Cibuličko, jdeš na to dobře.

Ahoj,
jsem tady nová a nevím moc, jak to tu funguje. Chtěla bych napsat svůj příběh a svěřit se někomu, kdo prožil stejné nebo podobné a najít pochopení a pomoc. Pokud to není vhodné, tak budu muset hledat jiné místo, kam se vypsat... Bohužel jsem tento chat nepročetla.
Manžela jsem poznala mladá, bylo mi sotva 18, ač zkušenosti s několika muži už jsem v tu dobu měla. Uchvátil mě svojí laskavostí, zájmem o mě, starostlivostí. Postupně jsme se do sebe zamilovali. Za 9 krásných studentských a prvních pracovních let jsme se stihli sestěhovat, vzít se. Po svatbě jsme se začali snažit o dítě, ale bohužel to dlouho nešlo. Asi rok jsme měli sex hlavně pro tvorbu dítěte a tam asi začal problém - už to nikdy potom nebylo jako dřív. Pak jsme podstoupili několik cyklů IVF. Výsledkem byly 3 potraty v 1. trimestru a 1 předčasný porod, kdy dcera za 3 dny zemřela. Potom jsem byla asi rok mimo, zahlcená smutkem. V tu chvíli přišla první rána - manžel mi vůbec nebyl oporou a podporou, jakou bych v tu chvíli potřebovala. Po nějaké době začal mluvit o tom, že je nespokojený, ale nedokázal mi říct, co mu vadí, co by chtěl změnit, aby byl spokojený. Nevěděl, co od života chce. Byli jsme i jednou na párové terapii u psychoterapeuta, víckrát jsme nešli. Manžel nechtěl a mně to upřímně nic moc nedalo. Psycholožka nám dala jen prostor pro promluvení si, ale s tím jsme nikdy potíže neměli. Takže jsme si jen zopakovali již vyřčené. Tak to trvalo asi další rok (celkem tedy cca 2 roky). Před nějakou dobou se mi konečně podařilo otěhotnět, teď jsem v pátém měsíci. Musím říct, že manžel už dítě nechtěl, podstoupil to jen kvůli mně, abych měla svůj smysl života. Za to mu budu neskonale vděčná, snad těhotenství tentokrát dopadne dobře. Nedokázala jsem ale po tolika ztrátách a hlavně ztráty dcery se smířit s tím, že děti mít nebudu. Už mám nejvyšší čas.
Před asi 6 týdny přišel s tím, že už dál nemůže a že chce odejít a odjel sám (?) na dovolenou a pak si sbalil pár věcí a odešel bydlet ke kamarádovi. Já ho stále miluji, udělala bych pro něj cokoli. I když se mi ty 2 roky citově dost vyhýbal, sám mě neobjal, milování bylo vždy na můj popud. Trápilo mě to a věděla jsem, že to není dobré, ale stále jsem doufala, že si cestu k sobě zase najdeme. Že máme dobrý základ, že vše stojí na důvěře a lásce, že po smrti dcery a srovnáním se s celou situací se to zase začne vracet k normálu. Můj muž to tak ale už necítil. Řekl mi, že už mě nemiluje a že se mnou nemůže být jen ze soucitu a odešel.
Bylo to moc těžké a stále je, zvlášť s těhotenskými hormony to se mnou cloumá. Jenže já jsem se předevčírem dozvěděla, že už měsíc (víc nepřiznal, tak nevím) žije s jinou. Trvalo mu 14 dní vyměnit našich 14 společných let.. To mě srazilo na kolena, totálně. Připadám si jako odpad, všechno ženské ze mě vyprchalo, kdybych nebyla těhotná, tak si asi něco udělám. Teď musím žít pro naši nenarozenou dceru, kterou si moc přeju a těším se na ni, ale nevím, jak dál. Nevím, jak to pojmout. Budu ještě někdy někomu věřit, oddat se, milovat někoho.. ? Vím, že je ještě brzo, ale žiju v malé vesnici, téměř všichni se známe, jsem teď na neschopence, nemůžu nikam - doma to na mě padá. Je mi moc smutno. Co mám dělat? Máte nějakou radu, jak se z toho nezbláznit?

