|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
gymnazistka: Psycholožka zřejmě nemyslela svou radu špatně, jen tvůj muž si knihu špatně převedl do svého jazyka. Uvidíš sama, jaká je (tedy psycholožka, ne kniha). Nenech se ovlivňovat doporučením knihy. Kdyby sis ji přečetla ty, vsadím boty, že ji pochopíš jinak než tvůj muž. On bojuje, podle mě, se svým zraněním, s tím, že dítě nemohl vychovávat a přitom si to zřejmě velmi přál. Vysvětlení je nasnadě - jeho otec ho zanedbával a on nechce být jako jeho otec....bohužel svou výchovu projevuje nešťastně, ač se jistě snaží, aby chlapci nic nechybělo. On u něj praktikuje takovou tu "opičí" lásku. Jestli s tím chcete něco dělat, musí to udělat on, tvůj muž. Musí pracovat na sobě, vyrovnávat se s otcovou neláskou, s jeho nezájmem, pochopit ho, odpustit mu. A takové věci hrozně moc uvnitř bolí. Ale řekla bych, že by mu to pomohlo, aby s vlastním synem pak navázal normálnější vztahy. Co s tvou dcerou? Vím, že je hodná, ale jako menší možná taky někdy vzdorovala a vyváděla...nechal ji, aby si prosadila svou, nebo ji přiměřeně věku zvládl usměrnit?
Není tady
Máš vynikající odhad, kořeny jsou asi v manželově dětství. On si nikdy ale na nikoho nestěžoval, ani na tátu, ani na BM, ani neměl mámě za zlé, že se rodiče rozvedli. On je v tomhle ohledu výjimečný (nemyslím to ale jako kladnou vlastnost, prostě hodně jiný). Nemá v sobě zášť, ublížení, staré zranění. Nevěřím tomu, že by to bylo zasuté tak hluboko, že by to necítil! Nikdy si nepřipadal ukřivděný, ublížený, nelituje se.
Mou dceru, když to tak vlastně vezmu, nevychovává. Co je to ale výchova, že? Je jí asi do určité míry vzorem, ona vnímá, jak on se chová, ale není to tak, že by jí zakazoval, přikazoval, zvyšoval hlas. Absolutně nic takového.
Takže u nás je to takové hodně volné v tom smyslu, že nikdo nikoho nebuzeruje, nikdo nikoho neprudí, co se má a nemá.
Dcera se na úkor nikoho neprosazuje, já ji miluju, ale neobskakuju, máme velice přátelský vztah, ona ale ví, že "musí poslouchat", takže když chce jít ke kamarádce a já nejsem doma, zavolá, zeptá se, nemá absolutní volnost, to ne.
No a do tohohle demokratického prostředí vpadne jednou za 14 dní kluk, který té naší pohody, srandy (já hodně blbla, jsem docela číslo, kompenzuju tím to, že hodně přemýšlím) a volnosti zneužil. A manžel nechce pochopit, že je nutné s tím něco dělat, aby tu ta pohoda mohla být dál, ale s jinak nastavenými mantinely.
Mimochodem, kluk doma kouká na telku dýl než moje dcera, žasnu, co všechno mu matka dovolí. Na jednu stranu je na něj asi metr a na druhou stranu dovolí, co možná není úplně očekávané. Spíš to ale vypadá, že i ona rezignuje. Dokonce si myslím, že pro ni je jednodušší zapnout telku a kluka zabavit, aby měla pokoj...
Není tady
APRILL: Nikdy bych nedovolila byť jen plácnout dítě, které není moje!!!! Nebiju vlastní, tak proč bych měla mlátit cizí dítě.
Měla by ses zamyslet nad tím co vlastně chceš a co jsi schopna proto udělat. Jestliže máš někoho ráda, tak se musíš smířit s tím, že jeho dítě není takové jaké by sis představovala. Možná i chování tvé dcery se manželovi nelíbí, jen na to nepoukazuje. Asi by sis měla najít práci, přijdeš na jiné myšlenky. Nevadí ,že není práce v tém oboru. Můžeš dělat cokoliv jiného.
Gymnazistko, uz se tu zacinaji hemzit nazory, kterymi se opravdu nenech vytocit. Tyhle zastankyne NIKDY DITE NEPLACAT!!!! pak maji doma vetsinou neco jako tvuj manzel. Za chvili to s tim neplacanim dovedeme tak daleko jako v USA, kde byla odsouzena zena, ktera dala "lepaka" cizimu asi 10ti letemu diteti v samosce. A proc ho bila? Protoze on k ni prisel a vsi silou ji dal herdu do bricha v 8 mesici. Co by jste udelaly na jejim miste vy? A presto byla popotahovana u soudu ona.
Ono je hodne ruznych placnuti a biti a vubec to tu nechci rozebirat, o to tu ted nejde.
