Niky123 napsal(a):

Jak se psychicky a prakticky vypořádáváte se zprávami z Ukrajiny?
Má dcera vyklidila jeden pokoj svého bytu pro uprchlíky, mají přijít bydlet každým dnem. Jsem na ni hrdá, že má dobré srdce, ale zároveň mám trochu obavy, jak to bude probíhat, jestli si lidsky sednou, jak to budou obě strany prožívat...
Já jsem jen poslala nějaké peníze Člověku v tísni a přemýšlím, co ještě udělat více...

Já psychicky velmi špatně. Moc to sleduju a strašně to na mě celé dolehlo a jsem z toho úplně v háji. Prostě mě to celé dostalo. Je to něco naprosto šíleného a nemyslitelného

taky to na mne strašně doléhá, mám 6 vnoučat..............20,18,15,11,8,7
musím nějak fungovat, být silná..............srovnávám si to v hlavě.............tato euforie opadne  a každodenní život nás teprve prověří
zvládám to velice těžce, tv, rádio

Že část společnosti měla od začátku pocit "a na nás se kašle" mě nepřekvapuje. Část lidí prostě tu empatii v sobě nemá a i navzdory válce myslí v první řadě vždy jen na sebe. Ale další část lidí opravdu může otočit a Ukrajincům spílat, je bohužel pravda. S tím nějak musíme počítat.
Vezměme si paralelu s koronavirem - zkraje se všichni semkli, šili roušky a tleskali zdravotníkům. A nakonec byla část lidí na zdravotníky i hnusná, vždyť si to pamatujeme...
Lidi takoví jsou a je potřeba se i na totop psychicky připravit. A hlavně sami nezapomenout soucítit a pomáhat

Niky123 napsal(a):

Že část společnosti měla od začátku pocit "a na nás se kašle" mě nepřekvapuje. Část lidí prostě tu empatii v sobě nemá a i navzdory válce myslí v první řadě vždy jen na sebe. Ale další část lidí opravdu může otočit a Ukrajincům spílat, je bohužel pravda. S tím nějak musíme počítat.
Vezměme si paralelu s koronavirem - zkraje se všichni semkli, šili roušky a tleskali zdravotníkům. A nakonec byla část lidí na zdravotníky i hnusná, vždyť si to pamatujeme...
Lidi takoví jsou a je potřeba se i na totop psychicky připravit. A hlavně sami nezapomenout soucítit a pomáhat

Jo, přesně toto mne také napadlo! Teď mi ten obrat přijde mnohem dřív a obávám se, že bude horší.
Až příliš často čtu větu "cizím stát rozdává, na nás kašle". Pro mě je to nepochopitelné a snad k tomu nikdy nedojdu (protože bůhví co nás čeká a jak moc zlé to bude)

Judyna napsal(a):

Ano, paralela s koronavirem je myslím přesná. Zpočátku semknutí, na konci dokonce agrese a obvińování bůhví z čeho.
..... Co se týče pomoci Ukrajině, tam není co vytknout.

Hm. Judy, a co když paralela o počátku a konci euforie filantropství platí pro oba případy stejně? Až po nějaké době, kdy se ukážou neblahé důsledky vládních opatření?

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ano, paralela s koronavirem je myslím přesná. Zpočátku semknutí, na konci dokonce agrese a obvińování bůhví z čeho.
..... Co se týče pomoci Ukrajině, tam není co vytknout.

Hm. Judy, a co když paralela o počátku a konci euforie filantropství platí pro oba případy stejně? Až po nějaké době, kdy se ukážou neblahé důsledky vládních opatření?

A až se projeví ,to bude kolotoč.

No a ja chci pak videt ty empaticke a soucitne bytosti a hlavne ty kteri budou mit Ukrajince doma. To se Pak ukaze jak se soucit muze zmenit v peklo.

Pak mozna prijde na radu- " za dobro budete nalezite potrestani."

Upravil(a) Serigala (16. 3. 2022 16:53)

Vím, co je paralela, paní učitelko. Ale když vláda přidá chudým, nic to nezmění na chování Ukrajinců u nás. Polezou našim lidem krkem stejně jako předtím.

Už teď začíná situace v Čechách podle mne překračovat hranice únosnosti. Ukrajinci se tam valí ve velkém protože se tam projevovala solidarita i ze strany občanů ,ale  příjde kolaps,nebude je časem kde ubytovat. A protože už teď si Češi stěžují na to že “ cizím stát davá , na naś kašlal “ tak solidarita půjde brzy stranou.
A věřte, nevěřte , stát vám nepomůže.Bude slibovat a pak vás nechá ve štychu.
Ubohých pár tisíc nakonec neuspokojí nikoho ,včetně samotných Ukrajinců  kteří budou mít časem větší a vetší nároky na pomoc.
Už teď si nekteří stěžují, že sice mají střechu nad hlavou ,ale že jim bylo slibováno mít teplé jídlo a ubytování v hotelu namísto karimatek někde v tělocvičně.  A to je jen začátek a uź se nároky zvyšují.
“ Podáš prst, utrhnou ti ruku “   
Zdali se někdy vůbec vrátí domů a zdali vůbec budou i chtít.  A pak vám nezbývá než je nadále mít ve svých bytech. Stát se zajímat nebude co s tím pak.

No je to můj pohled ,ale souhlasit s tím nemusíte.

Ano někteří. A ti méně skromní ne.

