Daroly,
presne tak
Ja nastesti na to, ze ten "proti mne" se boji stejne jako ja, prisla velmi rychle. Stejne tak na to, ze zpusob, jakym na mne reaguje, ublizuje mi, nadava, snazi se mne ponizit ap., s naprostou presnosti prozrazuje, co skyryva nejvic, z ceho ma nejvetsi strach, aby na nej "prasklo". Je to tak jednoduche, jen se jak spravne rikas, nebat a zacit

Ahoj Pan (a ostatní holky),

díky za cenný příspěvek. Jsme opravdu všechny jako sestry, naše problémy jsou tak podobné! Možná mají jiný odstín, ale podstata je stejná - ano, je to náš strach, který pohání naše staré a nefunkční mechanismy myšlení a konání. (A opět jsme u mého starého tématu "Láska nebo strach?")

Já nemám pocit, že mě nikdo nebude mít rád (to bývá častý problém holek, které měly špatný vztah s matkou - ona zpochybnila jejich vlastní identitu), já mám strach, že nebudu perfektní (častý problém holek, na které byl jejich táta příliš nekompromisně náročný).

Jsem perfekcionistka. Táta vždycky říkával "přines domů jedničky, nic horšího se nebere". Když jsem měla 6 dvojek (a vyznamenání), dostala jsem vejřez. Takže všechno chci dělat jen na výbornou. A totéž očekávám - stejně nekompromisně - i od ostatních a zejména partnera, ten to schytá z první ruky, protože mě jaksi "reprezentuje". Nejen vůči okolí, ale hlavně vůči mně v mých vlastních očích.

Dneska jsem se hodně pohádala s přítelem a poslala ho pryč. Má velké potíže v práci (opravdu bych jeho situaci nikomu nepřála) a já mu pořád omílala "buď pozitivní jinak se z toho nevyhrabeš - pozitivní myšlenka a víra samy o sobě zvrátí běh věcí". A zlobila jsem se na něj kdykoli pozitivní nebyl. Hrozně mě tím rozčiloval, když vzdychal a nesmál se.

Dnes jsme jeli za našima na chatu, v autě se pohádali a já ho poslala domů - došla jsem to pěšky. Řekla jsem o tom mámě a ségře a ony mi řekly (to, co mi on už také řekl) "ty si neumíš představit, jaké to je být v tak bezvýchodné situaci. Nikdy jsi neměla žádný problém, nikdy jsi nic ani vzdáleně podobného nemusela řešit. Dokážeš člověka zaručeně zadupat do země svými věčnými racionálními argumenty". Překvapilo mě to - čekala jsem, že "pochopí" spíš mě než jeho.

Pak jsem si ale uvědomila, jak hrozně necitlivě přistupuju k člověku, který má potíže. Jak jeho problém bagatelizuju, dávám mu bodré rady á la "usmívej se a všechno půjde líp"a "neštvi mě s tím pohledem Kakabus, fakt už na to nemám náladu!", jenže o skutečných problémech vůbec nic nevím. Prostě jsem chytrá jak rádio a šlapu v jeho pocitech jak slon v porcelánu.

Přišlo mi to hodně líto. Zase jsem se zachovala stejně jako u minulých partnerů, které jsem dokázala časem úplně připravit o sebevědomí. Ne že bych to tak chtěla. Chtěla jsem naopak, aby byli tak "perfektně asertivní, pozitivní a dokonalí jako já". Jenže oni byli jiní než já a i když se snažili, ztratili se v tom, protože moje normy na ně nepasovaly.

Příteli jsem se omluvila. Přijal to, protože mě má opravdu rád. Já jeho taky. Jen si budu muset příště rozmyslet co kdy (a jakým tónem - dodala moje máma) říkám. A já prostě nevím, zda to příště dokážu ovládnout. Často je to totiž silnější než já. I když nic neříkám, hromadí se to ve mně a pak stačí jiskra a ve mě to bouchne. A to jsem pak asi fakt příšerná. Ach jo...

avalonka napsal(a):