Ja uz jsem tady taky nekolikrat uvedla, ze radim gymnazistce, aby kluka ona neplacala, protoze to je otazka jejiho manzela.
A smirit se s tim, ze mi domu chodi maly terorista, to je taky rada nad zlato. Dalsi zlatem vyvazena rada je, abys sla do prace. Co to jako vyresi? Jdi delat hornici a o vikendech budes tak udrena, ze padnes a nebudes vnimat. Fajn.
Chapu, ze sem muze napsat nejaka predpojata zena, ktera je v opacne situaci, BM nema o dite zajem a neplati alimenty apod a tak to vidi ze sveho uhlu pohledu.
Ale ja to mam doma uplne stejne a tak gymnazistku chapu a rozhodne bych nebyla tak radikalni a neurvala ve svych radach, kdyz bych se michala do situace o ktere si sice neco myslim, ale osobne ji neznam.
Takze gymnazistko drz se a nemusis svoje postoje tady porad obhajovat, myslim, ze ti tu hodne lidi rozumi. Spis podnikej nejake kroky. Hodne stesti a prezij tento vikend. Ja moc dobre vim, co to je mi od stredy nervy na pochodu, protoze ma prijit "milacek" na vikend.
Není tady
Milá děvčata, je mi líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí. Mám doma dvě děti, který jsem se věnovala a dovedla a stále je dovedu usměrnit bez facek a jsem úspěšná. Pokud se koukáte na pořad chůva v akci tak jste možná pochopily, že problém je na straně rodičů. Ono to dítě vycítí, že ho nemá jeden z rodičů rád.
Na šachtě se gymnazistka nemůže ucházet o místo, protože ženy stále nefárají. Mimochodem já jsem si nestěžovala, že nemám práci a jsem na manželovi finančně závislá.
Není tady
Milá aprill, zatím to fyzické "násilí" (pro ostatní: lehké usměrňující plácnutí přes zadek, když na dítě nic jiného neplatí) nikdo nepoužívá v takovém měřítku, že bys nás, děvčata, musela litovat. Lítost nepotřebujeme
Buď ráda, že máš doma dvě děti a jsi úspěšná matka. Snad ti to vydrží a nedožiješ se zklamání, až budeš starší. Nikdy neříkej nikdy, a to platí v mezilidských vztazích dvojnásob.
Tvé závěry (problém na straně rodičů, dítě vycítí, že ho jeden z rodičů rád) jsou naprosto zjednodušující a zkreslené (mimochodem, co když dítě nemají rádi oba rodiče, hm?), takže mi nestojí za to, abych se k nim vůbec vyjadřovala
Já si na své dítě také nestěžuji, proto je tohle pro mě něco, s čím se těžko smiřuji, ale o to tady snad ani nejde. Nehodlám se s nikým přít o to, co kdo dělá lépe a kdo je lepší. Proto jsem toto fórum nezakládala.
Radko, pokusím se manžela přimět, abychom situaci řešili s psychologem. Dokonce naznačil něco v tom smyslu, že pokud bude mít kluka v létě tři týdny, že by se i s ním vypravil do Prahy. Ráda mu pomohu nějakého najít.
Vám ostatním: pokud se od psychologa dozvím něco podnětného, dám vám vědět. Vím, že nelze radit, že každá prožíváme sice "to samé", ale přeci hodně odlišné příběhy, takže to nebude konkrétní rada na konkrétní případ, ale snad tu platí nějaké obecné postupy. Zatím všem přeji pohodu, odstup od problému a víru, že snad to, co děláme, neděláme se špatným úmyslem, ale snahou pomoci. Sobě, ale (asi) především dětem. Ono je opravdu nejjednodušší to ignorovat a říkat si, že je to v pohodě, ale doplatí na to i to dítě.
Není tady
[quote:storstark:=aprill]Milá děvčata, je mi líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí.
...april, to si snad děláš srandu -? tohle přece vážně nemyslíš .
nebo že bys chtěla jen "nadlehčit" situaci ? no nevím.
.
Není tady
aprill napsal(a):
Milá děvčata, je mi líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí. Mám doma dvě děti, který jsem se věnovala a dovedla a stále je dovedu usměrnit bez facek a jsem úspěšná. Pokud se koukáte na pořad chůva v akci tak jste možná pochopily, že problém je na straně rodičů. Ono to dítě vycítí, že ho nemá jeden z rodičů rád.
Na šachtě se gymnazistka nemůže ucházet o místo, protože ženy stále nefárají. Mimochodem já jsem si nestěžovala, že nemám práci a jsem na manželovi finančně závislá.
Já mám čtyři holky-druhá a čtvrtá v pořadí neví,co je to dostat pohlavek nebo na zadek.Ty další dvě si sem tam užily mé ruky,takže asi máš štěstí na děti!!! 
Každé dítě je jiné a nevím,jestli už máš pubertu dětí za sebou,ale jestli ne-neříkej hop,dokud nepřeskočíš 
Není tady
Gymnaziska-Držím palce,ať seš silná a nedej se!!!!!
