Jsem Petr. Většinu rán mě probouzí pořád ty samé zvuky - cvaknutí konvice, jemné zachrastění žaluzií a sousedův pes, který si myslí, že každý východ slunce stojí za oslavu. Moje malá kuchyň voní kávou a sluncem; opeču si dva krajíce chleba, protože život si zaslouží dvě šance na máslo. Píšu veselé příběhy, protože smutku je kolem víc než dost. Tak sbírám malé radosti jako drobné mince z kapes: křivý úsměv baristky, která si pamatuje moje jméno, teplé místo na lavičce v parku, nebo toulavou kočku, která si bez váhání vybere můj klín jako nejlepší křeslo ve městě.
Jedno jaro jsem se rozhodl zasadit na balkon tvrdohlavý malý citronovník. Byla to spíš naděje než zahradničení - vůbec jsem nevěděl, co dělám, a první lístek spadl tak dramaticky, že jsem si říkal, že je po všem. Ale pak se objevil nový výhonek, malý a vytrvalý, a já s ním mluvil jako se starým kamarádem: upřímně, vesele a občas falešně zpívaně. A pak se objevil drobný citron, veliký asi jako kulička do cvrnkání, a já měl pocit vítězství, které nemělo nic společného se zahradou, ale všechno s vědomím, že malé věci rostou, když jim dáme čas a trochu směšné pozornosti.
Řídím se jednoduchým pravidlem: malé výhry se slaví nahlas. Dopitý hrnek kávy? Oslava. Soused vrátí půjčenou knihu? Průvod. Ztratím klíče, ale najdu pohlednici z před deseti let v gauči? To je malý zázrak, o kterém stojí za to napsat. Můj život není pohádka - jsou v něm složenky, deštivé čtvrtky a občas i zlomené srdce - ale na polici mám sklenici s nápisem „Světlé střípky“. Kdykoliv se stane něco obyčejně pěkného, napíšu to na papírek a hodím dovnitř. V šedivé dny pár z nich vytáhnu, přečtu nahlas a pokoj zase rozkvete. A kdyby ses někdy stavil, uvařím ti čaj, ukážu citronovník a vytáhnu papírek ze sklenice. Přečteme si ho, zasmějeme se - a přidáme k němu další světlý střípek.