Holky, mám pocit, že pro gymnazistku  v současné době - aby se zabývala  ještě navíc myšlenkou  na případný rozvod -  tj. řešit současně  vztah ke klukovi  a  "souběžně"  zvažovat rozvod -  je najednou  moc.

Vycházím z toho, že jejich  vzájemný vztah s mužem  (vyjma kluka) -  není  zas  úplně  špatný.

Proto  bych napnula  síly
jen k problémům s dítětem.

Zkrátka teď  si  do hlavy  možnost rozvodu "nezabírat".

Ahoj, no tak vidím, že to jde když se chce. Pomalu a postupně si vymezovat svůj prostor. Já taky nechci tu rozebírat možnost rozvodu, když píšeš, že si jinak spolu rozumíte. Spíš chci prostřednictvím úvah o dělbě majetku apod, říct, že musíš dát najevo, že máš taky nějakou svojí cenu, že jsi dokonce investovala svůj byt do manželství, že máš právo rozhodovat o vašem soužití. Jakmile si budeš připouštět, že se samoty a rozvodu bojíš, druhá strana to pozná a bude na tom stavět. Co když si tvůj manžel řekne "stejně nemá kam jít, tak musí tolerovat že tu bude kluk bydlet napořád?" Znám jeden takový případ, kdy děti v pubertě zjistili, že máma je na ně tvrdá (neboli je vychovává) a chodili k tatínkovi brečet, že se to nedá vydržet jak je máma zlá. Tatínek podobného ražení jako tvůj a jeho nová žena (dětí ji bylo moc líto) je rádi vzali pod ochranná křídla. Pro tatínka to tím skončilo a ona se starala o své mimino a jeho děti, které ji udělali ze života peklo.
Všechno se vším souvisí a tím rozvodem to skončit prostě může. Což pevně věřím nebude tvůj případ!! Ty jsi se zachovala perfektně a začala jsi situaci řešit zatepla, takže s pomocí všech okolo se to určitě vyřeší. Dneska fotka, zítra další krůček a ono to půjde, jen se nesmíš bát.

Evelin, proboha, nic nevyznělo blbě, jen já ti asi zapomněla poděkovat! Já se fakt koncentruju jen na toho kluka a to ostatní nějak plyne okolo mě. Jo, taky mě napadlo šoupnout mu tam fotku mé dcery, ale já jsem prostě jiná než on, já nemám potřebu holku někam cpát a říkat světu: hele, dobrý, ne? Ale to by napadlo asi každýho, že se všem bude měřit stejně.
Marodí mi pes (operovali  mu včera oko), takže jedeme dnes večer, až manžel nafasuje kluka, s čoklem na veterinu. Počítám, že se bude kluk vztekat a vyvádět, že nechce. Bude muset. Štve mě, že si fakt vlastně pamatuju od té psycholožky tak málo, byly to útržky, chvílema jsem fakt nevěděla, kam míří. Mluvila o přerostlých dětech: o mně, když jsem tam byla já? Nebo o manželovi? Nebo o klukovi, že takový jednou bude? Asi to byl účel, hodit myšlenku do placu a starej se! Ale líbí se mi to, ten její přístup mě šokoval. Padlo i jedno sprostý slovo. Já myslela, že to bude spící panna, která bude monotónně opakovat, že děti musíme milovat a být jim dobrými matkami a macechami a ono NE! Ale že by mi to nějak pomohlo se vnitřně vzepřít, to moc ne. Jen vím, že někde po republice jsou rozesetý ženský, který vědí, o co jde, prošli si tím samým nebo podobným a že jsme na to tak nějak virtuálně spolu. Hodně to pomáhá. O víkendu snad ještě něco k té psycholožce napíšu, ale teď fakt nestíhám, mám kopu práce a do toho ježdění se psem. Mějte všichni krásný pátek...

Ozaj, a držím palce, na celý weekend... a v pondelok napíš, čo a ako prebehlo...

