29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Radko, dík, že v tom neplavu sama! Když kluk přitáhl první nadávku (pamatuju si na to, jako kdyby to bylo včera), tak manžel to omlouval tím, že to má ze školky, že tomu nerozumí a že až "bude mít rozum", tak to přestane říkat. Tituloval ho ošklivě už v pěti letech. No vida, hošíkovi je sedm a půl a přitvrdil. Teď už přitom moc dobře ví, co dělá. Píšeš to skvěle, jo, taky bych chtěla umět za sebou zavřít dveře a jít, jenže nemám kam. Rodiče bydlí daleko, kamarádky mají svůj život, své rodiny, my se teď přestěhovali (vzali jsme se a koupili starší domek) - navíc mám doma psa, a nechci, aby mu kluk ublížil. Má ty tendence. Takže jsem doma a hlídám to tu. Nevím, jestli jsi to četla celé, ale už dvakrát kluk zamkl tátu v místnosti: jednou v koupelně, podruhé v pokoji. Ty se zdržíš jedovatých poznámek na manželovu a klukovu adresu? Mně to dělá docela problém. Ano, máš pravdu (jako i ostatní), že problém je skutečně v tátovi. Ale já, sakra, nebudu předělávat chlapa, kterej už dávno oslavil čtyřicátiny! Kéž bych dokázala žít něčím jiným a kluka vnímala tak, jako bzučení dotěrné mouchy! Aby toho nebylo málo, tak já měla jako dítě docela tvrdou výchovu, nesměla jsem si dovolit ani setinu, a tak se mi to snáší o to hůř... Netušila jsem, že nám to takhle rychle přeroste přes hlavu. Obávám se, že to nevydejchám a že jednou půjdem kvůli hošíkovi od sebe... To by měla jeho maminka radost! Ach jo
Není tady
Holka zlatá, píšeš to dobře- "nebudu předělávat chlapa...." -svatá pravda. Nejde to.
Být tebou, utíkám rychle do poradny, a pokud neporadí jeden, hledat jiného psychologa... někdy trvá, než najdeš takového, který opravdu dovede pomoci.
Není tady
Gemi, ale blbý je, že tam poletím já, přiběhnu domů, oči navrch hlavy, co mi tam řekli, ale odrazí se to jako gumový míček ode zdi. Dokud otec nepochopí (ale on to chápe, řekla bych, že je slaboch - bojí se ztráty "lásky" kluka i bejvalky), o co jde a že tím klukovi škodí (co jsem se už do něj nahučela, že kluk potřebuje vzor, mantinely), tak je asi veškerá snaha marná. Neumím si představit, co z kluka bude, jak se bude chovat k ženským, jak založí rodinu, když otec se mu jeví jako "onuce". Buď bude sám onucí nebo bude tyhle fígle zkoušet na ženské, ale ty ho nakopou do zadku, když uvidí, jaký je to narcis! Běda, když se bací, to je řevu! Má se velice moc rád, maminka z něj vypiplala egoistu už v útlém věku. My jsme na světě proto, abychom se okolo něj točili a byli mu k ruce. Manžel to ví, plánovali jsme, že ho budeme integrovat do rodiny, že si v rodině budeme demokraticky rovni (samozřejmě rozdíly tu jsou, viz rodiče a děti), ale zvrhlo se to v absolutistickou monarchii tak rychle, že žasnu! Nejhorší je, že jsem na toho mrňavýho Napoleona už alergická. Leze z auta, kejve se do domu, huláká, dupe a na mě jdou mrákoty.
Radko, co nejdřív tu u nás bude dle rozhodnutí soudu i spát. Od pátku do neděle. To se asi zvencnu. Teď sem chodil v sobotu a v neděli, spal doma. I proto se tím začínám zabývat, protože vidím, že asi nemá cenu to podceňovat. Jen se nejvíc, nejvíc bojím toho, že si manžela přestanu vážit. A co potom? Jeden rozvod mám už za sebou... Trvalo mi asi šest let, než jsem se k tomu rozhoupala. Teď mám navíc spolu s manželem na krku hypotéku a já sama nízký příjem :-(
Není tady
Víš, mám takovou zkušenost , že mi psycholog poradil, CO konkrétně UDĚLAT, příp. co nedělat- v té dané situaci. Protože jsem tehdy byla totálně v koncích, nezabíralo nic z mých pokusů- přijala jsem "návod" od psychologa a aplikovala ho, přesně a doslova. Sice jsem u toho byla polomrtvá strachem, co to udělá- nikdy bych si totiž předtím netroufla "bojovat" sama za sebe.......tehdy se nejednalo o dítě, šlo o dospělého, ale ta podstata je, že taky musíš teď opravdu bojovat za sebe.