hell-en, to jsou osudy a situace, které fakt umí nachystat jen život. Přála sis miminko a to se ti teď splnilo i za cenu, že jsi přišla o manžela, bohužel. Teď by ses měla soustředit především sama na sebe a neřešit věci, které neovlivníš. Povídej si s malou, svěř se jí a když ti bude smutno, vysvětli jí, že to není kvůli ní. Tu nejbližší osobu nosíš v sobě, tak ji opatruj jako svou lásku na celý život. Chlapů si ještě můžeš najít nepočítaně, ale dítě je dar. A možná by sis mohla pročíst konkrétně toto vlákno od začátku, abys zjistila, že nějaká cesta se vždycky najde

Palomita napsal(a):

hell-en, to jsou osudy a situace, které fakt umí nachystat jen život. Přála sis miminko a to se ti teď splnilo i za cenu, že jsi přišla o manžela, bohužel. Teď by ses měla soustředit především sama na sebe a neřešit věci, které neovlivníš. Povídej si s malou, svěř se jí a když ti bude smutno, vysvětli jí, že to není kvůli ní. Tu nejbližší osobu nosíš v sobě, tak ji opatruj jako svou lásku na celý život. Chlapů si ještě můžeš najít nepočítaně, ale dítě je dar. A možná by sis mohla pročíst konkrétně toto vlákno od začátku, abys zjistila, že nějaká cesta se vždycky najde

Děkuji, určitě si přečtu. Jen jsem se potřebovala vypsat. Osud je opravdu nevyzpytatelný. Vždycky jsem měla pocit, že mám život ve svých rukou, ale poslední 2 roky to tedy těžce neplatí. Člověk míní, život mění. Jen toto příjmout je moc těžké. Racionálně to všechno chápu, vím, že na chlapa mám celý život, na dítě jen pár let. A své dcery - tu zesnulou i tu v bříšku - moc miluji. Nejvíc na světě. Ale i přes rozumové chápání se mi po mém muži stýská. Nikdy jsem nebyla sama a teď jsem tu sama ve velkém domě, který jsme si vlastníma rukama před třemi lety postavili a nastěhovali se... A ještě mě pronásleduje představa, že se miluje s tou druhou. Úplně mě to rozhazuje a nejsem schopná jíst a mám pocit na zvracení. Asi jsem na něm byla moc závislá, odevzdala jsem se mu celá. A teď jsem ztratila ho a tím i hodně ze sebe.
Mám i výčitky svědomí, kvůli malé v bříšku, že nedokážu být v pohodě. Ač jí říkám, že to není kvůli ní. Přečetla jsem jí dnes 2 pohádky, abych jí dala veškerou soustředěnost a pak jsem vyčerpáním usnula. Tak snad si dnes "odpočinula". Doufám, že se mi nenarodí nešťastné dítě.

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody.

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

Hell-en,vitej mezi námi.
Rozumím ti. Když jsem četla tvoje příspěvky, mnohokrát jsem při tom kývala hlavou. Vzpomínala jsem, jak jsem si taky roky myslela, že mám "život ve svých rukou", byla jsem přesvědčená, že když vydržíme tohle těžší období, tak už bude jen lépe a místo toho přišla taková osudová rána. Místo změny k lepšímu, bylo všechno pryč. Po 21 letech. Nechtěla jsem to uvěřit. Přiznat si, že je konec. Stále jsem si říkala, že to je jen nedorozumění, které se vyřeší a my se k sobě určitě vrátíme. Taky jsem první měsíc byla jako v nějaké mlze, a přestože jsem dobře vnímala, co mi kdo říká a jaké rady mi dává, tak jsem je nebyla schopná přijmout.
Jsem velkej cíťa a prožívala jsem to hodně silně. Bylo více dnů, které jsem skoro celé probrečela a první měsíc jsem skoro každé ráno i zvracela. Kamarádka, co mě viděla po delší době, mě sprdla jak malou holku, když viděla ten váhový úbytek. Taky jsem málem přišla o práci, když mě vedoucí několikrát  přistihla, že místo práce pořád brečím.
A právě tyhle stavy mi nakonec pomohly začít zvedat aspoň hlavu. To uvědomění si, že jemu jsem naprosto ukradená a jestli to nezvládnu, tak to už bude jen moje prohra. Že jestli to odnesu zdravotně, tak to bude moje zdraví a udělám všechno horší jen sama sobě. Jeho by mi to stejně už nevrátilo.
Takže jsem začala pracovat. Na sobě. Bylo to ze začátku docela dost těžké. Nic se mi nechtělo dělat jako tobě. Pomohlo mi nepřemýšlet o tom, co chci. Prostě teď udělám to a to. Treba si seženu jídlo. Pak se najím. Pak třeba uklidím. A že to všechno probrečím? No a co? Když mi bylo nejhůř, tak jsem to šla "vychodit" ven. Taky jsem zjistila, že všechno je nejhorší jen poprvé. Pak už je to vždycky o něco snazší.
A jak je mi teď? Úplně jinak než na začátku. Jsem silnější. Jsem jiná. Jsem svoje. Začínám se přijímat taková, jaká jsem. Se všemi svými slabostmi i bolestmi. A konečně po všech těch letech bojuji za sebe. A ty budeš taky Hell-en a ještě budeš bojovat taky za někoho,kdo ti bude cennější než ty sama. Za tvoji dcerku. Cítím, že to zvládneš.
Jestli ti to pomůže, piš sem. Budeme se radovat z každého tvého krůčku vpřed a brzdit tě snad aspoň trochu v pádech.

