Pandorraa napsal(a):

Sice jsem se uz zarekla, ze skoncim s "provokativnimi" tematy, ale kdyz nektere z vas ctu, proste mi to zase neda.....

Jiste vsichni znate fyzikalni zakon: akce a reakce...
Tedy: jak se do lesa vola, tak se z lesa ozyva
       : co das, to dostanes
       : vsechno co udelas, to se ti jednou vrati
       : bumerak se vrati k tomu, kdo ho hodil
        ap ap....

Presto mam pocit, jako bychom na tento jasny a dokazany zakon zapominali, pokud jde o partnerske vztahy.
Proc?
Jednoduse.

Osobne si myslim, ze pokud chci s nekym budovat partnerstvi, musim si peclive rozmyslet, zda toho cloveka chci VLASTNIT nebo MILOVAT. Mohu si vybrat jedno nebo druhe, mam plne pravo si vybrat cokoliv, ale pak nesmim zapominat na vyse zmineny zakon, protoze ponesu dusledky sveho rozhodnuti...
Kdyz si vyberu VLASTNIT, nejspis se dostavi reakce obranna.... partner se zacne branit, bude se vykrucovat, vymyslet si, uhybat.. bude lhat. A jsem ve vlace, ani nevim jak. A nejen ja. I on, nase deti, tchyne, babicka...nas pes.... vsech se to dotyka....

Kdyz si vyberu MILOVAT, mohu svou lasku pouze nabizet, nikoliv vnucovat. Nejspis kazdy chape rozdil.
Mohu nabizet a nemohu ocekavat totez! Nemohu jednou rukou davat a druhou brat. Pokud je partner zraly a pokud hlavne ja jsem zrala, vztah to upevni a obohati. Ja se nemusim doprosovat, protoze skutecne dostanu a partner bude davat rad a z lasky stejne jako ja.
Pokud partner neni zraly clovek, nejspis zacne mou nabidku zneuzivat. Pak je ale zase na mne, zda jsem dostatecne zrala na to, resit tuto jeho reakci na mou akci. Kdyz se zacnu podbizet, budu ocekavat, ze ma dalsi vstricnost a ustupky, nebo naopak agrese a naschvaly, prinesou konecne jeho prozreni, ze ja jsem ta jednina prava a on by se mel stydet za to, jak mi ublizoval, nejspis se dostavi zase jeho adekvatni reakce a ja se zase jen dostanu do valky a jsem tam, kde nechci....
Pokud jsem dostatecne zrala, nejspis dam partnerovi pusu na celo, podekuji mu za hezke chvile s nim stravene a poslu ho k certu, abych si k sobe konecne pritahla nekoho, kdo se umi chovat jako dospely a zodpovedny clovek a mou nabidku lasky nezneuzije.
Je to vzdy jen na mne, na mem rozhodnuti.

Jestlize uviznu nekde mezi temito vzorci v jakemsi METRIXU minulosti - on men podvedl, uz mu nemohu verit - znamena to predevsim, ze neverim sama sobe a zakon akce a reakce stale dobre nechapu.
Nikdo nemusi byt verici a duchovne zalozeny clovek, aby pochopil, ze tu "lekci " mi zivot bude tak dlouho prihravat zpet, dokud ji nezmaknu. Misa hezky rika: budu sahat stale do stejneho pytle.... Ja dodavam: a budu z neho tahat stale vetsi a vetsi zmetky, abych si konecne vsimla, kde je chyba....
A pokud ji stale nevidim, nebo vidim jen u sebe v tom smyslu: nejsem dost dobra, musim se snazit jeste vic - jeste vic ustupovat, jeste vic se podbizet, ci pokud ji vidim jen na strane partnera - je to mizera, jen si uziva a ja se mu staram o deti..... pak si ten Metrix holt uzivam. A uzivam si ho proto, ze chci!
Je to me vlastni rozhodnuti.
Trapim se, protoze chci!
Nesmysl?
Nu....

Pan, máš hrozně velkou a krutou pravdu. Pro mně je tahle pravda ještě zatím pořád bolestivá a přiznám, že když čtu tvoje reakce ne vždy je mi příjemně. Ještě mám velký kus cesty před sebou, ale těším se až budu v cílové rovince a budu na tebe mávat. Díky za vše.

Treba sa len dopracovať k zrelosti. Najlepší je príklad v rodine. Ak sa rodičia k sebe pekne správajú, môže vyrásť zrelý jedinec. Smola je, keď to nemal kde „odkukať“. Neviem, či sa dnes v školách deti v tomto smere vzdelávajú. Žiaľ, v mojich časoch bola len občianska výchova. Zišlo by sa niečo praktické z psychológie. Ja sa teraz k tej zrelosti pracne snažím priblížiť a žasnem, aké sú niektoré veci jednoduché, keď sú správne pomenované.

