rina napsal(a):

vera napsal(a):

toto moc potěší............a dodá sebevědomí

já si tak naštípala špalky do krbu, akorát jsem si musela vybírat dobu, kdy nebudou chodit výletníci........mají řeči, jako, že ..............a co dělá manžel a tak
odpovídám, že žehlí

Vědí oni CO?

Oni nevědí NIC.
Jsou to výletníci, kteří procházejí kolem.............nikdy jsem je neviděla a oni nikdy neviděli me

Vero, já si dělala legraci.

Mně je pořád smutno. Hlavně ty večery jsou strašně dlouhé a byly to naše večery. I když jsme s manželem neseděli u sebe nebo třeba nedělali něco společně, tak jsme byli oba doma a byl to náš čas... Teď jsem tu sama. Cácorka v bříšku mě sice pořádně kope a dává o sobě vědět, ale to ten kontakt nevynahradí. Mám každý večer milion chutí mu napsat, že je mi smutno a že bych chtěla věci tak, jak byly dřív... Nedělám to, vím, že by to nikam nevedlo. Naštěstí je tu Petr Casanova a toho čtu, když se cítím takhle blbě... Je mi prostě líto, že to tak všechno dopadlo, žere mě, že mě manžel tak jednoduše vyměnil. Vím, že není cesty zpět. Ale jak jsem doma a nic pořádně nemůžu dělat (mimo lehčích domácích prací, pletení, občas krátká procházka), tak to na mě padá...

hell-en a nemáš  ke komu jít, aspoň na chvíli? Nebo nějakou kamarádku, se kterou si můžeš po večerech psát, volat, jednoduše přijít na jiné myšlenky?

Palomita napsal(a):

hell-en a nemáš  ke komu jít, aspoň na chvíli? Nebo nějakou kamarádku, se kterou si můžeš po večerech psát, volat, jednoduše přijít na jiné myšlenky?

Nejbližší kamarády a rodinu, se kterými jsem schopná se o tom bavit, mám všechny ženaté či vdané s dětmi. Nikdo si neprožil ztrátu dcery a pak ještě manžela. A ač je mám ráda, tak občas dostanu nějakou "radu", o kterou fakt nestojím. A možná to tak není, ale mám pocit, že si poslední 2 roky jen stěžuju - od té doby, co mi zemřela dcera. Prostě od té doby nejsem ta, co jsem bývala  před tím. A tím, že od té doby se manžel začal uzavírat a vzdalovat se, tak jsem se z toho vlastně ještě nedostala. Ač už bylo líp, než je teď. Ale dala jsem jí (dceři) a manželovi tolik lásky a zpátky se mi nic moc nedostalo, že se po něčem láskyplném bažím. A místo toho přišla nějaká jiná žena a manžel odešel... Mám pocit, že ostatní svými negativními pocity spíš obtěžuju, ač říkají opak.. tak nějak nemám chuť se jim ozývat. Ač to asi není dobré řešení.

Horacio napsal(a):

Ale ty večery zase jednou budou,určitě.Až si uzdravíš srdce,až budeš mít sílu zamknout tu bolest a vzpomínky někam do třinácté komnaty na zámek-pak potkáš někoho,kdo si bude rodiny,domova a ženy v něm vážit.Každého z nás,kdo to prožil, to bolelo a věř mi,že moc.Vím,o čem píši.Mně pomohlo psát si s někým.Jedno s kým-kamarád-ka,třeba ze seznamky,na netu je takových spousty,kterým je smutno-možná ze stejného důvodu.Nemyslím se s někým seznámit,to vůbec ne,ale člověk se může na něco těšit.On i ten kamarádský email,nebo sms každý večer-nebo i při bezesné noci-pomůže a pohladí.Vypovídat se z té momentální bolesti,kdy si člověk připadá jako ten nejhorší-je opravdu úlevné a alespoň na chvíli to pomůže.

