Palomita napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Judyno, máš pravdu, ale člověk by si neměl nechat všechno líbit. Něco z Lennnina rázného přístupu je určitě namístě.

Já si to představuju takto: Je mi 80, jsem slabá, nejistá a hlavně zdraví mi neslouží, to znamená, že jsem o to víc závislá na ostatních. Všechno mě bolí a štve. Začnu být mrzutá tím víc, čím mrzutější jsou lidé kolem mě. Agrese budí zase jen agresi. Přijde mi děcko, aby se postaralo, no ale já zrovna nemám hlad, proč mám jíst tu polívku, dala bych si řízek, jenže na ten už nemám zuby ani žaludek. No nebudu jíst tu polívku, di s tím do háje!!!! Atd., atd...
No, nezbývá než doufat, že v 80 budeme plni sil, pozitivního myšlení, lásky v srdci a všichni nás budou milovat

To se ti povedlo!

Monci, máš můj obdiv, jak se o ty vaše seniory staráš. Je toho opravdu moc. Vypadá to, že jsi hodně zodpovědná, o čemž svědčí i to, že se o sebe staráš a docházíš na terapii. To je moc fajn. Věřím tedy, že když píšeš, že toho máš dost, opravdu to tak je. Nejlepší by opravdu bylo dostat je oba do nějakého zařízení. Píšu oba, protože z tvého psaní mi vyplývá, že maminka sama by nikam bez otce nešla, i když pro ni by to bylo to nejlepší. Ale možná je pro ni v tomto směru pozdě.
Je to jak píšeš - z takového hrozného vztahu, kdy tě člověk ničí, se dá odejít v případě partnerství, ale ve vztahu rodič - dítě to tak jednoduché není. Jak v přpadě agresivního rodiče, tak v případě postiženého agresivního dítěte.
Moc držím palce a piš prosím, jak to pokračuje.
Téhle situace se moc bojím.

monci.k napsal(a):

Z jeho pohledu nikdy nic není dobře, vše co člověk udělá bude v budoucnu použito proti němu, komunikace náročná, všechno otáčí, nikdy nelze dojít k žádnému kompromisu.

Zažila jsem, jen už to mám v sobě zpracované. Třeba s něčím pomůžu a místo "děkuji" slyším, jak si to zasloužím se teď starat a dobře mi tak, za to jaká jsem a spoustu dalších "dobrých" věcí.. Jednoduše odpovím, nemáš zač. No a co? Ten člověk je zraněný, bezmocný a závislý na pomoci. Nepotřebuji mu ještě nakládat a dokazovat si, že mám pravdu, nebo že jsem snad v právu. Samozřejmě vymezuji mantinely, a už jsme tak daleko, že když začne se svými litániemi, jen mlčím a čekám.. a ono to za chvilku skončí, protože když se nepřikládá, kotel vyhasne..
Ale naprosto rozumím, že pro někoho se toto může zdát nemožné, nesmyslné, nepochopitelné. Také bych tomu nevěřila. Každý si musí najít svůj vlastní způsob, jak "přežít".

monci.k napsal(a):

Palomito,  obdivuji Tvoji sílu.

Taky se učím  nereagovat na útoky, ale stejně to nikam nevede, protože tím se jen zvyšuje jeho tenze. U něj kotel nevyhasne a  stejně bouchne, právě proto, že  "mě nedostal". A když nedostal mě, tak si to následně vyleje na mamce.

monci.k není co obdivovat. Jsi mnohem silnější. Takový stav nelze změnit ze dne na den. Ani u tebe, ani u rodičů. Přece jen mnohaleté návyky, zajeté koleje. Člověk má tendenci chovat se v zažitých vzorcích. Takže rozumím tvému pocitu, že to nikam nevede. U nás to zabralo dobrých 13 let od fáze "už nejsi moje dítě, nikdy ses neměla narodit" až po "mám radost, že jsi mi pomohla". A to je zatím poslední fáze, která trvá doslova pár měsíců. Jestli je konečná, nebo bude zase nějaké zhoršení, těžko říct. Ale to je život. Už to beru jak to je. V dobrém i ve zlém. Druhé nezměníme Máš složitější situaci, musíš brát ohledy na maminku. Přeji hodně sil a ať se vám povede vyřešit vše nejlepším možným způsobem

monci.k napsal(a):

Serigalo,
díky, jsem ráda Tvůj pohled .
Cose týče programu z minulosti, nejsem si jistá, jestli tomu dobře rozumím. Pokud takový program existuje, jeho kořeny zatím neznám.

Zaujala mě zmínka o Tvé sestře, nemohla bys to rozvinout víc?

Monci
Když jsme děti dostáváme různé nálepky, jako třeba:
“ Nikdy z tebe nic nebude “,
“Jši ošklivá holčička “,
“ Když se nebudeś snažit, nedostaneš nic “
Nebo: “ ten Jarda od vedle se celý život stral o rodiče,ten má naše uznání “

……..  A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Pak se během života odehrávají různě emocně nabité situace kdy se do podvědomi vrací tyhle bolestné připomínky. Kterem dále utváři programy.
Skrze autority,partnera, děti,v zaměstnání atd.

Alfou omegoul je neláska k sobě,ztráta sebevědomí.
U mé sestrý to jde dále pak ještě tou cestou že by se rozkrájela aby konečně dosáhla ocenění, uznání. A když se jí ono nedostává bolest se prohlubuje a dojde k začarovanému kruhu.

No a já bych řekla že kombinace soucitu,empatie  a nelásky k sobě se ztrátou sebevědomí s čím se váží i činy směřující proti samotnému aktérovi ,jsou více či méně sebedestruktivní.

