Taky na Lenu myslím a říkám si, že se jí snad vede dobře....

Ahoj všichni, moc Vás zdravím a píšu, že se mám stále velmi dobře. Naučila jsem se žít sama (i když je člověk někdy opravdu sám?) a užívám si to.
Tento víkend jsem poprvé jela na výlet opravdu sama, protože jinak jsem pořád s někým, a užila jsem si i to. Dobrodružná výprava za keškami se vydařila.
Procházím vývojem sebe a snad to nebude znít nafoukaně, to bych nerada, ale žije se mi se mnou docela prima.

A nový rok 2021 začne hned od začátku výborně. Konečně už vím datum rozvodu, proběhne hned na začátku roku, a také měním zaměstnání. Řekla jsem si, že když už změny, tak ať jsou z gruntu a cítím, že teď je na to ten nejvhodnější čas. Já vím, že je to v dnešní době dost riskantní, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a tam já se nebojím.

Krásný!
Ani se nechce věřit že je to ta stejná Cibulička, co sem přišla "brečet"...

Taky gratuluji Uběhlo půl roku a jdeš svou novou cestou. Drž se!

čte se to krásně

Cibulko, jsi úžasná Před půl rokem jsi sem začala psát jako smutná a nešťastná žena, po půl roce vidím v písmenkách naopak zralou a sebevědomou ženu, která si zařídila nový a zajímavý život bez ohledu na manžela. Přeji Ti též v novém zaměstnání mnoho úspěchů a v dalším životě hodně štěstí !!!

Ano, Erem, je to tak.
Já u toho prvního, který (jako jediný z mých exmanželů odešel jako první ), brečela a měla stresy 4 roky. Až dokud jsem se odstěhovala z města našeho společného bydliště.

Selima napsal(a):

...Mmch, ten tvoj cit by som ja osobne nazvala skôr nezdravou závislosťou a revnivosťou ako láskou, keď beriem do úvahy aj vývoj odvtedy a súčasnosť.

No vidíš, a já to beru úplně jinak. Ptz. jsem si to sama zažila.
Prvního manžela, ať byl jakejkoliv, stejně celý život beru jako nejmilovanějšího.

eremuruss napsal(a):

Obdivuju zenu,ktera po tak dlouhem manzelstvi po pul roce je vylecena z truchleni.Kazda jsme jina.Jen me napada otazka jestli sveho manzela vubec milovala, kdyz se s toho  vseho tak lehce dostala.Po pul roce od odchodu manzela jsem tajne brecela do polstare.Na venek jsem pusobila vyrovnane.Rozhodne jsem vyrovnana nebyla.Byla jsem hromadka nestesti.Drzeli me deti pro ktere jsem musela fungovat.

Já si myslím, Erem, že Cibulku nemusíš obdivovat, ani že by byla vyléčena z truchlení. Rozpad manželství je proces, který je třeba projít. A z truchlení se nedá vyléčit - není to nemoc, je to taky proces. Pochybuji, že by to Cibule při vší své rychlosti už všechno stihla a myslím si, že kameny na cestě ještě nějakou chvíli potkávat bude a pokud by dělala, že nejsou, stejně budou překážet, jen svedou z cesty a ukopne si palec. Fajn je, že Cibule neulpívá a ví, že i při vší destrukci vlastního vztahu kolem rostou vztahy jiné a svět žije dál.

cibule napsal(a):

Nedokážu posoudit, jestli jsem z toho venku. Na to je ještě brzy a je to moje první zkušenost. Ale snažím se teď být hlavně v souladu sama se sebou.

Na tom životním rozcestí, na kterém jsem se ocitla, jsem měla možnost jít dál minimálně dvěma cestami. Buď budu pořád plakat a litovat sebe i toho, že manžel je fuč nebo to vezmu jako výzvu, se kterou se poperu, jak nejlépe budu umět a půjdu dál. Vybrala jsem si tu druhou. Kvůli sobě i jemu.

Otázku, jestli jsem ho dostatečně nemilovala, když pro jeho odchod už nepláču si nepokládám. Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého? Když člověk propláče tři měsíce, skoro nespí a zhubne z čísla oblečení 42 na 38 a pak si řekne A dost!, nezničím si zdraví pro člověka, který se rozhodl žít jinde, je to podle nějakého měřítka málo? Možná ano, ale pro mne je to dost.

Asi z toho nejsem nejspíš venku, ale teď to neřeším. Mám myšlenky zaměstnané pozitivně. Dělá mi to dobře. Právě teď, co to píšu, sedím v autobusu a jedu na další výlet s pár báječnými lidmi, se kterými je mi dobře. Cestou se zase nasměju, udělám pár fotek, které pak rozešlu ostatním a zpříjemním si víkend nejen sobě.

Přeji všem krásný víkend.

Ad. tučné - Cibulko, přesněv tak to mám já a tak to říkám od začátku!

Selima napsal(a):

Neviem, či ti robil to, čo Erem robil Eremák... ale samozrejme, že milovať sa dá aj napriek tomu - ale láska sa podľa mňa prejavuje aj tak, že "ho pustím" a želám mu šťastie s inou. Plus, aj ja som schopná milovať iných (čo zrejme aj Ty) a neubližovať im kvôli tomuto jednému....

Mno? Tak tímhle si nejsem až tak jistá. Já už jsem asi nikdy potom nedokázala milovat tak čistě, nezištně, bez kalkulování (omlouvám se všem svým následujícím manželům ). S láskou jsem ho propustila a přála mu štěstí s jinou (i když jsem se musela "prokousat" přes obrovskou bolavou žárlivost), ale nikdy potom jsem už necítila "ty motýlky v břiše", spíš jsem si je chtěla rozumem vnutit. Občas jsem si myslela, že se mi to aj povedlo, no ale moc jistá jsem si nebyla.
Co cítím dnes, po skoro půlstoletí?
Chtěla bych, že nic. Jenže to tak není.
No, není to půlstoletí, o deset let méně. Děcka jsou dospělý, nejstarší dcera nechce o svém bratranci, ani otci nic vědět, i když se oba dají lehce dohledat.
A já?
No, nebylo to nikdy jinak. Pořád  jsem babiznu, co mi manžela odvedla, nenáviděla, a s přibývajícími lety jsem se jen těšila, jak stárne, a je z ní ubohá kulhající stařenka.
Dnes je mu 61, jako mně, a jí 72.
Neubráním se škodolibému úsměvu. Promiňte, ulevilo se mi