21. října : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 21. října : Straidelné čokoládové muffiny pro odváné děti. Zabaví i zasytí! 21. října : Jak vyuít skořápky z vlaských ořechů? Odvar z nich dodá chybějící jód a pomůe i s kalem |
|
|
S těmito typy lidí se hodně patně vychází, i kdy mají jen náznak takovéto povahy...
Není tady
Selima napsal(a):
Judyna napsal(a):
Já nevím. U takhle starých lidí a nemohoucích....Pokud by byl tatínek schopný se aspoń trochu sám o sebe postarat, pak určitě ano.
Starí a nemohúci nú to, čo zasiali "mladí a mohúci"
. Milovanému a milujúcemu otcovi človek odpustí, keď sa z neho na staré kolená stane povedzme frfžo, ale celoivotnému tyranovi a manipulátorovi sa stupňujúce násilie odpúa asi aie - teda, hovorím za seba. A jedno, e ten človek "za to nemôe", nebudem ho v jeho ubliujúcom správaní, či u voči mne, mame, hocikomu, utvrdzova - to by som sa stala spolupáchatežkou. Nič a nikto nedáva človeku právo trápi svet okolo seba. Podža mňa má psychickú poruchu, ale ak s ňou odmieta čokožvek robi (čo je jeho sväté právo), majú žudia okolo neho sväté právo chráni seba a svojich blízkych. Najhorie je na tom asi mama, ale ani tej sa nedá pomôc takpovediac proti jej vôli...
Selimo, napsala jsi to úplně přesně!
Není tady
Monci
Tvému vysvětleni rozumím.
A ano je to o tom vymanit se z role oběti.
Dívat se na to jak maminka trpí je těké a nesnesitelné a znám to.
A kdy si u vimne toho e bránit mámu (která to sama nedokáe a ani nemůe,protoe má u tak nastavený
program ) znamená poslat tátu proti sobě a nakonec i mámu co řekne a jsi na tátu hodná,
tak to znamená dalí věc k uvědomění
Nepokouet se stále stejnou metodou získat jiné výsledky- reakce ,ne ty které jsou ustálené.
Nemůe to změnit.Nemue docílit změny. A jetě vic si tim ubliuje.
Být empatická ve smyslu umět se vcítit do svého táty () i mámy a proč tohle co dělá musí a potřebuje dělat, je nesmírně těký.
Být vlídná a empatická není slabost ,pokud to za slabost nebude hluboko uvnitř povaovat Ty sama. A to ani tehdy kdy táta přitvrdí. Ale to je nesmírně dlouhá cesta k dosaení.
Obě se ospravedlňuje a chce být pochopena ,ale potí je e se ospravedlňuje z něčeho co na sebe nechala nalepit tyranem.
Ty pie e kdy se nebude chovat tak jak chce táta ,tak : nebudu Tě mít rád .
Není to i naopak? Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni.
Pokud ne, má velkou sílu.
Řeit věcné záleitosti je fajn, udělala bych to taky.
Závěr je ten, Tvůj otec trpí, tvá máma trpí a Ty taky, to máte společné.
Nikdo z vás nechce trpět a přesto si s tím nikdo neví rady.
Kady dělá to co umí. A bohuel Monci není to jak vidí vdy úplně zdravé pro nikoho.
Nevím jestli to bude podnětné protoe kady z nás Ti tady dává kus svých zkueností-kus sebe a s tím souvisí i to e do Tvého příběhu vnáí ten svůj. Ale kadý příběh má přesto své specifické kořeny. I kdy příběhy mají mnoho společného.
Není tady
Serigalo, dlouhé roky jsem si myslela, a mamka není schopná vlastního ivota, v přítomnosti táty "neila", v diskusi, i kdy byla poloena otázka jí, neměla anci, odpovídal táta. Před rokem musel do nemocnice s covidem (zápal plic, ale nebyl v ohroení ivota) a vrátil se v zuboeném stavu, neměl sílu na tyranii. Mamka jako by oila, najednou byla doma vlastní paní, dokázala komunikovat s úřady, s bankou....zírala jsem. Postupně si uzdravila tyra a postavila ho na nohy a pozvolna se dostávala do stavu, ve kterém jsem ji viděla mnoho let. Tahle zkuenost pro mě byla ohromující, ze dvou důvodů -1. mamka by bez tyrana dokázala ít a zvládat spoustu věcí, 2. viděla jsem v přímém přenosu, jak rychle devastující je tyranie, a to nebyl vůbec hezký pohled.