Příspěvek z FB, vč. dvou komentářů
Vážení přátelé,
Znova Vám děkuji za pomoc našim Ukrajincům.  Všem – i těm, kteří při té práci nejsou vidět, ale udělají hodně. Děkuji za Váš přístup, neskutečnou podporu a spoustu vykonané práce a také za věci, kterými jste v tak neuvěřitelně krátké době vybavili domek.
Dlužím Vám report o těch, kterým pomáháte. Ale není to snadné. A nejen pro to, že jsem je napřed chtěla poprosit o souhlas se zveřejněním střípků z jejich rozbitých životů.
Vše je pro ně příliš čerstvé, živé a bolavé bezmocí.
Vlastně i pro mě je to nový pocit, který neznám. Ta možnost pomoci je krásná, ale kéž by to nebylo z tak děsivého důvodu.
Už jejich příjezd. Přijeli někdy po půlnoci. Ve tmě vynášeli  z aut malé děti –nemohla jsem od nich odtrhnout oči -  ty děti nespaly, vypadaly, jako když pláčou, ale byly přitom úplně potichu. Tašky vytahoval z auta chlapec, starý asi jako ten můj, položil tašku a podával mi ruku, aby mi poděkoval. Šokoval mě ten absolutně dospělý přístup.  Co je to za svět, kde se kluk z hodiny na hodinu stane mužem, protože ho okolnosti donutí zastat tátu? 
Ráno ve světle a sluníčku bylo všechno, byť o malinko, lepší. Naše maminky mi nesčetněkrát opakovaly, jak Vám všem děkují.
  Jsou to sestry se švagrovou a babičkou Olgou. Rodina pochází z Kyjeva.
Maminky jsou velmi milé, ale zároveň rozpačité, unavené a smutně usměvavé. Říkaly, že první noc u nás se příliš nevyspaly. Že je budil ten klid a ticho. Posledních čtrnáct dní ve své vlasti prožily s dětmi ve společnosti mnoha cizích, vystrašených lidí, schované ve studeném krytu v odstřelovaném Kyjevě, aby se nakonec, na naléhání svých mužů a blízkých, vydaly na nebezpečnou pouť  do neznáma.
Říkaly, že cesta byla strašně dlouhá a obtížná, že se velmi bály. Že kudy projížděly, vše bylo zničeno. Popisovaly, jak byly šťastné, že se z obléhaného, odstřelovaného Kyjeva vůbec dostaly.
S těmi malými dětmi -  musím si představovat sebe s těmi svými – jak jde takový strach vůbec přežít a jaká hrůza to musí být, že vás donutí jet.
Stále mi děkovaly, opakovaly, jak jsou Vám všem vděčné. Říkaly, že lidé zde jsou úžasní, že jim stále někdo něco přináší, že je tady všude krásně, čisto, hezké domy, barvy. Ale také říkaly, jak jsou nešťastné, protože jejich blízcí zůstali tam. Mají kontakt se svými muži a blízkými, mají zprávy, co se u nich děje a cítí se provinile proto, že na rozdíl od nich se ony mají dobře. I přesto, že jejich blízcí jsou rádi, že se o ně nemusí strachovat. 
Jedna z žen říkala, že žije paralelní život tady a tam. Že jí to nejde jinak.  Seděla u stolu a v očích měla slzy. Mluvíme rozdílným jazykem, ale rozuměla jsem tomu, jak se nedokáže přenést přes prožitou hrůzu a jak ji ochromuje strach o manžela. 
Ptaly se mě, jestli bychom se nezlobili, kdyby sem přijeli jejich rodiče – kdyby se jim podařilo z Ukrajiny dostat. Jak bychom se mohli zlobit??
Zlobím se, ale proto, že neumím udělat víc.
Mají plný stůl – díky Vám – teče jim voda, svítí světlo. Jejich malé děti se už usmívají, větší nahánějí  wifinu a tváří se zdravě otráveně při zmínkách o možnostech školní docházky. Jeden by neřekl, jak taky může vypadat střípeček normálního štěstí.

A pod tím komentář:
Vy jste ,ale ovce.My na naše děti sbíráme vička od petek a jim nacpeme všechno jen tak Všimly jste si jak jsou oblečeni ?Samá značka a jidlo co jim dáva charita vyhazuji do koše.Do té doby než vám seberou vaši práci budete kejvat hlavou jako pes na zadnim skle.Za dobrý skutek potrestat.

Reakce:
To, že mají značkové oblečení ještě neznamená, že dneska mají kde bydlet, co jíst a pít, a mít zajištěné důstojné žití. Hodnota života v bezpečí se nedá posuzovat podle značkového oblečení. To je teď momentálně úplně mimo mísu.

Selima napsal(a):

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

No vždyť to píšu

Nepíšeš. Píšeš, že naší pomoci se nedá nic vytknout.
A já tvrdím, že vytýkat, odmítat a nenávidět se začne už velmi brzo, a ne proto, že "našim" vláda nepomůže, ale proto, jak se zde "rozmazlovaní" Ukrajinci brzo začnou chovat. Nechovali se tady moc hezky ani před válkou, jen si vzpomeňte, s rukou na srdce, a co od nich čekáte, když budou "zákonem chráněni"?

"Rozmazlovaní" Ukrajinci utekajú pred smrťou, zmrzačením, hladom a smädom, životom bez elektriny, lekárskej pomoci, základnej infraštruktúry... A ak Putin pôjde ďalej (čo pôjde, ak ho nezastavíme), tak to čoskoro môžeme mať aj u nás, na Slovensku, a potom pokojne aj vy v Česku.... Až potom možno niektorí pochopia, aké to je - ale neskoro. Ako sa hovorí - sýty hladnému neverí . A to, že tí traumatizovaní, frustrovaní ľudia sa môžu aj správať inak ako my, čo si "žijeme v bavlnke", vo tom žádná... ale fakt je to také nepochopiteľné?

Naprosto souhlasím