S těmito typy lidí se hodně špatně vychází, i když mají jen náznak takovéto povahy...

Monci
Tvému vysvětleni rozumím.
A ano je to o tom vymanit se z role oběti.

Dívat se na to jak maminka trpí je těžké a nesnesitelné a znám to.
A kdyź si uź všimneś toho že bránit mámu (která to sama nedokáže a ani nemůže,protože má už tak nastavený
program ) znamená poslat tátu proti sobě a nakonec i mámu co řekne ať jsi na tátu hodná,
tak to znamená další věc k uvědomění   ……
Nepokoušet se stále stejnou metodou získat jiné výsledky- reakce ,než ty které jsou ustálené.
Nemůžeš to změnit.Nemužeš docílit změny.  A ještě vic si tim ubližujeś. 

Být empatická ve smyslu umět se vcítit do svého táty () i mámy a proč tohle co dělá musí a potřebuje dělat, je nesmírně těžký.
Být vlídná a empatická není slabost ,pokud  to za slabost nebudeš hluboko uvnitř považovat Ty sama.  A to ani tehdy kdy táta přitvrdí.  Ale to je nesmírně dlouhá cesta k dosažení.
Oběť se ospravedlňuje a chce být pochopena ,ale potíž je že se ospravedlňuje z něčeho co na sebe nechala nalepit tyranem.   

Ty pišeš že když se nebudeš chovat tak jak chce táta ,tak : “nebudu Tě mít rád” .
Není to i naopak?  Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni.
Pokud ne, máš velkou sílu.

Řešit věcné záležitosti je fajn, udělala bych to taky.

Závěr je ten, Tvůj otec trpí, tvá máma trpí a Ty taky, to máte společné.
Nikdo z vás nechce trpět a přesto si s tím nikdo neví rady.
Každy dělá to co umí. A bohužel Monci není to jak vidíš vždy úplně zdravé pro nikoho.

Nevím jestli to bude podnětné protože každy z nás Ti tady dává kus svých zkušeností-kus sebe a s tím souvisí i to že do Tvého příběhu vnáší ten svůj.  Ale každý příběh má přesto své specifické kořeny.  I když příběhy mají mnoho společného.

monci.k napsal(a):

Serigala napsal(a):

" Ty pišeš že když se nebudeš chovat tak jak chce táta ,tak : “nebudu Tě mít rád” .
Není to i naopak?  Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni. "
Pokud ne, máš velkou sílu

Tihle lidé málokdy chtějí pracovat na svojí změně. Jednak si neuvědomují, že mají problém a druhak cesta ke změně je náročná a bolestivá.

Přes všechno co se dělo a děje, přes všechnu zlost a beznaděj, co jsem si prožila, mám svý rodiče ráda.

V tuto chvíli za nimi jezdím do nemocnic, vozím jim vitamíny a dobroty (vím, co mají rádi a chci jim to aspoň tím málem ulehčit), říkám jim, že je mám ráda a tátu jsem na rozloučenou objala  ( s mamkou to nebylo možné, viděly jsme se jen přes sklo). A naopak, myslím si, že i oni mají rádi mě. I táta, sice svojí patologickou láskou, ale má. A co víc, myslím si, že jsem pro něj svým způsobem pevný bod, protože cítí moji sílu. Ale je hodně náročný tohle všechno žít.
Táta bez mamky strádá a tím pádem chátrá, je mi z toho úzko.  Mamka je na tom psychicky stále špatně a taky je mi z toho úzko. Ale v tuhle chvíli není v mých silách jim pomoci. Táta podepsal žádost o umístění do domova seniorů, tak snad to dopadne.

Jak jsem psala…. Pokud tomu tak není , máš velkou sílu. Protože stále jen hrstka lidí má tenhle potenciál. Odpustit a mít rád i přes všechnu zlost, útoky i vydíráni i tyranovi. Ale o tom už jsme se zmiňovala minule i v souvislosti s tím že Tě osobně chápu že za tátou jdeš a neseš mu dobroty a vitaminy. A že moc lidí není kdo Tě chápe.
A je skvělý že když jsi tátu objala že to přijal.
Vedeš si dobře.
Důležita není jen Tvá síla ale i to že lásku budou z Tebe vnímat i beze slov.