Jen si budu muset příště rozmyslet co kdy (a jakým tónem - dodala moje máma) říkám. - tak toto poznám dôverne, trošku v iných súvislostiach, ale to isté, ja si tiež niekedy pripadám, akoby som hovorila na človeka inou rečou, veľmi mi to vadí, mne samej, veď to ubližuje obom, neviem či  to  je mojou nedostatočnou intuícou / a ja som " presvedčená", že jej mám dosť / , alebo mnou, že sa snažím podľa seba mu hneď vtlačiť moje  riešenie, čím mu vlastne hovorím, že žiadny problém nemá / viď. dávam ti riešenie, tak problém už nie je/, a ak tak len kôli tebe, pretože vieš čo máš robiť, len si neschopný  v praxi-a  je hneď jasné, že naozaj nechápem, že to ho vytáča,  a on  čaká "len obyčajné" pochopenie pre jeho  konania a dôvody, možno má pocit, že nemôžem chápať, pretože ... , a pritom v konečnom dôsledku  potrebuje podporu-dobiť si silu,- energiu, aby zvládol zlé pocity z problému, aby sa vôbec pohol ďalej 

katafyge napsal(a):

avalonka napsal(a):

Jen si budu muset příště rozmyslet co kdy (a jakým tónem - dodala moje máma) říkám. - tak toto poznám dôverne, trošku v iných súvislostiach, ale to isté, ja si tiež niekedy pripadám, akoby som hovorila na človeka inou rečou, veľmi mi to vadí, mne samej, veď to ubližuje obom, neviem či  to  je mojou nedostatočnou intuícou / a ja som " presvedčená", že jej mám dosť / , alebo mnou, že sa snažím podľa seba mu hneď vtlačiť moje  riešenie, čím mu vlastne hovorím, že žiadny problém nemá / viď. dávam ti riešenie, tak problém už nie je/, a ak tak len kôli tebe, pretože vieš čo máš robiť, len si neschopný  v praxi-a  je hneď jasné, že naozaj nechápem, že to ho vytáča,  a on  čaká "len obyčajné" pochopenie pre jeho  konania a dôvody, možno má pocit, že nemôžem chápať, pretože ... , a pritom v konečnom dôsledku  potrebuje podporu-dobiť si silu,- energiu, aby zvládol zlé pocity z problému, aby sa vôbec pohol ďalej 

Amen - je to přesně tak. Díky za pochopení.

Hm, a ozaj, snazim sa namiesto kritizovania jeho "nedokonalej" pomoci v niektorych veciach vazit si to, ze sa vobec pomoct snazil . :-)))) Rozhodne menej stresujuci a pozitivnejsi pristup, nie? :-D

faf napsal(a):

Vies Av, to tak niekedy byva, ze nezbadame, ako vlastne niekomu ublizujeme s tym najlepsim umyslom. Ale ono je podla mna dolezite presne to, co si urobila a to vediet sa ospravedlnit za svoje chyby.
Po precitani tvojho prispevku som si uvedomila, ze mne osobne padne dost zatazko ospravedlnovat svoje pochybenia. :-)
A co sa tyka mna, mas samozrejme pravdu, ako inak, ze? Som uz taka strasne unavena z toho neustaleho stresu, asi je to naozaj lekcia, ktoru musim prejst, inak by som sa s priatelom uz davno rozisla, nedokazem totiz celkom dobre pochopit, co ma drzi, aby som to neurobila. Asi hlboky podvedomy pocit, ze by to bola chyba, lebo potom by som sa pripravila o moznost zmenit sa.

Vcera moja unava vyvrcholila zvlast oslobodzujucim pocitom, jednoducho som dokazala prvykrat asi nic neriesit. Nepremyslat, preco neurobi to, alebo to, ked ja to tak velmi chcem, preco naopak niektore veci robi ( ide o same drobnosti, gesta, pohlady, dotyky a spravanie sa v spolocnosti...) Prestavam to brat tak zasadne a vazne a snazim sa sustredit na seba, aby som prekonala pocit, ze vzdy musi byt vedla mna niekto, kto za mna nieco vyriesi, alebo s niecim pomoze a podrzi ma, no a pocit, ze ludia okolo mna su povinny tak urobit.
Aleluja, ibaze buduci vikend bude fakt hrozny, ten vylet s celou partiou do Brna, neviem, ako to zvladnem, ale mam pocit, ze sa vo mne pomaly tvori miestecko, odkial vychadza ta istota, ktoru som doteraz cerpala vzdy z niekoho ineho. Asi sa tento blabol, co som napisala tazko chape, su to take moje popletene pocity. :-)

Faf, tohle není žádný blábol! Celý tvůj příspěvek je nádherný. Je mi z tebe dobře

avalonka napsal(a):

moje odpovědi na tvé otázky zní:
1. Ztratím pocit bezpečí, věci se mi vymknou z ruky, nebudu výjimečná.
2. To je pro mne dost nepříjemný pocit.
3. Ano - ubližuju partnerovi jako kdysi táta ubližoval mně.

Díky za skvělé otázky.

