Já si myslím, že pokud s ním chceš situaci probrat, musíš být v naprostém klidu, vyrovnaná a vědět co vlastně chceš. Asi není nejlepší variantou odbýt rozhovot, a´t už to mám za sebou. Možná byste si měli dát týden(dýl??2,3)pauzu,nemluvit o vztahu a pocitech- jen strikně organizačně. Za tu dobu se zklidníš, srovnáš, utřídíš myšlenky, priority (MUSÍŠ) a bez hysterie a vzlyků si spolu promluvíte. Vyrozuměla jsem, že cítíš i svoji chybu- přístup k parterovi ve vztahu, třeba je možné - budete-li oba chtít- poučit se z chyb a nastartovat novou etapu. Máte-li stejnou představu o společném životě.

Je to velice těžké, ovládnout se když všechno bolí. mně pomohlo slovo . Jen seLITUJETE. Bylo to v trochu jiné situaci, ale sebelítost tady figuruje také. To mě doslova nas..... . A řekla jsem si : tak to teda ne!

To mi, řekl, že měl pocit, že se podřizuje, ale do poradny nechce. Nevím jestli bych mu ještě někdy dokázala věřit.  Je to moc čerstvé, nedokážeme spolu  v klidu mluvit.  On to nechce dávat dohromady, prý je ve stresu z maturity. Jsme spolu od 17 let, připadá mi, že chce něco dohnat.  Nekřičíme, nehádáme se on mi připadá ,že to plánoval , že se mu ulevilo, pro mě to byl šok. Ještě , že mám holčičku, ta mě drží.

A tys ho chtěla spátky? Jste spolu?

Pešta napsal(a):

Momentálně nejsem schopná koupit si ani rohlík, abych se nerozbrečela, když na mě někdo promluví, nedokážu odpovědět, jestli je to sebelítost nevím, ale nejvíc je mi líto mojí holčičky.  Odpustit mu nedokážu, ale zlost na něj nemám, já nevím co cítím. Nedokážu si představit, že po 14 letech odejde.  Chci si s ním promluvit v klidu, ale nedokážu rozumě uvažovat. Už to chci mít za sebou at to dopadne jakkoliv.

Bolí to, viď? Moc to bolí...Člověk je v takové situaci zmítán mnoha city, chvilku nenávidí, chvilku odpouští, chvilku zuří, pak se propadá do zoufalství, pak se zas chvíli obviňuje a uvnitř v sobě slibuje nápravu. Když má člověk děti, chce je uchránit před světem dospělých, kteří se rozcházejí. Rozumím Ti...

Pešto,

kdysi kdesi jsem slyšela (ve filmu, v písničce?) moudrou větu "Nikdo nám neřekl, že to bude lehký. Ale nikdo nám nikdy neřekl, jak těžký to bude".

Tím "to" je myšlen život.

Každý z nás si v 18 letech myslel, že (zbagatelizuju to) "Když si najdu hodnýho muže a budu sama hodná, budeme mít děti a budeme žít šťastně až do smrti - a pranic se nám nemůže stát". Tenhle základní pocit měl v sobě asi každý z nás a přetrvává v nás přesně do té doby, než nás v životě potká něco nešťastného. Do té doby než poprvé pocítíme zoufalství a bolest. Ať už ze ztráty milovaného člověka nebo z nemoci nebo třeba z problémů dítěte či finančních krachů.

Takže Pešto - říkám ti jednu věc: ŽIVOT JE TĚŽKEJ. Jak napsal můj oblíbený spisovatel a psychoterapeut Scott Peck "Lidé žijí v bláhové iluzi, že jsou na světě proto, aby byli stále šťastní". Jo, myslím, že to je bláhová iluze. Pokud je tím "štěstím" myšlen život bez překážek, bez problémů a bez tápání.

Tak, jako jsi na tom teď ty, jsou na tom stovky jiných žen a mužů. Možná ti to trochu odlehčí - pocit, že v tom vůbec nejsi sama. A věř, že jsou stovky lidí na tom ještě mnohem mnohem hůř. Jsou nemocní, opuštění, nemají kde bydlet, zemřelo jim dítě, přišli o všechno.

Nebagatelizuju tvůj problém - věřím, že musíš být v šoku a nešťastná - jen ti chci říct, že v životě potká každého jednoho z nás chvíle, kdy se bude muset postavit svým potížím čelem.

Pokud máte s mužem vztah od 17 let, pak je docela dobře možné, že on má pocit, že "si nic neužil". Myslíš, že je ten pocit tak nelogický? Nechci se ho vůbec zastávat, jen myslím, že bys měla - až opadne první zoufalství - v klidu rozvážit, co se vlastně stalo. A hlavně proč se to stalo.

Velmi ti doporučuju přečíst si příspěvky tory v tématu Dlouholetá nevěra. Je to moudrá žena, která od mužských nečeká to, co jí nemohou dát. Rozhodla se "nešílet ale žít". A její muž si jí moc váží - přestože je tam samozřejmě nějaké to "ale". Přečti si to.

Držím ti palce a nezoufej, dopadne to přesně tak, jak si to uděláš. Přesně tak, jak je to pro tebe nejlepší. To je už teď jisté!

Pešto, není to příliš ukvapené jednání???

Pešta napsal(a):

Moc děkuji za podporu, ale po dnešní noci, kterou jsme celou mluvili už nemá nic cenu. Řekl, že i kdyby nebyla ta holka, tak by se chtěl rozejít, protože cítil, že už ho nemiluju. Už si ho nemůžu vážit, nechce nic řešit, nechce do poradny, je slaboch, chce jen utéct. Ta holka a stres před maturou mu to pomohli jen urychlit.
To, že si chce něco užít je pravda , to mi řekl.   
Já musim žít kvůli holce , nemůžu ji tu nechat. Jen se potřebuji vyhrabat z toho  šoku, abych mohla fungovat.

Pešto neukvapuj se, nech ho poznat že se mýlil,nech ho poznat, že ho miluješ.

Řekl mi tolik ošklivého, že se to nedá zapomenout, nechci mu dokazovat , že ho miluju, on ani o to nemá zájem.

Daniela02 napsal(a):

Ahoj uzlíku, jak se dneska máš, je ti lépe? Moc jsem na tebe večer myslela.

Ahoj Danielko,
nějak nevím, ale cítím se lépe. Jsem sice pořád jako na houpačce, ale někdy mám pocit, že si do té houpačky sama sedám. Před chvílí jsem tu měla muže a bylo mi nějak fajn. Čím dál tím víc si uvědomuji, že tím svým chováním (fňukáním) bych mohla o strašně moc přijít. I potom všem,teď myslím ten mail, nějak více a více cítím, že by nám mohlo být prima. Musím se už konečně přes to dostat a začít žít. Dnes to cítím strašně moc.

To je dobře, Uzlíku
Ahoj

Daniela02 napsal(a):

Pešta napsal(a):

Řekl mi tolik ošklivého, že se to nedá zapomenout, nechci mu dokazovat , že ho miluju, on ani o to nemá zájem.

Pešto, nechceš Vám dát trochu času, tím přece nemůžeš nic ztratit?

Pešto, souhlas s Danielou. Říká to, protože se očisťuje sám před sebou. Dej tomu čas,neukvapuj se, později bys mohla litovat. Držím ti palečky, moc, moc.

Danielko, moc hezky se raduješ, ať ti to vydrží, moc ti to přeju. Jsou na nás hodní, tak proč si to neužít.

Aevo, děkuji i já tě zdravím a držím palečky.