Bez váhaní Ti věřim,že je Ti úzko z téhle situace. Je to smutný příběh ze života.
Je mi to líto že je na tom maminka stále špatně..
Na závěr s Tebou souzním´ že nám nikomu není pomoci dokud si neuvědomujeme že máme nějaký problém,
Jak jsi psala.  A už vůbec by to neměl být nikdo z rodiny kdo se k neuvědomělému problému vyjádří.

Přeju všechno dobré.

Monči, jednak si myslím, že odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. že "vinník" by mal javiť záujem a "kajať sa") a druhak že to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejší) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....

Selima napsal(a):

Monči, jednak si myslím, že odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. že "vinník" by mal javiť záujem a "kajať sa") a druhak že to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejší) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....

Naprosto souzním.

Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokážu, myslím si, že to bude právě až tady táta nebude. Myslím si, že je těžké odpustit v době, kdy ten co "ubližuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, že svým chováním druhým ubližuje, byť si myslím, že někde v hloubi duše to ví.

K odpuštění ještě můj pohled - určitě souhlasím s tím, že to je dlouhodobý proces, není to ze dne na den, není to, že si řeknu a je to. Je to o vnitřním prožitku, který je určitě zpočátku bolavý a na konci osvobozující.

Nemyslím si, že k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i když se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, že se od "tyrana" separuju. Např. týraná žena může odpustit až v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.

A odpuštění není o tom, že zapomenu, že zmizí všechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíšu, bude tu pořád se mnou.

Tady si dovolím vstoupit. Příměr s pečovatelkami je z mého pohledu neadekvátní.
I ony se bohužel k seniorům chovají mnohdy doslova jako prasata ( to není nic nového pod sluncem) a to i přesto že by svou profesi měly odvádět s průpravou.
Tvrzení že se těžko mohou hroutit není ani tady zcela platné vždy. V těchto pozicích jim i vyskakuje ego a jejich moc nad seniory.
I tam s nimi cloumají emoce ,dochází k pocitům hostlility až k vyhoření.
No a separovat se emocionálně ve vztahu otec - dcera vůbec není to stejné hřiště jako pečovatelka- senior- To jsou cizí lidé bez společné dlouhé minulosti. 
Ale zároveň souhlasím že to, že se někdo chová zle, útočně, neznamená že se ten druhý má automaticky cítit jako oběť.
To je cesta k separaci když někdo útočí.  Jinak já bych zpočátku právě tu fyzickou separaci doporučila než se jeden propracuje k dalšímu kroku tou cestou necítít se jako oběť.
Ego ,nejen emoce jsou ve hře.

Ublížit může nejen ten na kom nám nějak záleží, nebo na kom jsme emocionálně závislí. Ale i ten na kom jsme jakkoli a existencionálně závislí. A nemusí nám na tyranech ani záležet.

Myslím že všechny moc dobře víme źe je to běh na dlouhou trat včetně samotné Monci. To je bez diskuze.

Serigala napsal(a):

monci.k napsal(a):

Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokážu, myslím si, že to bude právě až tady táta nebude. Myslím si, že je těžké odpustit v době, kdy ten co "ubližuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, že svým chováním druhým ubližuje, byť si myslím, že někde v hloubi duše to ví.

Monci poskytnu Ti svůj poznatek který je z mého pohledu univerzální. Ti co ubližují si bohužel neuvědomují ,že ubližují i sobě.
I tam bych sama zaměřila vědomí si toho. To souvisí s tím soucítěním.

Serigalo, díky za Tvůj poznatek, nenapadlo mě se na to  podívat i z tohoto úhlu pohledu.

monci.k napsal(a):

Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si vážím, ne každý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je žádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můžou si vzít "oddechový čas".

Přijmout jako neměnný fakt to, že osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největší bolet je můj velký oříšek. Vím, že to tak je, vím, že s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snažím se na tom pracovat.

Souhlasím, není pečovatelka jako pečovatelka. To jsem ani já neměla na mysli. Taky nechápu, proč v tomto případě řešit, jak se chovají ošetřovatelky k seniorům, atd. Použila jsem tento příměr k prezentaci toho, že v případě určitého odcizení lze projít takovou situací i bez pocitu zranění. A dle mého mají pečovatelky k seniorům nejblíže. To je vše. Také rozlišuji mezi zraněním našeho vnitřního malého dítěte a našeho ega. Pouze sdílím své poznatky a zkušenosti, které ti mohou přijít schůdné a nebo taky ne. Minimálně si na základě těchto příspěvků můžeš ujasnit svůj směr a víš, že jdeš správně. A o tom to je.

