Snad by se dalo o klukově chování zjistit něco přímo ve škole, není třeba spoléhat jen na matku, ...

Nebo je možnost spolupráce se školním psychologem,  je-li ve škole. 

Sakryš, přece nějaká možnost určitě je, ...

Jsem vyřízená: manžel nemá čas v posledních pěti dnech (krom víkendu, který věnoval synkovi) absolutně na nic (dostal velkou zakázku), a před deseti minutami jsem se dozvěděla, že letí do města pro fotografie, včera nechal synka vyfotit na nějaký průkaz. Co k tomu víc dodat? A co čert nechtěl, tak mu teď zrovna volá jeho zákazník a domáhá se práce. Už měla být dávno hotová. Myslím, že to je poslední zakázka, kterou mu tenhle solventní zákazník dal. Manžel mu do telefonu tvrdí (asi ale mluví se sekretářkou, nevím to jistě), že dělá, co může, a že na tom pracuje. Mimochodem, včera ho sekretářka s klukem potkala ve městě (krom víkendů ho mívá i ve středu, ale to chodí na plavání, jak jim direktivně určila matka).
Takže je to vlastně "lež". Je mi z toho špatně. Když jsem lehce ironicky utrousila, že ty fotky snad počkají, tak na mě zvýšil hlas, a řekl, ať toho nechám. To bylo předtím, než jsem sedla k Babinetu a než měl telefonát. Je alergický ne na kluka, ale na mě. On je asi naštvaný, ale místo na kluka je naštvaný na mě, že mu bortím jeho báječný pohled na ještě báječnějšího synáčka!
Tak jsem dodala, že jeho vztah ke klukovi je už posedlostí... A máme tichou domácnost! Obávám se, že to nabírá na grádech a jde to směrem, kterého jsem se vždy bála. Že i kdyby se kluk srovnal (blbost), tak ve mně tahle hořkost zůstane. Hořkost z toho, že není přístupný mým argumentům a že si lakuje věci, týkající se hošíka, narůžovo. Já si ho prostě přestávám vážit.... Obávám se, že kdybych já něco potřebovala, tak uslyším, že na nic nemá čas (takhle to tu těch 5 dní fungovalo).
Nemám to komu říct, dceři to všechno říkat nechci, je jí teprv 13 a má svůj svět, i když před ní nic netajím, ale proč bych ji do toho měla zatahovat? Rodiče jsou staří, hodně staří, a nikdy se o mě do této míry nezajímali, takže se jim už velice dlouho s ničím nesvěřuji...

Sedím tu totálně hotová. Tyhle grády to začalo nabírat tak před měsícem. Je zaslepený. Jeho touha vidět synkovy fotky (normální formát na průkazku, žádné umělecké foto) a dát jí přednost před dokončením zakázky (splácíme hypo) mě paralyzovala. Co na to říct? Nezbývá mi než se s tím smířit. Se vším. Má cenu lézt k psychologovi, když on vůbec nemá odstup a je fakt posedlý tím svým synkem? Má jeho fotku na ploše počítače i na ploše malého přenosného počítače. Jak po něm můžu chtít, aby dal klukovi na pr... nebo se mě před ním zastal? Problém je v tom, že nemám práci, má profese je velice specifická a i když se snažím se postavit na vlastní nohy, půjde to velmi ztuha. Na účtě mám pár korun, takže za pár dní půjdu za manželem s prosíkem, jestli by mi nedal na to či ono... Děsím se toho. Takhle, když to píšu, tak si skoro říkám, že kdybych to četla jako cizí příspěvek, radila bych dotyčné: vem nohy na ramena, dokud ti ještě není tolik let a zdrhej od toho co  nejrychleji, dokud je čas! I když tu ten kluk fyzicky není, je mezi námi a vypadá to, že mezi námi bude pořád v podobě překážky a nevyřešeného sporu a problému.