Tak už mám to peklíčko za sebou. Nevím, čím začít. Když to shrnu, vedla jsem si dobře. Neznamená to ale, že to bylo v pohodě. Ani náhodou! Hned v pátek přišel manžel s tím, že bysme mohli jet do cukrárny. Bez ohledu na to, co nemocný pes. Tak jsem ho zklamala s tím, že ne. Neměla jsem chuť někde pořádat oslavy. Nemám co slavit.
První krize byla hned v pátek večer. Ani už nevím kvůli čemu vznikla. Ono je to skoro jedno, já byla docela natlakovaná, protože kluk je nesnesitelnej. No a manžel se najednou choval jinak: to, co jindy nejde, najednou (kvůli synkovi) šlo. Takže jsme se chytli. Naštvalo mě, a to by se nelíbilo nikomu, že na mě zvedá hlas, zatímco chlapečkovi šeptem domlouvá. Je jasný, že jsem se ohradila. Dopadlo to tak, že se naštval a ani nevyvenčil psa, i když s ním chodí každý večer (chodí pozdě večer, já se bojím se poflakovat venku). Nezbylo než se oblíct a jít se psem sama.
Kluk usnul při pohádce, tatík tu poletoval po baráku celý večer a byl jak utržený ze řetězu.
V sobotu ráno si manžel udělal snídani pro sebe a pro synáčka. Já sešla dolů o něco dýl. Hoši měli prostřeno na stole, kluk na podnosu všechno možný. Tak jsem řekla, že budu snídat taky (možná to byla drzost, nevím) a manžel mi udělal taky jídlo (holka spala, ta jedla sólo).
Protože mi bylo jasný, že tu bude husto a těsno, domluvila jsem se s dcerou, že zajdeme navečer do bazénu. Řekla jsem to manželovi a ten mi suše oznámil, že on jde s klukem do kina (na film, který kluk viděl dvakrát). Já na to, že nemůžeme dle veterináře nechat psa doma samotného (je zraněný, bere pravidelně léky). Vyloženě jsme si vjeli do vlasů, bylo to kdo z koho. Pak šli hoši na kolo a já zůstala doma. Když se vrátili, kluk řekl, že do kina nepůjdou, že zůstanou doma.
Nikdy se mi v bazénu nelíbilo tolik jako včera. Hoši byli doma.
Když jsem se vrátila, bylo jasný, že to tu zhoustlo. KLuk se na tátu utrhoval, byl hnusnej. Vzal  nůž a letěl s ním na záchod, kde se o nůž s tátou přetahoval. Fakt síla. Jo, zapomněla jsem napsat, že jsem mu v pátek řekla, že bude dodržovat naše pravidla hry s tím, že se mu budeme snažit vyjít zkraje maximálně vstříc. A že mi bude říkat teto. On to vzal. Nelíbilo se to asi moc manželovi, dokonce se mě ptal, proč mi kluk říká teto a ne křestním jménem, když mu moje dcera říká křestním. Tak jsem mu vysvětlila, že holka mu taky zkraje rok vykala a že takhle to bude lepší.
Včera večer se šli hoši koupat. V koupelně potopa, kluk kropil otce vodou, ten nadšenej. Tak jsem suše oznámila, že tatík vytře koupelnu. No, nějak to ožužlal. Kluk se vrátil z koupelny a měl slzy na krajíčku. Tatík ho pokropil teplejší vodou, než je klučík zvyklej. Takže říkal, že tátu nemá moc rád, že mámu má nejradši, že se mu tu nelíbí. Začal citově vydírat.
Večer jinak docela v pohodě.
Dnešek stál za pendrek, kluk se otrkal zas o něco víc, takže vřískal, držkoval, dělal naschvály. Tatínek za ním lítal celý dva dny s pitím. Všude se válej hrnky s čajem, šťávičkou, kakaem. A co klučina snídal? Dnes měl na podnosu pečivo se sýrem a máslem, makovou buchtu (pekl tatík), oloupaný pomeranč, štávu, čaj a kakao. Dobrý, ne? Pohrabal se a nesnědl skoro nic. Oběd - horor.
Myslím, že ty víkendy nějak přežiju (někdy hůř, někdy líp), ale ty tři neděle mě spolehlivě odbouraj. Tuším, že poradíte někam vypadnout (prachy neprachy), ale já rozjíždím jeden svůj projekt a nemůžu to prostě zaseknout a nedělat. Už proto, že potřebuju peníze a být nezávislá. Ach bože, to je úleva, když tu ten kluk není!
Mě poslouchá, zajímavý je, že jakmile je sebemenší konflikt, staví se na mou stranu, jen když může být proti tátovi! Nevím nevím, vidím to tak, že tatík se bude snažit co nejvíc se synáčkovi zavděčit a mě prdnou nervy a...
Jsem fakt hrdá na to, že jsem do toho bazénu šla. Nikdy mi ta voda tam nepřipadala tak skvělá jako v sobotu :-)
Nebudete tomu věřit ,ale já tuhle zprávu začala psát asi před deseti minutami, kdy sedli do auta a odjížděli (kluk má být doma v pět). Nemohla jsem to vydržet.
Tak nějak se mi to všechno zajídá.
Snad mě psycholožka povede dobře, docela pomohlo, že jsem u ní byla. Sice to neřeší problém jako takový, ale můj přístup k němu ano. Jedno sezení ale asi nepomůže.

