Otec naopak akúkoľvek starostlivosť alebo starosť tvrdo odmietal (po skúsenosti, keď s bratom doopatrovali mamu s Alzehimerom po srdcovej operácii) a radšej preventívne zomrel pri prvom probléme. Mama je vcelku fit, v rámci možností, teda fyzicky... Psychicky je ešte zdrvená po jeho smrti, neschopná robiť akékoľvek organizačné veci (internet banking, inkaso, súhlas so stavbou výťahu v ich dome...), čiže ju musíme kontrolovať v tomto.... Plus tiež vyžaduje spoločnosť, buď napriamo - obaja s brachom sme dosť zaneprázdnení, ale denne s ňou voláme a veľmi často za ňou chodíme. Bývať s ňou som aj v prvom žiali po ocovej smrti odmietla - myslím, že by sme sa veľmi rýchlo rozhádali a znenávideli. Ona sa so mnou vlastne nechce rozprávať, nepočúva, čo hovorím, a sama hovorí ešte menej; len sa ma furt dokola vypytuje, aký som mala deň, čo som robila, čo budem robiť, čo nebudem robiť - aby to vzápätí šťastne zabudla a po hodinke sa spýta znova . Sama priznáva, že potrebuje len mať fyzicky niekoho pri sebe, inak nie. A odmieta stretávať sa s kamoškami, ak ju ony vyslovene nezavolajú a neprehovárajú - lebo však na robenie spoločnosti má dcéru, nie? Bracho jej len nosí, čo treba, obsluhuje inkaso a rýchlo prchá preč. Bývať s ňou by sme úprimne asi ani jedne nedali - a to ju máme radi. Máš môj obdiv!

Ahoj Blossom,
vítej zpět K tématu...Mé mamince (79 let) nebylo už delší dobu dobře. Hlavně nemohla dýchat. V lednu jí zjistili nádor na slinivce. Byla chvíli v nemocnici, pak doma. Nechtěla jíst, hubla...Operace nepřipadala v úvahu (problémy se srdcem). Vzhledem k tomu, že jsem učitelka na SŠ, a přešli jsme na distanční vzdělávání, mohla jsem za ní denně jezdit 20 km autem. Takže od půli března každý den (jednou týdně jel místo mě manžel), cca do 14 h jsem u ní byla, pomohla jí na zahradě, uvařit... pak si šla po obědě lehnout a já jela domů udělat si práci do školy, obstarat domácnost, psa... Mám taky manžela Absolvovala 3 chemoterapie ale bylo jí z nich hrozně špatně, tak už na další nešla. Měla bolesti, už skoro nejedla. Nabídli jí paliativní péči. Prázdniny jsme prožily na zahradě, začala jsem u ní rekonstruovat garáž na svůj ateliér ve stylu Provence (maminčin splněný sen). Hodně jsme se sblížily, ledacos jsme si vysvětlily. Když se prázdniny blížily ke konci, maminka už sama chtěla jít do hospicu. Teď už je tam 6 týdnů. Moc se jí tam líbí. Má tam přátele, háčkuje a drhá, kouří na terase, všichni ji tam znají. Úplně ožila. Píše fejetony. Obden za ní jezdím. Je ráda, že má kolem sebe zdravotní personál, lidi, kteří se o ni postarají. Píchnou jí injekci, převlečou postel když to nestihne na WC. Uklidnila se a já taky. Je smířená s blížícím se koncem. Já jsem hlavně ráda, že tam není sama. Má pokoj sama pro sebe, TV, radio, koupelnu a WC. Moc jí tam chutná, jsou na ni hodní.

Holky milé, díky všem za vaše zkušenosti.
Hodně ve mě rezonuje Andreina věta Pocit, že mi tím vším vlastní život utíká se střídá s otázkou, opravdu dělám vše, co se dá? Naštěstí máme na ty 4 hodiny odpoledne tu pečovatelku, tak aspoň ty 4 hodiny denně žiju.
A ano, tátovi jde hlavně o naši přítomnost, jenže 24 hodin denně. V noci spíme (střídám se se sestrou) v jeho kuchyni, dávkujeme mu léky na spaní, pomáháme mu vstávat a "udělat kolečko" po pokoji, pak mu pomoct uložit ho do postele - a takhle tak půl noci dokola. Ve dne poklimbává a opět občas chodíme po pokoji - jeho to nějak nutí to dělat. Má už i léky od psychiatra (na spaní a na úzkosti), ale zabírají jen částečně.

mnoho lidí včetně praktické lékařky mi řeklo.................že by to nemohli dělat

a že mám myslet na sebe...........no takové řeči,co se říkají

já si myslela, že to horší už být nemůže a že jsem na konci svých sil

mívám výčitky................a zrovna ten jediný den, co jsem za ní nebyla.........tak v noci zemřela
já vím, že jsem udělala vše, co jsem mohla..............ale přesto

Soleil napsal(a):