Jana22: To je právě ono. Kdyby se rodiče chovali k sobě dobře, děti by to odkoukaly a babinet by byl skoro prázdný. Takhle se rodiče nechovají k sobě s úctou, s tolerancí, s galantností....a občas se chovají zle i k dětem, které jednou vyrostou a musejí pak řešit ve svých vlastních partnerských vztazích to, co jim rodiče nedali. Zmítají se pod tíhou problémů, které jim rodiče kupili celé dětství, a dokonce ani nevědí, že se chovají tak, aby se třeba zavděčili. Nechají si všechno líbit, jen aby je měl někdo rád. Nevědí, že se musejí mít sami rádi. I když mají chyby. Neznají svou cenu....a tak si ji snaží potvrdit tím nejméně vhodným způsobem, ani nevědí, že se chovají pod úroveň, natož aby věděli, proč to dělají.....Každé nedokonalé partnerství je výzvou pro to, abychom přišli na to, co děláme špatně a proč to děláme. Pak je krůček k pochopení, odpuštění třeba rodičům nebo jiným "tyranům" a k sebelásce. Pokud tenhle "krůček" zvládneme, už našemu štěstí nestojí nic v cestě. (Protože věřím sobě, v sebe a vím, že jsem laskavá, hodná, chytrá, schopná, atd....vím, že svůj život držím pevně ve svých rukách a vím, že na to mám plné právo. Věřím, že si kdykoli zvládnu pomoct a překonám cokoli.)

Je to tak...! Dobře napsáno. Ale ta cesta, než si žena uvědomí, že takhle tedy ne, než pozná, co chce, než si odváží o to říct okolí, než se sama naučí chovat tak, aby byla respektovaná a dostávala, oč stojí... To trvá roky! Jsou problémy - sama se sebou, s partnerem, se zdravím, s dětmi, s prací, s bydlením, s rodiči... A my si párkrát pěkně dáme na nos... a kolikrát se nám už vstát nechce! ale žít se musí! Samy si rozhodujeme, s kým a jak. A dá nám nejvíc práce zbavit se ohledů na ty ostatní kolem. Kdo bere ohled na hodnou holku...? Děvčata, dneska vám píšu za jedna. nezapomínejte, že hodná holka se sice dostane do nebe, ale zlovivá tam, kam chce!

Kalupinko, ještě bych rád doplnil, že tohle se netýká jen žen... Mužů taktéž. Ju?

No.... jsem opravdu velmi prekvapena... a mam z vasich reakci radost

Kat,
jiste, mas pravdu: ke komu pocitim lasku, nemam ted na mysli pomateni smyslu - zamilovanost - si skutecne vedome nevybiram. Ale vedome mohu rozhodnout, jak ta laska bude vypadat, rozumis??

katafyge napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Ale vedome mohu rozhodnout, jak ta laska bude vypadat, rozumis??

vedome môžem určovať životnú cestu sebe, z časti vzťahu, ale nie druhému človeku a jeho predstavám, a už dávno to ani nechcem,

Ty mi nechces rozumet, nebo jsem opravdu tak neobratna a neumim ti to objasnit???
Ty muzes vedome rozhodnout o tom, jak bude vypadat TVOJE laska, ne ta jeho. Ty ho muzes milovat prece jak chces, je to tvoje pravo - Bud bezpodminecne nebo majetnicky Kde tam vidis urcovani zivotni cesty tomu druhemu? Je prece na nem, jak na tvou lasku zareaguje, ne?

LinaB napsal(a):

Pan
klobouk dolů, ale Tvé příspěvky dokáží postavit člověka znovu na kolena, uvědomit si chyby a postupně měnit myšlenkové pochody...Také jsem celé bývalé manželství BM " vlastnila " a teď si přečetla, jaká to byla chyba. Jasně, že po létech v mém domnění šťastného manželství, začal být do večera v práci, přišel domů udřený a nejraději, když už děti spaly, pak přidal práci o víkendech a stále častěji unikal. Domů se obvykle vracel, když už jsme všichni spali. Ráno si vzal čisté prádlo, jídlo s sebou a začalo to nanovo. Po příjezdu z chalupy dal auto do garáže / 5 min pěšky od bytu / a vrátil se za 4 hodiny, že musí ještě do práce...A já mu to vše " polykala." Lhaní a podvádění se stupňovalo, až po 24 letech manželství zažádal o rozvod a odstěhoval se k milence. Do budoucna se ráda vyvaruji podobného vlastnění. Děkuji ještě jednou za perfektní příspěvek.

Lino, takto si to krásně přiznat. To bych nedokázala. Jsi borec

Odjinud k tématu - Trápím se, protože chci!

1„Bolest se v životě objevuje každý den, ve skrytém trápení, v odmítání lásky, ve výčitkách, že naše sny ztroskotaly. Když ukáže svou pravou tvář, je strašná, ale vypadá svůdně, vezme-li na sebe podobu oběti či rezignace nebo zbabělosti…Nikdo si nepřeje trpět, ale přesto všichni bolest vyhledávají, chtějí se obětovat a cítí se ospravedlněni, očištěni, hodni úcty svých dětí, partnerů, sousedů, Boha.
Světem nehýbe touha po radosti a potěšení, ale touha po obětování všeho důležitého…“ Coelho

2 Kdysi dávno jsem kdesi četla, že důvod, proč ženy pláčou je sebelítost. Zůstalo mi to v hlavě a od té doby nepláču…protože nemám proč.

Poletucho
taky jsem zjistila, že sebelítost člověka ničí, proto už pláču mnohem méně nebo jen štěstím, když se něco mimořádně podaří a všichni kolem mě jsou zdrávi a v pohodě. Hned se člověk cítí lépe. Někdy si to ani neuvědomuji a je bezva, když to řekne ten druhý.

tak jste mi teď nasadili brouka do hlavy
nemám pocit, že bych se litovala, ale brečim, teda brečim - jen mi z naprosto malichernejch příčin občas začnou téct slzy

Jájo,
je brek a brek.Taky občas fňukám. A nejenom štěstím, když např. zjistím, že syn mé přítelkyně udělal celou maturu za "1" a je přitom od narození slepý a chodí na normální státní gympl¨.