Je pravda, e mamku nemůe nikdo zachránit, ale jako dceru mě to bolí.
"Nepokouet se stále stejnou metodou získat jiné výsledky- reakce ,ne ty které jsou ustálené."
Tak k tomu jsem musela dojít. Dnes u vím, e do jejich vztahu nemám (právo) zasahovat, kdybych si toto uvědomila dřív, mohla jsem být dál. Ale je to tak, jak to je.
" Ty pie e kdy se nebude chovat tak jak chce táta ,tak : nebudu Tě mít rád .
Není to i naopak? Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni. "
Myslím si, e není. Vím, e svou poruchou vnitřně trpí, nechtěla bych být v jeho kůi. Snaila jsem se s ním o tom i mluvit, e chápu, jak to i pro něj musí být těké a e kdyby chtěl, určitě by by se dalo s tím něco dělat. Nechytil se, obvinil mě, e takhle to vidím jen já, já z něj dělám padoucha. A chápu, e to tak opravdu můe vnímat. Kdyby se chytil, myslím si, e bych mu dokázala poskytnout podporu, kdybych viděla, e s tím chce něco dělat. Tihle lidé málokdy chtějí pracovat na svojí změně. Jednak si neuvědomují, e mají problém a druhak cesta ke změně je náročná a bolestivá.
Přes vechno co se dělo a děje, přes vechnu zlost a beznaděj, co jsem si proila, mám svý rodiče ráda. V tuto chvíli za nimi jezdím do nemocnic, vozím jim vitamíny a dobroty (vím, co mají rádi a chci jim to aspoň tím málem ulehčit), říkám jim, e je mám ráda a tátu jsem na rozloučenou objala ( s mamkou to nebylo moné, viděly jsme se jen přes sklo). A naopak, myslím si, e i oni mají rádi mě. I táta, sice svojí patologickou láskou, ale má. A co víc, myslím si, e jsem pro něj svým způsobem pevný bod, protoe cítí moji sílu. Ale je hodně náročný tohle vechno ít.
Táta bez mamky strádá a tím pádem chátrá, je mi z toho úzko. Mamka je na tom psychicky stále patně a taky je mi z toho úzko. Ale v tuhle chvíli není v mých silách jim pomoci. Táta podepsal ádost o umístění do domova seniorů, tak snad to dopadne.
Není tady
monci.k napsal(a):
Serigala napsal(a):
" Ty pie e kdy se nebude chovat tak jak chce táta ,tak : nebudu Tě mít rád .
Není to i naopak? Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni. "
Pokud ne, má velkou síluTihle lidé málokdy chtějí pracovat na svojí změně. Jednak si neuvědomují, e mají problém a druhak cesta ke změně je náročná a bolestivá.
Přes vechno co se dělo a děje, přes vechnu zlost a beznaděj, co jsem si proila, mám svý rodiče ráda.
V tuto chvíli za nimi jezdím do nemocnic, vozím jim vitamíny a dobroty (vím, co mají rádi a chci jim to aspoň tím málem ulehčit), říkám jim, e je mám ráda a tátu jsem na rozloučenou objala ( s mamkou to nebylo moné, viděly jsme se jen přes sklo). A naopak, myslím si, e i oni mají rádi mě. I táta, sice svojí patologickou láskou, ale má. A co víc, myslím si, e jsem pro něj svým způsobem pevný bod, protoe cítí moji sílu. Ale je hodně náročný tohle vechno ít.
Táta bez mamky strádá a tím pádem chátrá, je mi z toho úzko. Mamka je na tom psychicky stále patně a taky je mi z toho úzko. Ale v tuhle chvíli není v mých silách jim pomoci. Táta podepsal ádost o umístění do domova seniorů, tak snad to dopadne.
Jak jsem psala
. Pokud tomu tak není , má velkou sílu. Protoe stále jen hrstka lidí má tenhle potenciál. Odpustit a mít rád i přes vechnu zlost, útoky i vydíráni i tyranovi. Ale o tom u jsme se zmiňovala minule i v souvislosti s tím e Tě osobně chápu e za tátou jde a nese mu dobroty a vitaminy. A e moc lidí není kdo Tě chápe.