Upravil(a) cibule (7. 10. 2020 18:35)

hell-en napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody.

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

Sústredila by som sa na dieťa, cvičila gravid-jógu, chodila na vychádzky (možno s foťákom), naučila sa niečo nové - štrikovať, háčkovať, servítkovať, proste nejakú doteraz nepoznanú činnosť, čo sa dá robiť aj bez muža/sama. Prípadne by som sa učila variť pre mimino, piecť zdravé jedlá, pestovať si bylinky v záhradke, kresliť mandaly, pretrieť nábytok- hocičo, len nesedieť nečinne a neľutovať sa.

Blossom opět s vámi napsal(a):

Ahoj hell-en,

máš to moc těžké, ale věř, že bude líp. Víš, já mám ze svého života (55 let) takové možná ošklivé přísloví: "Chlapi přicházejí a odcházejí, děti nám ale zůstávají." (A to i když jsou velké a odejdou, stejně je "máme" a jsme s nimi v kontaktu.

Neboj se, že bys zůstala sama. Dnes jsou seznamky a jak já, tak i mé kamarádky se přes seznamku seznámily. Některým ty vztahy vydržely pár let (2-7 let mně, ale i tak jsem zatím prožila život ne-osamělá), mnohé se podruhé vdaly a jsou spokojené. Ty máš navíc velkou výhodu, že budeš mít dítě v miminkovském věku, což je pro seznamování mnohem lepší než třeba dva puberťáci, co nového partnera mamky bojkotují.

Hell-en, znám dokonce případ, že se podobně osamělá maminka v jiném stavu seznmila s hodným partnerem, který hned po narození děcko adoptoval, a dnes mají i druhé dítě a žijou spokojeně. Tak nevěš hlavu, nezůstaneš sama!
Je škoda, že teď musíš zůstat doma s minimem kontaktů s ostatními. Ale můžeš napsat a vypsat se nám, vlastně virtuálním kamarádkám. Já jsem teď taky jen doma s nemocným tátou a babinet mi supluje třeba kolegyně z práce nebo tak něco. Neboj se a piš, je tu teď dobrá parta, rádi Ti odpovíme. Drž se a opatruj se.

Děkuju, dneska mě to zmáhalo celý den. Celý den jsem probrečela, až teď večer je mi trochu líp. Já vím, že teď je na řadě dcera, jen je mi smutno po manželovi, po jeho společnosti. Je mi moc líto, že dcera nebude mít úplnou rodinu. A to byl vždy můj sen, můj hlavní smysl a cíl v životě. Snad bude manžel i po rozvodu fungovat jako táta. Neříkám, že stojím o střídavou péči nebo tak něco, ale aby za malou jezdil, aby se znali a měli se rádi. Snad toho budeme schopni dosáhnout.
Snad máš pravdu a někdy si najdu nového partnera, který mě bude milovat a já se snad budu schopná znovu zamilovat. Ale nejdřív se musím odmilovat od současného manžela... To taky nevím, jak na to

cibule napsal(a):

