Majkafo, to je moc hezké, cos napsala. Bohužel tu druhou šanci si můžete dát navzájem, ale nikdo jiný Vám ji neposkytne. Možná, že je to tak správné, učíme se z chyb a v těch dalších vztazích jsme již poučenější (někdy). Teď si vzpomínám na nějaký film, ale zaboha nevím jak se jmenoval, a hl. představitel se stále vracel na ráno stejného dne dokud ho neprožil tak, aby to bylo správně. To je ale jen ve filmu. Ale stejně Tě obdivuji, hrozně ses posunula. Jsi úžasná.

"Na Hromnice o den více", Bill Murray a Andie MacDowell, nejvíc se mi líbila ta scénka, jak jsou na nějakém dobročinném večírku a všichni hlavního hrdinu znajía děkují mu za různé pozornosti a Andie ho v burze "vyhraje"za všechny peníze, co má na účtě.
Majko, jsi tu, abys poznala, že se dá jít dál i bez toho třeštivého blouzněnípo někom, KDO UŽ TĚ NEMILUJE.Jsi moudrá, a úprotože i vesmír je moudrý a dobré se dobrým oplácí, tak v momentě, kdy se přestaneš upínat na jeho návrat, na něco, co sis ve stresu a depresi velmi zidealizovala, tak ti někdo přijde do cesty asplní ti to, co si zasloužíš.Vím, o čem mluvím, vlna adrenalinu opadne, a tělo nastartuje programsebezáchovy- a teprve potom budeš  připravená na další,  mnohem krásnější život. Jen to chvíli trvá. Vydrž, zvládly jsme to všechny, co jsme tady, vlastně všichni, i chlapi se tu trápí;-).

Regini, to se tak krásně čte....a dává mi to taky naději na "mnohem krásnější život"  :-))

majkafo, ale že si tohle všechno uvědomuješ, jsi si toho plně vědoma-to si zaslouží pochvalu a uznání, minimálně samotné před sebou....i to co jsi napsala ted je moc pěkné....

a to že jsi někdy zlá, atd atd. znám též, a respektovat druhé??ano ale všechno má své meze...respektovat tak aby ze sebe nedělala něco co sama nechceš.

Upravil(a) adra (20. 6. 2006 14:50)

majkafo, pokud si to výýslovně nepořeješ chválit tě nebudu
bud ráda za to že jsi na to přišla a netrap se tím že tak pozdě!!!!

já taky  .....

Majko, ne! Ty jsi hlavně moc bolavá, vidíš zatím ty chyby jen u sebe. Kdyby to takhle černobílé bylo po celou dobu Tvého manželství, tak to by ten tvůj brouček byl světec. A on není, to víme obě. Co kdyby ses tak podívala do zrcadla a začala v sobě hledat ty dobré vlastnosti? Začni tím, že  jsi statečná, že odešel a ty dál žiješ, pracuješ, staráš se o děti a jsi na vše sama. Pokračuj tím, že jsi silná, dokážeš si přiznat své chyby a nehážeš je na druhé. Jsi milující - tvá láska je hluboká, chceš být lepší než jsi - kdybys byla pyšná, sobecká, .... tak bys určitě nehledala pokoru. Majko v Tvém případě skutečně je nutné, aby ses začala mít ráda. A ve škole Tě nenaučí co je správné, život nás učí. Občas nám nafackuje, abychom ten nos příliš nezvedali, ale v podstatě je k nám laskavý.