A je skvělý e kdy jsi tátu objala e to přijal.
Vede si dobře.
Důleita není jen Tvá síla ale i to e lásku budou z Tebe vnímat i beze slov.
Bez váhaní Ti věřim,e je Ti úzko z téhle situace. Je to smutný příběh ze ivota.
Je mi to líto e je na tom maminka stále patně..
Na závěr s Tebou souzním´ e nám nikomu není pomoci dokud si neuvědomujeme e máme nějaký problém,
Jak jsi psala. A u vůbec by to neměl být nikdo z rodiny kdo se k neuvědomělému problému vyjádří.
Přeju vechno dobré.
Není tady
Serigalo, děkuji
Co se týče odputění, myslím si, e tak daleko jetě nejsem:(. Necítím úlevu a klid na dui, které by (aspoň já si to myslím) měly v případě odputění přijít. Emoce se mnou pořád cloumají, někdy víc, někdy míň.
Snad jednou i tohle zvládnu.
Není tady
Monči, jednak si myslím, e odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. e "vinník" by mal javi záujem a "kaja sa") a druhak e to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejí) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....
Není tady
monci.k napsal(a):
Serigalo, děkuji
Co se týče odputění, myslím si, e tak daleko jetě nejsem:(. Necítím úlevu a klid na dui, které by (aspoň já si to myslím) měly v případě odputění přijít. Emoce se mnou pořád cloumají, někdy víc, někdy míň.
Snad jednou i tohle zvládnu.
Monci jednou to určitě dokáe, má k tomu znatelné předpoklady. A i kdyby se to mělo stát a teprve na úplném konci ivota , tak to rozhodně není málo. A nebo dokonce a po smrti. Stále to je v obou případech platné pro dosaení klidu due.
S něčím co píe Selima nesouzním a napíu proč. Ti kdo si neuvědomují e mají nějaký problém, si přirozeně zároveň neuvědomují e by kde bylo něco, za co se kát.
Není tady
Selima napsal(a):
Monči, jednak si myslím, e odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. e "vinník" by mal javi záujem a "kaja sa") a druhak e to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejí) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....
Naprosto souzním.
Není tady
Je to i můj pohled na věc.
Není tady
Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokáu, myslím si, e to bude právě a tady táta nebude. Myslím si, e je těké odpustit v době, kdy ten co "ubliuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, e svým chováním druhým ubliuje, by si myslím, e někde v hloubi due to ví.
K odputění jetě můj pohled - určitě souhlasím s tím, e to je dlouhodobý proces, není to ze dne na den, není to, e si řeknu a je to. Je to o vnitřním proitku, který je určitě zpočátku bolavý a na konci osvobozující.
Nemyslím si, e k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i kdy se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, e se od "tyrana" separuju. Např. týraná ena můe odpustit a v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.
A odputění není o tom, e zapomenu, e zmizí vechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíu, bude tu pořád se mnou.
Není tady
monci.k napsal(a):
Nemyslím si, e k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i kdy se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, e se od "tyrana" separuju. Např. týraná ena můe odpustit a v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.
A odputění není o tom, e zapomenu, e zmizí vechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíu, bude tu pořád se mnou.
Souhlasím, ale v případě psychického týrání je moné separovat se zejména psychicky. Nebo myslí, e oetřovatelky a pečovatelky v domech pro seniory nejsou vystaveny neádoucím projevům zloby a zoufalství? Těko se můou hroutit z toho, e je nějaký stařík či stařenka odkázali někam a mluví na ně sprostě.. A je to právě o té psychické separaci. Ublíit ti můe předevím ten, na kom ti záleí a jsi emočně závislá. To je pointa týrání. A e se někdo chová zle, automaticky neznamená, e se ten druhý má cítit jako obě. Je to vechno v hlavě. Z toho co jsi psala dříve, jsi na dobré cestě, jen je to opravdu proces na dlouhou tra. Ono přijmout skutečnost, e osoby, které nás měly v ivotě milovat nejvíce nám působí největí bolest, není nic jednoduchého. Ale čím dřív to člověk přijme jako neměnný fakt, tím dřív to přestane bolest působit a stane se z toho jen ivotní zkuenost Člověk, zejména eny, má tendenci dávat dalí a dalí a dalí anci. Proto je i tolik týraných en. Věří tomu, e ten druhý to jednou pochopí a přestane. No kdee, čím dřív člověk pochopí, e ten druhý se nezmění, tím dřív můe začít se změnou u sebe. A u psychickou, fyzickou či faktickou. Take vydr na své cestě k nezávislosti a a má sílu na vechny překáky, které tě jetě můou potkat
Není tady
Tady si dovolím vstoupit. Příměr s pečovatelkami je z mého pohledu neadekvátní.