Absence sebelásky,nalomená sebeůcta atd. jsou zraňující hybná síla.

Monci, opatruj se. 

Serigalo, díky moc za objasnění.

Jojo, programy znám. Sebeúcty jsem mívala málo, teď už si ten pohár plním .

Palomito, jsi dobrá.

Palomita napsal(a):

Judy Shodou okolností jsem narazila na článek: https://gulu.cz/6-zpusobu-jak-jednat-s- … d=15422169 Za mě tedy funkční až od bodu 3., body 1 a 2 zmíněné "nerozumné" osoby nikdy nezajímaly. Ale  netahat vztahy do řešení různých situací a být měkčí, pod to se podepisuji všema deseti.

Hezký článek. Ono nejlepší je se takovým lidem vyhýbat, což ale při péči o seniora samozřejmě nejde.
"....Oddělte osobu od problému a zůstaňte mírní k osobě a tvrdí k problému. ..." Jo, to asi jo. Ale je to zatraceně těžké.

Upravil(a) Judyna (14. 2. 2022 21:01)

Palomito, jinak moc díky za článek...............podnětný, nikdy není na škodu rozšířit si obzory ohledně komunikačních technik.

Pořád máš můj obdiv, musela jsi na sobě zamakat, a to není nikdy lehké.

monci.k napsal(a):

Palomito, jinak moc díky za článek...............podnětný, nikdy není na škodu rozšířit si obzory ohledně komunikačních technik.

Pořád máš můj obdiv, musela jsi na sobě zamakat, a to není nikdy lehké.

Bez své současné rodiny bych si ani neškrtla! Je to hlavně jejich práce

monci.k napsal(a):

Ale nelze aplikovat na každého, já když s tátou začnu být měkčí a empatičtější, tak on přitvrdí. Vím, že musím působit nepřístupně, i když bych moc ráda jinak.

Monci jak se to projevuje když jsi měkčí a empatičtější?  Co tím myslíš?
A co znamená působit nepřístupně? Jak se tohle navenek projevuje? A co se přitom odehrává v Tvém vědomi?

V tomhle bude možná ten zakopaný pes.

Ve svém prvním textu jsi také psala že jsi jedina z rodiny co tátovi dokáže říct že se Ti nelíbí jak se chová.
A že se tím stáváš jeho nepřítelem.

monci.k napsal(a):

Serigalo, nevím, jestli to budu umět vysvětlit. Táta je člověk, který ke svému životu potřebuje konflikty, dramata, citové vydírání, manipuilaci, neustále si vynucuje pozornost, atd. Umí člověka nenápadně a misrtně vtáhnout do svých her a pak "není úniku". Mě dokázal vtáhnout vždy, když jsem byla chápavá a empatická, cítil to jako slabost a dokázal tasit drápek, když jsem to nejmíň čekala. Mám nevýhodu, že jsem hodně citlivá a moc čitelná, neumím maskovat, když mě něco zraní. A tím jsem snadná oběť, hned vidí, že se "zadařilo" a saje.

Tak jsem se naučila být hodně věcná, řešit praktické věci a působit nepřístupně. Není to moje přirozenost, ale dávalo mi to určitou ochranu. Taky jsem se naučila odejít, když mi začala být komunikace nepříjemná a byla pro mě zraňující ( výčitky, vnucování pocitů viny, citové vydírání - když se nebudeš chovat tak jak já chci, nemáš mě ráda...). Nezabráním tím jeho útokům, ale eliminuju jejich dopady na mě tím, že včas odcházím. Pořád to bolí, ale on to neví.  Když začnu být vlídná a empatická, jsem i víc zranitelná (takhle to mám) a on to nějak vycítí a přitvrdí. Dřív jsem měla zoufalou potřebu se obhajovat a cítit od něj pochopení, čehož se mi nedostalo a trápila jsem se tím. Dnes už to tak nemám. Svědomí mám čisté a to mi stačí, nemusím o tom někoho přesvědčovat.
A co se odehrává v mém vědomí? Vědomě si musím na sílu hlídat hranice.

To, že dokážu tátovi říct, co se mi nelíbí se většinou týká jeho chování k mamce. Nenechávalo mě chladnou, když na ni řval, nadával jí do krav, za všechno kritizoval......když vidíš svoji mámu sedět v křesle jako klepající se uzlíček nervů, je to hodně těžký nereagovat. A tím jsem byla jeho nepřítel - já to nechápu, on ji přece miluje, i když se k ní chová jako hovado.

Jeho nepřítelem se stávám i tím, že se vyvlékám z role oběti.

Podle mého to děláš nejlépe, jak to jde

Judyna napsal(a):

Já nevím. U takhle starých lidí a nemohoucích....Pokud by byl tatínek schopný se aspoń trochu sám o sebe postarat, pak určitě ano.

Starí a nemohúci žnú to, čo zasiali "mladí a mohúci" . Milovanému a milujúcemu otcovi človek odpustí, keď sa z neho na staré kolená stane povedzme frfľoš, ale celoživotnému tyranovi a manipulátorovi sa stupňujúce násilie odpúšťa asi ťažšie - teda, hovorím za seba. A jedno, že ten človek "za to nemôže", nebudem ho v jeho ubližujúcom správaní, či už voči mne, mame, hocikomu, utvrdzovať - to by som sa stala spolupáchateľkou. Nič a nikto nedáva človeku právo trápiť svet okolo seba. Podľa mňa má psychickú poruchu, ale ak s ňou odmieta čokoľvek robiť (čo je jeho sväté právo), majú ľudia okolo neho sväté právo chrániť seba a svojich blízkych. Najhoršie je na tom asi mama, ale ani tej sa nedá pomôcť takpovediac proti jej vôli...