Na základce (ZDŠ) jsme prováděli všechno možné, ale většina třídy byla od šestky ve skautu a k tomu vesnická škola, tak ty naše legrácky většinou probíhaly v rámci slušnosti a počestnosti.
Nejvelkolepějším zážitkem byl ovšem pohřeb parníčků, ale mám dojem, že jsem to na babi před lety už líčila.
Začalo to lyžařskými závody v Krkonoších, kde jsme ve volných chvílích začali skládat parníčky z papíru. Po návratu z hor jsme pokračovali ve třídě a stala se z toho úplná mánie. Každý měl svoje loďstvo (já Abraháma, kamarád Clobstocka...) a vznikaly parníky nejrůznějších velikostí; nejmenší byl pečlivě vyroben pod lupou, největší z archu balicího papíru. Ve třídě byly vystavené úplně všude: mezi dvojitými okny, na skříních, poličkách... Dělali jsme je i při hodinách. Učitelé se tomu nejdřív smáli, ale později se už začínali zlobit, až přišel přísný zákaz výroby. A tak vznikl nápad uspořádat pohřeb parníků. Vyrobila jsem rakev z krabice od bot, spolužák přinesl magneťák s pohřební hudbou, napsali jsme parte a najali jsme si plačky z vedlejší 9. A. Obě devítky se nacházely ve 2. patře.
V den pohřbu jsme se patřičně vymódění seřadili před naší třídou do smutečního průvodu, i plačky už byly na svém místě. Zjistili jsme, že jedna vyjevená učitelka strhla se stěny na chodbě umně vyvedené parte..., což nás pěkně naštvalo, ale stejně už ho všichni zvědavci měli přečtené.
Důstojně jsme sestupovali, s rakví na velkém příložníku, ve dvojicích po schodišti dolů; naše cesta vedla ke kotelně ve sklepě. V mezipatře ale náhle přestala hrát hudba, což bylo moc dobře, protože po chodbě v 1. patře kráčela rázným krokem (klapání podpatků se silně rozléhalo) hodně přísná ředitelka, naštěstí zády k nám a směrem k ředitelně. Když byl čistý vzduch, spolužák opět spustil, ale co nejtišeji, smuteční pochod. Kolem ředitelny jsme se doslova proplížili, raději zase bez zvuků hudby. Venku byl sníh, ale statečně jsme se ubírali v bačkorách či pantoflích do kotelny. Kupodivu jsme se tam lehce dostali a ani nenarazili na školníka. Rakev jsme důstojně sesunuli do plápolajícího ohně pod námi. A pak hodně rychle do třídy.

Zajímavý zážitek byl, když byli ve škole na přednášce policajti. Zajímaly nás především pistole a samopal, neprůstřelná vesta a když nám brali otisky prstů, jejich naučná přednáška už tolik ne. Překvapilo mě jak je neprůstřelná vesta těžká.

vrabčák napsal(a):

Na základce (ZDŠ) jsme prováděli všechno možné, ale většina třídy byla od šestky ve skautu a k tomu vesnická škola, tak ty naše legrácky většinou probíhaly v rámci slušnosti a počestnosti.

To jsem si právě říkala, že si nevzpomínám na nic moc, co bych mohla a chtěla veřejně sdílet Ale to nevadí, zážitky byly z té domovské základky vesměs pozitivní a to je důležité

Lennno, chodila jsem do tajného skautu - pod hlavičkou Pionýra. To bylo to nejkrásnější období. Později byl oficiálně povolený Junák, ale ne na dlouho...
Historii si můžeš přečíst na internetu.

Upravil(a) vrabčák (9. 12. 2022 18:42)

vrabčák napsal(a):

Lennno, chodila jsem do tajného skautu - pod hlavičkou Pionýra. To bylo to nejkrásnější období. Později byl oficiálně povolený Junák, ale ne na dlouho...
Historii si můžeš přečíst na internetu.