Tehdy to dopadlo přesně podle "navigace" odborníka...tj. přestalo "závadné" chování, dotyčná osoba dodnes neví, odkud "vítr zafoukal" ...
Základem úspěchu byla změna mého postoje, i chování.
Upravil(a) gemi (23. 5. 2006 23:26)
Není tady
Gemi, dost nechapu co jsi popisovala. Gymnazistka je ve velkem problemu. Na dite je alergicka, na muze taky a jeho pobyt v jejich rodine se prodluzuje. Je to strasne tezke radit zene, ktera uz je jednou rozvedena. Pokud nemas moznosti jak travit vikendy oddelene, tak musis zacit bojovat se svym manzelem. Uplne me mraci, ze se bojis i psa s nim nechat samotneho, co je to proboha za dite? Z vlastni zkusenosti vim, ze manzel ve me vypestoval takovou nenavist k tomu diteti, ze mam osypky jenom o nem slysim. Pritom to dite za to primo nemuze, jen ten otec. Jak pak mam se s takovym clovekem stykat. Ja mam ted uz vyhodu v tom, ze je vetsi a na tatinka hazi bobo a vyhledava ho jen kvuli penezum a darkum. Ale i to me neskutecne toci, kdyz vidim jaky postoj ma k uceni a k praci. Bohuzel ty mas do jeho dospelosti jeste daleky kus pred sebou, takze to se nejak musi vyresit, pretrpet se to nasledujicich 10 let neda. Snaz se, treba s pomoci odbornika, vysvetlit svemu manzelovi jak si ho prestavas vazit a ze te muze ztratit. Snaz se chovat nezavysle a dat mu pocit, ze te ztrati. Nedavej najevo svoji obavy z financni zavyslosti apod. Vsak hypoteka je na oba, dum taky, musel by se delit. Dite spolu nemate, coz je mozna vyhoda, protoze pak by jsi na nem byla zavisla vice. V mem pripade take diky synackovi z prvniho manzelstvi dite nemame. Ale protoze ja zadne nemam, pripada mi to silne nefer od meho manzela. Nikdy to neprizna, ale je jasne, ze on ma "splnino" a uz "dedice" ma a tak o dalsi zavazky nestoji. Kazde sve kamaradce, ktera by se zajimala o rozvedeneho se zavazky, to silne rozmlouvam. Ze sve zkusenosti a z tech okolo vidim, ze to vetsinou neprinese nic dobreho.
Není tady
Radko, nevím, co nechápeš. Radím psychologa ( stejně jako ty, -ne? ).
Nerozebírám svou situaci do detailů - teď to není potřeba. Jen jsem se pokusila zestručnit přínos návštěvy odborníka. Ono totiž není jedno, JAK člověk "bojuje" - píšeš, že by měla bojovat s manželem...
Když je člověk uprostřed svého problému, vidí tu situaci jinak, než je vidět "zvenku". Tímto nemíním zlehčovat
postavení gymnazistky, naopak - dovedu se do její situace vcítit. Také jsem si prošla "peklem".
Upravil(a) gemi (24. 5. 2006 0:31)
Není tady
Gymnazistko, předpokládám, že dceru jsi přihlásila na tábor v době vaší dovolené proto, aby "bráchu" nemusela snášet. Nebo je to další ústupek manželovi a klukovi? Pojedeš s dcerkou taky někam na dovču, třeba sama? Do baráku by sis nakonec mohla pozvat nějakou kamarádku, maminku nebo tak abys nebyla sama. Já si fakt myslím, že by si to taťka měl zkusit s chlapečkem úplně sám, bez tvé pomoci a tvého servisu.
Není tady
Vstupuju Vám do debaty a sama tyhle zkušenosti nemám, ale myslím si, že to, že spolu budou tatínek se synkem sami, nic neřeší. Protože jak gymnazistka píše, ten zaslepený otec po dovolené stejně nic špatného o tom hajzlíkovi neřekne a bude ho omlouvat a chválit.
