Majdalena napsal(a):

Chtěla bych poradit z nadváhy jsem se dostala do obezity II. stupně (teď už prvního, zhubla jsem 10 kilo během půl roku) pravděpodobně díky depresím a stresu. V současné době ukončuji léčbu s antidepresivy, nicméně nezdá se mi, že by se můj stav zlepšil o hodně, nicméně už aspoň nebrečím denně. To je vlastně velký posun. Chtěla  bych se zeptat, jak se léčit dál, je nějaké místo, kam bych měla zajít? A kam. Jsem z Prahy. Děkuji.

Ahoj Majdaleno, zkus se obrátit na STOB. Slyšela jsem na ně chválu. Zabývají se obezitou, jsou tam i psychologové, cvičitelky, dietologové. Všechny info na www.stob.cz.
Hodně štěstí.

Skús cvičiť, nájsť nejaký pohyb, ktorý ťa bude baviť. To by mohlo pomôcť aj na nadváhu, aj na tvorbu serotonínu či čoho, čo si ten mozog má vytvárať sám...

Majdalena napsal(a):

To není nic pro mne. Nemám ráda lidi, mám z nich strach. Jsem nejraději v úzkém kruhu přátel, nebo sama. Mám ráda izolaci. Pracuji s lidmi a nesnáším, když mám s nimi být i mimo práci. Nemám ráda sdílení problémů. Nikdy mi nepomohlo, když jsem se setkala s lidmi, kteří měli stejné problémy. Vždy mi pomohli ti, co je měli jiné problémy. Neuleví mi pocit, že v tom nejsem sama. To vím.

Majdaleno, ale jestliže nemáš ráda lidi, máš z nich strach a zároveň s nimi pracuješ, tak je to trošku postavené na hlavu??? To je totéž, jako kdyby ti někdo radil léčit problémy hippoterapií a tys na to odpověděla, že koně nemáš ráda, máš z nich strach a ještě navíc s nimi pracuješ.
Podívej, podle mě - když budeš zavřená mezi čtyřmi stěnami - tak se problémů nezbavíš, naopak budou jen narůstat. Radily jsme Ti tady, abys vyhledala odborníka, jestliže se chceš svých problémů zbavit - my tady tě můžeme nasměrovat jistým směrem, ale po cestě k uzdravení už musíš chtít jít sama a toto zvládneš jedině a pomoci psychologa, který tě po této cestě povede.

Ahoj Majdaleno, take pracuji s lidmi a také jsem raději sama, rozumim tomu i když se to může zdát protiřečící. Mě se podařilo zhubnout 14 kg tím, že jsem pravidelně každý den po práci chodila na kolečkové brusle na 40 minut. I přes ta antidepresiva jsem najednou zhubla, vždy 2 kg za měsíc. Pak jsem si koupila domů orbitrack, je to víceméně simulátor běhu a je to šetrné na kolena. Nejhorší je vydržet. A také mi přijde, že to začne fungovat až když se člověk opravdu spotí. Přeji mnoho pevné vůle, určitě to půjde!

Nenávidím tanec. Nemám ráda hudbu. Ale děkuji. Problém je též v tom, že nechápu, proč by mne mělo utěšovat, že něco také dělají tlustí lidé. To vím. Mám spoustu známých- tlustých i hubených a každý je milý a příjemný něčím jiným. A každý dělá něco, co ho baví. Jen já nic takového nemám. Od dětství jsem se musela vzdávat toho, co jsem měla ráda, tak teď pro jistotu nemám ráda nic, jen abych se toho zase nemusela vzdát. Vlastně nemám mnoho času pro sebe samotnou. Jsem ráda, když vyšetřím deset minut na sprchu, abych byla alespoň v koupelně sama. Nemám sny, nemám přání. Zhubnout vlastně ani nechci. Jen se bojím zdravotních rizik s obezitou spojených, abych nedopadla blbě. Jenže si stejně myslím, že hůř být nemůže.

Víte, chápu, že si protiřečím, když píšu, že dělám s lidmi, a proto je nemůžu vystát, ale ono je to logické. Kolik cukrářů si doma po práci dá rakvičku, kolik pekařů se doma cpe jen pečivem... prostě toho máme po celém dni dost.

choysia napsal(a):

Majdalenko: Nechci se tě dotknout, ale radím: Začni nejdřív u sebe!!!!