Pavlo, já ten mail naflákala fakt hodně rychle, je to jako když odšpuntuješ lahev. Je docela i pro mě zajímavý číst, co jsem napsala.

Proč mě tak poslouchá: poslechne mě, ale za chvíli (za hodinu, za dvě, za tři) tozase zkouší. Myslím, že posouvá hranice, které já vytýčím. Já je vrátím zpět, on to respektuje, ale nedá mu to. Dle psycholožky to bude zkoušet pořád.

Jestli by klukovi pomohlo držet s ním nebo s tátou. Hodně těžký. Nevím. Já se na to dívám spíš tak, aby to pomohlo nám všem, té situaci tady, ale to je asi neřešitelný. PRoč bych měla pomáhat klukovi? Pokud bych mu ale měla pomoci, tak z dlouhodobého hlediska tím, že budu stát při tátovi. Z krátkodobého (dosažení jeho cíle) když budu stát na jeho straně. Jenže mě se těžko stojí na tátově straně, když vidím, že to nezvládá. Považuji to za slabost a, ruku na srdce, strategie nestrategie, víme, jaké to je, když nám chlap TOTÁLNĚ neimponuje. To je průšvih.

Táta byl utržený ze řetězu v tom slova smyslu, že to byla doslova exploze otcovské lásky, která se ovšem míjela a míjí účinkem. Mezi námi, kdyby mě otec rušil při hře a cpal mi do papuly kalíšek s vodou, taky by mě to vytáčelo.

Kde ventiloval napětí? Po jeho odjezdu. Před chvílí. Na mně. Kvůli blbosti. Zvýšil hlas, tak jsem ho usměrnila, že já mluvím v klidu (týkalo se to práce, šlo o odlišný pohled na můj projekt, resp. jeho část, nic osobního), tak jestli chce pokračovat, ať taky mluví v klidu. Prý jsem hlas zvedla jako první já. Nezvedla. Dokonce mě rozesmál. Když cítí zlost on, necítím ji já. Takhle to ve vztazích dle knih funguje. Asi ano.

I pro něj to musí být náročné: no, nechápu to. Když přijel od kluka, vrhl se na mě, dal mi pusu, pohladil a ptal se, jestli nechci jet do obchodu (miluju kytky a pořád bych něco sázela, ví, že mě to zaručeně potěší). Jela jsem ráda. Necítil smutek, že tu měl kluka a zas 14 dní nic. Mně smutno bylo. Nevím z čeho. On se fakt umí hodně dobře ovládat, nebo spíš je takový pragmatik, že řekne: a co z toho budu mít, když budu nešťastnej? Je na tom kus pravdy, ale poruč si, když je ti zle, smutno, když máš vztek!