Evo, nepůjde. Nepopisovala jsem tu, co všechno musel kvůli bejvalce absolvovat, aby soud rozšířil styk. Ona mu hází klacky pod nohy a on bojuje jako lev! Já mu vždy fandila, držela mu palce, bolelo mě, že ho trápí, že kluka nevidí tak často, jak by měl, přála jsem mu, aby soud rozšířil styk s otcem. Jenže díky tomu, že ona si navymýšlela hromadu lží o manželovi, aby mu soud nevyšel vstříc (jen tak, z principu, ona potřebuje mít nad situací kontrolu), tak bezradná soudkyně doporučila návštěvu psychologické poradny, aby psycholog vyhodnotil, jaký vztah má kluk k otci a k matce. Dle manžela to bylo velice formální, zesměšnil to a zlehčil, protože psycholožka nepoznala, že kluk je zmanipulovaný... to bylo asi před dvěma lety. Psycholožka jim doporučila, aby každý sám chodil na terapie, hlavně bejvalka, aby se líp vyrovnala s tím, že je povinna kluka dávat manželovi. Pochybujeme, že tam chodí, je to nepovinné (ona je přeci v pořádku) a manžel, ten to zamítl (je přeci taky v pořádku). Takže tam nejspíš budu lézt já, abych se nepodělala z toho, že oni všichni tři (včetně kluka) jsou naprosto v pořádku.

Gymnazistko, nesmíš dopustit, aby se tvůj muž dostal do situace: buď ty nebo jeho syn. prohrála bys tím u každého slušného chlapa, natož u toho svého. a vy se k tomuhle blížíte. tím, že on je nekritický a ty se snažíš to vyrovnat svou přísností. s tímhle musíš přestat. je na tobě, abys posoudila, zda by pomohlo, kdyby mu to řekl někdo jiný, někdo nezaujatý, odborník (psycholog). pokud ne, nezbývá než se snažit přes jeho bývalou, přes školu a okolí. klidně bych jeho bývalku pozvala, ona snad má zájem na výchově svého syna. navíc tady nevidím důvod, proč dělá tvému muži naschvály? proč se rozvedli?

Maggie:
Děvčata ti radí dobře. Já sice osobní zkušenost nemám, přesto si dovolím napsat svůj názor, respektive to, co bych udělala já na tvém místě. Především bych na nic nečekala a šla k psychologovi já sama, aby mi pomohl najít tu nejschůdnější cestu,ne pro manžela, ale  pro mne. Opravdu hrozí, že ty se sesypeš a otec i syn budou v pohodě. Také bych se bála, že takové chování je nebezpečný  vzor pro dceru. Jistě to vidí a přemýšlí o tom, i když nic neříká. Víš, je ve věku, kdy se formují všechny její dosavadní zkušenosti do jejich budoucích postojů v životě. Vidí, co si kluk všechno dovolí a projde mu to, dokonce je ještě  obletován, proč by i ona nemohla zkusit něco podobného? Určiě na dospělejší úrovni, ale mám na mysli princip - čím větší prevít, tím lépe. 
Bojím se , že stojíš před vážným rozhodnutím. Nespoléhej na to, že se to samo zlepší, jak kluk poroste , bude hůř. Rozhodně bych na nic nečekala. Stejně to budeš muset jednou řešit a čím dýl, tím hůř.
Také si myslím, že jeho BM otce svého syna dobře zná, bude ho víc a víc využívat, ne-li přímo zneužívat.
Položila bych si otázku: Mám tohle já zapotřebí?

gymnazistko, mě to pořád nějak nehraje? proč BM tvého muže nenávidí? pokud byl opravdu jen dárcem, nemá k tomu důvod. dobře, nelze se s ní domluvit. ale to, co děláš teď , je cesta do pekel. ztratíš svého muže, pokud nezměníš taktiku.