Není tady
A jakkoli jsem v životě proti jakýmkoli ultimátům, tak tady bych to na minimálně jedno viděla. Tatík by si měl vybrat, jestli bude žít takhle dál, nebo se sebou začne něco dělat: navštíví psychologa ...atd. nebo by se mu mohlo taky stát, že přijde o manželku. Nevím, jestli si uvědomuje tohle.
Není tady
Svas napsal(a):
Vstupuju Vám do debaty a sama tyhle zkušenosti nemám, ale myslím si, že to, že spolu budou tatínek se synkem sami, nic neřeší. Protože jak gymnazistka píše, ten zaslepený otec po dovolené stejně nic špatného o tom hajzlíkovi neřekne a bude ho omlouvat a chválit.
Pokud budou sami a roztomilý chlapeček ho opět někde zamkne a zapomene pustit, tak si tatínek turčitě uvědomí, že se někde stala chyba.
Myslím si , že když budou sami dva, tak chyby ve výchově otec uvidí ať chce nebo ne. Druhá věc je, jestli je přizná i před manželkou.
Není tady
gymnazistka: Myslím, že odborník by ti minimálně poradil, co dělat, aby ses z toho ty sama nezbláznila. Jak píše gemi, podívat se na svůj problém jinýma očima, jakoby zvenčí. Taky si myslím, že otec by měl přiznat svou slabost (tedy mám na mysli sám sobě, tobě to deklarovat nemusí, to je jasný) a měl by vyhledat odborníka. Zkus mu popsat, jak se cítíš ty. Řeči typu "nemůžeš tohle klukovi dovolit, buď přísnější,..." atd. je těžké pro druhou stranu přijímat, manžela stavíš do role žáčka, sebe do role učitelky. Ale on je dospělý. Snáz se mu bude přijímat to, jak ty se cítíš, když on něco dělá (např. "Když chlapec zlobí a dělá věci, které jsem zakázala, a ty mu nedomluvíš, cítím se mizerně, protože mě nepodpoříš. Zároveň mám pocit, že si tě přestávám vážit a bojím se, že by to mohlo dojít tak daleko, že bychom se rozešli. Přitom si tě vážím pro tohle a tohle.....") ...tak takhle nějak, neponižovat, nepoučovat, vysvětlovat, vyzdvihnout dobré stránky. Ale ten odborník bude nejlepší. Ovšem, jak říkám, málokterý chlap se k němu odhodlá, je to mluvení o sobě, o tom, co bychom nejraději zapomněli, o tom, jak nám ublížili rodiče....je to hodně o pláči, o křiku, o "vypadnutí" z role, kterou jsem si za život vybudoval, je to o mně jako o malém dítěti, o prožívání bolavých věcí znovu.....a nakonec o pochopení, odpuštění a vyrovnání se s těmi děsy. Nnezájem jeho otce mu jistě jedno nebyl a není dodnes, řekla bych.....to, že ho opustil a prakticky se s ním vídat ani nechtěl, to mu vypěstovalo nějaký chorobný vzorec chování, který se snaží aplikovat na svém synovi. Myslím, že nevědomky. Tohle všechno zapříčiňuje podvědomí, kde máme uloženy v hloubce ty svý starý křivdy.
Není tady
aprill napsal(a):
Myslím si , že když budou sami dva, tak chyby ve výchově otec uvidí ať chce nebo ne. Druhá věc je, jestli je přizná i před manželkou.
No a o to právě jde, že to nepřizná. Protože si myslím, že on to v hloubi duše ví už teď, že je něco špatně.
Není tady
Děkuju vám za odezvy, dává mi to určitý odstup a ten teď potřebuju nejvíc. Já myslím, že otec si to v skrytu duše uvědomuje, ale vzápětí to zlehčí s tím, že kluk je "rošťák". Problém je v tom, že on dokonce mluvil jednu dobu hodně o tom (teď už asi přede mnou nechce), že by chtěl kluka do vlastní péče. Tak to si neumím už vůbec představit! Manžel je prostě nekompetentní otec. Proč si nechá všechno líbit? To přeci není láska, ale slabost.