K tvému oříšku, až to zvládneš, budeš za vodou
Tímto bych to zakončila. Omlouvám se, že jsem ti sem vnesla nevyžádané sdílení zkušeností. Máš svou cestu a tak to má být!

Moc zajímavá debata!
Monci, !

vrabčák napsal(a):

Moc zajímavá debata!
Monci, !

Pod to se podepisuji.

monci.k napsal(a):

Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si vážím, ne každý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je žádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můžou si vzít "oddechový čas".

Samozřejmě, že když se někdo chová zle, nemusí automaticky vzniknout vztah TYRAN A OBĚŤ.  Ale bolet to může, i když nejsi v roli oběti. A pak je potřeba tu bolest zpracovat. Někdy to není jednoduché.

Přijmout jako neměnný fakt to, že osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největší bolet je můj velký oříšek. Vím, že to tak je, vím, že s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snažím se na tom pracovat.

Každý máme nejaká zranění, menší či větší a každému se "hojí" jeho vlastním tempem. Každý máme jinou psychickou výbavu, jiné zkušenosti a zážitky a svoji cestu, jak s tím pracovat. A nic nejde urychlit, udělat simsala bim...a budu všechno zvládat. Zkratky podle mě nejsou.

Jdu na cestě k nezávislosti, občas klopýtám, padám na hubu a zase se sbírám.....ale věřím, že vydržím .

Toto tiež nemusí byť úplná pravda... Kamarátka chodila na 2-týždňovky do Rakúska opatrovať jednu seniorku, streidala sa pri nej s inou babou - robili 24/7, bývali s ňou, atď. A tiež si užila svoje, hoci ona má starších ľudí vyslovene rada, má s nimi trpezlivosť a tak (a aj tréning z rodiny, nie úplne radostný), ale bohužiaľ jej občas tiež určite hrali nervičky... Ale ona skôr mala sklon odísť a potichu sa niekde vydýchať (pani nebola nemohúca, skôr šlo o to dozrieť na branie liekov, pravidelné jedenie a pitie, hygienu, plus čiastočne aj domáce práce a obsluha s jedením.) Svine ošetrovateľky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznášanliví seniori druhá. Každá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.

Selima napsal(a):

Svine ošetrovateľky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznášanliví seniori druhá. Každá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.

A co jsi tím chtěla říct ?
Promiň jestli se pletu ,ale snad ne to, že když je senior takový jaký popisuješ ,tak si zaslouží hostilní přistup takových ošetřovatelek?
Nemají to snadné , to bez debat ,ale tvrdím jednu věc, ať jdou raději dělat něco jiného. Nikdo je nenutí dělat právě tohle.
Konec konců, nemají přesto nic společného s úzkým vztahem seniora otce ( který zdá se trpí poruchou osobnosti ) a jeho dcery.


No a ještě jedna moje myšlenka k seniorům.
Odmítám se přiklonit k tomu.že by kdokoliv a především staří lidé odkázaný na pomoc druhých , měli vědomý zájem na tom,přispívat svým chováním k nepřátelskému chování pečovatelek.
Protože pokud by si uvědomovali že je to zpětně poškodí a nepřivede ke spokojenosti pak by to rozhodně udělal jen masochista.
Nicméně i to je jiná porucha osobností. Ne/moc.

A jen zoufalý lide dělají zoufalé a sebepoškozující kroky.
Staří kterým ubývá sil, jsou nemocní,mají bolesti a ruzné potíže ,jsou přirozeně frustrovaní a zoufalý. To ovlivňuje dost jejich mysl a jejich chování pokud teda nejsou zrovna nějak i duševně poškozeni.

Kéž by si každá pečovatelka která se už teda v životě rozhodla dělat tuhle náročnou činnost, představila samu sebe aź bude stará a odkázaná na pomoc druhých. Jak by si každá sama přála aby se k ní chovali druzí ,když bude možná sama jednou taky zlá a nevrlá.