Pavli, chápu, znáš můj příběh chvíli, mě taky trvalo, než jsem to rozklíčovala. Taky jsem nechápala, že by něčí zášť mohla být tak silná! Je to tak.
Snad to pochopíš lépe, když ti řeknu, že asi před třemi lety si mě nenápadně "odchytila" manželova extchýně, tedy matka matky kluka, a že mi potřebuje něco říct. Já věděla, že je to ona, jsme docela malé město, a bylo mi hloupé odmítnout starší ženskou, když nevím, co mi chce. Vyhověla jsem jí a vyslechla. Začala naříkat, že manžel je na kluka "zlý" (trávili jsme čas spolu, jezdili na výlety, nebyla to pravda), a jestli to náhodou není tím, že jsem se s ním rozešla a že by se tomu ani nedivila... Sondovala, co a jak. A už jela! zasypala mě spoustou lží, naříkala, brečela, jak byl manžel na její dcerunku zlý, jak jí týrá i ted (jak, proboha?) ... Nemá cenu zacházet do detailů. Nutila mě, ať jí slíbím, že to nikomu neřeknu. Nerada komukoli cokoli slibuji. Otáčela zleva doprava, poplakávala, pak se rozzlobila, pak se litovala, pak litovala dceru... Dnes vím, že to bylo divadélko a že mne chtěla zmanipulovat. Asi jí leželo v žaludku, že máme pěkný vztah. Pochopila jsem, že ty dvě si budou do konce života namlouvat, jaký je můj muž lotr, protože musejí nějak světu vysvětlit, že chudinka zůstala sama s klukem! A že o tom budou chtít přesvědčit i okolí. Dokonce na pár týdnů zblbly i manželova bratra, ale on se pak naštěstí vzpamatoval. Smutné je, že ony asi těm lžím pro cizí uši uvěřily. Takže matka kluka je světice, dělá jí dobře soucit okolí, je, chudák, rozvedená, s tím se dá i v práci docela dobře manipulovat a získat výhody, ale jen ona sama dobře ví, jak to bylo. Nevím, jak vám, a nechci se tu nikoho dotknout, ale když ženská má za sebou v 35 jen jeden krátkodobý vztah, tak to taky o něčem svědčí, ne? Biologické hodiny už asi tikaly, tak si políčila na tohohle dobráka (mého muže). Brali se rychle a rozváděli ještě rychleji. No, ona od něj odešla a až po roce šli k soudu, on pořád myslel, že se ona vrátí. Kdepak. Nestalo se. A pak jsme se teprve poznali my dva...

Evo, už jsem se objednala do manželské poradny. Shodou okolností jdu k té samé psycholožce, kde byl manžela jeho ex, jak jsem tu o něco výš popisovala. Je možný, že se to celý provalí a že to nějak podělám. Co když zase za čas půjde manžel s ex do poradny a psycholožka, která už je má v databázi, zjistí, že se věci mají jinak (nebo přinejmenším že by to někdo  - já - mohl vidět jinak než jak to prezentuje manžel). Vůbec nevím, jestli mu to mám říct, že jsem se tam objednala. Obávám se, že se naštve, že bude mít pocit, že jdu proti němu. Dnes přišlo od soudu rozšíření styku, už tenhle víkend tu bude spát. Už teď z toho mám fakt po náladě. Manžel má radost, a já ji nehodlám a ani neumím hrát. Stávají se z nás soupeři...
Jo, rozvod není cizí slůvko, kterýho bych se bála. Nejhorší je to asi poprvé, ještě k tomu s otcem dítěte. Jen mě děsí můj nedostatek peněz, neschopnost splácet hypotéku, nevím, jak by se to muselo s bankou zaonačit... Hlavně jsem prodala byt, manžel svůj teprve prodává, ale mám docela reálný strach, že od toho ustoupí, když vidí, jak to doma stojí za ... Tohle je krize. Občas se chytnem, vzduch se pročistí a jedeme dál, žádná zášť. Ale tohle je něco jinýho, tady hádky nepomůžou, je to o postojích a já i kdybych se rozkrájela, tak už nemohu tolerovat tohle chování.
Píšeš o vzorech. Moje dcera je hodně empatická, chytrá, docela se poučila už při mém prvním rozvodu, má skvělý odhad na lidi a situaci u nás doma dokáže mistrně popsat. Je to tím, že jsem jí nikdy nelhala. To je jedna z mála věcí, na které jsem hrdá, že jsem jí dala. Nepřetvařuji se a ona ví, jak myslím, žiju, cítím. Orientuje se v tom dobře, ale neřeší to. Nemá cenu cokoli před ní zastírat, dělala bych blbce ze sebe i z ní. I proto mi dělá problém přistoupit na hru, kterou hraje manžel: jsem vzorný tatík, kluk je taky v pořádku, no, trochu divočí, ale to dělají všichni zdraví a fajn kluci v jeho věku... Tuhle hru já nemohu hrát.