Manžel si myslí, že kluk doma strádá (fakt je, že matka je hysterická, úzkostlivá a dost zvláštní osoba ,fixovaná na kluka, z něj dělá pořád miminko, říká mu zdrobnělinkama, tulí se s ním, no docela síla, nechce asi, aby kluk dospěl, zřejmě má strach z jeho odchodu, nikoho nemá, jen to dítě. A ona je taky extrémně ambiciozní, takže kluk má asi svým způsobem doma dril a vojnu. A u nás si to vynahrazuje. Sám manžel to takhle popisuje a JE RÁD, že klučinovi dopřeje VOLNOST a RADOSTNÉ dětství. Když jsme se poznali, hodně o klukovi myslel, jeho fotku má na ploše počítače. Mělo mi to sepnout hned. Ke mně se chová taky skvěle, nedává přednost klukovi přede mnou, ale výchova se mu prostě vymkla z rukou a okolí trpí. Nemám důvod žárlit, i když by to mohlo takhle vypadat.
Tábor jsem rozhodla já, manžel ví, proč jsem to tak udělala. Je si toho velmi dobře vědom, nic nenamítal. Nechci, aby tu bylo dusno a v něm i moje dcera. Ona si velmi přála sourozence, ale sama říká, že je to s klukem těžký, snaží se k němu najít cestu, ale on o lidi nestojí. Je sám za sebe, někdy mám pocit, že sem nechodí kvůli tátovi, ale kvůli počítači, doma ho nemá. Sedí u něj pořád a běda, když něco nefunguje nebo musí obědvat v kuchyni! Manžel ho dřív krmil (!!!) u počítače lžicí, dával to k lepšímu, že je to hrůza, jak je kluk správnej, protože správnej kluk se od počítače neodlepí!
Dělá se mi špatně z toho, co píšu.
Pokud jde o ultimátum: nejsem fakt v pozici, že bych si to mohla dovolit. Přišla jsem o práci, zkouším rozjíždět malé "podnikání", takže až mi dojde rezerva, tak budu muset o všechno prosit manžela. Ten taky splácí ze svého účtu hypotéku a další poplatky. Pravda je, že já uhradila třetinu ceny domu, zbývající dvě třetiny jsou na hypotéku. Docela se toho, co mě čeká, děsím. Kdybychom šli od sebe, tak z té almužničky, kterou si vydělám, nezaplatím bance polovinu hypo, nehledě o ostatních výdajích. Nechci říct, že manžel si je toho vědom a kalkuluje s tím, ale tak to prostě je. Jen o tom nemluvíme.
Nejhorší je, že si připadám o víkendech, kdy tu kluk je, strašně opuštěná, sama, že nic nezmůžu, že jsem udělala chybu a že ji nelze napravit tím, že se rozvedeme a půjdeme od sebe. To nechci. Docela neřešitelný.
Už nemám moc čas, hodně o tom, co jste mi napsali(y), přemýšlím, žádný hlas ani reakce nepřijde nazmar, dívám se na to ze všech stran a moc vám děkuju.
Není tady
gymnazistka: Nemyslela jsem ultimátum, to ne. Spíš jen projevit obavu, jak bude váš společný život pokračovat....to s penězi si musíš rozmyslet. Ono až ti už chlapeček půjde hodně na nervy a ty zjistíš, že s tím nezmůžeš zhola nic, tak se nakonec možná rozhodneš i pro ten rozvod a dokážeš i vymyslet to finanční zajištění (různé brigády, dcera je už větší, neříkám, že by bylo příjemné nechávat ji po večerech doma, ale kdyby to jinak nešlo....a pak taky - karta se může otočit a práci zase mít budeš)....ale tak daleko ještě nejsi, doufám.
