Je bezva, že hrajete šachy. Sice nevydrží dlouho, ale hrajete.

https://zdravotnicke-potreby-welnes.cz/ … OIQAvD_BwE

Rino, nejprve dík za odkaz na chodítko, asi takové pořídíme.

Ale jinak mi přijde, žes můj příspěvek špatně četla: Ne že "bude chtít vyhodit" a Bude bloudit po bytě a hledat nás", ale ono se to už stalo - takže "vyhodil a hledal nás". Vyhodil profesionální pečovatelku, ani ta s ním nic nezmohla. 

Další vývoj? Jakoby se táta tím extempore úplně vysílil. Už druhý den skoro jen spí a sotva s podporou dojde na záchod. Pečovatelka u něj včera zas byla - a dobrý. I když možná už prostě jen neměl sílu ji znovu vyhodit. Kéž si tedy na ni už zvykne a my máme aspoň pár hodin denně pro své potřeby a odpočinek.

Upravil(a) Blossom opět s vámi (8. 10. 2020 7:52)

Palomito, ta vypjatá situace trvala asi hodinu, nakonec jsem povolala svého syna, který tátu silou držel v posteli, táta celou dobu volal, ať jde pečovatelka domů, že ji nechce. Ona se snažila, ho přemluvit, ale bylo to jak když hrách na stěnu hází. Když to tedy trvalo už hodinu, dohodli jsme se s pečovatelkou, že ten den odejde a přijde to zkusit zas za dva dny (tedy včera- ve středu). Nicméně ačkoli ona pracuje v pečovatelském domě a říkala, že s tím má zkušenosti, že už po nich v pečováku také někteří staří lidé házeli i věci a chtěli jen rodinné příslušníky, tak nepochodila, tátu se prostě nepodařilo zklidnit ani nám, ani jí. Někdy to prostě asi nejde a je potřeba tomu dát čas, jak jsme teď dali, a ono si to sedne.

Mimochodem - možná už taky zabrala tátovi antidepresiva, která má od psychiatra, i když teoreticky by měla zabrat až za delší čas, až naběhne jejich hladina.

Taky držím palce.
Můj tatínek měl svého času po epileptickém záchvatu (ale epilepsiii neměl, bylo to "jen" nedokrvení nebo špatné okysličení - apnoe asi) léky z neurologie, ale působily na něj tak silně, že také sotva došel na  záchod. A to byl před tím zcela mobilní a při smyslech. Snížili mu dávy a pak to bylo dobré.

Po čase zase píšu. Situace s tátou se zklidnila. Utišující léky zbraly, takže táta už nemá to nutkavé chození po místnosti kolečko a za pět minut znovu. I noci jsou klidnější, vstáváme k němu když potřebuje dojít na toaletní židli.
Většinu času proklimbá. Vlastně se stal takovým jakoby malým miminkem - jen jí, vyměšuje, koupáme ho, přikrýváme apod. Jedinou aktivitou, připomínající že je dospělý člověk, jsou šachy. Hrajeme je tak dvakrát denně jednu partii, pak už to tátu nebaví. Na pečovatelky si naštěstí už zvykl (jsou dvě a během týdne se střídají), jen nás nesmí zahlédnout třeba na zahradě, to se nás pak dožaduje. Tak na zahradu chodím do těch míst, která nejsou z okna vidět.

Vše se zklidnilo (naštěstí) a den se mi stal takovou rutinou. Přiznávám, že někdy je to nuda. Čtu si, opakuju svou chabou AJ a NJ nebo jsem na netu. Chybí mi lidská společnost, tak čtu babinet a píšu sem, nahrazuje mi to aspoň částečně kontakt s lidmi. Říkám si - jsem na tom vlastně podobně jako lidé na homeoffisu. Ale doléhají na mě negativní zprávy těchto dnů.
Tak takto to teď u nás je.

