gymnazistka napsal(a):

Přemýšlím o tom, jak vlastně vypadá "správná" rodičovská láska. Dokonce jsem se přistihla, že mám výčitky svědomí, jestli jsem správná máma. Já své dítě takhle neobskakovala ani jsem neobtěžovala své okolí tím, že bych poukazovala na jeho genialitu :-(

No, asi budeš lepší máma, než on otec. Nebo tvoje dítě, ač neobskakované a negeniální , je podle tvého líčení normální vychovaná holka bez větších problémů (puberta není problé, puberta pomine ) Ovšem pokud chceš někoho spolehlivě namíchnout, je "moje geniální dítě" jedna z nejlepších možností .

evo, s tou knihou je mi to jasný, že to je jako když slon dupne do porcelánu, ale někde ji ledabyle pohodit, to je ještě horší. Je to prostě tak, že já se tím, že v tom vidím problém (společně s psycholožkou) netajím, a to řešení hledám. Ona sama mi poradila, ať si koupím knihu Malý tyran nebo něco podobného a dám ji na polici vedle manželovy knihy Porozvodové jedy. Jenže on by si jí tam nevšiml, je to chlap, že jo :-)
Knihu už nečte, zná ji možná skoro nazpaměť. Už mu tu svou vnucovat nebudu, já se pokusím si ty hranice vymezit. Nenásilně. Je zajímavý, že kluk mne poslechne. Ovšem manželovi se to moc líbit nebude. A nerada bych se s ním přetahovala o moc, protože, jak se ukázalo, máme, pokud jde o výchovu jeho syna (či spíše o toleranci jeho chování) docela odlišné postoje.

Eva36 napsal(a):

gymnazistka: Pozor! Muž hledá řešení SÁM, mlčky hledíc do ohně /tedy to bylo v pravěku, dnes hledí mlčky do televize/. Zásadně problém nerozebírá s jinými samci, natož pak s nějakou samicí, která se cítí být odbornicí na problémy...pche ...tak to byla trocha nadsázky, ale v podstatě to tak je. Chlap neřeší problém tak, že by s někým mluvil...všimni si...chlapi mlčí, tak jako mlčeli, když lovili mamuta. (Což je logický, kdyby žvanili jako ženský, tak kořist veme roha.)

Tohle jsem si taky dlouho myslela:) - až do doby, kdy jsem zjistila, že muž mlčky hledíc kamkoli nehledá řešení, ale prostě jen tupě zírá, předstíraje usilovnou mozkovou aktivitu, aby nebyl rušen:)

Gymnazistka, tak u mojej kolegyne, ktorá sa zrazu, prakticky zo dňa na deň, stala "matkou" 14-ročnej dievčiny, to zatiaľ prebieha podobne. Ona sa bála toho, ako sa zžijú s jej 12-ročným synom(v minulosti si robili naschvály, ale iniciatíva vychádzala z dievčiny), a hľa: deti si krásne porozumeli, vytvorili dokonca akúsi koalíciu proti dospelým. Syn teraz odišiel na prázdniny k starým rodičom, takze kolegyňa ostala sama s partnerom a s jeho dcérou - a ukázalo sa, že najväčším problémom pre ňu, okrem zvykania si na nového človeka v domácnosti, je jednak správanie partnera(pštrosie strkanie hlavy do piesku pred problémami) a jednak fakt, že hoci ona rada plánuje a má všetko premyslené(Panna, holt), život jej vždy nachystá nejaké prekvapenie, a nie vždy príjemné :-(( A keď sa ukazuje, že dievčina nebude snáď až taký problém, ako sa zdalo(ono sa to v plnej kráse ukáže cez školský rok, lebo jedným z dôvodov, prečo ju jej "squellá" mamička vyhodila z domu, bol mizerný prospech), zrazu sa vynorili dva ďalšie problémy, vo svetle ktorých sa nebohá tínejdžerka už nezdá taký hrozný problém... Kolegyňu ľutujem, ale úprimne presvedčená som jej povedala, že toto celé je nejaká skúška, a keď ňou prejde a aspoň ako-tak ju zvládne, tak bude aspoň na čas pokoj. Potom s azrejme vynoria nejake iné problémy.... Mimochodom, kolegynin partner sa cíti hnaný do akcie, a pod tlakom vyvádza také psie kusy(v dobrej viere, smaozrejme), že moja kolegyňa sníva o tom, že by len sedel a mlčky hľadel kamkoľvek(mám pocit, že teraz by už prijala aj to, aby tíško hľadel na nejakú krásku).

Eva36 napsal(a):

helena ....vono to tak nejni?

Evi - jasně, že je (I když výjimky možná existujou). Ale musíš si na to přijít sama, protože všechny prameny uvádějí přesně to o tom "řešení problémů" takže oni si to rádi vzali za svý a pak nechápou, jak ženská může cokoli řešit "mimochodem" mezi vařením, zaměstnáním a utíráním pr......

Selima napsal(a):

Ahoj, Gymnaziskto, čo nového???

