatimco jine se uz davno pustily praporu a staly se svobodnymi orly....Vznesly se vzhuru a  na to "bojiste" dole se divaji s tim spravnym nadhledem

Adro,
na to, ze nejprve budim odpor a az pak mi lide rozumi, na to jsem zvykla Ja mam vydrz a pockam si, jsem totiz nesmirne palicata .)

Upravil(a) Pandorraa (21. 6. 2006 10:30)

blanch2006_1 napsal(a):

Majko, ne! Ty jsi hlavně moc bolavá, vidíš zatím ty chyby jen u sebe. Kdyby to takhle černobílé bylo po celou dobu Tvého manželství, tak to by ten tvůj brouček byl světec. A on není, to víme obě. Co kdyby ses tak podívala do zrcadla a začala v sobě hledat ty dobré vlastnosti? Začni tím, že  jsi statečná, že odešel a ty dál žiješ, pracuješ, staráš se o děti a jsi na vše sama. Pokračuj tím, že jsi silná, dokážeš si přiznat své chyby a nehážeš je na druhé. Jsi milující - tvá láska je hluboká, chceš být lepší než jsi - kdybys byla pyšná, sobecká, .... tak bys určitě nehledala pokoru. Majko v Tvém případě skutečně je nutné, aby ses začala mít ráda. A ve škole Tě nenaučí co je správné, život nás učí. Občas nám nafackuje, abychom ten nos příliš nezvedali, ale v podstatě je k nám laskavý.

Hm, ale Majka nehledá chyby jenom u sebe (ve smyslu nejsem pro něj dost dobrá a podobné kraviny, neříká, že pán byl světec), tu hlubokou sebereflexi nedělá kvůli m., ale kvůli sobě a svému dalšímu životu. A bez téhle sebereflexe a zbavení se pýchy (mě to taky ještě čeká) se nikam nepohneš ani ty, ani Aeva, ani Uzlík s tím svým nikdy nekončícím znovu důvěřovat=je vinen a já jsem ten, kdo to ve své nadřazenosti posuzuje - co si proboha o sobě ta dáma myslí?

Axí - nevím zda slůvko ty a ta dáma je myšleno na mě, když je tam odvolávka na můj příspěvek, možná, že nepozorně čtu. Ale pokud ano, tak jsem ti vysvětlila  někde výše, co pro mě důvěra znamená a proč jsem považovala důvěru v mém případě za narušenou. Nemám pocit, že bych se tím měla dál zabývat a snažit se tě přesvědčit, ani nemám důvod. Máš prostě jiný náhled a já ani dost dobře nechápu proč by všichni tady měli mít ten náhled stejný. Proč proboha je tady snaha pořád někoho přemlouvat, aby se změnil, aby změnil svoje názory, svoje jednání. Každý si zcela jistě vyhodnotil co a jak dělal špatně a snaží se to napravit, pokud je ještě co napravovat. Pokud volá o pomoc a vítá každou radu, tak proč jsou jednotlivé rady napadány a za jedinou správnou je vždy dávána ta, kterou zrovna ten dotyčný píše. Proč se nedá svoboda tomu, kdo o tu pomoc žádá, aby si vybral to, co je pro něj v dané chvíli nejlepší. No a pokud je i slovo nadřazenost vztahována na mě a co si o sobě proboha myslím, tak pro to mám jen úsměv. Víš Axíku, kdybys věděl, jak sebevědomí všech zklamaných dam zde bylo zašlapáno do bahna a jak se z něho těžko dostávaly, až se dostaly tam, kde dneska jsou, tak bys nemluvil o nadřazenosti a pýše, ale spíše o tom, že našly svoje sebevědomí, že ví, že mají svou cenu a dnes už pod ní nepůjdou. Pravda někdy to může opačnému pohlaví, resp. určitému druhu, dost vadit - dokonce jsem se setkala i s tím, že je to nazýváno feminismem v negativním smyslu slova, ale to je jen a jen jejich problém. Ale Axi opět jsme u toho, že ty jsi v našem oboru pouze teoretik, razíš teorii, která je mnohdy velmi výstižná ba dokonce trefná, ale mnohdy jsi vedle. Realita je jiná a buď rád, žes ji nepoznal. A co se týče majkafy i sypání si popela na hlavu má své meze. Myslím, že jeho účelem není absolutní sebedestrukce.

