Ty se laskavě vykašli na mně, ano?!? A starej se o sebe a svoji milovanou 24ku!!!
Andrejko zdravím tě a děkuju, že mu zavčasu připomeneš, cos tuhle říkala, teda psala.

Blossom opět s vámi napsal(a):

rino, tu jsem nemyslela, a tuším, ani ostatní. Asi jsme se neměly zmiňovat. Ale prosím, už to neřeš, o tom tohle vlákno není.

U nás táta zas v nemocnici. Mísí se ve mně starost a pocit dočasné svobody....mám z toho zároveň špatné svědomí, že cítím tu úlevnou svobodu...

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla (ale až časem) na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Blossom, vrabčák to píše hezky. Snaž se v noci pokud možno vyspat. Všem vám držím palce!

I ostatní uživatelé vidí, že vy dva nemůžete být spolu, ale ani bez sebe. A já nějak nevím, co s váma dvěma. Nemám chuť vás vychovávat, nejsem vaše matka, ani učitelka ve školce. Takže Petře, buď gentleman, a nerýpej do riny a nekomol jí účelově její nick. A rino, ty zase pokud možno ignoruj Petra, taky do něj nešij a bude tu pohoda, klid. Ideálně se navzájem zablokujte a nemusíte se vůbec potkávat.

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla  na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Ano.

Já to zažila dvakrát, jak u mamky, tak u taťky o rok později (shodou okolností je to právě dnešní večer, kdy mě opustil). Celou dobu jsem se o ně starala doma,jezdila s nimi na kontroly a pak zas hned domů, byla s nimi ve dne v noci. K mamince jsem pak musela zavolat rychlou, prostě to najednou nešlo, myslela jsem si, že jí tam nějak zavodní, dodají látky a já si jí zas hned vezmu zpět. Nestalo se to, maminka tam nebyla ani 24 hodin, zemřela tam v mezidobí , kdy jsem musela odejít za tátou na onkologii a než jsem se stihla vrátit. Jako přes kopírák to bylo s tatínkem, odvoz do nemocnice pro akutně zhoršený stav, první den mě vůbec nepoznával, druhý den to byl zas on, i když trošku zmatený, ale byl to táta, ještě říkal, na co má chuť, co mu mám přivézt, mával mi......a večer telefon. Ten telefon změnil všechno, mužský hlas mi s lítostí sděloval, že můj otec zemřel. Pro mě ten telefon byl konečná, během jednoho roku jsem přišla o mámu i o tátu. Zůstala jsem sama.  Dodnes si vyčítám, že umřeli v nemocnici, beze mě, sami. Trápí mě to.

rina napsal(a):

To je skoro na soudní rozhodnutí, kdo má čeho nechat, ne?

Tak soudní rozhodnutí to nebude, bude to moje rozhodnutí a to takové, jak jsem psala výše, Petr Tě přestane popichovat a ty přestaneš leckdy kopat kolem sebe. Diskutovat se dá i slušně, věcně. No a pokud nedostanete jeden, či druhý, ideálně oba, rozum - tak holt budu banovat. To už oba dobře znáte. Ale určitě to nechcete, tak se zkuste oba zamyslet nad zlepšením své komunikace.

AndreaP. napsal(a):

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla  na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Ano.

Já to zažila dvakrát, jak u mamky, tak u taťky o rok později (shodou okolností je to právě dnešní večer, kdy mě opustil). Celou dobu jsem se o ně starala doma,jezdila s nimi na kontroly a pak zas hned domů, byla s nimi ve dne v noci. K mamince jsem pak musela zavolat rychlou, prostě to najednou nešlo, myslela jsem si, že jí tam nějak zavodní, dodají látky a já si jí zas hned vezmu zpět. Nestalo se to, maminka tam nebyla ani 24 hodin, zemřela tam v mezidobí , kdy jsem musela odejít za tátou na onkologii a než jsem se stihla vrátit. Jako přes kopírák to bylo s tatínkem, odvoz do nemocnice pro akutně zhoršený stav, první den mě vůbec nepoznával, druhý den to byl zas on, i když trošku zmatený, ale byl to táta, ještě říkal, na co má chuť, co mu mám přivézt, mával mi......a večer telefon. Ten telefon změnil všechno, mužský hlas mi s lítostí sděloval, že můj otec zemřel. Pro mě ten telefon byl konečná, během jednoho roku jsem přišla o mámu i o tátu. Zůstala jsem sama.  Dodnes si vyčítám, že umřeli v nemocnici, beze mě, sami. Trápí mě to.