Av,
pocit bezpeci? Spis pseudobezpeci! Nebudes vyjimecna? Hmmm..osvobozujici, nikoliv neprijemny pocit! Vis proc? Zjistis, ze i bez te "vyjimecnosti", ktera je ve skutecnosti jen vysokou zdi mezi tebou a lidmi, jsou kolem tebe lide, kteri te miluji i "nevyjimecnou" Pak se zbavis syndromu: "nebudu jako tata, presto jsem jako tata"!
Osobne vyzkouseno
Pokud se to vejde do zpravy, poslu ti jeden text.

Čtu vás. Nějak mi to pomáhá. Jako by se vnitřně uvolňuju. Jako by z mého ledovce ukápla první malinkatá kapka. Něco se začalo hýbat. Ano, Pan - má "výjimečnost" (která je spíš zarputilostí a maximalismem než čím jiným) je zdí mezi mnou a ostatními. Někteří se o ni sice mohou opřít, ale někteří jsou ode mne odděleni. Daroly - gratuluju ti k tvému postoji, já jen pozvolna - až teď - začínám mít pocit, že možná můžu.

Dobrou, holky a děkuju.

Pandorraa napsal(a):

Daroly,
BINGO! Jo jo Je to tak a nejinak, vsechno nam to sedi v hlave
Av,
mas to tam! Nejen v te hlave, ale i ten text

Jojo, mám to - moc děkuju! Jdu si to přečíst do pelíšku

Dobrovolně překonat práh smrtelného strachu a vstoupit do něho... Je to jako v pohádkách - jdi a neohlížej se, ať se bude dít cokoliv, jdi dál... A ono se toho bude dít hodně... Strach, slzy, pochybnosti, nechuť se dále "dobrovolně trápit" a zdánlivá neschopnost opouštět staré jistoty, jako např. výjmečnost, opouštět něco, co nás rádoby drží při životě.... A jednoho dne princ v dáli zahlédne cíl své pouti, i když si už 100x, naprosto vyčerpaný, myslel, že se k němu nikdy na dohled nepřiblíží... Krásnou noc všem

Daroly to taky napsala pravdivě. Je to jen na nás. Daroly na to už přišla, myslím, že i Pan, snad i já, teď i faf a další....jde to, když se chce.

Avalonka: Ale někomu to prostě trvá dýl, Avalonko. Já myslím, že mně už je celkem fajn, po většinu dní v roce, a přesto víš, že sem tam mám taky trápení s přítelem, s mou závislostí. Taky s tím musím vědomě bojovat, když mě to přepadne. I já trápila moje partnery, podobně jako můj otčím mě. A že mi to dalo, než jsem přišla na to, proč mám pořád tu chuť je shazovat, ponižovat, než jsem pochopila, že se vlastně mstím otčímovi a zároveň chci po těch partnerech ujištění, že jsem skvělá, že mě milují...prostě to, co otčím nezvládl...chudáci chlapi......no z toho už jsem pár let venku, ale občas to drápek vystrčí....Ale nemysli si, ono i v na první pohled skvělých rodinách se někdy dětem hlava něčím zamotá a v dospělosti je to pak pěknej guláš, i když oni sami hodnotí dětství jako hezké, prima...tak si pak vzpomenou na něco, na nějakou blbinu, která, jak zjistí, je v dospělosti šíleně ovlivňuje a působí negativně....je to fakt, jak v té pohádce, neohlížej se a jdi dál

Ahoj holky,
strašně mě tahle debata zaujala. Za dva roky mi bude padesát a mít se ráda neumím, jako ostatně málo kdo z nás. Původ všech problémů vidím opravdu v původní rodině. Vyrůstala jsem pod taktovkou nesmírně direktivního otce, co řekl, tak to prostě bylo a přes to nejede vlak. Naši se nikdy nehádali, vždycky si to schovali na večer, my děti jsme ale dobře cítily, že něco není v pořádku a máma hádky pak řešila tím, že nemluvila. Třeba tři týdny a s nikým, my děti jsme ovšem nevěděly proč. Výsledkem toho je, že jsme zvyklí poslouchat, pořád čekat, že za nás někdo něco rozhodne a řekne nám, co máme dělat. Uvědomila jsem si to loni v zimě. Napadlo po kolena sněhu a prošláplá na ulicích byla jedna stopa. A já jsem všem lidem uhýbala, starým i mladým  a skákala do toho hlubokého sněhu.
Snažím se s tím něco dělat, ale jde to špatně. Alespoň, jak píše Pandorra, už svým dětem nedělám to, co táta nám, naučila jsem se tu reakci zabrzdit a taky je objímám, což se u nás taky nedělo.