Proč mi v bazénu bylo dobře? Protože jsem si uhájila svůj prostor. To neumím. Vždycky jsem se někomu podřizovala. Odmala. Tohle byl precedens. Měla jsem radost, že jsme si vyšli vstříc, že kluk byl rozumný. Ovšem epizoda s nožem po našem příchodu mě rozladila. Já tu ale nemůžu být furt a hájit manželův holý život, to teda ne :-(

Ano, emoce , to je můj problém. Já se vůbec divím manželovi (teď neotáčím, nejsem na jeho straně jen proto, že mě vezme autem do krámu), že ho nedeptá, že moje dítě tu zůstane, že s námi holka žije, zatímco on se musel kluka vzdát a zas ho 2 týdny neuvidí. Já bych to rozdejchávala velmi těžce. Štvalo by mě to, bylo by mi to líto a připadalo by mi to nespravedlivý. On má jiné vnímání světa. On ví, že to tak je, tak proč nad tím brečet.

S těmi třemi týdny máš možná pravdu, ale obávám se, že napětí bude kulminovat, že v součtu budu mít pro sebe toho času míň, pauza nebude tak velká, abych se z toho nezvencla. Navíc nevím, jak budu vydejchávat manželovo obskakování a rozmazlování, když vím, že je to špatně - kdyby psycholožka věděla, že klukovi meje zadek, tak omejou ji :-)) Dle ní je špatný, že z něj dělají pořád miminko, nechtějí, aby dospěl. Podle ní těhle dětí přibývá a není to dobře.

Uf, to byl tedy víkend! Nejhorší je, jak se ty sympatie a antipatie přelejvaj, jak jsme nestabilní rodina. Sranda byla, když manžel vytkl holce, že dala do mikrovlnky lžičku (kdo by tu neblbnul, když tu je randál), jí to nesedlo, tak si vzala hrnek, šla nahoru do pokoje a my všichni (já, kluk i pes jak jeden muž) jsme šli za ní. Nahoře jsme pak hráli karty (s klukem). To bylo neuvěřitelně spontánní. Kluk když může, postaví se proti otci.  Nakonec manželovi nezbylo než aby za námi přišel.

Jo, ještě něco: včera jsem se ho třikrát ptala, jaký mají dnes program. Odpověď byla nevím. Dnes přišel sám, jaký je program, tak jsem suše oznámila, že jsem se ho na to ptala včera třikrát a odpovědi jsem se nedočkala, takže dnes mám program vlastní. Nakonec jel s klukem na kolo, pak byli doma a hráli karty.

Jak říkám, zmatek v duši máme asi všichni. Krom psa, ten byl nadšenej, že je nás tu o jednoho víc :-)

Gratulujem a teším s aza teba, že to máš za sebou, že si to fajn zvládla a že máš zas ačas 14 ndí pripraviť s ana ďalšie kolo. a tie tri týždne zatiaľ nerieš, možno sa to nejako vyrieši smao, uvidíš... Keď sa problémy kopia a hrozia lavínou, je pdoľ amňa fajn klásť si krátkodobé, predbežné ciele a tie si odfajknúť: tak sme zvládli prvý víkend, no a už aj druhý, zvládli sme spoločný týždeň, atď. A keď nezvládnete, tak porozmýšľať - čo sa dialo, prečo, čo bolo inak ako zvyčajne...

Hm, tak to znám. Já musela vždy ustoupit a pochopit chudinku dítě i bejvalku, která to dělala naschvál! Otrkáš se, naučís, zařídíš.
Neřeš to, kdy jdes zase k psych?
Kluk možná hledá záchranu, nenávidí matku-otce zato, v čem žije, viní je z toho. Možná jenom hledá normální???? duši a možná to je trik.
Nezapomeń, NEJSI jeho sluha ani nic. NE ty jeho, ale on tebe musi akceptovat a poslouchat. A ty ho můžeš????? mit rada zato-z vlastní vůle a citů, jaky je (teoreticky) a ne proto,že ho miluje manžel. Ten je slepý.
Oddechni si, zapomeň a uvidíme, co se vyvrbí.

