Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. To už nie je vôbec ona.

Seli, držte se

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. To už nie je vôbec ona.

A nebo pneumonie, případně infekce močových cest.......
Co vyšetřeni a případně antidepresiva?

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. To už nie je vôbec ona.

Selimo, to je mi opravdu líto!   Nechala by se maminka přesvědčit, aby šla k lékaři?

To je smutné a zároveň krásné

Připojiji se k Leně - upřímnou soustrast. Myslím, že maminka měla odchod z tohoto světa moc pěkný a laskavý (pokud se to dá o umírání říct).

Upravil(a) Judyna (23. 5. 2021 13:52)

Soleil, je moc hezké, že maminka prožila tak aktivní tvůrčí život a že jste se jí až do poslední chvíle tak věnovali.

Soleil, jsem ráda, že jsi tady.    

Přijmi prosím upřímnou soustrast Soleil. Zní to asi zvláštně, ale tvoje maminka měla dobrou smrt.

Soleil napsal(a):

Maminka zemřela 21. ledna v půl osmé večer, v hospici, klidná a vyrovnaná, s úsměvem na rtech. Byla jsem u ní a držela ji za ruku.
Ještě týden před smrtí byla plná energie. Hospic zorganizoval autorské čtení jejích povídek a besedu. To bylo ve středu 13. ledna. Maminka tam byla čilá, aktivní, povídala o svém životě, byla šťastná, že se to lidem líbilo. Druhý den jen zářila. Pak se jí udělalo špatně. Měla jsem nahlášenou návštěvu na pátek odpoledne. Volali mi v poledne, ať hned přijedu, že se mamince přitížilo a že je to terminální stadium. Ležela, ale pořád chtěla vstávat, volala pořád svou maminku. V neděli ráno přijel její milovaný mladší bratr, ještě ho docela vnímala. A pak jsem byla u ní ve dne v noci ještě týden. Posledních pár dní už jen spala. Zpívaly jsme jí s pastorační pracovnicí její oblíbené písničky, a pak už jen v klidu odešla..22. února by slavila 80.

Úprimnú sústrasť a zároveň... ako to napísať...  znie to pekne. V rámci možností. (Čo mama písala?)

Moc hezký, všechno. Taky mám moc ráda 21ičku, a cítím se příjemně, když ji kdekoliv vidím. Narodila jsem se 21., a mám ji i v hesle, které ještě s jinými znaky používám. 🤗

Judy, a můžu se zeptat jak?

Bylo to také nějaký měsíc potom, co umřel. Zdál se mi živý sen - spala jsem v posteli mých rodičů v baráčku, ve které jsem se narodila. ale já jsem nebyla dítě, já byla současná. Vtom ke mně přišel taťka a stál u postele. Já se probudila (v tom snu), byla jsem hrozně udivená, že ho vidím a říkala jsem mu, co tady dělá, že přece umřel. On se jen lehce usmál a kroutil hlavou, že ne. On nemluvil a dlouho v mých snech nepromluvil.

Mamince se sny nezdají, ale brzy po taťkově úmrtí se jí tento sen zdál. Ještě podotknu, že mamka je nějak zaměřená na ruce, hodně si jich u lidí všímá, jsou pro ni důležité. V tom snu stál taťka mezi futrama, viděla jeho nohy, pas a hlavně ty ruce, jak se o ta futra opírají, směrem nahoru se jakoby rozplýval. A řekl jí - neboj se, já vás budu chránit.

Jednou  k ránu, když mamka spala, tak jí velice důrazně budily ruce - tentokrát její maminky. Ty ruce s ní třásly, cítila, jak jsou teplé a měkké a slyšela babiččin hlas, ať neleží, ať hned vstane. Mamka se fakt probudila, vstala a bylo jí dost špatně. Hrozně se jí motala hlava a byla slabá. Tak se napila, asi hodinku pocházela po bytě a udělalo se jí lépe...
(Jen dodávám, že babička v té době už také nežila)

Upravil(a) Judyna (25. 5. 2021 20:22)

Soleil napsal(a):

Seli, psala takové příběhy, úvahy a postřehy ze života, z dětství, z mládí...Některé jsou vtipné, některé smutné. Nechala jsem vytisknout pár exemplářů a ty pak v hospici kolovaly. Lékaři i sestřičky si je četli třeba na noční a tak, chtěli je pak po mamince podepsat...Měla s nimi velký úspěch. Přemýšlím o tom, že je nechám vydat. Ostatně, maminčin bratranec byl spisovatel a scénárista Jan Procházka (Ucho, Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže...), tak možná že tam nějaké rodinné spisovatelské geny byly (nebo i jsou ) Musím ještě dodat, že maminka byla taky milovnice různých lampiček a světýlek, diktafonů, rádií a vůbec různých technických vychytávek. Maturovala jako jediná holka ze třídy z fyziky a i když pak vystudovala práva, byla docela technický typ.
A já s vámi o něco podělím...snad si nebudete klepat na čelo. Celý život mě provází číslo 21. Narodila jsem se 21., bydlíme v 21 a nakonec i maminka zemřela 21. Když ještě maminka žila, každý den, přesně v 19:30 jsem jí volala. Zalezla jsem si do kuchyně aby mě nikdo nerušil a povídaly jsme si, co se za ten den stalo a tak. Zemřela (jak už jsem psala dřív) 21. ledna v 19:30.
Tento pátek to tedy byly přesně 4 měsíce. Ani jsem si to nějak neuvědomila co je za datum, jen mě bylo celý den hrozně blbě (psychicky). Večer jsem uklízela v kuchyni a najednou bliklo světlo. Bliklo jednou, dvakrát, potřetí. Podívala jsem se na hodiny, bylo přesně 19:30. Šla jsem se zeptat manžela do obýváku i dcery do pokoje, jestli jim taky bliklo světlo. Koukali na mě oba...ne.
Myslím, že mně tím maminka chtěla dát vědět, že tady někde...všude, je. Abych se nebála.

Paráda, to mamino písanie. Určite to skús vydať, takéto veci by si mohli nájsť čitateľov... A ja si nemyslím, že si blázon, lebo ja viem a cítim, že naši zosnulí blízki tu ešte s nami nejaký čas sú - v podstate dovtedy, kým to oni alebo my potrebujeme. Ja som po ocovej smrti (ktorý bol regulérny spisovateľ) cítila, akoby bol stále "tu niekde" naokolo - a napr. som vedela, že je OK aj so zádušnou omšou, hoci sám bol ateista fundamentalista... ale kvôli mame. Raz, krátko po smrti, aj prejavil nespokojnosť, ale postupne sme prišli na to, čo chce (aby sme dali vedieť do Slovinska, kde mal kamaráta-kolegu a čulé pracovné kontakty), splnili sme mu to  a ukľudnil sa.