I ony se bohuel k seniorům chovají mnohdy doslova jako prasata ( to není nic nového pod sluncem) a to i přesto e by svou profesi měly odvádět s průpravou.
Tvrzení e se těko mohou hroutit není ani tady zcela platné vdy. V těchto pozicích jim i vyskakuje ego a jejich moc nad seniory.
I tam s nimi cloumají emoce ,dochází k pocitům hostlility a k vyhoření.
No a separovat se emocionálně ve vztahu otec - dcera vůbec není to stejné hřitě jako pečovatelka- senior- To jsou cizí lidé bez společné dlouhé minulosti.
Ale zároveň souhlasím e to, e se někdo chová zle, útočně, neznamená e se ten druhý má automaticky cítit jako obě.
To je cesta k separaci kdy někdo útočí. Jinak já bych zpočátku právě tu fyzickou separaci doporučila ne se jeden propracuje k dalímu kroku tou cestou necítít se jako obě.
Ego ,nejen emoce jsou ve hře.
Ublíit můe nejen ten na kom nám nějak záleí, nebo na kom jsme emocionálně závislí. Ale i ten na kom jsme jakkoli a existencionálně závislí. A nemusí nám na tyranech ani záleet.
Myslím e vechny moc dobře víme e je to běh na dlouhou trat včetně samotné Monci. To je bez diskuze.
Není tady
monci.k napsal(a):
Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokáu, myslím si, e to bude právě a tady táta nebude. Myslím si, e je těké odpustit v době, kdy ten co "ubliuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, e svým chováním druhým ubliuje, by si myslím, e někde v hloubi due to ví.
Monci poskytnu Ti svůj poznatek který je z mého pohledu univerzální. Ti co ubliují si bohuel neuvědomují ,e ubliují i sobě.
I tam bych sama zaměřila vědomí si toho. To souvisí s tím soucítěním.
Není tady
Serigala napsal(a):
monci.k napsal(a):
Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokáu, myslím si, e to bude právě a tady táta nebude. Myslím si, e je těké odpustit v době, kdy ten co "ubliuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, e svým chováním druhým ubliuje, by si myslím, e někde v hloubi due to ví.Monci poskytnu Ti svůj poznatek který je z mého pohledu univerzální. Ti co ubliují si bohuel neuvědomují ,e ubliují i sobě.
I tam bych sama zaměřila vědomí si toho. To souvisí s tím soucítěním.
Serigalo, díky za Tvůj poznatek, nenapadlo mě se na to podívat i z tohoto úhlu pohledu.
Není tady
Palomita napsal(a):
monci.k napsal(a):
Nemyslím si, e k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i kdy se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, e se od "tyrana" separuju. Např. týraná ena můe odpustit a v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.
A odputění není o tom, e zapomenu, e zmizí vechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíu, bude tu pořád se mnou.Souhlasím, ale v případě psychického týrání je moné separovat se zejména psychicky. Nebo myslí, e oetřovatelky a pečovatelky v domech pro seniory nejsou vystaveny neádoucím projevům zloby a zoufalství? Těko se můou hroutit z toho, e je nějaký stařík či stařenka odkázali někam a mluví na ně sprostě.. A je to právě o té psychické separaci. Ublíit ti můe předevím ten, na kom ti záleí a jsi emočně závislá. To je pointa týrání. A e se někdo chová zle, automaticky neznamená, e se ten druhý má cítit jako obě. Je to vechno v hlavě. Z toho co jsi psala dříve, jsi na dobré cestě, jen je to opravdu proces na dlouhou tra. Ono přijmout skutečnost, e osoby, které nás měly v ivotě milovat nejvíce nám působí největí bolest, není nic jednoduchého. Ale čím dřív to člověk přijme jako neměnný fakt, tím dřív to přestane bolest působit a stane se z toho jen ivotní zkuenost
Člověk, zejména eny, má tendenci dávat dalí a dalí a dalí anci. Proto je i tolik týraných en. Věří tomu, e ten druhý to jednou pochopí a přestane. No kdee, čím dřív člověk pochopí, e ten druhý se nezmění, tím dřív můe začít se změnou u sebe. A u psychickou, fyzickou či faktickou. Take vydr na své cestě k nezávislosti a a má sílu na vechny překáky, které tě jetě můou potkat
Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si váím, ne kadý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokáou líp psychicky separovat u jen z toho důvodu, e neijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je ádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můou si vzít "oddechový čas".