Tak nudu a nedostatok sociálnych kontaktov máme aj my, čo učíme online.... Bodaj by horšie nebolo (a teda - nemuselo by to trvať veľmi dlho...). Inak to znie

Tak co nového u nás: Táta je povětšinu dní a nocí poklimbávající stařeček, kterému musíme pomáhat aby se vůbec zvednul do sedu a pak do stoje, když jde pár vratkými kroky k toaletní židli (tzv.gramofonu).
No  druhá jeho poloha - stařec s velkou silou, umějící slézt z postele sám a někam se vydat sám. A je v tom velmi konfliktní - mírně řečeno.
Včera jedna taková situace nastala. Má prášky na spaní, ale když mu hned nezaberou, tvrdě se dožaduje dalších a dalších, což my mu samozřejmě nedáme, to by byla vlastně od nás vražda předávkováním léků. Jenže on se jich dožaduje nesmírně tvrdě, včera si chtěl pro ně dojít sám, stále vstával a my ho strkaly se ségrou zpět do postele. Nakonec jsem si sedla na jeho postel u jeho nohou, aby nemohl slézt - a on se mě snažil sestrčit a pak skopnout se slovy Vypadni. Naštěstí jeho kopnutí bylo jen takové větší šťouchnutí, ale nikdy bych si nemyslela, že můj táta může takhle vyvádět a takhle se k nám chovat. Jediné naše štěstí, že jsme fyzicky silnější, tedy ve dvou určitě. Seděla jsem u něj na posteli jako živá zábrana než usnul. No a teď je zas tím nemohoucím stařečkem.
Uff, tak jsem se vám sem vypsala a je mi líp.

Ty konce jsou fakt hrozné.

To je moc dobře, že Ti to pomáhá. Potřebuješ vypnout jako sůl.
Tvoje pocity chápu. Nejsi stroj. A ve vypjatých a náročných situacích nikdo není pořád jak sluníčko. I když máš malé dítě, tak tě ten roztomilý tvor dokáže dost dobře vytočit. Ale stejně ho máš pořád ráda. Tak, jako Ty tátu.

Blossom opět s vámi napsal(a):

Tak co nového u nás: Táta je povětšinu dní a nocí poklimbávající stařeček, kterému musíme pomáhat aby se vůbec zvednul do sedu a pak do stoje, když jde pár vratkými kroky k toaletní židli (tzv.gramofonu).
No  druhá jeho poloha - stařec s velkou silou, umějící slézt z postele sám a někam se vydat sám. A je v tom velmi konfliktní - mírně řečeno.
Včera jedna taková situace nastala. Má prášky na spaní, ale když mu hned nezaberou, tvrdě se dožaduje dalších a dalších, což my mu samozřejmě nedáme, to by byla vlastně od nás vražda předávkováním léků. Jenže on se jich dožaduje nesmírně tvrdě, včera si chtěl pro ně dojít sám, stále vstával a my ho strkaly se ségrou zpět do postele. Nakonec jsem si sedla na jeho postel u jeho nohou, aby nemohl slézt - a on se mě snažil sestrčit a pak skopnout se slovy Vypadni. Naštěstí jeho kopnutí bylo jen takové větší šťouchnutí, ale nikdy bych si nemyslela, že můj táta může takhle vyvádět a takhle se k nám chovat. Jediné naše štěstí, že jsme fyzicky silnější, tedy ve dvou určitě. Seděla jsem u něj na posteli jako živá zábrana než usnul. No a teď je zas tím nemohoucím stařečkem.
Uff, tak jsem se vám sem vypsala a je mi líp.

Nedaly by se ty prášky na spaní nějak nafixlovat, jakože zaměnit za nějaké pastilky - bonbóny? Strčit do originální krabičky...třeba by tatínek nic nepoznal.

Taky mě napadlo placebo, někteří staroušci si přesně hlídali, kolik čeho berou a věděli, kolik můžou, ne proto že by tomu rozuměli, ale proto že si to od doktora pamatovali. Kdybys jim místo léků dala lentilky, sice by měli výhrady, "že to je jiné", ale když řekneš že je to od pana doktora, poslušně to snědí....

Už je máme definitivně zakázané?
Aj ty pidimidi z Lídlu???
No já ty zákazy a příkazy z EU nemusím, ale tohle je už příliš!!!