Každý má svůj strom

Skupina pronásledovaných kolonistů dlouho putovala krajinou. Byli mezi nimi muži, ženy i děti, ale všichni se chovali jednotně, jejich kroky řídil chvat. Již celé měsíce neznali nic jiného, než útěk. Ten se pozvolna měnil v usilovné hledání prostoru, kde by zřídili svůj nový domov. Až jednoho dne vstoupili do čarovného místa, kde se jim všem na první pohled zalíbilo. Tehdy mezi staršími padlo rozhodnutí, že tady na chvíli zůstanou. Prozatím jen na pár dnů, nikdo netušil, jak k nim zdejší prostředí bude přátelsky nakloněné.

Z kůží, které je po celou dobu putování jen nesmírně tížily, postavili stany. Potom se všichni vydali do okolí na prohlídku nejbližšího místa a sběr jedlých plodů, které by tu případně mohli nalézt. Výsledek byl poměrně radostný. Neobjevili sice žádné ovocné stromy ani keře, ale rostly tu jakési hlízy topinambury a občas objevili celé shluky květenství pupavy, která se v kuchyni též dá použít namísto kedluben. I lovci byli nadmíru úspěšní a skolili nedaleko statného divočáka, takže se konečně celé společenství do sytosti nají.

Po večeři všichni padli na místě, kde zrovna seděli, jak je zmohla nekonečná únava úmorné cesty, kterou právě podstoupili. Ani hlídky nestačili rozestavět.., což bylo hrubé opomenutí, ale hvězdy samy nad nimi držely stráž, proto je nemohlo postihnout nic zlého.

Teprve druhý den tábor začal fungovat. Starší rozdělili úlohy celému kmeni; byly vytyčené priority, jež je nutné za každou cenu zachovávat. Vyčištěna a prohloubena studánka, která se vlastně včera stala rozhodujícím motivem pro výběr tohoto místa, a fixování jejího prostoru i dna kameny. Taktéž odtoková stružka byla prohloubena, aby se voda volně nerozlévala do okolí a nevytvářela podmáčené lokality půdy. Mezitím další skupina klučila nejbližší prostor pro větší přehlednost i přístupnost vznikající osady.

Ani si to  neuvědomili, ale uplynulo pár dnů, během nichž nenastal žádný větší zádrhel, zdálo se, že zdejší místo je ochotno nové osadníky přijmout. Tehdy bylo rozhodnuto vytvořit a osít malé políčko jižním směrem od kolonie, kde nestálo tolik stromů. Alespoň rychle rostoucí plodiny ze semen, jež s sebou vezli, navíc chtěli zkusit místní topinambury produkovat v hojnější míře. Celá zdejší krajina jevila charakter druhé úrody, takže ještě měli čas začít sázet, pokud se k tomu rychle odhodlají.

Uplynulo několik týdnů tvrdé práce, zatímco se tábor rychle vzmáhal. Lidé pookřáli a cítili se silní, konečně je přestala pronásledovat tíha osudu a jejich činy přinášely odměnu v podobě vnitřního klidu a naplnění. Po stránce materiální byli zabezpečeni docela dobře, oblast jim poskytovala vše potřebné k životu a zatím se nikde nesetkali s žádným nebezpečím.
.....................

Jednoho dne se však docela mladý a nadějný lovec mezi ně nevrátil. Vydali se ho tedy hledat, mezitím čekali marně několik dnů, ale jako by se pod ním země slehla, nenalezli po něm víc ani stopu. Netušili, co ho potkalo, ale v jejich mysli klíčila představa nebezpečí, jenom ji ještě nedokázali přesně pojmenovat. Bylo ustaveno, že nikdo se mimo osadu nesmí pohybovat sám. Vždy alespoň dvojice, případně malý hlouček lidí, kde jeden dává pozor na druhého. Tohle se totiž nikdy nesmí opakovat, není přeci možné, aby si jen tak někdo zmizel!

Leč zhruba po týdnu se podobný jev opakoval. Tentokrát však bylo zjištěno, že tento mladý a statný muž snad vůbec neopustil tábor. Večer si šel normálně lehnout do svého stanu a ráno už ho nikdo nespatřil. Opět se stejným výsledkem. Znovu jen beznadějné hledání v prostoru na míle kolem. Přitom stráže byli celou noc na svých místech a bděli. Žádné stopy po násilí.., žádný hluk ani výkřik. Jakoby se sám dotyčný neslyšně vykradl ze svého obydlí, opustil osadu a odkráčel do neznáma.