Heleno, i ostatní, dík. Když člověk ztrácí odstup, je to špatný. Snažím se pochopit každého, myslím, že manželova ex má nezvládnuté problémy s dětství, to, jak se vyhýbá chlapům (víme to od kluka, stýká se s kamarádkami, ani náznak, že by hledala mužského) signalizuje, že by možná v první řadě měla sama se sebou něco dělat a ne takhle přenášet svou averzi a možná i nenávist k mužům dál přes manžela a vlastně i přes syna. Je to dominový efekt. Začínám mít docela dobrý pocit, že snad pomůžu situaci ustát a nějak to s klukem zvládneme. Nejvíc zraňující pocit je, že jsem na to sama. To se mi nikdy s manželem nestalo, vše jsme řešili spolu. Ovšem naznačit mu cokoli je špatné, naštve se, že "začínám"... Tím trpím asi nejvíc. Že nedržíme pohromadě, ano, to mi vadí nejvíc.
Kluka jsme měli minulý víkend a budeme ho tu dle nového rozsudku, co dnes přišel poštou, i tento víkend (soud změnil sudé za liché), tak ani nebudu mít čas o tom mužem mluvit. Zatím jsme se ani nestačili vzpamatovat z tohohle víkendu, co byl...

Ahoj,
Jak tak čtu tvůj příběh, co prožíváš, připomíná mi to moje rané začátky s manželem a jeho dětmi, ( moji snahu situaci řešit ) s tím rozdílem, že jeho děti k nám nikdy ani nepřišly, protože naše bydlení, moje dítě a i já sama “nedosahujeme dostatečné úrovně”, aby jeho děti s námi mohly trávit čas. Jak jsem zjistila, jeho děti ani nevědí, že se otec znovu oženil, dokonce ani nevědí, že spolu bydlíme, jsem pro ně jeho známá, nic víc, sice mi tvrdil, že jim o nás řekl, ale vyšlo najevo, že mi lhal. Takže jsem jeho děti potkala, vyloženě jen  potkala, párkrát. A i tato setkání mi hodně pověděla o tom, jaké jsou. Hlavně jsem jeho děti potkala vždy s časovým odstupem, takže jsem mohla srovnávat vývoj jejich chování vůči otci. Některé věci mi řekl on sám, protože mu připadaly zábavné a roztomilé. Na začátku otázka: tati, pojedu s tebou, ale co mi koupíš…..no a pak změna otázky v nařízení:  kup mi to a to hned, udělej to a to a hned,….a tatík udělá, sežene, koupí, kmitá ……napíšu příklad tzv.roztomilých historek. Jeho syn se houpal na lustru a spadl i s lustrem. Bylo to bráno jako pozitivní = je to kluk zvídavý, nedostal žádné pokárání a nebo poučení, že se mu mohlo něco stát atd…dále jeho syn mu řekl, že má “ držet hubu “, otec šel do sebe a přemýšlel, čím asi synka naštval a další den ho pozval na nákupy….   Jeho dcera si nosí  jídlo (i oběd ) do postele a odmítá na tom něco změnit.  Je to opět bráno pozitivně = holka si dokáže prosadit svoje a v životě se neztratí. A takových příkladů je spousta.