Není tady
Ono se říká něco o tom, že stromek se má ohýbat v mládí a i když to zní archaicky, je to pravda. Podle toho, cos tu napsala, není moc velká šance, že se chlapeček najednou sám od sebe začne chovat společensky, naopak to bude čím dál horší. Takže do budoucnosti žádný povzbudivý pohled. Moje obvyklé pesimistické založení říká, že je asi lepší (i za cenu nějakého zaskřípání ve vztahu) řešit výkyvy v chování sedmiletého prcka, než ho za pár let jezdit navštěvovat do pasťáku nebo do kriminálu. Jestliže si v tomhle věku dovolí tohle všechno, tak se to v žádném případě neotočí o 180 stupňů, ale jen to pojede dolů a čím dál rychleji. Pokud je "obětí" maminčiny výchovy, měl by snad proboha alespoň táta vidět, co jeho výlupek dělá a že to v žádném případě není obvyklé chování, tudíž by měl nastoupit k řešení situace on. Takhle ho kazí svým způsobem oba rodiče, kteří se za pár ročků budou divit, proč ten chlapec tohle dělá, když my jsme mu dali a dovolili všechno a on se nám takhle odvděčuje.
Není tady
trisha: tohle gymnazistka ví, jediný, kdo to neví, je zřejmě její manžel.....
gymnazistka: Co takhle mu dát přečíst naše reakce na babinetu?
Není tady
Matka i otec mají problém. Smůla je, že do toho zatahují novou ženu a dceru. Matka by potřebovala nového muže ráznějšího typu a s ním nějaké jeho vlastní děcko. Nezbyde, než si na víkendy upořádat program jinak. Ať si tatínek poradí sám. V domě bych zamkla ty místnosti, kde hoch nemá co dělat a pravidelně odjížděla. Nikdo snad nemůže po nové ženě chtít, aby se rozčilovala s dítětem nového muže a starala se o ně. I sedmiletému dítěti lze dát najevo, že jeho chování je nevhodné. Pokud se to vymkne z ruky, čekají vás hádky a rozvod. Šťastný pak bude snad jen ten hajzlík. Já bych se mu vyhýbala. jeden víkend si užila v klidu s mužem - a druhý si našla třeba brigádu, jela na návštěvu, atd. rostě bych doma nebyla. A prostřídávala to! Ten další společný po 14 dnech bych pro změnu vypakovala tatínka a hocha. A měla klid. Každopádně, nějak se to asi musí začít řešit. Jako nová žena za to nemůžeš. Tudíž jdi od toho a dej od problému ruce pryč. Ať vychovávají jeho rodiče. Ty jsi jen zúčastněná. Jak dalece se zúčastníš, je jenom na Tobě, ne?
Není tady
Gymnazistko, jsem presvedcena, ze nad celou situaci premyslis, trapis se, snazis neco vymyslet, ale mam stale pocit, ze se bojis raznejsiho rozhodnuti. Povazujes celou situaci za neresitelnou. Nic neni resitelne, vsechno lze vyresit, byt treba nespravne nebo bolestne, nebo treba ke spokojenosti vsech. Existuje nekolik cest, jak vidis z prispevku. Ale me se proste zda, ze diky sve citove a financni zavislosti se bojis jakoukoliv cestu alespon zkusit. Nejses v pozici, ze si to nemuzes dovolit, mozna ne tvrda ultimata, ale alespon s nim promluvit. To, ze ti dava penize neni duvod k tomu, ze bys nemohla jednat ze svym partnerem jako rovny s rovnym. Vymluvy typu - otec do poradny nepujde, nemame kam s dcerou jet atd, proste neberu. Jeste jsi to ani nezkusila. I kdyz mas financni tisen, tak mi nerikej, ze na vlak a pronajem chatky v kempu (vzdy mame leto) na jednu noc par korun nenasetris. Mozna jeden jediny vikend se synkem o samote tatinka "probudi".
Psani na Babinet je velka pomoc a inspirace, ale musis take zacit jednat. Mozna to k nicemu nepovede, mozna budes bojovat s vetrnymi mlyny, mozna poznas ze jsi si nevybrala spravneho chlapa, ale jak vidis, stavajici stav te privede do blazince, takze by to asi nejakou akci chtelo.
Není tady
Radko, máš pravdu. Bojím se. Bojím se, že ať udělám cokoli, bude to špatně. Můj manžel se k dceři chová hezky, ale co když se to pak odrazí v jeho vztahu k ní, pokud já ho docela neústupně upozorním na to, že by bylo dobré se situací něco dělat (návštěva psychologa, změna režimu o víkendech atd.).