Tentokrát už ale všichni zareagovali. Zasedla porada kmene, na níž se jednomyslně shodli v názoru, že toto místo není tak úplně nevinné. Proto rozhodli kolem tábora vytvořit silnou palisádu ze stromů, jež je všude dokola obklopovaly. Tím se prosvětlí nejbližší prostor a stráže budou mít alespoň nezakrytý výhled do krajiny.

Již následující den začali kácet a zpracovávat kmeny. Jakmile však nezakrytě vyjádřili tento úmysl, něco se v prostoru změnilo. Jako by stromy samy vůči nim stály v němé výhrůžce, jako by každé tnutí do jejich dřeva probouzelo jakýsi odvěký niterný hněv. Od toho okamžiku se všechno přestalo dařit. Lidé chodili spát se strachem a v noci se probouzeli hrůzou. Dalších několik lidí zmizelo. Tentokrát i jedna žena a dvě děti. Mizení tedy nebylo vázáno toliko na muže, i když počtem rozhodně převažovali. Zdálo se, že v nebezpečí je spíše mladší věková skupina, byť posléze vyvanulo i pár starších, jež byli přímo členy rady.

Konečně palisáda stála v plném rozsahu do výše necelých čtyř metrů s ochozem nahoře pro stráže. Hlavní brána byla tvořena třímetrovými obloukovými vraty zajištěnými zevnitř bytelnou kládou. Všechno svázáno, vyztuženo pro případ nájezdu. Jako by se hněvem stromů a lidskými ztrátami v ostatních probudila sveřepost a oni se připravovali na nějakou pomyslnou válku. Pořád však kolonie čítala více než čtyři pětiny osadníků z původního množství, což v podstatě nabízelo velikou možnost prosperity, pokud nyní jejich oběti ustanou.

A všechno tomu nasvědčovalo. I hněv staletých velikánů posléze ustoupil, když je lidé přestali podtínat. Zjistili totiž, že s úbytkem stromů jim někam mizí veškerá voda. Studánka jim po čase úplně vyschla, ale na jiném konci osady vyhloubili studnu. I v ní se však podzemní hladina začala povážlivě snižovat, jak ubývalo okolních stromů. Stráže však pořád ještě neměli zcela volný výhled, i když z původního porostu zůstávalo jen pár nejmocnějších a tím i nejkrásnějších jedinců.

Najednou jim bylo líto všech těchto činů. Bylo jim líto vlastních obětí i krajiny kolem. A tak přicházeli a prosili stromy za odpuštění. Dožadovali se před nimi práva na vlastní život, když konečně byli ochotni uznat právo jejich. Tím nakonec přeci jen došli smíření. Sami se sebou i s nimi.

Zhruba jednou týdně z jejich řad však nadále někdo mizel. Tím se jejich počet neustále snižoval, i když ostatní přiváděli na svět své potomky a vedli si po všech stránkách úspěšně a dobře. Všichni ale byli ochromeni tím počátečním bojem, proto první rok už proti tomu nic nepodnikli. Ať jejich hlídky strážili sebelépe, stejně se jim pořád cosi dostávalo dovnitř, co způsobovalo jejich ztráty. Při měsíčních nocích postupně vypozorovali, že se jedná o jakési stíny, které se zneviditelní u kmenů stromů, ale jsou tam a číhají na vhodnou příležitost. Oheň nepomáhal, konvenční zbraně, jako sekery, luky a šípy, také ne.., prostě se stíny v žáru pochodní rozplynuly, ale vzápětí, když se stráže vrátili na palisády, byly tam znovu.

Nepomohlo ani rozdělání ohně v těsné blízkosti stromů, to potom všichni slyšeli jakési vysoko vibrační kvílení, nikdo nemohl spát a každý měl pocit, že se zblázní. Proti stínům nebylo možné bojovat. Jak je však někdo zahlédl, vyhledaly nejbližší strom, přimkly se k němu a splynuly s jeho kůrou. Někdy však bylo možné vypozorovat, že některé stíny se pohybují ve větvích, ba i na samém vrcholku stromu. Po planině jen chvatně přecházely, tedy spíše se přelévaly od jednoho kmene k dalšímu. Někdy měly podobu lidí, někdy vlků a jindy jen jakési améby, co natahuje svá chapadla z jednoho prostoru do druhého.