Taky se mi zdá, že jsi se nějak dlouho neozvala. Určitě už máte za sebou další společný víkend.
Moc na tebe myslím, jak se to vyvíjí. Mě čeká 3 týdenní pobyt manželova syna v srpnu a už teď mi začínají deprese. Nastěstí budu zastupovat dovolenkující se kolegy, takže budu v práci od nevidim do nevidim. To je jediné období, kdy budu pracovat s obrovským nasazením a vskutku ráda .

gymnazistka: Ahoj, zrovna jsem z tvého psaní dostala dojem, že jsi to zvládla a to dokonce na jedničku! Myslím, že děláš dobře, že se chováš přirozeně. Nic jiného bych já taky nedělala (a taky nedokázala). Přístup manžela se asi nezmění, nezbývá nejspíš než se s tím smířit (ostatně každý má nějaké chyby a je vždycky jen na nás, které budeme tolerovat a které už ne). Přeju ti pevný nervy. BM tvého muže si bude vyřizovat účty patrně ještě dlouho (přijde mi jako nedospělá nezralá osobnost, těžko něco dělat)...Držím Tobě i dceři palce a Tvému muži bych přičarovala víc rozumu, kdybych to uměla....jó, kdyby ty chlapi se občas nebáli zajít k tomu psychologovi a otevřít si tam ty starý bolístky, pobrečeli si nad nima, rozpitvali to, pochopili a dokázali se změnit...vsadím boty, že Tvůj muž to má z toho svýho ne zrovna vynikajícího vztahu se svým tátou.....

"Prostě v tu chvíli je jasné, že tu jsme MY (já a holka) a ONI (manžel s klukem), ale v žádném případě netvoříme jeden tým (rodinu)."

Ahoj, mám podobné "trápení" jako Ty, Gymnazistko.
Žiju s přítelem čtyři roky, mám dvě děti 10 a 13 let, on dva kluky 6 a 9 let. Máme kluky na víkend každých 14 dní, někdy častěji, v létě dost často- vždy se to řídí rozhodnutím jejich matky, které můj přítel neoponuje(prý by mu je pak nedávala-typické, že).
Takže bývalá manželka rozhoduje o časovém hramonogramu šesti lidí, mně už pomalu dochází trpělivost. Nejde o to, že by mi vadily čtyři děti v bytě 3+1, to se zvládnout dá. Problém je v averzi toho nejmladšího "člena" naší rodiny. Programově mě nenávidí. Jezdí k nám už skoro tři roky a je to čím dál horší. Vymýšlíme výlety, jezdíme na dovolené pod stan, do chaty(zkrátka tam, kde je to pro malé děti ideální), při vyslovení jakéhokoli přání se můžeme všichni přetrhnout, aby Matýsek byl spokojený. On nás pak odmění buď negativistickým chováním(na vše odpovídá: NE, NECHCI, nebo jen tak svraští obočí, zkrátka NIC pro něj není dost dobré, když se ON rozhodne, že na nás bude vrčet nebo totálně ignorovat, tak se ho někdo z nás snaží "rozveselit". Rozdává úsměvy opravdu poskrovnu. Nejvíc mu vadím já. Vaříme oběd či večeři podle toho, co JEMU chutná, dělá se to, co ON chce, zkrátka všichni se mu přizpůsobujeme, protože on je takový malinkatý, hubeňoučký, slaboučký, zkrátka benjamínek....podle mě je dost zlý,ale to si nedovolím svému příteli říct, protože se v něm zkrátka vidí. A to je jádro pudla. Většinu dní žije přítel se mnou a mými dětmi, kritizuje je (hlavně pohledem) za cokoli, neustále dává najevo, jak jsou nemožní( a že někdy vážně jsou, asi jako každé jiné, zdravé dítě v pubertě), pak přijedou jeho ZLATÍČKA a mě ten obrovský rozdíl v chování k nim a k mým dětem strašně bolí. Já se přetvařovat neumím a tak nedělám rozdíly, když někdo něco provede, nese důsledky, ať je to moje dítě nebo přítelovo. Ještě bych měla dodat, že jsem "cizí" děti naučila jíst příborem(ano, čtete dobře, maminka jim jídlo mixovala, bylo jim v té době 4 a 7 let), mýt si ruce po použití WC, čistit si zuby(dodnes si je čistí jen u nás), poděkovat za naservírované jídlo až pod nos atd. Dodnes snězení malé porce oběda jim trvá hodinu až hodïnu a půl!!! Kolikrát mám nutkání jim zkrátka to jídlo sebrat, když třeba deset minut koukají z okna a pak naberou minisousto, nechají otevřenou pusu a žvýkají jedno sousto dalších deset minut....je to někdy o nervy. Je toho víc, co mě trápí,ale to jsou věci, které se nějak překousnout dají. Ze začátku jsem se snažila chápat, že si děti musí zvyknout na novou partnerku jejich taťky, ale po třech letech, kdy je máme cca 30 víkendů ročně už si nemyslím, že se něco změní.
Došlo to tak daleko, že o těch víkendech, kdy jsou u nás všechny děti, nejsme schopni normálně komunikovat my dva dospělí mezi sebou. Pokud na cokoli(jemně) upozorním, tatínek se urazí, nebo je jízlivý a ironický a já už nemám sílu cokoli řešit. Řekl mi, že on nic nezmění, že je má jen tři dny za dva týdny a tudíž je nevychovává,ale užívá si jich. Jak k tomu přijdou moje děti, které jsou naučené dodržovat nějaký zaběhnutý řád? Mám se dívat, jak všichni skáčeme kolem toho malýho vzteklýho prcka, vaříme, myjeme nádobí, utíráme, vynášíme koše, uklízíme, luxujeme a on se nám směje za zády, jak na nás vyzrál? Že skáčeme jako blbečci kolem 16kg vážícího GURU?
No, nevím,jak to bude dál, tatínek se nezmění, malej asi taky ne a já už nemám sílu. Dostávám se do depresí už cca tři dny před jejich příjezdem.
Přeju všem krásný den:-)