Bohužel, cesta "úniku" nevede nikam. Nemám auto, abych se sebrala a někam jela. Dceři je 13,5, má své kamarádky, svůj program, a prchat s ní na dva dny do kempu a nechat tady manželovi na hrbu psa (docela problémový), to je prostě nereálné. A co na podzim a v zimě? Jako dočasné řešení je to možná dobré (ale stejně nerealizovatelné). Z dlouhodobého hlediska to řešení není. Jak si to kluk vyloží? On si je podle mého vědom, že se chová nemožně, a chová se tak rád. Vyhodnotí to, že má sílu, že má moc. Jak to bude vypadat v jeho třinácti, čtrnácti letech, až bude mít větší sílu než já a bude si své síly vědom? Myslím, že to, že já nejsem jeho matka, neznamená, že mám odsud utíkat. Vzala jsem si jeho otce za muže a nevzala jsem si ho proto, abych se vzdávala našich společných víkendů.
Manžel má teď hodně práce, takže jsem s ním o tom vůbec nemluvila. Chci ho upozornit na to, že mi vadí, když se kluk chová arogantně a protože nepomáhá vysvětlování a napomínání, jsem ochotná být ráznější a pokud bude nadávat tátovi, tak mu dám jednu na zadek. Myslím, že on na zadek nikdy v životě nedostal (manželova extchýně mu to jednou naznačila, když si jel pro kluka výjimečně k ní). Jen doufám, že to manžel neotočí proti mně. To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát, kluk by dostal signál, že je beztrestný a že jsem naopak JÁ udělala chybu a pak už se se svou autoritou můžu jít klouzat.
Copak kluk, ten s námi (snad, proboha!) nikdy žít nebude, ale nejhorší je, že dostává na frak můj vztah k manželovi. Nikdy jsem netušila, že budu muset bránit chlapa (má figuru, hluboký hlas, prostě má všechny atributy chlapa) před sedmiletým ˇvyzáblým klukem, aby mu nenadával a nemlátil ho.
Bože, když to takhle napíšu, tak to zní neuvěřitelně. Divím se, že jste mi nikdo nenapsal, proč jsem si manžela brala. Jak říkám, je to velice čestný, hodný člověk, bezva kamarád, má smysl pro humor, je hodně chytrý, sečtělý, máme společné zájmy, máme se rádi, ale tohle je klín, který je hodně silně vražený mezi nás.
Ještě perlička: když kluk flákl ve vzteku skleněným poklopem o zem, až se rozlítl na tisíc malých kousků (stalo se to asi před třemi, dvěma lety v manželově bytě, já u toho nebyla, žili jsme každý sám), tak to manžel přičítal jeho věku, že to je prý "věk vzdoru". Vždycky si najde nějaké zdůvodnění. Teď má stres, že chodí do první třídy, za dva roky bude mít pubertu, atd. atd.
Není tady
OK, asi mas pravdu. Naco by jsi zrovna ty mela utikat z domu. Je to vas spolecny dum a tim padem, pokud je to pro tebe problem, tak nemas utikat. Ale taky se ani ve svem vlastnim dome bat maleho teroristy. Nemyslim si, ze by tvuj manzel byl vzhledem k vlastnostem, ktere popisujes, nejak mstivy, a ze by se mstil na tve dceri. Kdyz by rekl neco o tom, ze tvoje dcera s vami zije, tak at nechas na pokoji jeho synka, razne mu pripomen, ze tvoje dcera jemu ani tobe sproste nenadava, nerozbiji veci atd.
Dle meho nazoru bys nemela ty byt ta, ktera mu da na zadek, zato ze nadava tvemu manzelovi. Zacne te nenavidet jeste vic a zacne vyvadet a vzdorovat jeste hur. Jednou to neni tvoje dite, tak at si ho vychovava tatinek. Musim rict, ze je doslova trapnej, ze si tohle necha od kluka libit. Myslim, ze cesta psychologa pro tveho manzela je to prave a neomlouvej ho, ze ma hodne prace. Jestli se bojis mu to rict, tak se seber, je treba zacit jednat hned. Zatim se snaz byt silna a nad veci, chovej se lhostejne. Uvar obed, kluk rekne "fuuuj, kdo to varil?", vezmi mu talir, vyhod do kose a o dalsi jidlo pro nej se nestarej. Udela binec, neuklizej ho. Bude s tebou nevhodne mluvit, neodpovidej. Nedelej naschvaly, nedelej vstricne kroky. Kdyz ti bude manzel neco vycitat, nereaguj na to. Az kdyz u toho kluk nebude otevrene mu rekni, ze takhle zit nechces a jak moc ti to vadi. Ja jsem nikdy klukovi nic nerekla, abych se nedockala "ty nejsi moje mama, ty me nemas co rikat". Rekla jsem to pote manzelovi, ze tohle by proste tolerovat nemel, ze to nejni normalni. A nemysli si, ze to vzdy pochopil. Hned byl ohen na strese, ze tomu nerozumim a ze jsem netolerantni. Ale alespon jsem neudelala radost synackovi, ze videl, ze nam to neklape.