A ještě bych chtěla doplnit můj názor na to, jestli nakonec nezustaneme samy. Neboj se toho. Já z toho měla ještě nedávno docela velkej vítr. Ale teď už nemám. Objevilo se pár mužů, kteří projevili zájem. Přijdou i tobě, to si můžeš být jistá. Jenže jsem teď opatrnější. Raději si počkám na normálního chlapa, se kterým si zpříjemníme život jeden druhému. A víš proč? Protože ho nechci vedle sebe na pár dnů, ale nejlépe na celou druhou část života. A taky proto, že nechci nikoho využívat jen jako převozníka.
A Hell-en, ty v tomhle budeš mít velkou výhodu. Muž, co bude hledat ženu s dítětem, a jsou takoví a není jich málo, tak bude patřit k těm nejlepším.

A jak jsi se s těmi muži seznámila? Mám pocit, že kolem mě jsou všichni šťastně ženatí, s rodinami, že tu ani žádný volný muž není. Ne tedy, že bych teď chtěla někoho hledat. Musím si nejdřív udělat v srdci i duši místo na novou lásku a úplně nejdřív se odmilovat. Ale je jasné, že mě to napadlo. Jak se vlastně dneska rozvedené ženy seznamují?

Děkuju, dneska mě to zmáhalo celý den. Celý den jsem probrečela, až teď večer je mi trochu líp. Já vím, že teď je na řadě dcera, jen je mi smutno po manželovi, po jeho společnosti. Je mi moc líto, že dcera nebude mít úplnou rodinu. A to byl vždy můj sen, můj hlavní smysl a cíl v životě. Snad bude manžel i po rozvodu fungovat jako táta. Neříkám, že stojím o střídavou péči nebo tak něco, ale aby za malou jezdil, aby se znali a měli se rádi. Snad toho budeme schopni dosáhnout.
Snad máš pravdu a někdy si najdu nového partnera, který mě bude milovat a já se snad budu schopná znovu zamilovat. Ale nejdřív se musím odmilovat od současného manžela... To taky nevím, jak na to
Že je ti smutno po něm je přirozené. Najednou je to doma úplně jiné. Je tam prázdno a člověku běží hlavou myšlenky, že jestli to takhle bude napořád, tak to snad ani nemá cenu žít. Ale to jsou jen myšlenky a pocity z prvních dnů, které je potřeba vydržet. Slibuji ti, že to postupně bude slábnout. A bude líp. Opravdu. Vydrž. Já jsem toho důkazem.
Mně v prvních dnech pomáhaly, abych byla vůbec schopná nějak fungovat, podpůrné preparáty. Na noc jsem užívala silnější preparát z kozlíku lékařského spolu s dalšími bylinkami v tabletách a přes den zase kozlík taky v tabletách. Nemůžu je jmenovat, abych nedělala reklamu, ale v tomhle vlákně možná názvy někde v začátcích najdeš a jestli ne, tak v každé lékárně ti poradí. Taky jsem přečetla snad všechny diskuze na všech fórech, abych se ujistila, že pocity stejně zraněných žen se vyvíjí a že to u nich dobře dopadá. Měla jsem to ze začátku jako každodenní večerní pohádku pro mě.

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel sad Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším smile bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela hmm jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?
Ano, chápu. Sebevědomí je naprosto pryč a pocity o nich dvou jsem měla úplně stejné. V hlavě prázdno a jediné, co se tak pořád dokolo točilo, bylo PROČ? a JAK TOHLE MOHLI? CO TO JE ZA LIDI? a nebo ZA VŠECHNO MŮŽU JÁ. ODEHNALA JSEM HO. Teď už zjišťuji, že tohle není důležité. TY jsi ten nejdůležitější člověk. Je zkus aspoň chvílemi nechat být, pokud to půjde. Můžu tě ujistit, že tvůj muž je už teď úplně jiný člověk, který by ti možná ani nevyhovoval. Mám tuhle zkušenost. Když jsme se teď potkali u jeho právníka, byla jsem z něj i lehce znechucená. Z jeho chování. Nebyl to vůbec on. Mluvila z něj jiná žena.
A s tím úklidem jsem to měla taky tak. Brečela jsem nad tím, že je doma binec a že ho nemám pro koho uklízet. Máš Hell-en, pro toho nejdůležitějšího člověka, a to jsi ty.