Upravil(a) vera1 (24. 7. 2006 9:30)

Ano, tohle se snažím tatínkovi vysvětlit, ale nechce si to zřejmě připustit, nebo co. Neumím si představit, jak s náma bude cvičit tenhle malý zloduch, až mu bude 13 let, třeba jako mýmu pubertánímu synkovi- kritiku totiž na syna i dceru slýchávám denně xkrát. Je mi ale jasné, že  tohle nevydržím snášet delší dobu a zřejmě to bude konec našeho vztahu.
Pokud totiž synek zjistil, že se mu chce taťka za každou cenu zavděčit, tak bude nároky zvyšovat(jakékoli) a "za odměnu" třeba bude chtít synek přijet na víkend. Tohle už zažíváme teď, někdy po víkendu, kdy jsem mu něco já vytkla(prckovi), nechtěl příště přijet a taky nepřijel!!! A tatínek se tudíž rozjel do 30km vzdáleného města jen kvůli pár minutám, kdy mu synek věnoval svůj pohled, starší syn jel bez problémů, je přizpůsobivý a chápe, že doma se musí dodržovat nějaká pravidla.

Oprava: obtížnej hmyz...

Věro,
u nás je to možná trochu jinak v jednom ohledu, a to v tom, že BM je "supermatka". Tedy řád, naoko disciplína (myslím, že ona má problémy kluka zvládnout, tak ho zapřáhla do x zájmových kroužků, aby byl nej nej a zároveň aby to mělo nějaký systém), ale jinak...
Jinak naprostý souhlas s tím, že se to dovídám na poslední chvíli. Já vlastně v sobotu ráno stojím u okna a vyhlížím, jestli manžel veze kluka nebo ne. BM diktuje manželovi, co budou s klukem dělat, takže v pátek večer mu zavolá (ale to jen naprosto výjimečně), že kluk má v sobotu se školou nějakou akci a nadiktuje, kdy a kde mají být. Co na tom, že jsem tu taky já a dcera a původní plán zněl jinak! Přijde Superžena a ovlivní život dalších x lidí.
Ano, jsem na ni naštvaná a mám být proč. Myslela jsem, když manžela s klukem opustila a zakládala si na tom, jak je soběstačná a obejde se bez chlapa (jakéhokoli), že si za tím bude stát a ne že bude s manželem postrkovat jak s figurkou po šachovnici. Myslela jsem si, že on má vyřešenou minulost, jak se tak říká, ale opak je asi pravdou. Sice s BM nic nemá a tuhle kapitolu dávno a definitivně uzavřel, ale ona se nad námi vznáší jak stín!
Věro, můžem si klidně stěžovat, v duchu, nahlas nebo jedna druhé, ale co s tím? Nezbývá než se s tím buď smířit nebo jít o dům dál. Pro mě jsou zatím obě dvě varianty nemyslitelné. Jiné řešení však nevidím.
Nejhorší je, jak se člověk užírá kvůli těm, co mu nestojí ani za pohled (myslím BM).
Vím to a přesto to tak je. Jednou budem staré, děti (naše i ty vyvdané) si půjdou vlastní cestou - a co my? Je třeba na to myslet už teď.
Jenže já tu píšu jak kniha a stejně si s tím nevím rady.

Mám podobné problémy jako Věra a Gymnazistka....sama mám sedmiletého syna a můj přítel děti 4 a 7 let. Já sama ač spolu nežijeme se snažím, a nebráním mu v tom, aby se na výchově mého syna podílel i můj přítel. Leč opačně to nejde. On má právo veta, on rozhoduje....a to mě mrzí....Na mého syna je přísnější, na svou holčičku ne..přece je to holka a na svého malého syna taky ne...přece je ještě moc malý...pro mého syna omluva není...držím se, držím, ale jak dlouho...???...zatím mi dává pouze najevo, že jediná a velká chyba je pouze na mé straně...řeči typu, že žárlím apod....a já se mu snažím vysvětlit že nežárlím, že prostě jen chci aby se choval ke všem stejně a neměnil své chování když jsou s námi jeho děti či nejsou....A proč to dělá? No přece je vidí jen  3 dny za 14 dní a chce aby ho měly děti rády a chtěly být s ním...