Není tady
Já vím stoprocentně jednu věc, a to mi potvrdila i moje kamarádka, která zná i mého muže: nikdy klukovi na zadek nedá... Nejhorší jsou obědy. Kluk se rozcapuje, že nejí to či ono (fůůůůůůůůj, to nemám ráááááááád, už jsem ti to říkááááááááál, bléééééééé) - upozorňuju, že je to jídlo, o které si řekl a že manžel vaří skvěle. Otec místo aby v klidu talíř vzal a řekl: dobře, dostaneš to, až budeš mít hlad, tak ho začne přemlouvat (bojí se, že kluk přijde domů hladový a matka mu to osolí u soudu, stalo se to už párkrát, že ho osočila za naprosté voloviny), aby si vzal, ochutnal, .... a když to nezabírá, začne ho krmit, a když se kluk odkýbluje vedle k počítači, letí za ním, sousto na vidličce a vnucuje mu to. Pořád mu dává pít, strká mu hrnek do pusy. Když to dělal dřív, ani mi to nepřišlo, byl mrňavej, ale klukovi je sedm a půl?!?!?!
Když se kluk u oběda nenají, netrvá ani půl hodiny a otec nese k počítači meloun nakrájený na kostičky, nesquick, jahody a další dobroty, aby synek měl z čeho vybírat. Kluk si toho ani nevšimne, pitvoří se u počítače, hýká na nás. Snad každé dvě minuty ječí: tatííííííííííí, kde sííííííííííí, pocééééééééééééééém.... Nechá se obsluhovat. Pak zničehonic přiskočí k manželovi, dloubne ho do břicha a řekne: tlusťochu a začne se chechtat a přidá pár nadávek.
Bohužel, otec je přesvědčený (stejně jako matka, to jediné mají společné), že synek je geniální a výjimečné dítě, které potřebuje výjimečný přístup a výjimečně obětavé rodiče.
Já u toho vždycky vzpomínám na své dětství. Když jsem něco provedla (třeba jsem vylila čaj na podlahu - nechtíc!), tak se mnou otec nemluvil 14 dní a já se trápila a žila v nejistotě, co se stalo, má mě rád, proč nemluví? Bylo mi třeba pět let.
O to hůř se mi snáší tahle situace. Když tuhle neděli manžel odvezl kluka domů, tak jsem se skoro sesypala: utekla jsem k dceři do pokoje a tam jsem prořvala celý večer...
Není tady
Nečetla jsem všechno,ale co takhle nahrát Chůvu v akci a pustit mu to??Akorát se musíš rozhodnout,jestli synovi nebo manželovi Potřebovali by to oba!!!
Upravil(a) ctyr,listek (24. 5. 2006 22:52)
Není tady
Gymnazistko, myslím, že i ty by ses měla podívat na "Chůvu" a pokusit se chovat se k nevlastnímu synovi tak, jako ona k zlobivým dětem. já chápu, že je to obtížné. vypěstovala sis na něj alergii, nevidíš na něm nic dobrého, snad ho nenávidíš. ale on za to tak docela nemůže. děti se prostě chovají tak, jak jim to my dospělí dovolíme. a ty svaluješ vinu, za jeho nesprávnou výchovu na druhé - jeho matku, otce, babičku. ani tvé dítě jistě není ideální, ačkoli se ho snažíš vychovávat co nejlépe, jistě jsou okamžiky, kdy si říkáš, že se ti to nepovedlo. neznamená to ale, že ji přestaneš mít ráda, že? ale chlapce nenávidíš. a on určitě také šťastný není. uvědom si, že účinnější výchova je chválit za správné chování, ne trestat za špatné. zkus to tedy. bude z toho mít radost on, jeho otec i ty. pokud ale bude hoch cítit, že ho nemáš ráda, nemá pochvala od tebe žádnou cenu.
to, co píšu, neznamená, že by neměl své chování změnit otec. měl. ale otec, ne syn, ten za to nemůže, víš?
zkus také zjistit, zda se podobně chlapec chová i doma k matce, i babičce? nadává i jim? nejí? a co ve škole? má problémy s učitelkami? s dětmi?