Tak to je fajn, že to bylo Ono asi tak nezáleželo asi na názvu, ale na tom, že se tam užilo plno zábavy a dobrodružství Také na to ráda vzpomínám. Já chodila do Jisker, později asi chvíli do Pionýra, to už nepamatuji přesně. A po revoluci do Skauta. Ale v podstatě šlo téměř o to samé. Alespoň já to tak jako dítě vnímala. Chodila jsem ráda a bylo plno zážitků.

vera napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Lennno, chodila jsem do tajného skautu - pod hlavičkou Pionýra. To bylo to nejkrásnější období. Později byl oficiálně povolený Junák, ale ne na dlouho...
Historii si můžeš přečíst na internetu.

Tak my jsme měli opravdového Pionýra.....pionýrský šátek na krku, jednou jsme skákali na kry a promočili si boty, vycpali jsme si je pionýrskými šátky, než jsme došli domů...............řešilo se to ve školy, důtky, 2 z chování, rodiče do školy......jak jsme mohli tak znevážit

já měla ráda čtvrtky.........to se prodávalo maso a stála se fronta, šla jsem z družiny ve 14 h a stoupla si do fronty, matka přišla v 16
a koupila maso-muselo se koupilt vepřové i hovězí
bylo nás tam dost děcek ...........poslouchaly jsme, co si lidi povídají........dohlížel jeden pán z naší ulice, navlíkl si pásku s LM a říkal prodavačce, že je to početná rodina, ať přidá............nebo, že v domácnosti jsou jen 2, že moc nepotřebují.......
hádali se a občas se i porvali..............teď jsme na to při srazu ZŠ vzpomínali

Tak u nás bylo maso každý den. Ale pamatuji se na občasné fronty na nuceném výseku (měli tam prý i koninu). mamka tam teda nikdy nenakupovala, ale  prodejna byla před školou.

Vzpomínky na základní školu, její kolektiv a celkově ty roky jsou asi ty nejhezčí, později na střední škole ani na VOŠ už to takové nebylo.

Ač to bylo paradoxní, asi mnozí pamatujete, branná výchova, to nás bavilo. Zkoušení masek, měření nosu, plížení se tak, aby nás nebylo vidět, skákání v pytli .... atd.

Celkově učitel byl autorita, ale v dobrém. Neexistovalo to, co se děje dnes, abychom si doma stěžovali, že nám někdo ve škole něco řekl, ještě bychom dostali z druhé strany, jak se říká. Učitelé byli sice přísní, ale spravedliví, alespoň tolik má zkušenost.

Pamatuji si dodnes, i když je to velmi smutná vzpomínka, jak nám ve třetí tříde zemřela naše třídní učitelka (tragicky zahynula při dopravní nehodě, auto řídil její syn). Celá třída jsme šli pochopitelně na pohřeb, před rakví, neptejte se mě proč před, netuším. Pohřeb se konal v kostele, doba komunistická, všechny učitelky - kolegyně zůstaly během obřadu před kostelem, dovnitř prostě nesměly.

O pár let později, tuším cca 8. třída, přišla sametová revoluce. V těchto hektických dnech do třídy vplula paní učitelka (tehdy ještě tedy soudružka učitelka), která nám sdělila, že toto už neplatí, že od nynějška je to paní učitelka. Také ruština se přestala vyučovat a místo toho přišla angličtina.

Základku jsme skončili pořádným mejdanem a iluzí, jak máme celý krásný život před sebou a jak nám celý svět leží u nohou. Kdybychom jen tušili tenkrát, co vše nás čeká

moje dětství................nejkrásnější období mého života................s úžasnými rodiči
přišla jsem domů, práskla s aktovkou a už mě nebylo................příchod domů v 7 večer

AndreaP. napsal(a):

Vzpomínky na základní školu, její kolektiv a celkově ty roky jsou asi ty nejhezčí, později na střední škole ani na VOŠ už to takové nebylo.

Ač to bylo paradoxní, asi mnozí pamatujete, branná výchova, to nás bavilo. Zkoušení masek, měření nosu, plížení se tak, aby nás nebylo vidět, skákání v pytli .... atd.