Axi, nemyslím si, že do mě kopeš, jen vyjadřuješ své názory, které jsou odlišné. Jesli jsem v osobním životě úspěšná nebo neúspěšná, to prosím nech na mně. To jak mluvím o bývalé pánově milence - předpokládám, že narážíš na tu chudinku, která si doma pořídila paroháče a teď s ním musí žít - to je přece pravda a pouze slovo chudinka je moje subjektivní hodnocení. Spíše si myslím, že ty jsi pochopil že tobě můžou také rašit parohy a pojmenování paroháč se ti ani za mák nelíbí. Že by potrefená husa?:-)  No a konečně Axi, nerada bych ti způsobovala újmu na zdraví, časté omdlévání je zcela jistě pro tvoje duševní i fyzické zdraví nevhodné. Co takhle, kdybys vynechal moje příspěvky? Já nikomu svoje rady nevnucuji, buď je dotyčné přečtou a něco si z toho vezmou nebo je nečtou, nebo si je přečtou a ihned zapomenou, protože v nich nic užitečného nenašly. Nech to na nich. Nemyslím, že by potřebovaly cenzuru.

"To jak mluvím o bývalé pánově milence - předpokládám, že narážíš na tu chudinku, která si doma pořídila paroháče a teď s ním musí žít - to je přece pravda a pouze slovo chudinka je moje subjektivní hodnocení."

Ja nevim, ale tehle vete nerozumim.... vzdyt ta se da prece prelozit i tak, ze i tvuj muz si vlastne poridil "parohace", se kterym ted musi zit...
Cestina nema adekvatni vyraz pro podvadenou zenu.... Tahle veta ve tvych textech prilis casto rezonuje, takze to cosi vypovida.
Nikdy bych nenazvala manzelovu milenku "chudinkou", protoze zena, ktera by meho partnera zaujala, nemuze byt zadna chudinka, musela bych si ho prestat vazit..nebo spis sebe. A slovu "parohac" bych se vyhnula, zvlast kdyby tim, kdo panovi parohy nasadil, byl muj vlastni partner...
Proste ja tehle tve terminologii Blanko vubec nerozumim

Pan,
někdy jsem nesrozumitelná a vůbec netvrdím, že je to vina těch druhých. Jeden profesor na VŠE říká, že není hloupých dotazů jsou jen špatní přednášející. Čeká mě dnes hodně těžký den a večer, takže než bych se k tomu zítra propracovala, tak už by ani nebylo jasné na co reaguji, tak snad jen stručně. Máš absolutní pravdu, že podváděná žena a paroháč je vlastně bez ohledu na pohlaví synonymum. Jen podváděná žena není pro kamarádky a známé k smíchu, zatímco paroháč pro své kamarády spíše ano. Takže ano, jsem paroháčem v ženském vydání. Pokud se jedná o vážení si či nevážení svého partnera není to černobílé. Já si ho nesmírně vážím za to, že mě má rád, má rád naše děti, stará se o rodinu, je uzáván našimi kamarády, svými kolegy, je odborníkem ve svém oboru, je chytrý, vzdělaný atd. Nevážím si ho za tu nevěru, ale beru ji jako lidskou chybu, selhání lidského jedince. Lidských chyb je spousta a já, můj muž i všichni ostatní jich děláme nespočet. Prostě na některé své činy můžu být hrdá a některé bych raději zapomněla, takže některých svých činů si vážím a některých ne a tak je to i s mým parnterem.
Pokud se týká  chudinky, která si neuměla vytvořit doma plnohodnotný vztah (zbytek byl vytržen z kontextu) a pořídila si paroháče.... Tak vycházím z toho, že jsem se vdávala někdy kolem 26 roku, měla jsem několik "vážných" známostí za sebou, celkem bujarý studentský život, a vybrala jsem si z toho co jsem měla možnost, to nejlepší. Člověka, kterého si vážím pro spoustu věcí a podvést ho, by bylo znevážení mého výběru i schopností mít ten plnohodnotný vztah. Má nejlepší kamarádka měla desetiletý vztah, občasnou nevěru a nakonec rozvedla jednoho pána. Žijí spolu asi čtyři roky a přestože dříve brala nevěru jako něco. čím si doplňuje ten svůj vztah a nahrazuje to, co jí v něm chybí - porozumění, více lásky, sex apod., tak v novém vztahu mi tvrdí, že tuto potřeb najednou ztratila. Že nyní vnímá ostatní muže něco jako mutanty, resp. bere je jako obchodní partnery, kamarády, kolegy ale ne už jako potencionální samce. Říká jak cítí, že jí ten její vztah naplňuje a prostě nemá potřebu se již prosvěcovat někde jinde. Takže jsem chtěla říci, že kdybych tě znala již dříve, tak bych tě poslechla a než bych se začala trýznit, kde jsem udělala chybu a proč se to všechno stalo, tak bych poznala "nepřítele" a zjistila, že je to vlastně nešťastná chudinka, která prostě špatně sáhla do pytlíku a vybrala si toho nesprávného a nebo, není schopna doma vybudovat takový vztah, který by jí naplňoval. Proto je zbytečné na ní žárlit, má toho daleko méně než já, je nenaplněná a hledá a nenachází. Aspoň dedukuji z toho, že můj muž byl jedním z řady jejího hledání.
Poslední věc to zaujetí mého muže. Pan ani já ani ty už nejsme dvacítky, které věří, že muže okouzlí svými znalostmi z oboru jaderné fyziky. Víme obě jak velmi jednoduché je svést muže a nedejbože, když jsou v tom věku, kdy si myslí, že jim ujíždí vlak. Všimni si, že většina "hříšníků" zde je mezi 40 a 50 lety. Pro to, aby žena dostala muže do postele stačí několik duchaplných vět, hodně úsměvů, trochu sexappelu, když k tomu přibude trocha alkoholu a svíček, atmosféra tajemna a zákazu, tak ti garantuji, že za odpoledne jsem v posteli nejméně se třemi muži. Koneckonců píše se, že muž nejdřív kouká na to jak žena vypadá, a pak až na to, co má v hlavě. A nedejbože když tam má víc než muž. Pravdou je, že spousta milenek ani nevypadá. Je to právě o tom zakázaném ovoci, o vzrušení. Kdyby to bylo o něčem jiném, tak by těch 90% mužů nevzalo zpátečku ke své ženě - jsem přesvědčená, že vědí, že to co mají doma je  daleko lepší než to co zkusili jinde. Opět ze života. Můj kolega má za ženu známou architektku. Krásná žena (ne jen můj názor), chytrá, duchaplná, mají čtyři děti, kolega všude hlásá, jak ji miluje a že je ta nej.. na světě. No a má zde poměr se svobodnou čtyřicetiletou kolegyní, která bohužel nepobrala ani krásu ani moc rozumu. Tak kde je důvod tohoto "selhání"? Prostě se jen nosí mít milenku.
Pan, vím, že podle Axiho jsem se neposunula. Bude to asi tím, že jsem přesvědčená stále dál že mám pravdu a že nevěra není normální. Je to něco, pro co nemá smysl se věšet, trýznit se, bourat vztahy, ničit život sobě, dětem i všem okolo. Ale je to něco, co nás hluboce zasáhne a je potřeba se s tím naučit žít. To kam teď směřuje trend přijmout nevěru za normální, to krásně odráží ty stovky, možná tisíce inzerátů v novinách, na netu a všude kam se podíváš - zadaný hledá nezávazný vztah, spokojený muž s manželkou a dětmi hledá partnerku jen pro sex atd. a to si tam dají i rodinou fotku.
Pan Tvé názory čtu vždy ráda, máš nadhled a obvykle se strefíš do černého. Díky ti i za tento tvůj příspěvek a ač jsem chtěla být stručná, tak je z toho nakonec román. Snad pochopíš, co jsem tím chtěla říci.