Není tady
Radka1 napsal(a):
Gymnazistko, vitej do klubu!!! Mam obdobne zkusenosti a chci ti napsat - chovani syna vubec neovlivnuje to, jestli se rozvedli z popudu otce nebo matky. Chovani syna je zapricineno chovanim jeho otce. Jestli se ti nepodari zmenit chovani otce, presne jak predpokladas v puberte to bude neunosne. Je mytusem rceni, ze az mu bude 18, problemu se zbavis. Ja jsem to taky pred svatbou nevidela tak cerne a dnes je moje manzelstvi na hrane a nevim jak dal. Taky jsem se nejdriv snazila to nejak vyresit, na manzela postupne pusobit, ale poznala jsem, ze to absolutne nema cenu. Chova se jako ten tvuj, aniz by nejakou knizku cetl. Ma vycitky ze s nim nezije, aniz by to byl on, kdo rozbil rodinu. To fakt nema cenu. Moje rada je jedina - manzel se nechce menit, nechce vychovavat hajzla? Tak at si cas se synem travi oddelene. Ja jsem k tomuto poznani dochazela leta, ty to udelej hned. Rozdelte si svuj volny cas a dohodnete se na uzivani bytu. Jed s dcerou k prarodicum ci na vylet - vypadni z bytu, dalsi vikend at vypadne otec se synem. Nestarej se, nevar, neuklizej, at se otec postara. Musis byt tvrda a neustupovat, kdyz tvuj manzel ze sveho nazoru take neustoupi. Jen at si to chovani synacka uzije sam, treba casem pochopi. Ale jakmile mu to budes rikat ty, horem, dolem, budes jen semetrika zaujata vuci jeho mazlikovi a nikdy to nepochopi. Uvedom si, ze muzes diky teto situaci ztratit i dceru, tak se vykasli na ciziho zmetka a z neho podelaneho tatinka a venuj se ji. Uzivejte si jako rodina pres tyden a jako dve oddelene pres vikend.
Radko, je videt, ze neco o zivote vis...mam naprosto stejny nazor...pekny den..
Není tady
gymnazistka: Jaký byl víkend? Jak jste to všichni zvládli?
K tomu, cos napsala - "Máš vynikající odhad, kořeny jsou asi v manželově dětství. On si nikdy ale na nikoho nestěžoval, ani na tátu, ani na BM, ani neměl mámě za zlé, že se rodiče rozvedli. On je v tomhle ohledu výjimečný (nemyslím to ale jako kladnou vlastnost, prostě hodně jiný). Nemá v sobě zášť, ublížení, staré zranění. Nevěřím tomu, že by to bylo zasuté tak hluboko, že by to necítil! Nikdy si nepřipadal ukřivděný, ublížený, nelituje se.
Mou dceru, když to tak vlastně vezmu, nevychovává. Co je to ale výchova, že? Je jí asi do určité míry vzorem, ona vnímá, jak on se chová, ale není to tak, že by jí zakazoval, přikazoval, zvyšoval hlas. Absolutně nic takového.".....řekla bych, že tvůj muž se smířil s tím, že on v životě nic neznamená, on o ničem nerozhoduje, on se jen veze, protože co on vlastně zmůže? Tak se raději podvoluje okolí...Co ho k tomu vede, to netuším....Jen si vzpomínám na moje dítě (12 let), když jsme se bavili o odstěhování od táty a o rozvodu, tak jsem se ptala taky na jeho názor. A on mi řekl :"A kdyby se mi to nelíbilo, tak s tím stejně nemůžu nic dělat."...což byla pravda, já byla rozhodnutá další život nežít s manželem. Nebránila jsem a nebráním tomu, aby se vídali oni dva (syn a BM) a tak myslím, že celou tu situaci syn zvládá celkem dobře. Nepěstuju nějaké pomluvy atp.....ale jasně jsem cítila tu bezmoc dítěte, které by tak rádo, aby rodiče zůstali spolu, ale ví, že ať bude dělat cokoli, oni se stejně rozejdou....Jestli třeba tohle nemá zabudováno ten tvůj v hlavě - ať bych dělal cokoli, stejně věci nezměním...kdo ví? Myslím, že psycholog by mu pomohl. Ale je jen na něm, jestli se pro něj rozhodne. Jestli tam půjde jen kvůli tobě (abys neštěkala třeba, nebo dala pokoj), tak o vidím bledě. Pokud uzná, že váš vztah tenhle problém zhoršuje a že on sám nechce vztah ztratit a on sám přijde na to, že pomoc potřebuje, tak je napůl vyhráno. Musí k tomu přidat ještě to, že jeho názor není ten jediný spravedlivý a taky to, že i on sám bude muset na sobě zapracovat a změnit se. Přeju hodně štěstí a možná i opatrnosti, zdá se mi totiž, že tvůj muž si táhne pěkný ranec problémů z dětství. Zasunul je ale tak hluboko, že o nich vůbec nemluví a dokonce se navenek tváří, že mu nevadí, že nemá nikomu nic za zlé, nelituje se....(ne že by se měl dospělý chlap litovat...ale jak to má doopravdy v duši?)....Z vlastní zkušenosti vím, že já nejsem schopna si vzpomenout na některé zážitky z dětství. Byly pro mě tak děsivé, že moje vědomí je potlačilo tak hluboko, že jsem si nebyla schopna ani vzpomenout, jak mi opilecký otčím nadával, jak mi říkal....prostě já to nevím, tak hluboko to leží....dá se s tím něco dělat, ale je to mučení. Jenže kdo tím prošel, tak ví, že potom je mnohem líp. Držte se, všichni. Pa.