Ja som to mala najprv s deduškom, nedávno s otcom - ale uvedomila som si, že obaja boli v nemocnici len krátko, deduško jeden necelý deň, vlastne cca 12 hodín, oco cez víkend... On veril, že po víkende pôjde domov, len čo sa bracho v pondelok večer vráti zo služobky. No, v noci dostal zápal, začal zlyhávať, ráno nám volali, boli sme za ním, aj keď nevnímal (v umelom spánku), ja som povedala, čo som potrebovala povedať - a potom nás poslali domov, že ho idú operovať. Podvečer telefonát, že zomrel. Ani ho už neoperovali, neuspali. Dodnes ma to mrzí, ale nejako nevidím, čo by som bola mohla urobiť... Keby sme ho vzali domov, dodnes by sme si vyčítali, že by sa možno ešte dalo niečo urobiť a my sme to neskúsili. To si proste nevyberieš.

Andrejko, zažila jsi hrozné a vyčerpávající období, ale udělala jsi opravdu maximum. Tvoji rodiče určitě silně pociťovali Tvoji a byli ti vděční za všechnu tvoji péči. Přestaň si vyčítat, že svoje poslední hodiny strávili v nemocnici; bylo to jediné místo, kde by jim někdo ještě mohl aspoň trochu pomoci. Že už se to nepodařilo, si nemůže vyčítat nikdo.

Nakonec, nejsme my dva tak trochu "kořením" jinak někdy docela, hm, nudy v Brně?

Popravdě? Vůbec ne. (A doufám, že do mě Rino zase nepustíš, když to vidím jinak )

Judyna napsal(a):

Skoro si myslím, že ty výčitky příjdou vždy. Člověk dumá nad tím, jestli třeba nemohl něco udělat jinak, jestli se tomu třeba nedalo zabránit.....
No neodvezte ho do nemocnice, aby mu pomohli..

Máš pravdu Judy, výčitky přijdou a když ne u sebe, tak od ostatních. Když jsem manželovi volala rychlou, aby ho odvezli do nemocnice, protože už byl v takovém stavu, že vézt ho tam spolu s velmi malými dětmi v autě jsem vyhodnotila jako zbytečně rizikové, tak mi pak zavolala tchyně a "že mi nic nevyčítá".. Jak jako, že mi nic nevyčítá?? Týden se nevědělo, jestli muž uteče hrobníkovi z lopaty a to byl v nemocnici, kde měl veškerou potřebnou péči - přístroje, farmakologie.. co bych s ním asi doma dělala, vařila mu čaj?? Ano, vyčítala bych si, kdybych se zachovala podle společenských konvencí a doma ho nechala - zemřít.. Tohle není o výčitkách, ale o vědomí, že člověk se zachoval nejlépe jak uměl a mohl. A u těch starých a nemocných lidí. Přijde mi, že i na smrt je v určitých případech potřeba klid. Proto to odcházení o samotě, třeba po převozu do nemocnice. A v takovém případě nejsou výčitky na místě už vůbec.

Tohle není o výčitkách, ale o vědomí, že člověk se zachoval nejlépe jak uměl a mohl.
No jo, ale k tomu vědomí dojdeš až po určitém čase. Až po odeznění šoku z toho, co se stalo a  myšlenek typu coby, kdyby.
Aspoń tedy u mě to tak bylo. Je to prostě určitý proces.
Ale jak už jsem psala - odvoz do nemocnice v život ohrožujícím stavu, je určitě na místě. O tom žádná.

Bloos, co tatínek? Pustili ho z nemocnice?