Celkově učitel byl autorita, ale v dobrém. Neexistovalo to, co se děje dnes, abychom si doma stěžovali, že nám někdo ve škole něco řekl, ještě bychom dostali z druhé strany, jak se říká. Učitelé byli sice přísní, ale spravedliví, alespoň tolik má zkušenost.

Pamatuji si dodnes, i když je to velmi smutná vzpomínka, jak nám ve třetí tříde zemřela naše třídní učitelka (tragicky zahynula při dopravní nehodě, auto řídil její syn). Celá třída jsme šli pochopitelně na pohřeb, před rakví, neptejte se mě proč před, netuším. Pohřeb se konal v kostele, doba komunistická, všechny učitelky - kolegyně zůstaly během obřadu před kostelem, dovnitř prostě nesměly.

O pár let později, tuším cca 8. třída, přišla sametová revoluce. V těchto hektických dnech do třídy vplula paní učitelka (tehdy ještě tedy soudružka učitelka), která nám sdělila, že toto už neplatí, že od nynějška je to paní učitelka. Také ruština se přestala vyučovat a místo toho přišla angličtina.

Základku jsme skončili pořádným mejdanem a iluzí, jak máme celý krásný život před sebou a jak nám celý svět leží u nohou. Kdybychom jen tušili tenkrát, co vše nás čeká

Andrejko, mám velmi podobné vzpomínky! Já teda tisíckrát víc milovala dobu středny, to byly nejkrásnější roky. Sladkých -nácht. Ale základku mám také ráda a také hezké vzpomínky.
- přesně, učitel byl autorita a to jak pro nás žáky, tak i pro rodiče a velká škoda, že to neplatí i dnes. Pamatuji i přísné učitele, občas někdo schytal lepáka, občas po někom přiletěly klíče, občas zatahání za ty jemné vlasy u obličeje a bylo to podle mého v pořádku.
- já byla při převratu asi v 5. třídě (nebo 6?) a z té doby pamatuji hlavně na to, jak všichni učitelé (nebo většina) začali nosit připnutou stužku trikolory a opravovali nás, že jim nemáme říkat "soudružko učitelko" A z ruštiny se přešlo na němčinu a angličtinu, ti učitelé nás to učili a sami neuměli, byli jen pár lekcí před námi.
- a zakončení základky mejdanem a velkým očekáváním, že svět se točí jen kolem nás a leží nám celý u nohou.... to je přesné!

běž ven.................je trest pro dnešní děti
chtějí být doma a nejraději čumět na tv, tablet, mobil................to mě bere čert
a na co se dívají v tv..............na 14 puberťáky, jak žerou brokolici, která jim leze z uší a nosu.......

vrabčák napsal(a):

Taky jsem byla jiskra a pionýrka, jako většina třídy, ale program na schůzkách mě moc nebavil, tak jsem se postupně vytratila.

My měli (asi) dobrý program jisker i pionýra. Chvilku jsem chodila do jiskřiček. Ovšem když na nás vytáhli, že musíme složit slib, tak jsem rychle vycouvala. Odcházela jsem s tím, že pokud jim nestačím já, tak na mém slibu také nezáleží a bylo po jiskrné kariéře

Palomito, to je , že vaše děti můžou venku dovádět téměř bez omezení.

Na program jisker si už vůbec nepamatuju, ale bylo to určitě nějak propojené se školou. Při slibu jsem dostala knížku Dětem od J. V. Sládka, s kresbami M. Alše; z té jsem měla velkou radost a mám ji ráda dodnes.
V pionýru nás vedla maminka jedné spolužačky. Byla až moc hodná. Když jsme měli schůzku ve škole, dost jsme ji zlobili, protože nás program nebavil. Venku to bylo lepší, ale jen takové běžné činnosti - procházka, závody v běhu... Naštěstí nás neotravovala s žádnými pionýrskými zásadami. Pionýrský slib jsme absolvovali v Leninově muzeu a všichni jsme byli patřičně hrdí.
Ale skaut - to bylo pro nás něco úžasného od samého začátku. A v člověku to zůstane napořád.