Niky123 napsal(a):

Ono já mám s některými aspekty jejich výchovy problém - třeba s tím, že se dětí ptají na jejich "rozhodnutí" - třeba dvouleťáka na to, jestli chce ostříhat - řekl ne, tak vypadá jako vodníček - většinou s neupravenými vlásky, padajícími do očí....
Taky se jich odmala ptají, co si chtějí vzít na sebe...což bývá někdy problém, když se nechtějí obléct podle studeného počasí venku...

Vychovávají jinak, než naše generace, nepoužívají fyzické tresty vůbec, jen se domlouvá a vysvětluje (což občas je absolutně neúčinné) a kdykoli dítě brečí, tak je konejší (při sebemenším klopýtnutí třeba), a děti denně uspávají v objetí. Budou je vzdělávat doma.
V mnohém určitě mají lepší postoj (např. více trpělivosti s dětmi), ale někdy vnitřně trpím.... Děti ale určitě mají hromadu lásky a pozornosti a pozitivních podnětů, jsou šikovnější a znalejší než běžné děti jejich věku. Tak snad to dělají dobře...

Každý normální rodič vychovává dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tvoje dcera není výjimkou Jsem si jistá, že jsou v tomto všichni u nich doma spokojeni a to je to nejdůležitější.

Upravil(a) Palomita (3. 4. 2023 14:09)

Judyna napsal(a):

hranice a pevný řád děti uklidńují a dávají pocit jistoty. .

Pod to se můžu podepsat. Jen si někteří rodiče pletou řád a hranice s absolutní poslušností. Vždycky mě fascinují matky, které neustále své děti úkolují nebo po nich něco chtějí. Zatím jsem vypozorovala jediné - děti pak své matky totálně ignorují. A co absolutně nechápu, to je plané vyhrožování. Proč to rodiče dělají?
Své děti se snažím pokud možno neúkolovat. Když, tak je slušně požádám o laskavost. Mají své povinnosti a ty si plní bez toho, aniž bych je neustále kontrolovala, nebo vyžadovala plnění úkolů. Když mají na starosti úklid kuchyně a je tam nepořádek, řeknu jen, že za 20 min jdu vařit a ony se seberou a jdou to okamžitě uklidit. Kdyby ta kuchyň nebyla uklizená a ony si nesplnily svou povinnost, přidám ještě další tři povinnosti, aby to příště stihly a nezapomněly. Ví to, je to náš běžný postup a v tomto se na mě můžou spolehnout. Nebazíruju na tom, jestli si do školy vezmou to či ono, nebo jestli se ostříhají nebo ne, ani kdy provedou úklid kuchyně. Nejsou to pro mě podstatné věci a pro ně je třeba důležité, aby si o tom mohly rozhodovat. Taky jsem se jim snažila určovat, co kdo bude uklízet, normálně mi řekly, že si to chtějí rozhodit mezi sebou samy (bylo jim kolem sedmi), aby jim to vyhovovalo víc. No a co, proč by nemohly?
Například náš mládežník je děsný lenoch a solitér. Nehne prstem navíc ani kdyby já nevím co. Jednu dobu si sám pral, vařil, uklízel, žehlil (asi tři dny ). Nebyl to trest, byla to příprava na jeho samostatný život, který se snažil zavést dřív, než na to má ze zákona právo. Dodnes mi za tu zkušenost děkuje Bylo úžasné sledovat, jak začínal se slzičkama v očích, zhroucen pod náporem té práce. Když si vyžehlil koš svého prádla, byl na sebe tak hrdý! A ještě mi neopomněl připomenout, že to mohl udělat jen díky tomu, že měl průšvih a že to bylo moc dobře Pro mě to byla hrozná řehole, protože jsem mu musela všechno vysvětlit, být poblíž a podporovat ho. Chtěla jsem, aby v tom uspěl. Povedlo se Pravda, mohla jsem mu vynadat. Bylo by to pro mě jednodušší a hlavně rychlejší. Jenže za pár dní by se situace opakovala znovu a to pro mě není žádoucí. Nepotřebuju, aby mě děti poslouchaly, jen chci, aby uměly uvažovat v souvislostech a aby se nám společně žilo dobře. Zatím to vychází a snad ještě chvíli bude
Omlouvám se za příspěvek mimo téma, ale hranice a jistoty jsou pro mě opravdu důležité. Čím pevněji (čitelněji) jsou nastavené hranice, tím benevolentnější může rodič být a tím svobodněji se pak dítě cítí.