Samozřejmě, e kdy se někdo chová zle, nemusí automaticky vzniknout vztah TYRAN A OBĚ. Ale bolet to můe, i kdy nejsi v roli oběti. A pak je potřeba tu bolest zpracovat. Někdy to není jednoduché.
Přijmout jako neměnný fakt to, e osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největí bolet je můj velký oříek. Vím, e to tak je, vím, e s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snaím se na tom pracovat.
Kadý máme nejaká zranění, mení či větí a kadému se "hojí" jeho vlastním tempem. Kadý máme jinou psychickou výbavu, jiné zkuenosti a záitky a svoji cestu, jak s tím pracovat. A nic nejde urychlit, udělat simsala bim...a budu vechno zvládat. Zkratky podle mě nejsou.
Jdu na cestě k nezávislosti, občas klopýtám, padám na hubu a zase se sbírám.....ale věřím, e vydrím .
Není tady
monci.k napsal(a):
Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si váím, ne kadý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokáou líp psychicky separovat u jen z toho důvodu, e neijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je ádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můou si vzít "oddechový čas".
Přijmout jako neměnný fakt to, e osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největí bolet je můj velký oříek. Vím, e to tak je, vím, e s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snaím se na tom pracovat.
Souhlasím, není pečovatelka jako pečovatelka. To jsem ani já neměla na mysli. Taky nechápu, proč v tomto případě řeit, jak se chovají oetřovatelky k seniorům, atd. Pouila jsem tento příměr k prezentaci toho, e v případě určitého odcizení lze projít takovou situací i bez pocitu zranění. A dle mého mají pečovatelky k seniorům nejblíe. To je ve. Také rozliuji mezi zraněním naeho vnitřního malého dítěte a naeho ega. Pouze sdílím své poznatky a zkuenosti, které ti mohou přijít schůdné a nebo taky ne. Minimálně si na základě těchto příspěvků můe ujasnit svůj směr a ví, e jde správně. A o tom to je.
K tvému oříku, a to zvládne, bude za vodou
Tímto bych to zakončila. Omlouvám se, e jsem ti sem vnesla nevyádané sdílení zkueností. Má svou cestu a tak to má být!
Není tady
Palomito, nemusí se omlouvat.
Vítám kadý názor a postřeh, nutí mě to zamyslet se, podívat se na věc i z jiných úhlů.
Není tady
Moc zajímavá debata!
Monci, !
Není tady
Určitě se dokáou líp psychicky separovat u jen z toho důvodu, e neijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory.
Ano, a nemají s nimi ani tu společnou historii.
A proto pouitý příměr s pečovatelkami nebyl vhodný k prezentaci toho, e v případě určitého odcizení lze projít takovou situací i bez pocitu zranění.
A proto zde padla i zmínka jak se některé pečovatelky chovají k seniorům ,protoe takové chování nepodporuje onu psychickou zdatnost separace. Taky nechápu co na tom bylo nepochopitelného.
Dále bych řekla já osobně ( i kdy někdo to můe vnímat jinak ) e tady ani zdaleka nelo a nejde o nevyádané sdílení zkuenosti.
Tady naopak nastal prostor pro sdílení zkuenosti a to i přesto e nakonec jde kadý z nás ve svých botách a svou specifickou cestou.
Já sama se celý ivot učím s nebo naopak utvrzuji právě i skrze náhledy jiných ivých bytostí.
Není tady
vrabčák napsal(a):
Moc zajímavá debata!