Ale co ti chci říct, dej pozor, abys nesklouzla do podřadné role a nakonec dům ovládne synek a ty s  dcerou budete v pozadí, abyste synka nerozlobily, aby se tatík nerozčilil, nebo  pro klid v rodině odjedete pryč, aby ti dva mohli spolu užít víkendu nerušeně a po svém..… já jsem na začátku manželství byla sebevědomá, plná síly, elánu, svět mi patřil, nebylo překážky, kterou bych nezdolala…. Postupně, pomaloučku mi problémy ubíraly na síle, až jsem začala o sobě pochybovat a nakonec málem přijala manželův názor na mě, že jsem krutá, zlá, sobecká a netolerantní.  Začala jsem se lidí stranit, přestala jsem si věřit, v práci se přestalo dařit…Chci tě upozornit na to, že je to proces velice nenápadný, pomalý a ani nevíš jak, sklouzneš dolů a jak postupně ubíráš ze svého já, tak jsi menší a menší a přestáváš se bránit, a nakonec jsi vděčná, když je doma chvilku klid a to i za tu cenu, že se vzdáš vlastního názoru a že svoje vlastní dítě “uklidíš z  dosahu”. Pozor na tvoji dceru, jaký to bude mít dopad na ni. Já jsem svému dítěti velice ublížila, že jsem situaci neřešila hned, ale to jsem nevěděla, že je něco špatně, neznala jsem úskalí, jaká byla pro mě nachystaná….měla jsem upřímnou snahu pomoci, ukázat mu, co je špatně s jeho dětmi a hlavně jeho přístupem k nim, chtěla jsem situaci řešit, zachránit jeho děti, protože jsem cítila, že jejich vývoj se ubírá špatným směrem, že je potřeba s nimi jinak jednat. Dočkala jsem se obvinění, že jsem krutá, zlá a že bych je zřejmě nejradši utopila. Podobně jako ty, jsem měla obavy z budoucnosti, co bude, až děti povyrostou. Nakonec se situace vyhrotila natolik, že další rozvod pro mě nezní jako hrozba, ale jako úleva a svoboda. Jeho děti a ani jeho chování k nim už neřeším. Přestala jsem přemýšlet o tom, co z nich vyroste. Věnuji se sobě a svému dítěti. 
Babinet mi hodně pomohl, já jsem tu psala ve chvíli, kdy jsem byla hodně zoufalá a na dně, kdy jsem pochybovala o sobě. Já mám pro tebe momentálně jedinou radu, neustupuj, nenech se synkovým chováním “vyhnat” ze svého domu. Je dobře, že ses obrátila na Babinet, jsou tady lidi, kteří mají dobré názory a jejich odpovědi ti pomůžou utříbit vlastní myšlenky a ukážou ti tvoji situaci z jiného pohledu, tak, jak se to stalo v mém případě.  Psala jsi, že máš domluvenou schůzku s psycholožkou, to je moc dobře. Vyjádřila jsi obavy, zda není chybou, že je to tatáž psycholožka, jako měl manžel a jeho BM. Já si myslím, že je to naopak dobře, jen at’ se paní psycholožka doví informace i z druhé strany a trošku jim to tam rozviř. Nic nezatajuj, neber na nic a na nikoho ohledy, já jsem pořád jeho děti litovala a omlouvala, jací jsou chudáci, až jsem dopadla, jak jsem dopadla. A ještě k tomu, že tvůj manžel je dobrák. No, na tom mém jsem zpočátku taky obdivovala, jak hezky mluvil o své BM, jak se o svoje děti zajímal, jak jim plánoval aktivity,…byla to rajská hudba v dnešní době, kdy někteří tatíci po rozvodu si na děti ani nevzpomenou, ale to jsem netušila, že se jedná o opačný ,až extrémní případ, kdy jeho děti jsou pro něj vším a že udělá vše, aby s nimi mohl být, včetně uplácení, podkopání své autority, že se sebou jak se říká lidově – “nechá orat“.
Je rozdíl být dobrák a  “dobrák “.