Jdu tam 28. 6. a říkám si, kde se stala chyba, co jsem přehlídla, že jsem na tom teď takhle. Rozejít se s chlapem, že má rád dítě? Jenže dítě roste, mění se, už se v tom orientuje, už to není ten sladký chlapeček. Tam jsem chápala, že ho otec obskakuje. Sedím tu, v hlavě prázdno. Jak jsem si mohla myslet, že mi ten dobrý pocit z prvního víkendu vydrží? Dalo se to čekat, že BM do nás bude šít ze všech stran! Divím se, že ještě nezažádala o zvýšení alošů. Ani vám raději nebudu psát, kolik jí manžel platí (a to je teď o 2 tisíce míń, než kolik to bylo donedávna - v posledních dvou letech měl manžel směšně nízký příjem, proto mu aloše nakonec po dlouhých tahanicích snížili) alimenty. Kdyby loni neměl lepší prachy, a kdybych já neprodala byt, tak bysme si tenhle starší domek nemohli nikdy dovolit. On, když ona od něj odešla, byl tak velkorysý, že se dobrovolně zavázal platit jí fakt vysokou částku. Byla tehdy na mateřské. Myslím, že to bude pořád něco, že vlastně ten kluk mezi námi je, i když tu prostě není.

Gymnazistka: Kušuj a nebul. .... S tím vysvětlováním máš pravdu. I dětem se musí vysvětlovat, a to i nepříjemné věci. Tvůj muž mi připomíná mého, který se mě s děsem v očích po rozvodu ptal, jestli to synovi (12 let) "nějak" řeknu, že prý on se s ním o tom nebaví...Asi za měsíc mi volal a jestli prý jsem to o tom rozvodu řekla. Protože prý byli u jeho mámy a ona řekla "rozvedeni" a můj inteligentní BM do ní pod stolem kopal, aby zmlkla, načež ona rychle pochopila a zmlkla...a snad si prý kluk ničeho nevšiml....ach jo, nevím, kdo je větší pitomec -jestli otec nebo babička. Jistojistě si kluk všiml a teď je bude mít za blby oba dva. Já taky mluvím na rovinu, tak nějak jako ty - ano, rozvádíme se, nemůžeme spolu být, ty za to nemůžeš, máme  tě oba moc rádi, vznikl jsi z velké lásky...bolelo mě to šíleně, ale jak by to bolelo to dítě, kdybych neřekla nic?....Tak vidíš, že takových nemluvných chlapů je víc. Prý to mají ještě z pravěku, kdy společně při chytání mamutů museli mlčet, aby jim kořist nepláchla. Tak mlčí dodnes. Ženy zase hlídaly tlupu, stmelovaly kolektiv, proto musely mluvit...a mluví dodnes. Ale mluvení se dá naučit, i když je člověk muž.....Mně se ti zdá, že ty pro toho "spratka" (v dobrým) začínáš být něco jako světýlko v jeho životě. Konečně někdo, kdo ho poslouchá, on se ti svěřuje....prostě jsi vůdce smečky, alfa samice...a on to poznal. Hlavně při tom "šéfování" nezapomínej na sebe. Myslím, že to zvládneš. Oni ti psychologové k něčemu jsou. Neřeknou nám, co dělat a jak. Jen tak se nenápadně zeptají " A kde jsi ty? A co cítíš ty? A jak bys to chtěla ty? A co ti brání to uskutečnit? A co se ti kdysi v dětství přihodilo? A proč myslíš, že se máš podřizovat? Co myslíš, že se stane, když neustoupíš?..." atd. Odpovědi jsou mnohdy hodně bolavé a jestli jsi neměla třeba až tak růžové dětství, tak ti přeju dost síly, ať ty odpovědi umíš v sobě najít, přiznat si je, případně pochopit ty, kteří ti způsobili bolest a nasměrovali tě tak, aby ses  podřizovala a abys jim to uměla odpustit. Je to trnitá cesta a trvá dlouho, ale mně se vyplatila. (Ve zkratce můj příběh - otčím alkoholik, mladší bratr, kterého jsem chtěla chránit, násilí, hádky...a z toho vznikalo nevelké sebevědomí, ani jsem o něm netušila, dál pak snaha vyjít každému vstříc, taky špatný vzor muže pro život - můj BM mi byl dost dobrý, protože mě nebil, pohladil mě, uměl říct "Mám tě rád"...neviděla jsem , že je nespolehlivý, sobecký....strach, že se rozvedeme, touha, aby mě někdo miloval, touha, aby mě někdo ocenil....pochopitelně - tohle všechno mi otčím dát nedokázal....v hledání tohohle jsem byla ochotná se podřídit až za hrob, a ani jsem si to neuvědomovala. Vždycky jsem manžela omluvila....zas a znovu...neznala jsem svou cenu....no, teď už je to mnohem lepší, myslím si. A jsem ráda, že jsem tenkrát šla k psycholožce.)