Není tady
Evo36, víkend byl naprosto v pohodě: byli jsme bez kluka. BM ho manželovi nedala, nejspíš si ještě na poště nevyzvedla rozsudek a nebyla doma. Ani teď ho mít nebudeme, protože soud změnil sudé víkendy na liché, takže až za necelých 14 dní. Včera jsme řešili, jak to bude v létě s klukem, když manžel bude mít práci (není zaměstnanec, nemůže si vzít dovolenou) - naznačila jsem, že jsem ochotná se klukovi věnovat, ovšem pod podmínkou, že bude poslouchat a řekla jsem, že si prostě nenechám všechno líbit - na to manžel odpověděl, že já už si s tím nějak poradím, že prý na něj vždycky houknu... já na to, že klukovi to neublíží, a on připustil, že to klukovi prospěje. Takže proto mi manžel toleruje, když se klukovi postavím. Tudíž je to z manželovy strany vědomý krok, nechává mi asi vonou ruku. Mně kluk nevyhrožuje, že sem nepřijde, když jsem na něj přísná! Nemám teď ani chuť kalit si tyhle dny starostmi, co přijde, když to bude až za 14 dní!
Každému přeju pevné nervy a vytrvalost...
Není tady
gymnazistka: Uf, takže se to oddálilo, hm....Já jen pořád nechápu, že tvůj manžel si od něj nechá kdeco líbit. Tobě nebrání, abys ho vychovávala, takže bych řekla, že si uvědomuje, že syn by přísnější vedení potřeboval. Ale zároveň není schopen se toho přísnějšího vedení ujmout sám....No, pokud tě nebude shazovat přímo před klukem, nebo hůř - za tvými zády, tak by se to dalo snést. Když bude stát za tebou a když si bude dítě stěžovat, tak mu jasně řekne "Ano, takhle to teta rozhodla a je to správně. To si ty nemůžeš dovolit.", tak dobrý. Ale jestli začne "To víš, teta tak řekla, tak musíme poslechnout"...tak to bych tedy pěnila. Tak pevný nervy. Ahojky.
Není tady
Evo, já to taky nechápu, že si to a ono nechá líbit. Celé to na mě dělá dojem (tohle je téma, které doma otvírám já, ale manžel se o tom bavit nechce, a je to jediná věc, o níž nekomunikujeme tak, jak by situace vyžadovala), že mi manžel bude mlčky (?) tolerovat, když prostě budu držet kluka zkrátka. Nevšimla jsem si, že by se musel nějak ovládat, když jsem na kluka docela nepříjemná (teda mně je nepříjemný, že musím pořád dokola opakovat, ať nenadává a nedělá to či ono). Má pro kluka neuvěřitelnou slabost a přitom mlčí, když kluka napomenu. Přijde mi, že by mu to rád řekl sám, ale obavy z BM mu to nedovolí. Můj muž není žádný slaboch, ale v tomhle ohledu se tak chová. Navíc, když mu občas manžel něco nedovolil, tak kluk hned začal pištět a vydírat, že k nám nebude chodit. Když mu něco zatrhnu já (například že badminton se v obyváku opravdu hrát nebude), tak nevyhrožuje. K té psycholožce každopádně půjdu a to, že teď je doma klídek, neznamená, že ten problém se vyřešil. Akorát teď není pár dní aktuální, ale ono to přijde :-(
Jo, ještě drobnost: manžel nijak nekomentuje, když já cokoli klukovi řeknu. Nestaví se na ničí stranu. Mlčí, neopakuje to po mně, ani to nepodpoří, ale ani mě nijak neshazuje. Prostě mlčí. Na to, že je to docela upovídanej chlap, komunikativní, s obrovským smyslem pro humor, tak mi přijde, že se od toho záměrně distancuje. Manžel často vtipně komentuje, když se o něčem bavíme s dcerou, rád se zapojuje, doma je pohoda, není to nekomunikativní bulík, ale tohle je fakt výjimečná situace. No, uvidíme, jak to bude vypadat příště. Obávám se, že BM napumpuje do kluka jedy, protože soud 100% vyhověl manželovým požadavkům na rozšíření styku v její nepřítomnosti, takže ona si to vyzvedne na poště a teprve pak to zjistí. Jak ji tak znám(e), velice těžce "manželovu výhru" ponese, pro ni je to boj kdo z koho. Takže to asi u nás doma díky klukovi zhoustne :-( Stejně to zhoustlo, když jsme se s manželem vzali, to byl kluk nesnesitelnej. Je to prostě trága, když to dospělí neumějí skousnout a tahají do toho děti... milující matku si vážně představuju trochu jinak.