Já bych ráda si s někým, kdo zažil něco podobného, povídala tak, jak píšeš. Jenže v okolí nemám nikoho takového. Jednou, asi před 2 týdny, jsem zkusila chat, který měl být o běžném popovídání a zvrhlo se to tak, že tam psali samí chlapi, co chtěli nějaké nemravné fotky nebo rovnou virtuální nebo opravdový sex, tak jsem rychle vycouvala z té místnosti pryč. Takže ani nevím, jaký typ chatu nebo seznamky pro popovídání bych měla hledat. Asi jsem marná. Ale kontakt s někým po večerech mi chybí. Manžel býval docela dlouho v práci, domů jezdil až mezi 18-19 hodinou, ale těch pár hodin prostě bylo našich. Dali jsme si společně večeři, mrkli třeba na seriál nebo řešili něco kolem domu,... teď je tu prázdno a mně je smutno.

Vydrž. Je to ještě krátká doba. Čas je milosrdný.

No to teda....A ještě bude. Ale zároveň bude přibývat i chvilek, kdy budeš v pohodě.

cibule napsal(a):

Doufám, že teď potěším ty ženy, které jsou na začátku a propadají beznaději, co bude dál a že nebudou nikdy šťastné, zatímco ten lump žije v ráji a má se jen dobře. Nebo jim tím aspoň pošlu trochu energie...

Za sebe můžu s jistotou napsat, že boží mlýny melou.
Jak už víte, tak po ničem kolem manžela nepátrám a snažím se ty dveře, co nás spojovaly, důkladně zavřít, co nejdříve to půjde. Doufám, že je časem i zamknu. Předpokládám, že po rozvodu.
Teď ale byl manžel viděn spolu se svojí novou přítelkyní čirou náhodou v jednom obchodě při nákupu. No, a paní už nevypadala nijak radostně. Spíše naopak. Tvářila se dost nakvašeně a jiskra v oku už pohasla.

To já si teď naopak užívám darů života, které mi přináší. A vypadá to, že se možná časem u mne otevřou jiné dveře, na které někdo zatím velmi nesměle klepe.

Wooow ...
cibulko, všechno, co se děje má vždycky nějakou příčinu a nějaký následek. A - jak se říká - karma je zdarma. Není možné chtít beztrestně budovat vlastní štěstí na základech cizího neštěstí

hell-en napsal(a):

Horacio napsal(a):

Ale ty večery zase jednou budou,určitě.Až si uzdravíš srdce,až budeš mít sílu zamknout tu bolest a vzpomínky někam do třinácté komnaty na zámek-pak potkáš někoho,kdo si bude rodiny,domova a ženy v něm vážit.Každého z nás,kdo to prožil, to bolelo a věř mi,že moc.Vím,o čem píši.Mně pomohlo psát si s někým.Jedno s kým-kamarád-ka,třeba ze seznamky,na netu je takových spousty,kterým je smutno-možná ze stejného důvodu.Nemyslím se s někým seznámit,to vůbec ne,ale člověk se může na něco těšit.On i ten kamarádský email,nebo sms každý večer-nebo i při bezesné noci-pomůže a pohladí.Vypovídat se z té momentální bolesti,kdy si člověk připadá jako ten nejhorší-je opravdu úlevné a alespoň na chvíli to pomůže.

Já bych ráda si s někým, kdo zažil něco podobného, povídala tak, jak píšeš. Jenže v okolí nemám nikoho takového. Jednou, asi před 2 týdny, jsem zkusila chat, který měl být o běžném popovídání a zvrhlo se to tak, že tam psali samí chlapi, co chtěli nějaké nemravné fotky nebo rovnou virtuální nebo opravdový sex, tak jsem rychle vycouvala z té místnosti pryč. Takže ani nevím, jaký typ chatu nebo seznamky pro popovídání bych měla hledat. Asi jsem marná. Ale kontakt s někým po večerech mi chybí. Manžel býval docela dlouho v práci, domů jezdil až mezi 18-19 hodinou, ale těch pár hodin prostě bylo našich. Dali jsme si společně večeři, mrkli třeba na seriál nebo řešili něco kolem domu,... teď je tu prázdno a mně je smutno.

Hell-en, i tady na babinetu je část nazvaná Hledám kamarádku, tak můžeš napsat tam. A nebo jak jsem už dříve psala tak na seznamkách bývá taky sekce Dopisování, i když pozor, většina chlapů tam hledá spíš milenku, tak je dobré si k tomu dopisování vybrat nějakou ženu. Mně v těžkých chvílích vždy pomohlo to, jak píše Horacio.

Leno, jak Tobě se daří?
Myslím na Tebe i s tou autoškolou. Ty sis chudáku na to nevědomky vybrala tu nejnevhodnější dobu.