Jo a úkoly? No každý má ten svůj úkol. Někdo se ho zhostí se ctí, někdo jen naříká...a život mu přihraje do cesty zase něco podobného....dokud to nevyřeší. Dokud se jednou nezastaví a neřekne si - Sakra, zase něco takovýho. Co já pořád dělám blbě, že to pořád takhle mám?....a může začít řešit. Složitě, bolavě, s opuchlýma očima od pláče, s pocitem, že se mi srdce rozskočí, se řvaním na celý les, s pastelkama a kresbama osob, které mi ublížily, se vztekáním dítěte....a nakonec s pochopením, s odpuštěním, s vyrovnáním se....a najednou přichází jiný Život.....ale jak komu, to je fakt.

Držíš se dobře, tak jen se nedej. Čauky

Gymnazistko - to je vlastně hodně pozitivní zpráva, že s tebou kluk mluví "o všem". Konečně možná našel to, co mu chybělo. Táta mu dá první poslední (máma asi taky), takže on je má za takový kasičky křížený s osobní posluhou, který ovšem moc neposlouchají, co on vlastně chce, co si přeje. Možná.... možná....  opravdu jen možná, ale třeba jsi první, komu může říct co si přeje, co ny chtěl - a ty ho POSLOUCHÁŠ a opravdu VNÍMÁŠ, ne, že bys jen kývala hlavou a myslela si něco o malých dětech. Jo, je to dáreček, jde ti na nervy a zasahuje do života, ale dělá to na mě dojem, že ty jsi momentálně jediná, kdo by mohl kluka trochu "přivychovat", třeba i tím, že mu konečně někdo nastaví pravidla a meze, které se nepřekračují. On tohle zřejmě dosud nepoznal, ale potřebuje to ( i když to vlastně neví, jen cítí). Držím všechny palečky a VYDRŽ, kočko.

Ahoj Selimo, rozhodně to není ok, dochází k lehkým posunům, řekla bych, že se v tom už mnohem líp orientuju. Jsem teď hodně časově zaneprázdněná, blíží se konec školního roku, taky si sumíruju, co napíšu, protože vás zas nechci zahltit chaotickým popisem situace. Dobré to není, plácáme se v tom všichni, mé prognózy, že s tím manžel nehodlá nic dělat, se potvrdily. Snad vyšetřím dnes večer, případně zítra, trošku víc času a zkusím to stručně vylíčit.
Dík a všem pěkný večer!

Všimla jsem si, že děti si většinou dovolí jen to co jim dovolí rodiče....Takže  myslím si že děti za to nemohou spíše rodičové...

Já osobně si myslím, že když dětem během víkendu dopřeje maximální "opičí" lásku, udělá co jim na očích vidí....tím nezíská jejich lásku...tato láska tam buď je nebo není....a nepomůže nic....