Není tady
No, manžel by tě měl podpořit a ne mlčky přihlížet, jak dítě napomínáš! Sakra, jak se může nestavit na ničí stranu? Jak může mlčet? To ti podráží nohy, pardon. Ať už maže k tomu psychologovi a něco se sebou dělá, kniha - nekniha, on toho psychologa potřebuje! Kniha mu evidentně nestačila. Jenže oni se chlapi bojí otevřít někde svoje problémy, svoji duši, nemají ve zvyku se svěřovat. Jenže když mu to ničí manželství? Já bych za zlepšení komunikace v manželství třeba skočila bungee jumping a to se bojím výšek jak čert kříže (fakt).
Není tady
Ahoj Gymnazistko, gratuluju k prima vikendu. Ale presne jak pises, vis, ze problem se jen odsunul a zdaleka nevyresil. Moje zkusenost ohledne komunikace je takova, ze manzel taky nikdy nerekl nic, kdyz jsem kluka napominala, nekdy se me i zastal. Dnes uz kluka nenapominam, myslim si, ze by to mel delat manzel. Napomenula bych ho pouze v pripade, ze by mi zasahoval do zivota, coz nedela, protoze s nimi netravim volny cas. Myslim si, ze v jedne veci je to u nas stejne - byt tvuj i muj manzel pripusti v case nepritomnosti kluka, ze je potreba jiste vychovy a usmernovani, jakmile se kluk objevi, povaha manzela se rapidne zmeni a veskere jeho predchozi sliby berou zasve. Muj manzel napr. dokaze po obdrzeni telefonatu s vysledky ve skole rvat nekolik hodin, ze to teda ne, ze kdyz kluk kasle na skolu, ze mu teda ukaze, ze mu nic nekoupi, ze ho bude drzet doma a ucit se s nim cele vikendy a vymysli ruzne doucovani, na ktere kluk bude muset chodit atd. Takhle nadava celych 14 dni a kdyz prijede kluk, tak ho konejsi, at si ze spatnych znamek nic nedela, ze si na nej ucitel urcite zasedl apod (velmi vychovne!!). Stejne se s nim neuci, stejne s nim jede do kina na americke blbosti, stejne mu nikdy doucovani nezaridi atd. No a kdyz pak neco reknu o tom, jak je to smesne jak vyhrozuje a pak skutek utek, at radeji je zticha a neplaca energii a me s tim neotravuje, tak jsem pochopitelne zas ja ta spatna, ktera by klukovi prala jen to nejhorsi (doucovani).
Strasne rada bych ti nalila trochu optimismu do zil a uvedla nejaky pozitivni vysledek po 10ti letech, ale je to spis horsi a horsi. Myslim tim, v me mysli. Organizacni a fakticky hmatatelne veci jsem vyresila, ale to neznamena, ze v me psychice to neni a ze se netrapim tim, ze jsem snatkem s rozvedenym udelala zasadni zivotni chybu. Byt, stejne jak u tebe, nebyt tohodle, tak muj manzel nema jedinou zavadu.
Není tady
Radko, dík. Popravdě řečeno v tom pěkně plavu. Zákeřný je to v tom, že teď je tu idylka, souznění, na který přivyknu a až přijde "víkend" a manželova metamorfoza (tu proměnu znám a pokaždé mě znechutí), tak se to u mě zas otočí o 180 stupňů a vím, že pocítím zklamání a rozčarování. To není o tom, že si od toho něco slibuji. Ne. To je tím, že já jsem pořád stejná, pokud to tak můžu napsat, to, že kluk se chová nemožně řeknu teď i po víkendu, ale nejhorší je manželova změna! Je pravda, že ten můj nevyhrožuje tím či oním, nepředstírá, že o víkendu bude vychovávat. Jen prostě vím, že z chlapa, který mi po všech stránkách imponuje, bude o víkendu někdo úplně jiný a to mi dělá potíže. Má to mnohem horší dopady než jenom fyzickou přítomnost či nepřítomnost. Můžu teoreticky vypadnout (prakticky ne, rozjíždím jednu činnost a stojí mě to fůru času), ale je to nepřirozený. Proč bych se měla trmácet čert ví kam v dešti, zimě, slunci, jen proto, že kluka nikdo nezvládl?? Nemám ráda útěky, a přijde mi, že je to pak hodně otevřený, ten problém, když vlastně oba manželé tráví čas po svém a když je kluk pryč, tak zase spolu. Vždyť je to rozděluje! Možná se tvářím, že nás to nerozděluje, a proto jsem doma, abych si to takhle nepřipouštěla...