Choysia to to napsala správně. Problém je u tebe uvnitř a ne nějaké to kilo navíc. Znám spousta lidí, kteří mají nadváhu ale jsou pohodoví, usměvaví veselí a hlavně se mají rádi, nechybí jim sebeúcta. Je důležité přijmout sama sebe jaká jsi, být k sobě laskavá a mit se ráda, vnitřní úsměv dokáže dělat divy. Neměli bychom zapomínat, že přitahujeme svými přijemnými pocity přijemné situace.

Ahoj Majdaleno, tak mě ještě napadá další rada, co si pořídit psa? Znamenalo by to více pravidelného pohybu, někoho, kdo tě bude mít rád a nedávno jsem se dozvěděla, že se pes doporučuje i v případech depresí.

Vy skuečně věříte homeopatům??? Já s tím mám jen negativní zkušennosti.

Co se týče mého stavu- léčím se na deprese od ledna. Objevili mi je lékaři, neboť si nedokázali vysvětlit  proč bych se jinak motala. Motám se i dále přestože beru skoro 5. měsícem stimuloton ( zpočátku ještě i frontin). Nezvládám nic proto, že mně v tom brání především vlatní únava, deprese (?), a rodina mi mnoho neuleví. Dcera se sice snaží (5 let), nicméně po ní musím tajně většinu opravit. Manžel má relativně nízké nároky, nevyžaduje takřka nic, nicméně pomáhat také mnoho nemůže, protože většinu času tráví v práci. A skutečně po něm nechci, aby v jedenáct večer myl nádobí. Jednou to zkusil, vzbudil mne i holku a pochopil, že tudy cesta nevede. Vím, že mám negativní postoj téměř ke všemu, ale to mám od dětsví. Vždycky jsem měla problém dělat něco sama. Většinou jsem za zábavou nešla, vždy jsem upřednostňovala povinnosti, toho se nezbavím. Jen teď trpím tím, že ty púovinnosti nezvládám a možná proto si připadám tak bezcenná. Navíc mne vytáčí lidé, kteří jsou nadšení, možná proto, že sama takové nadšení neznám a neumím. Pokud to zahraji, většinou toho lituji ještě víc. Jsem hodně unavená. Nejraději bych se někdy vůbec neprobudila. Promiňte mi za ten můj negativní postoj.

Možná jsem jen kolem sebe viděla samý homeopatiky amatéry. Je fakt, že jsem hodně skeptická. U nás doma je to normální. Mí přátelé jsou také takoví, stejně tak manžel a dcera. Lidi, kteří věří takovým to věcem se prostě jen divíme....

Chce to najít toho správnýho homeopata!!I v normálních doktorech je rozdíl
Jak se teď cítíš,jako bys popisovalas mě před pár rokama.Doktoři ze mě dělali simulanta,sice mě posílali na vyšetření všude možně a nic.Taky jsem byla na mag.resonanci(podezření na roz.sklerózu)ale naštěstí to bylo v pořádku.Až mě zas jednou chytli záda a z prášků,co mě dával obvoďák už mě bylo zle a stejnak nepomáhaly.Tak jsem náhodou zahlídla inzerát,že doktor mění telefonní číslo a kdo k němu chodí na akupunkturu,ať volá na nový.A jak jsem byla nas...,tak jsem mu zavolala.Jela jsem tam jen se zádama ,ale on že začnem od začátku-a byla  jsem jen na vstupní prohlídce 3hodiny,a už jen ten pocit,že konečně někoho zajímá,jak ti je a že ti věří,byl jak balzám No,z nejhoršího mě dostal za 3měsíce-a to sem tam šla jen se zádama.
Píšeš,že máš 5letou dcerku,tak už kvůli ní něco zkus.Víš jak mě teď mrzí,o kolik věcí jsem přišla,když děti byly malý!! .
A že tomu ostatní nevěří-nedej se,jde přece o tvé zdraví a tvůj život
"Jsem hodně unavená. Nejraději bych se někdy vůbec neprobudila"-mysly na dceru 

Upravil(a) ctyr,listek (4. 6. 2006 17:33)

Majdalena napsal(a):

Psa máme a nic.
Díky všem za rady. Uvidíme, co se dá dělat. Pozitivní věci hledám snad co jsem na světě. Ale nějak nikde nejsou. Nebaví mne ani civět na televizi. Manžel je z toho nešťastný možná víc, než já.