Mně se zase někteří divili, proč si maminku nevezmu domů....No proč? Ona sama nechtěla, stejně by tady byla většinu dne sama, když my jsme v práci. Kdo by jí píchal injekce, měřil tlak, kontroloval po zdravotní stránce? Nedala bych ani to přebalování po stolici. Navíc je silná kuřačka, zatímco my jsme nekuřáci...A když vidím jak je tam spokojená, já jsem taky Myslím, že jsme udělali dobře.

určitě

Podobné trápení měli příbuzní s tetou. Je po mozkové mrtvici, 79 let, inkontinentní, chodí, dobře jí. Nechtěla spát sama, bála se, že ji rodina neuslyší, až bude volat. Dostala na stolek zvoneček. Zvonila hned, jakmile se vzdálili z pokoje. Neřešitelné. V noci hlasitě křičela, svolávala "děti", taky mnoho nocí čekávala na "elektriku". To znamenalo babičku obléknout od klobouku po zimní boty a postavit její starý kufr tak, aby byl vedle židle. Nebo chtěla uprostřed noci přerovnávat prádlo ve skříni, nádobí v kuchyni... Rodina na pokraji zhroucení. Teta přes den trochu pospávala, ale v noci spíš bděla. Léky na uklidnění a na spaní, které měla od PL, nezabíraly. Synovec měl kontakt na gerontopsychiatrii a byl se tam poradit. Po dohodě s PL se změnila léčba, takže teta prý už v noci spí. Přesto je rodina dál vyčerpaná. Synovec si často vyčítal, že matce už nechce vyhovět v plnění nesmyslných přání, měl na ni zlost... a současně svých pocitů litoval. I když teď teta v noci spí, chodí ji pravidelně kontrolovat, jestli je vše v pořádku. Vyčítá manželce, proč aspoň někdy taky nevstane a nejde se na jeho matku podívat. On ví, že je teta křehká, že tu dlouho nebude...

Poslední roky svého aktivního života jsem se starala o staré nemocné lidi.
Začalo to péčí o moji mámu, kdy jsem měla možnost pochopit, jak se věci mají.
Pokračovala jsem jako pečovatelka.

Provázet člověka na jeho poslední cestě je obrovský dar, který neumí každý přijmout.

Od doby kdy jsem to pochopila, jsem pořád stejně říkala: Pečujte o ně, kolik zvládnete. Pokud už nemůžete, objednejte si odbornou pomoc. To jsou geriatrické služby zdravotnictví. Většinou je pokryje důchod a VZP. Když ne, prostě zaplaťte, co můžete.

Když dáte zoufalí stařečka do ústavu, zabijete ho!

Čest výjimkám! - Soleil

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Blossom opět s vámi napsal(a):

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Tak zatím nejsi schopnà to tak vnímat.
Bohužel.

vera napsal(a):

mnoho lidí včetně praktické lékařky mi řeklo.................že by to nemohli dělat

a že mám myslet na sebe...........no takové řeči,co se říkají

já si myslela, že to horší už být nemůže a že jsem na konci svých sil

mívám výčitky................a zrovna ten jediný den, co jsem za ní nebyla.........tak v noci zemřela
já vím, že jsem udělala vše, co jsem mohla..............ale přesto

Vero, neměj výčitky. Copak jsi to mohla tušit? Moje známá měla takhle také maminku v hospicu, byla tam s ní pořád, myslím i v noci. Jednou se nechala vystřídat někým z rodiny - potřebovala se projít. A za půl hodiny ji volal personál, že se maminka horší, ať se vrátí. Stihla to. Ale kdyby ji nezavolali nazpět, tak i když s ní trávila veškerý čas, v čase smrti by tam nebyla.

Judyna napsal(a):

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

No to se pleteš.
Někdy i od 7mi rána do 21h, bez víkendu, prostě denně. A to od 2009 do 2014.
A co mě furt komanduješ?
To jako že z pečovatelské služby, kde jsem měla těch klientů snad 50, toho vím málo? A obzvláště když firma má vlastní know-how.

Už mě nech bejt, a komanduj si někoho jiného, ano?
Seš krajně nepříjemná!

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

No to se pleteš.
Někdy i od 7mi rána do 21h, bez víkendu, prostě denně. A to od 2009 do 2014.
A co mě furt komanduješ?
To jako že z pečovatelské služby, kde jsem měla těch klientů snad 50, toho vím málo? A obzvláště když firma má vlastní know-how.

Už mě nech bejt, a komanduj si někoho jiného, ano?
Seš krajně nepříjemná!

Rino, práce pečovatelek je nesmírně náročná. Ale předpokládám, že jsi měla úvazek 40 hodin týdně. Pak jsi šla domů. Nebo u nás mají dvanáctky při plném úvazku.
Když člověk pečuje o člena rodiny, tak je to 24hodin 7 dní v týdnu. Nehledě na to, že k rodičům máš daleko užší vztah, takže je to citově náročnější. O tom psala Selima.
To je všechno. Píšu jen svůj názor, internetovou diskuzi přece nemůžeš brát osobně. A že reaguji na Tebe? To je asi proto, že se naše názory hodně liší. A netvrdím, že ten můj je správný. Třeba to vidíš lépe Ty. To nehodnotím.