U mého manžela je problém v tom, že on vidí v klukovi malého, rozkošného rošťáka už od čtyř, pěti let, kdy padla první ošklivá nadávka. Roky letí, klukovi bude 15, bude nadávat dál, pořád bude roztomilej klučina, akorát že to manžel bude omlouvat tím, že jeho soužití s matkou je složité atd. atd. a že to je pubertou a co já vím čím. Ne, nemá cenu hledat viníka a když už se teda hledá, tak bych ho nehledala nikde vně.
Obdivuju tě, žes to těch 10 let vydržela, já mám někdy po víkendu pocit, že je to nad mý síly a mám pocit, že budu explodovat! Zatím jsem to, nechápu sama jak, ustála.
Myslím, že se ještě někdy ozvu. Zatím přeji všem pohodu a fakt asi nejvíc ten vnitřní odstup.
Není tady
No, gymnazistko nemas co obdivovat. Ono neni hrdinstvi vydzet, to je spis zbabelost. Nejsme na tomto svete proto, aby nam ho nekdo porad otravoval a zneprijemnoval. A je tezky zachovat vnitrni odstup, kdyz se jedna taky o tvuj zivot a o tvoje manzelstvi.
Ja dnes to, ze jsem vydrzela, beru jako svoji zivotni prohru, protoze jsem jaksi, i pres veskere problemy, nerozpoznala ze to cele neni jen o problemech vuci jeho diteti, ze je to i o tom, ze on s dalsimi detmi, prave proto, ze ma jeho, naprosto nepocita. Ale protoze jsem to zacala poznavat az postupne a pomalu, jelikoz to nikdy nepriznal a porad tvrdil opak, tak ted jenom koukam, leta utekla a me jaksi ujel vlak. Nakonec si snad mysli, ze kdyz nebudu mit svoje, tak jeste budu rada za toho jeho, ne? Bud rada, ze mas svoji dceru a i kdyby to nedopadlo dobre, tak nezustanes, narozdil ode me, sama.
Drzim palce at to u vas dopadne lip a urcite poreferuj o vyvoji situace.
Není tady
Ach Radko, jako bys popisovala situaci u nás doma, jen s tím rozdílem, že jeho děti k nám nechodí. Píšeš moc hezky, a bohužel, moc dobře znám, co popisuješ, včetně tvého pohledu na manžela a tvých pocitů o prohře....
Manžel se taky rozčiloval a křičel (na mně), jak ho děti (jeho děti, ne moje) u nich v domě ( ne u nás, takže jsem u toho ani nebyla ) naštvaly a co zase provedly, střídavě rudnul a blednul vzteky, bouchal pěstí do stolu,……ale když si to měl vyříkat s nimi nebo probrat s jejich matkou, po vzteku ani památky, a byl na ně milounký…. Když jsem se ho ptala, proč křičí na MNE, když JEHO děti U NICH zlobí a proč si to rovnou nevyříká s nimi, tak na mě křičel ještě víc. A já jsem byla ta špatná……
Prošli jsme obdobím, kdy jsem sháněla literaturu o vztazích, kdy jsem sháněla psychologa, kdy jsem sháněla pak už kohokoli, kdo by mu jako třetí nezúčastněná osoba vysvětlila, jaká je naše situace a že ze mne nemluví zaujatost vůči jeho dětem, ale že to myslím s nimi a ním dobře....
Z knížek si vzal to, že děti z rozvedených rodin to mají těžké, a že tím pádem jim má život ulehčit tím, že jim splní první poslední…. Od psychologa si odnesl to, že měl špatné dětství, ale závěr nebyl ten, že by měl se sebou ON něco dělat, ale že bych Já měla pochopit, proč se takhle chová a začít být velkorysá, tolerantní, přeloženo = mlčky přetrpět vše, co se děje v souvislosti s jeho dětmi a vůbec bývalou rodinou, nechat na sebe křičet, když jeho děti u nich doma zlobí a vždy okamžitě ustoupit do pozadí, například, když jeho děti budou chtít s ním někam jet (ted’, hned!), i když měly být momentálně s matkou a my jsme třeba měli dopředu i týden či měsíc (konečně) naplánovaný a předem avizovaný společný večer…a tak se společný večer odkládal poprvé, podruhé, po x-té……a čas plynul …
Moc přeji gymnazistce, aby její manžel byl jiný.