Nakonec bylo všem jasné, že pokud neporazí všechny stromy, nikdy nenaleznou klid a stále z nich někdo bude obětován. Začali s tím pozvolna a srdce jim krvácelo. Stromy se na ně, kupodivu, již nezlobily a přijímaly svůj osud statečně a hrdě. Jenomže voda ve studni jim mizela před očima. Nakonec v okruhu tábora zůstal stát jediný strom, ten nejmocnější, úžasný a velkolepý, zatímco poslední zbytky vody ve studni tak tak stačily na pokrytí žízně všech.

Tehdy se znovu zastavili v hrůze, že nemohou jednat. V noci pak viděli, jak všechny stíny z celé oblasti se stahují k tomuto jedinému stromu. Teď už chápali, koho mají před sebou a kolik těch hladových duší vlastně je, ovšem nebylo jim to nic platné. Buďto ten strom porazí a osvobodí se tak od nebezpečí, ale hned vzápětí zemřou žízní, anebo budou vyčkávat, trpět a odevzdávat Stínu svou povinnou daň.

Jak se rozhodnou, nikdo neví. Dodnes to není jasné žádnému z nich. Jen se učí žít se svými stíny, rozumět jim a chápat odkud povstávají. A to je všechno, co dosud v tom smyslu učinili.

Já to nečetla, Crabe, promiň.
Ale vím, že můj příspěvek patří sem.

Mám docela složitý život kvůli tomu, že "jsem jiná".

Nevadí mi to, ale mám kvůli tomu mnoho trápení, možná podobně, jako ti lidi trans, nebo jak se chtěj nazývat, které jsem TEĎ jaksi našla...

Možná to ani není trápení.

Nevím. Jsem už "stará" na to, abych kdesi hledala cosi. Nedávno jsem jedné ze svých dcer to psala.

Teď se jaksi vyvrbilo, že nemusím. Divné...

Hele, možná víš, jak přemýšlím. Možná víš aj něco o tom, co já si myslím o našem Bohu. Já vím, že tak stejně to asi nemáš, zdá se mi, že jsi takový univerzální filozof, hm, vpodstatě ani netuším, proč tak hloubáš, a potom, po nějaké době, sem píšeš.

Jo.

Já sem píšu JEN proto, že teď jsem přesvědčena, že v každé chvíli je vlastně všecko TAK, jak má být. Díky, komukoliv.

Ano, tak nějak.

Tak nějak jsem už nechtěla "nikam vykračovat a očekávat nějakou novou Naději".
Byla jsem smutná, Naděje zmizela.
Bylo to takové hrozivé, smutné... Prázdno.

Když jsem se s tím jaksi smířila, ... že už to tak zůstane, ale musím ještě o Něco bojovat, netuše PROČ, naráz se VŠECKO změnilo.

Já vim.
Dík, Crabe

Crabat napsal(a):

Ano, tohle je velké tajemství, umět přijmout život tak, jak přichází. Vyrovnat se s událostmi, které bychom si možná představovali úplně jinak, ale následně poodstoupit, podívat se z jiného úhlu. Ne zevnitř sebe, protože tam se všechno točí pořád dokola a vybuzuje v nás stále se vracející schemata myšlenek doprovázené nepříjemnými pocity. Ale odosobněně, jakoby pohledem někoho jiného, co vzniklou situaci jen pozoruje. A tehdy můžeme zahlédnout, jak všechno, co se děje, má jakousi vnitřní strukturu, někam ty události směřují, a to zcela bez naší vůle. Když nezasahujeme svým chtěním, tak to uvidíme. A v takových okamžicích potom přichází ono poznání, že všechno je vlastně tak, jak má být. Jen je potřeba zaujmout tento indiferentní postoj, vystoupit na chvíli ze sebe a zůstat jen tichým svědkem.

Jen lehce zmniňuješ proces vyrovnání se s událostmi a věnuješ se tomu, že vše je třeba brát tak, jak je a podívat se na věci zvenčí.
Ale právě to vyrovnání se s událostmi je to nejtěžší. Až to člověk zvládne, je jasné, že pak bude mít na věc jiný názor či náhled, protože už bude prostě dál, bude se dívat jinýma očima. A pokud se opravdu vyrovná, může si říct - vše je jak má být.
Ale podstatou (jen ale podle mého, nechci to vnucovat ostatním jako obecný návod)) je to vyrovnání se. A to ne každý v nějaké složité životní situaci dokáže.

Upravil(a) Judyna (8. 11. 2020 15:49)

Judy, ty nejsi schopná mi porozumět ani věřit. Takže tak...