Strašně pěkně jsi to napsala,prošla jsem si něčím obdobným.Taky jsem si vždy říkala že se musí něco stát, co M vzpamatuje.Vidíš všechno zlé je k něčemu dobré, pochopily jsme že to takhle bylo špatně a chceme to jinak.Změnily jsme se a musíme věřit že bude líp.Buď s M a nebo s někým jiným, ale máme už v sobě nějaké pomyslné hranice za které se nechodí. Nikdy to není jen z jedné strany , tak si až zas tak nesypej popel na hlavu.Vím teď to hrozně bolí, chce to čas se stím srovnat a utříbit myšlenky.A věř že už lepší člověk jsi, pochopila jsi a to je to hlavní.

majkafa napsal(a):

PAJAVA moc ti rozumím. Dnes je to 5 měsíců, co se manžel odstěhoval. Byli jsme spolu přes 21 let, 13.7. bychom slavili 21. výročí svatby. Taky je mi hrozně smutno, miluju ho, přesto, že mi řekl, že mě vygumoval ze svého srdce. Já ho taky zkoušela "vygumovat", ale prostě to nejde. A tak mi nezbývá, než se smířit s tím, jak to je. Před 14-ti dny jsme se dohodli na rozvodu, no "dohodli", m. se dohodl, mně vlastně nic jiného než to přijmout, nezbývá. V noci se mi o něm často zdá, samé hezké sny, že spolu žijeme, jak nám děti rostou, jak se milujeme. Když ho občas vidím, taky se snažím předstírat nadhled. Chemie je stále silná, stále cítím, že je to ten pravý, se kterým můžu prožít celý svůj život, stejně jako v den, kdy jsme se seznámili. A stále si říkám, že takhle to přece nemůže skončit, že my dva k sobě patříme, přesto, že je tady teď jiná, že se něco musí stát. A stále se to "něco" neděje, já  žiju dál, ze dne na den, kvůli dětem a snad jednou i kvůli sobě, snad jednou zase uvidím sluníčko, které svítí. Za ty měsíce jsem probrala své nitro, sáhla si na své dno, vytáhla ven to nejhorší, co ve mně je a přiznala si to. Vím, že jsem udělala v našem vztahu spoustu chyb, že jsem ho svou láskou dusila, že jsem byla "hodná holka" v tom nesprávném slova smyslu. Tohle je má zkouška, můj trest za to, že jsem náš krásný vztah brala jako něco, co je tady napořád, samozřejmost, pro co není třeba pracovat. Je to pokoření mé pýchy, trest za nedostatek pokory. Pochopila jsem. Teď jsem jiná, i když cesta k mému přerodu bude ještě dlouhá a asi nikdy neukončená a já jsem teprve na začátku. Jsem dost silná na to, aby náš vztah byl jiný. V chodu vesmíru se stalo cosi tragického, jakási veliká chyba, když už k sobě nepatříme. Tu chybu jsem udělala já. Kdybychom jenom oba dostali, dali jeden druhému šanci zkusit to znovu, jinak, být si rovnocennými partnery, cítit k sobě lásku nesobeckou a bezvýhradnou. Prosím vesmír, boha, podvědomí, přírodu, ať se to něco nad námi nebo hluboko v nás nazývá jakkoliv, abychom dostali šanci napravit ten tragický omyl, udělat to jinak, abychom se vzájemnou láskou neudusili ale rozkvetli. Teď jsem se svlékla z kůže, donaha. Snad ze mne bude jednou díky této těžké zkoušce dobrý člověk. A i kdybych tu šanci nikdy nedostala, děkuju vesmíru, bohu, podvědomí, přírodě, že jsem s mým manželem mohla prožít ty nádherné roky a děkuju mu za dvě skvělé děti.

-

Upravil(a) majkafa (27. 3. 2008 7:32)

-

Upravil(a) majkafa (27. 3. 2008 7:33)

-

Upravil(a) majkafa (27. 3. 2008 7:33)

Majkafo,
je to těžké, ale be rto jako osud...prostě co tě čeká, to tě v podstatě nemine....to v podstatě  to vše trochu zakulacuje, neb má kamarádka říkala: ano, je to osud, ale osudu se musí trošku pomoct!...přemýšlwj o tom, prosím, třeba na něco příjdeš

-

Upravil(a) majkafa (27. 3. 2008 7:33)