Není tady
Jano42, vůbec se to nečte snadno. Já mám taky pocit, že popisuješ mého manžela, akorát s tím rozdílem, že on fakt nic neřeší, nevychovává, jen si s klukem užívá. Ne že by byl nezodpovědný, to absolutně ne, když byl kluk malý, tak on mu pekl, vařil (to žil ještě sám). Teď s ním jezdí na výlety, prostě na různé akce. Mně to neláká. Proč? Abychom přijeli na místo a slyšeli, že klučík si to rozmyslel? To na mě není, nejsem naivní osmnáctka, která udělá, co slyší. Manžel neumí kluka zapojit do normálních aktivit, jaké život přináší: například aby si po sobě uklidil oblečení. Kluk to ze sebe strhá, pohází po pokoji a vpluje k počítači. No a manžel to komentuje, že se kluk svlíká jako had, říká to hrdě, láskyplně: kluk zaječí, zapiští (připadá mi dost jednoduchý, i když občas vede dospělácké řeči, co slyší doma) a věnuje se dál své zábavě. Pak zaúkoluje tatíka, aby mu doběhl do 1. patra pro pastelku, táta letí, aby se pak dozvěděl, že buď přinesl blbou tužku nebo že už ji klučík nepotřebuje.
Uf, nejlepší je nevidět, neslyšet. A kdo nemá to štěstí, tak nepřemýšlet...
Není tady
Radka1: Fuj, jsi opravdu hrozná, když si dovolíš kritizovat manžela 
Ach ti chlapi, co? Co to s nima je? No, každý má nějakou chybu...ale tohle by mě hnětlo dost... Radko, neuvažuješ o výměně chlapa? Však není všem dnům konec, ne?
Jana42: A ty držíš a vydržíš to všechno? Nebo už s ním nejsi?
gymnazistka: To dítě je vlastně šílenej chudák, myslím. Tím teda ale nemyslím, že ti má votravovat život. Ale až bude dospělý, tak hnusně narazí, protože svět mu nebude tolerovat to, co otec a nebude s ním mávat jako s otcem (a asi i s matkou nakonec). A on skončí jako génius nepochopený okolím, s depresemi, na práškách.....takhle to vypadá, že si taky budeš rozmýšlet, jestli volit další život s jeho tátou, nebo bez něj...ach jo...
Holky, proč ty chlapi to, co slyší, vždycky nějak překroutí? To se fakt neumějí podívat na svůj problém s trochou pokory a přiznat, že chyba je v nich? Asi ne, ne všichni teda....
Není tady
Taky by mne zajimalo jak Jana 42 dopadla.
Eva 36, o vymene chlapa neuvazuju, protoze kde vzit a nekrast. Je mi 35, ne ze bych se citila stara, to ne!!!, ale uz cca 5 let jsem nezavadila o normalniho chlapa, ktery by alespon zdali pripominal alespon trochu normalniho partnera.
Vekove me blizci jsou bud zenati, svobodni z divnych duvodu, gayove, nebo rozvedeni se zavazky, takze bych sla z louze pod okap.
Relativne mam 4-5 let na rozvod, nalezeni noveho, seznameni, poznani, svatbu, poceti ditete, atd.
To je dost kratka doba a pri mem zivotnim stesti bych stejne zustala sama. Mam spoustu kamaradek - mladsich, krasnejsich, chytrejsich a ja nevim co jeste a vsechyn maji problem najit partnera. Je to moje chyba, mela jsem prozrit ve 30 a resit to. Jenze jsem si porad neco nalhavala.
Není tady
Radko, nevím, jak se to stalo, ale přehlídla jsem tvůj příspěvek z 30. 5.
Máme hodně společného: když jsem poznala svého manžela, tak hned na jedné z prvních schůzek (kdy se lidi baví o docela zásadních věcech) mluvil o tom, že by rád druhé dítě. Já tehdy řekla kategoricky ne, protože jsem si užila při porodu peklo a navíc mě můj první muž zklamal, takže přivyknout na myšlenku, že bych znovu riskovala a měla druhé, chtělo čas. Mezitím jsem pozorovala, jak se chová ke svému synkovi (byl dvouletý) a byla jsem unešená. Ne synkem, ale manželovým chováním. Najednou jsem zatoužila mít druhé dítě. Jenže někde nastalo nevím jaké nedorozumění, a já ho nemám. Dnes už je na 2. dítě pozdě. Ne snad po té zdravotní stránce, to by ještě se skřípěním zubů jakž takž vyšlo, i když rodit ve 40 mi fakt připadá pozdě. Ale dnes, když vidím, jak to mezi námi vypadá, tak do toho nemám chuť. Zajímavé je, že jsme se na tom, zda mít druhé dítě, nějak nedohodli. On chtěl, pak jsem chtěla já, ale on asi nevěděl (možná zjistil, že to není žádný med, když po něm kluk doma mrštil skleněný poklop, naštěstí netrefil), pak jsem nevěděla ani já, takže jsme zůstal každý u jednoho svého dítěte z 1. manželství.