Děvče zlatý, tobě chybí normální životní energie, elán. Nauč se dělat radosti jiným, pak se určitě vrátí i tobě!

holky holky... a já myslela, že takhle v pr***** (prčicích jsem chtěla říct) jsem sama...
můj příběh je na jednu stranu podobný těm vašim, na stranu druhou docela jiný...
ale tak přihodím na hromádku ať vidíte, že v tom taky nejste samy
před 3 roky jsem byla sama, ošklivá tlustá, bezradná.... pak jsem zkusila jeden dietní koktejl, po kterém jsem méně jedla, jedla jinak, prostě si získávala nový životní řežim... dosáhla jsem změnou stravovacích návyků váhy 75kg při 165cm (úbytek 16kg)v té době jsem byla v práci, která byla i přes veškeré starosti docela prima...

pak jsem narazila na jednoho chlapíka a ač jsem tomu už nevěřila a myslela, že umřu sama, zamilovala jsem se, zamiloval se on... jenže tenhle človíček byl a je tak neskutečně mlsný, že mě "zkazil a zvrátil" zpátky na špatnou cestu nepravidelné stravy skládající se z baget, hambáčů, chipsů a čokolády... s ním jsem postupně nabrala vše, co jsem shodila a ještě k tomu 10 přidala....
mezitím čas běžel a moje práce začala být horší a horší, pro mě i moje podžízené...
navíc k tomu před rokem jsem po dlouhé době navštívila gynekologa, kvůli problémům s menstruací...a ten mi zjistil vysokou hladinu mužského hormonu... nasadil HA, po které jsem byla jako omámená, zfetovaná.... a já si na netu našla a vštípila do mozku, že tahle porucha způsobí, že nikdy nebudu mít děti
a tak běžel čas, já potkávala kolem sebe samé spolužačky a kamarádky těhulky, problémy v práci přibývaly.... a já na tom byla hůř a hůř...
občas jsem si dala větší množství alkoholu, abych si aspoň na chviličku od těch všech problémů odpočinula a vypla mozek...jenže pak mi bylo ještě hůř
pořád jsem brečela, spala asi 4 hodiny denně, nevěděla, co s životem, nic mě nebavilo......strašně jsem chtěla znovu najít ztracenou rovnováhu, znovu najít správný stravovací režim, ale nějak už na to jednoduše nemám energii...nemám sílu znovu s tím vším bojovat....s každým kilem, každou kalorií.... s každým neúspěšným pokusem o otěhotnění...
až jsem pochopila, že sama si pomoci nedokážu... proto jsem před týdnem vyrazila k obvoďačce... řekla jí o tom co mě trápí , ona se mě zeptala proč jsem nepřišla dříve (protože jsem se styděla, abych nevypadala jako blázen)...na to ona, že takových tam vidí X týdně... a na můj problém s dětmi....."více to takových ženských je ? to není konec světa, musíte ale být trpělivá a hledat s ním možnosti" taky mi kromě toho zjistila, že mám dost vysoký tlak
no....dala mi nemocenskou, abych si opravdu odpočinula, dala mi nějaké prášky (Xanax) a ještě jedny, po kterých jsem dospala všechny probdělé noci, takže spím až 12 hodin denně.... no a doporučila mi, abych zkusila kineziologii, že ta odblokovává vnitřní bloky organismu i několik let staré...
sice jí nehradí pojišťovna, stojí aspoň u nás 500,- Kč, sezení trvá 1,5 hodiny, ale uvidíme... zkusit se má všechno, když je člověk v úzkých...jen utišující léky nepomůžou....
dneska jsem byla na kontrole, řekla jí, že jsem se obejdnala na tu kineziologii.... no a že je mi sice líp, ale vím, že z místa jsem se ještě nehla.... takže jsem ještě dostala doporučení k psychologovi.....jeden lék mi už vysadila, druhý nechala tak na 2-3 měsíce, než se stabilizuju a nebudu mít takové výkyvy....
mám pravidelně jíst, dodržovat pitný režim, chodit na procházky a hodně spát, prostě odpočívat...prostě napravit svoje totální vyčerpání organismu...
tolik můj příběh.... trápila jsem se už několik měsíců, skoro let.... a vidíte, od 29.kvtěna jsem se za 2 týdny posunula o takový kus v nějakému výsledku... ....překonala jsem strach a chci znovu najít cestu a smysl k plnohodnotnému životu....životu s plavkami, koníčky, úsměvem a sluncem nad hlavou....a snad brzy i s tím tolik toužebně chtěným kočárkem
proto vám všem kteří jste na tom podobně jako já, trápíte se a nevíte, z které do které....neváhejte...a kděte si pro pomoc....netrapte se, odhoďte stud a obavy a nechejte jiné aby vám pomohli

o tom, jaká je kineziologie, vám učitě dám zprávu i o tom, co mi vlastně objevili
zatím pááááček

Upravil(a) mala.popelka (6. 6. 2006 14:10)