PS: Já vůbec nepsala, že trans (nebo jak sis ty sama přidala gayové či lesby) jsou jiní!
Přečti si to znova, ačkoliv si myslím, že ti to nijak v nalezení odpovědi na tvoji otázku nepomůže.

Já psala, že "mám podobné problémy" (a nejsem si jistá, že jsou to problémy), jako oni.

Upravil(a) rina (8. 11. 2020 16:11)

Hm, ani jedna z vás nepíše o tom, co Crab. Neva.
Každý má svůj strom...

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Crabat napsal(a):

Ano, tohle je velké tajemství, umět přijmout život tak, jak přichází. Vyrovnat se s událostmi, které bychom si možná představovali úplně jinak, ale následně poodstoupit, podívat se z jiného úhlu. Ne zevnitř sebe, protože tam se všechno točí pořád dokola a vybuzuje v nás stále se vracející schemata myšlenek doprovázené nepříjemnými pocity. Ale odosobněně, jakoby pohledem někoho jiného, co vzniklou situaci jen pozoruje. A tehdy můžeme zahlédnout, jak všechno, co se děje, má jakousi vnitřní strukturu, někam ty události směřují, a to zcela bez naší vůle. Když nezasahujeme svým chtěním, tak to uvidíme. A v takových okamžicích potom přichází ono poznání, že všechno je vlastně tak, jak má být. Jen je potřeba zaujmout tento indiferentní postoj, vystoupit na chvíli ze sebe a zůstat jen tichým svědkem.

Jen lehce zmniňuješ proces vyrovnání se s událostmi a věnuješ se tomu, že vše je třeba brát tak, jak je a podívat se na věci zvenčí.
Ale právě to vyrovnání se s událostmi je to nejtěžší. Až to člověk zvládne, je jasné, že pak bude mít na věc jiný názor či náhled, protože už bude prostě dál, bude se dívat jinýma očima. A pokud se opravdu vyrovná, může si říct - vše je jak má být.
Ale podstatou (jen ale podle mého, nechci to vnucovat ostatním jako obecný návod)) je to vyrovnání se. A to ne každý v nějaké složité životní situaci dokáže.

Úplně s tím nesouhlasím. Názor na určité situace mám stále stejný i když jsem s nimi srovnaná. Jediné, co se změnilo, že už nemám potřebu je řešit a tahat je za sebou jak chromou nohu. Co se stalo/děje nedá se odestát.

Ano, máš pravdu. Myslela jsem to ale tak, že když už je situace vyřešena, pak vidíš, že to, co se před časem stalo a jevilo jako neřešitelné, neřešitelným není a možná to bylo i dobře, že se to stalo. Prostě jak píšeš, je to pryč. To už je pak jednoduché mít nadhled.

Já už to dočetla, Crabe.
Je to velmi zvláštní, o čem přemýšlíš a píšeš.
Četla jsem to v klidu noci, nedočkavě... jako dospělá žena pohádku na dobrou noc...

Tak dobrou...

Dobrou, Rino, dobrou.
Není to nikdy snadné.

Odrodilý katolík? Co to je?

Tak to se ani nedivím, Judyno. Ale rodiče pro Tvůj duchovní rozvoj a spásu duše udělali, co mohli. Aspoň si to mysleli. A to, že dnes jsi na úplně jiné koleji a je Ti už z principu nepříjemné chytnout se nějakého směru, je opět hluboce logická negace předchozího stavu. Jenomže něco tady je, viď, něco, co nás přesahuje a co vábí a láká svou podstatou nepoznaného. Ovšem člověk se instinktivně brání zavázat se, nechat se spoutat určitou myšlenkou, obzvláště když předtím prošel církevní direktivou. Jelikož katolická církev je a byla vždy o mocenské struktuře, ovládnutí ostatních, vytvoření řádu na jehož vrcholu by stanula. Až teprve potom jí šlo o duchovní rozvoj i blaho těch druhých. A kdyby bylo možné zmanipulovat mysl lidí nějak jinak, bez duchovních principů, kašlala by na samotného Boha a vysmála se těm, co v něj věří.

Taková je skutečnost o lidech bažících po moci. Jež se sdružují a vytvářejí organizace, které ovládnou svět. Tak děvčátko.., ale duchovní sféra s tímhle nemá vůbec nic společného. Je tady a láká nás svou průzračnou čistotou, abychom ji poznali. Tím se stává smyslem veškerého lidského bytí.