Asi byla chyba, že jsme se o tom neuměli bavit otevřeně. Já čekala, kdy začne, on se k tomu neměl. Myslím, že je to tak dobře. Nerada bych kohokoli do čehokoli nutila. A bůhví, jak by to dnes vypadalo.
Rozdíl mezi námi je tedy v tom, že já dceru mám,zatímco ty děti nemáš. Je to, přesně jak píšeš. Leta nenápadně letí a pak už má člověk pocit, že je pozdě.
Radko, vydržíš v tom? Já tě nechci nějak naviklávat, ale i kdybys měla z tohohle vztahu vycouvat s tím, že dítě už mít nebudeš, nenašla bys jiný vztah, kde by tě nevydeptávalo cizí dítě, když vlastní nemáš? Já vím, je to hodně citlivá otázka, třeba se ti na ni nebude vůbec chtít takhle odpovídat, nemusíš.
Ale musí to být pro tebe dvojnásob těžké. Myslím, že někteří muži jsou zbabělci. Takoví zbabělci, že si tohle neumějí přiznat ani sami před sebou.
Máš pravdu v tom, že najít fajn chlapa je umění. Mé kamarádky to taky neuvěřitelně plácají, jsou zoufalé, chtějí děti, chtějí partnera, ale mají smůlu.
Přesto bych na tvém místě přemýšlela o tom, že všem dnům ještě není konec a zauvažovala bych o novém partnerovi. I s tím rizikem, že to třeba nevyjde. Ale koukat celý život na to, jak manžel hýčká své děti, které ti přijdou nesnesitelné, a sama vlastní nemáš, to je asi hodně těžké. Snad jsem se tě nijak nedotkla. Pokud ano, nechtěla jsem a moc moc se omlouvám. Přeju ti hodně štěstí a lásky.
Není tady
gymnazistka: jedna technická: tvoje kamarádky nemají smůlu, že se v tom plácají, že jsou zoufalé. Pravda je, že vhodných chlapů je jako šafránu, ale proto nemusím být zoufalá. Hodně žen si, bůhvíproč, nese, že spokojené budou jen, když budou mít muže, děti....co je tohle za blbosti? Jakmile si samy vyplní svůj život svými koníčky a přáteli, samy budou spokojené s tím, jaké jsou, budou v pohodě, budou dělat, co je baví,... začnou být pro muže zajímavé. A to i pro ty muže, s kterými by to mohlo vyjít. Jen nesmějí tak šíleně lpět na tom, že chtějí ty děti, muže atd. Každý lpění na čemkoli je špatný a člověka to jen vysává.
Radka1: A ty si máš s manželem pořád co říct, když jste tak odlišní (teda já to tak cítím)? Tobě se nechce raději být sama než s ním?...Já to beru, každá jsme jiná, ale já bych chtěla být raději sama než s někým, koho si nelze vážit (a tedy to bych si ho nevážila, když má takový přístup k dětem).
Není tady
Evo, mám jednu kamarádku, je jí 31 let, a ta je mateřstvím přímo posedlá. Chlapovi dělá pomyšlení hned na první schůzce a pak se diví, že už o ni ani nezavadí. Pořád jí jemně naznačuju, že si má vážit v první řadě sama sebe, když chce, aby si jí vážili i ostatní, ale jako když hučíš do dubu! Nic ji nebaví, celý víkend proleží, nikam nejde. Jak se pak může seznámit? To je fakt projev čirého zoufalství. Tvrdí, že bude šťastná, AŽ... Blbost. Nikdy bych tohle ničím nepodmiňovala. Může se stát, že bude mít chlapa, bude mít dítě, a stejně šťastná nebude! Je to docela dost pravděpodobné.
Taky mi připadá, že Radka to předčasně vzdala. Já vím, že je těžké najít si dobrého partnera, ale 35 let, co to je? Houby věk :-)
Není tady
gymnazistka: No, kamarádka si na to musí přijít sama, že jestli nechce celý život proskučet jako neporozuměná bytost, tak se musí sama změnit. Ale myslím, že já bych se bez psychologa z toho taky těžko vymotávala. Takhle mi vždycky ta moje psycholožka uměla nastavit to zrcadlo, často jen opakovala, co já jsem řekla a ptala se - proč to tak děláš? Proč to tak cítíš?... já sama jsem si takové otázky nikdy nedávala, ona mě trochu popostrčila.....To, že bude kámoška šťastná AŽ, to je vážně blbost a čirý zoufalství. Šťastný je ten, kdo si sebe váží, kdo se má rád, i když není perfektní, kdo žije tak, jak cítí, že žít chce. Když tohle někdo umí, druzí mu často vyčítají sobectví. Ale mít se rád, to není přeci sobectví. A když se mám rád/a, tak přichází i druzí, aby mě taky měli rádi....když nemám rád/a sebe samého/samotnou, jak mě mohou mít rádi druzí? Tohle si asi tvá kamarádka neuvědomuje. ...škoda.
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.