Je to horší než zlé. Teď jsem dceři oznámila, že kluk u nás bude tento víkend poprvé spát. A protože jsem otevřená, tak jsem taky zároveň oznámila, že nastolíme jistá pravidla hry, a pokud kluk bude na tátu agresivní a bude mu nadávat nebo mu jednu dá, tak dostane na zadek. Výsledek? Obořil se na mě, že nemá čas to se mnou řešit. Nelíbí se mu, že mu zasahuju do kompetencí. Teď má chvíli pauzu, jdu pokračovat ve vyjednávání.

Ajinko, podepisuji se plně pod to, cos adresovala Pavli. Do puntíku.
Předmanželskou smlouvu nemáme, počítala jsem s tím, že i manžel prodá svůj byt. Já svůj prodala a investovala. Teď trnu, že on od prodeje cukne. Doma je napětí. Nejhorší je, že to není kvůli prkotině, kvůli něčemu pomíjivému. Jde o jeho dítě, a to je mu nade vše. Je to nerovný boj a pro mě je předem prohraný. Ideální by bylo, kdybych měla něco, k čemu bych se upnula (nemyslím dceru, ta je pro mě nejdůležitější, aniž bych ji ale upřednostňovala nebo jí dávala okatě přednost před jinými).
Já na to manžela upozorňovala ještě před svatbou, řekla jsem mu, že jsem dobrák, ale že jsem taky přímočará (on to ví), a že by se to mohlo projevit ve výchově dětí. Že prostě já vychovávám dceru jinak, nic před ní netajím, nedělám ze sebe kingkonga, ale na druhou stranu, a možná právě proto, mám autoritu. Nehraju si na nic, nedělám ze sebe, co nejsem, nevnucuju se jí. Neumím to, zní mi to falešně, abych kluka obskakovala, podlézala mu. Stejně se to mine účinkem. Nejsmutnější na tom je, že i kdyby si tohle manžel přečetl, tak mu to oči neotevře, pomyslel by si o těchto vašich reakcích, že jsou od věci, protože VY TADY přeci nemůžete vědět, jak to VE SKUTEČNOSTI je, protože jste si to nezažily a neznáte jeho úžasného klučíka...
No nic, jdu zase přemýšlet. Docela slušná deprese. Dnes poprvé jsem začala uvažovat o rozvodu. Přitom jsem manžela upozorňovala na to, že BM bude dělat vše pro to, aby nás rozeštvala, nebude nám přát, je frustrovaná, i když se obklopuje "tetami" a tváří se, že je spokojená a že to takhle chtěla. Myslím, že i ji čekají perné chvilky, až se kluk začne v pubertě stavět na zadní a ona ho bude ztrácet. Spíš to ale vidím tak, že si ho bude omotávat okolo prstu čím dál víc, aby ho neztratila. Psycho. Tenhle film mě dost často v téhle souvislosti napadá a manžela taky. A když není šťastná ona, proč by měli být šťastní jiní? Ona tehdy chtěla dům, drahé auto, jako její spolužáci, úspěšní a talentovaní, a manžel jí to nedal. Možná, že kdyby byl zazobaný, tak by to nějak přetrpěla a zůstala, ale těžko. Asi ne. A on má být teď šťastný s novou ženou v domě? Kdo to kde viděl? Tak se používají ty nejšpinavější zbraně. Dítě? To je ta nejsilnější zbraň. Jen nevím, jestli to dělá nevědomky, protože se neumí ovládat, nebo vědomě. Pokud vědomě, tak je to teda hnus.