Není tady
No jo, vypadá to takhle napsané dobře, jenže v té Chůvě - pokud se povede něco zlepšit, tak PŘEDTÍM museli aspon trochu SPOLUPRACOVAT oba rodiče, ( třeba dle rad chůvy). Ale tady ten -s prominutím trouba otec- spolupráci na výchově nejenže ani nezačal, ale vypadá to, jakoby ani netušil, že by se spolupracovat mělo... tak proto nevím, jestli může mít efekt byť VZOROVÉ chování nové matky, když otec - vlastní- dělá takové psí kusy...
Upravil(a) gemi (25. 5. 2006 8:53)
Není tady
Pavli, zní to hrozně, ale já ho vlastně s manželem pořádně neznám. My o něm nic nevíme, kromě toho, co prožije u nás. Klukova matka s manželem absolutně nekomunikuje, udělal jí čáru přes rozpočet, když se o kluka pořád stará. Ona si asi myslela, že můj muž je typ "dárce", když měl dítě až v devětatřiceti letech, a že se o dítě nebude po rozvodu tolik zajímat. Opak je pravdou. Ona je majetnický typ, chce dítě a jeho lásku pro sebe, ale o ní psát nechci. Předávání kluka probíhá na chodbě, oddělené od bytu dveřmi, které tam nechala naschvál udělat (manžel není násilník, je to člověk, který se neumí rozzlobit, ale to už jste tu asi pochopily, ale je to symbol, že ona si ho dál nepustí) - dveře se pootevřou, kluk vyklouzne nebo vklouzne. Jsme odkázáni na to, co nám o sobě sám poví. Začíná si tak trochu vymýšlet a zkreslovat situaci, přistihli jsme ho náhodou už několikrát. Takže manžel se matky nemůže zeptat na známky, zdraví, záliby, na to, co kluk jí a nejí, v kolik chodí spát - ona s ním absolutně nemluví, před klukem ho ostentativně přehlíží. Můžeme se pak divit, že se chová, jak se chová? On v té nenávisti vůči otci žije odmala (myslím v nenávistném prostředí).
Etapou, kdy jsme chválili, povzbuzovali (raději budu psát o sobě, manžel povzbuzuje pořád) jsme si prošli. K ničemu, jak vidíš, to nevedlo. Ono je jednoduché někoho nenávidět, ale věř, že já se nenávisti bojím jak čert kříže. Nezapomínej, že žiju doma nejenom s manželem, ale i s dcerou, a ani v nejmenším nestojím o to, aby on se k ní taky choval (naschvál) hnusně - i když, jak znám jeho povahu, neudělal by to, ale všimla jsem si, že bývá hodně podrážděný o víkendech, kdy tu kluk je, i pár dnů poté - a že si začíná vylívat tak trochu zlost na okolí. O to víc mě to vytáčí, že ji nesměruje vůči klukovi, který by to potřeboval jako sůl. Mysím tím usměrnit. Takže když manžel začne být nervozní, tak já ho s naprostým klidem "napomenu", aby si nevybíjel zlost na mně, ale tam, kde ten zdroj vznikl, a on to moc dobře ví. Občas to řeknu naplno, jak kdy.
Máme teď už od neděle krizi, nikdy to mezi námi takové nebylo. Žádné dotyky, nic. Jen komunikace. Mám pocit, že nás to začíná rozdělovat. Myslím, že klukova matka může být šťastná (akorát o tom asi neví, ale kluk možná doma referuje, že nálada nic moc), že se v tom doma plácáme. Věřím tomu, po tom všem, co s ní manžel u soudu i jinde zažil, pro to udělá vše. I za tu cenu, že zprzní klukovu povahu. Ona si to před sebou vždycky obhájí. Vím, o čem mluvím.
Není tady