![]()
Monci,!
Pod to se podepisuji.
Není tady
monci.k napsal(a):
Palomito, nemusí se omlouvat.
Vítám kadý názor a postřeh, nutí mě to zamyslet se, podívat se na věc i z jiných úhlů.
Není tady
monci.k napsal(a):
Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si váím, ne kadý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokáou líp psychicky separovat u jen z toho důvodu, e neijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je ádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můou si vzít "oddechový čas".
Samozřejmě, e kdy se někdo chová zle, nemusí automaticky vzniknout vztah TYRAN A OBĚ. Ale bolet to můe, i kdy nejsi v roli oběti. A pak je potřeba tu bolest zpracovat. Někdy to není jednoduché.
Přijmout jako neměnný fakt to, e osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největí bolet je můj velký oříek. Vím, e to tak je, vím, e s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snaím se na tom pracovat.
Kadý máme nejaká zranění, mení či větí a kadému se "hojí" jeho vlastním tempem. Kadý máme jinou psychickou výbavu, jiné zkuenosti a záitky a svoji cestu, jak s tím pracovat. A nic nejde urychlit, udělat simsala bim...a budu vechno zvládat. Zkratky podle mě nejsou.
Jdu na cestě k nezávislosti, občas klopýtám, padám na hubu a zase se sbírám.....ale věřím, e vydrím.
Toto tie nemusí by úplná pravda... Kamarátka chodila na 2-týdňovky do Rakúska opatrova jednu seniorku, streidala sa pri nej s inou babou - robili 24/7, bývali s ňou, atď. A tie si uila svoje, hoci ona má starích žudí vyslovene rada, má s nimi trpezlivos a tak (a aj tréning z rodiny, nie úplne radostný), ale bohuiaž jej občas tie určite hrali nervičky... Ale ona skôr mala sklon odís a potichu sa niekde vydýcha (pani nebola nemohúca, skôr lo o to dozrie na branie liekov, pravidelné jedenie a pitie, hygienu, plus čiastočne aj domáce práce a obsluha s jedením.) Svine oetrovatežky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznáanliví seniori druhá. Kadá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.
Není tady
Mmch, ja hlavne skúmam zámery pri nejako domnelom alebo skutočnom príkorí - a potom, ak tam zámer JE, tak prípadnú motiváciu, východiskovú situáciu toho "tyrana", apod. Väčinou sa nájde niečo, čo pomôe pochopi, keď u nie radova sa z daného stavu.
Není tady
Selima napsal(a):
Svine oetrovatežky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznáanliví seniori druhá.
Kadá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.
A co jsi tím chtěla říct ?
Promiň jestli se pletu ,ale snad ne to, e kdy je senior takový jaký popisuje ,tak si zaslouí hostilní přistup takových oetřovatelek?
Nemají to snadné , to bez debat ,ale tvrdím jednu věc, a jdou raději dělat něco jiného. Nikdo je nenutí dělat právě tohle.
Konec konců, nemají přesto nic společného s úzkým vztahem seniora otce ( který zdá se trpí poruchou osobnosti ) a jeho dcery.
No a jetě jedna moje mylenka k seniorům.
Odmítám se přiklonit k tomu.e by kdokoliv a předevím staří lidé odkázaný na pomoc druhých , měli vědomý zájem na tom,přispívat svým chováním k nepřátelskému chování pečovatelek.
Protoe pokud by si uvědomovali e je to zpětně pokodí a nepřivede ke spokojenosti pak by to rozhodně udělal jen masochista.
Nicméně i to je jiná porucha osobností. Ne/moc.
A jen zoufalý lide dělají zoufalé a sebepokozující kroky.
Staří kterým ubývá sil, jsou nemocní,mají bolesti a ruzné potíe ,jsou přirozeně frustrovaní a zoufalý. To ovlivňuje dost jejich mysl a jejich chování pokud teda nejsou zrovna nějak i duevně pokozeni.
Ké by si kadá pečovatelka která se u teda v ivotě rozhodla dělat tuhle náročnou činnost, představila samu sebe a bude stará a odkázaná na pomoc druhých. Jak by si kadá sama přála aby se k ní chovali druzí ,kdy bude moná sama jednou taky zlá a nevrlá.
Není tady