Blanch, pod tvůj poslední příspěvek se podepisuju.Krásně jsi uhodila hřebíček na hlavičku.Tvoje pojetí milenky(té konkrétní) chápu. Když mám vyrovnaný a naplněný vztah, nepotřebuju hledat jinde, muži jsou pro mě právě těmi "mutanty".Paradoxně včera mi tohle řekl můj muž (sic!)- on  mi fakt řekl, že je teď velmi  spokojený, že je mu se mnou dobře a nemá zapotřebí "utíkat" jinam.Byla to pro mě čest, odměna za to, že jsem  ho bezezbytku i s jeho hříchy přijala zpět do svého srdce a že jsem mu v duchu dala tu svobodu, kterou jsem mu dřív svojí slepou láskou brala. Ale jsem natolik poučená, že siutace se mění ze dne na den, proto neustále hledám další cesty, aby naše partnerství(manželství mi zní jako instituce) bylo postaveno na pevnějších základech než je "jen" péče o děti a že v případě, že jeden druhého již nenaplňuje, naše cesty se rozejdou  bez  scén a nářků.

majkafa napsal(a):

Když nad sebou přemýšlím, možná by stačilo, aby mě moje máma jednou v životě obejmula a řekla mi, že mě má ráda. Jen tak. Proto, že jsem to já. Ne proto, že mám ve škole samé jedničky. Že nezlobím. Že doma pomáhám. Že jsem dobrá v práci. Že mám doma uklizeno. Že správně věším prádlo. Že mé děti se dobře učí. Že mám "spořádanou" rodinu. Mami, tak strašně mi chybí, že necítím tvou  lásku.

Majenko, co kdyby za tebou přišlo tvůj syn nebo dcera a řeklo ti, to, co cítíš: že se cítí provinile, že bylo takové a takové a takové... a plakalo by.... a ty bys cítila tu upřimnost.
Myslíš, že bys ho odstrčila, nepochopila, nemilovala, nepřivinula?
Nebo bys ho nechala vyplakat, přitiskla k sobě a řekla mu, že HO MÁŠ RÁDA?
Tak nebuď tak přísná k tomu svému dítěti v sobě.
Pohlaď ho a měj ho ráda, odpusť mu a dej mu šanci, vždyť tě o ni prosí.

majkafa napsal(a):

Axi, ano, tys mě pochopil. Teď musím přehodnotit všechny své vztahy, nejen vztahy ke svému m., abych mohla jít dál, "narodit se znovu" a najít v sobě ten správný způsob chování k lidem kolem mne. To, co teď dělám, nepociťuju jako sypání popela na svou hlavu. Hluboce v sobě cítím, jak jsem k lidem, ke všem lidem přistupovala s pýchou a nadřazeností, s tím, že já jsem nejlepší, že já vše vím nejlépe. Ani náznak pokory. Nenechala jsem je "žít", měla jsem snahu řídit jim život, protože bez mého "řízení" by ho nezvládli. Ale bojím se, bojím, jestli jsem vůbec schopna to zvládnout a "přerodit se". Člověk tak těžce překračuje svůj stín, modely získané v dětství, svou hlubokou podstatu, o které ví, že není dobrá. Přeji si dospět k tomu, že to, co budu říkat a jak se budu chovat, chci i cítit. Že chci tu pokoru, úctu k jiným lidem, cítit v sobě. Ale jsem schopna něco takového vůbec dokázat? O milence svého m. si myslím, že je to žena, která mu dává to, co já jsem mu nedokázala dát. Dokázala ho pohladit po duši.
PAN, AXI, POMOC! Vím, co mám uvnitř sebe udělat, ALE JAK?

Když nad sebou přemýšlím, možná by stačilo, aby mě moje máma jednou v životě obejmula a řekla mi, že mě má ráda. Jen tak. Proto, že jsem to já. Ne proto, že mám ve škole samé jedničky. Že nezlobím. Že doma pomáhám. Že jsem dobrá v práci. Že mám doma uklizeno. Že správně věším prádlo. Že mé děti se dobře učí. Že mám "spořádanou" rodinu. Mami, tak strašně mi chybí, že necítím tvou  lásku.

Tak si te tak ctu a rikam si, ze presne takhle bych to napsala ja jeste pred nekolika malo lety.
Znam to, tohle jsem nazvala "potutelnosti vesmiru". Proste jsi se chytla do sve vlastni pasti "dokonalosti".
Jenze kazdemu, i tomu nejdokonalejsimu z dokonalych, jednou dojdou sily. Jenze to si ve stadiu "dokonalosti" zadny z nas neuvedomuje. Pak prijde cas, kdy volas o pomoc a nikdo te nevnima, protoze neni prece mozne, aby si "nase mamka" nevedela rady
Mile devce, jak jsme do te pasti vlezli, tak zase z ni musime ven. Alespon ja to tak udelala. A ty jsi na nejlepsi ceste to zvladnout. Mas uzasnou sebereflexi a pokud matka jeste zije, i moznost zacit napravovat veci tam, kde se pokazily. Kdyz totiz nemame srovnany vztah s rodici, tezko muzeme budopvat kvalitni vztah s partnerem.
Vuci matce jsi stale mala holka a kdykoliv si muzes prijit pro pohlazeni. Casto se bojime, ze jsme rodice zklamali, stejne tak oni se ale boji, ze zklamali nas. Mas uz prece velke deti, vis, ze to tak funguje.
Neboj se toho. Ja to resila a vyresila i presto, ze mama je uz more let mrtva. Jde to. Jen se nesmis bat. A hlavne nesmis zustavat sama. Jdi mezi lidi, pomalu se zacnes zbavovat "pratel", kteri se o tebe beztak jen opiraji - kdysi ti to delalo dobre, dnes te to unavuje - a zacnou prichazet pratele, kteri nebudou vubec znat tve "dokonale" obdobi, oni v tobe budou objevovat jinou "dokonalost" - prave tu pokoru, vrelost srdce a nezistnou schopnost pomahat druhym. Nemusis mi verit, ze to tak funguje, presvec se sama

majkafo - nemysli si, jsem na tom podobně. A to jsem si před rokem toužebně přála aby už to bylo za mnou, aby už bylo "za rok"...Za rok je a konec v nedohlednu. Trápím se uvnitř a nemůžu se najít.

Pandoro,
tápu a moc věcí nevim, snažim se je hledat, jediný co vim je, že musim začít u sebe

já toho neumím zpracovat!! poslední dobou mám nějaké ranní deprese.