A jak jsi se s těmi muži seznámila? Mám pocit, že kolem mě jsou všichni šťastně ženatí, s rodinami, že tu ani žádný volný muž není. Ne tedy, že bych teď chtěla někoho hledat. Musím si nejdřív udělat v srdci i duši místo na novou lásku a úplně nejdřív se odmilovat. Ale je jasné, že mě to napadlo. Jak se vlastně dneska rozvedené ženy seznamují?
Jak se seznamují  rozvedené ženy? No, já nevím. Je spousta seznamek, ale já to zatím raději nechávám náhodě. Mně přišel do cesty náhodou bývalý kamarád z dětství a kolega v práci. Jenže bohužel oba dva znám a vím, že s oběma bych si moc nepomohla. U jednoho z nich bych se o jeho zájem děllila s několika dalšími a druhý není schopný postarat se sám o sobe, natož žít s někým páru. Pak je tady ještě jeden, báječný člověk, se kterým je mi fajn, jenže věkový rozdíl je mezi námi tak propastný, že to taky není ta správná cesta. Takže jsme a zůstaneme vždy jen kamarády.

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.
Přesně moje myšlenky a skutky. Samé výčitky a hledání chyb jen v sobě.... Dobře, připustme si, že jsme také možná udělaly pár chyb, ale tu hlavní chybu udělali oni. Oni si našli jinou ženu a opustili nás. Oni se nesnažili řešit konflikty ani jim předejít. Místo toho zbaběle utekli k jiné, u které si nejspíš myslí, že najdou to nebe. Ale ujišťuji tě, že nevyřešené problémy se útěkem nevyřeší. Přenesou si je do dalšího vztahu a za pár let je budou řešit znovu. Proto jim ani nic špatného nepřeju. Ani jemu ani jí. Já si myslím, že tohle je dožene oba. A u tebe obzvlášť. Když žena přijme muže, u kterého ví, že čeká miminko, tak myslím, že tohle dosvědčuje značnou otrlost a tvrdost té osoby a myslím, že za pár let ji ukáže i v jednání s tvým manželem. Taky se může stát, že její povahu pozná docela brzy a ještě se bude chtít vrátit. Nechci ti vytvářet marné iluze, ale stát se to klidně může. Ale samozřejmě taky nemusí. A nevím, jestli by to byla výhra, když by se chtěl vrátit.

Upravil(a) cibule (8. 10. 2020 11:38)

Selima napsal(a):

hell-en napsal(a):

cibule napsal(a):

A jak jsi na tom s rodinou? Ti by tě nepodpořili? Nebo se ti to zdá ještě brzo říct jim to?

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.

Neber to na seba a neber to v zlom. Taká tragédia, akú ste prežili, proste niekoho ešte viac stmelí - a niekoho rozdelí. Nie je to pekné, nie je to fér - ale jednoducho to je tak. Možno on potrebuje zabudnúť, aby vládal ísť ďalej - a začať niekde úplne odznova (čo je ilúzia, ale na to si musí prísť sám)...  Načasovanie je najblbšie možné, ale inak - ho asi čiastočne aj chápem... (viď horeuvedené).

Ahoj Selima, děkuju za rady ohledně volného času. Většinu aktivit - zvlášť ty ruční práce dělám již roky, pomohlo mi to i po smrti dcery - zaměstnat ruce a tím i hlavu. Vím, že je to možnost, jak chvíli vypnout myšlenky. Momentálně kvůli rizikovému těhotenství moc fyzických aktivit nemůžu. Do ručních prací se snad brzy donutím.
Víš, já bych ho taky chápala. Sama bych asi nechtěla žít celý život po boku někoho, koho už nemiluji a už mě jako partner nepřitahuje. Taky takto odešel a já jsem byla z toho moc smutná, ale stále jsem měla kamaráda - člověka, který mě zná nejlíp na světě a já jeho. Když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a povídali jsme si o normálních věcech (jaký jsme měli den) a uklidnila jsem se. Jenže srazilo mě na kolena a bodlo do srdce to, že 14 dní po tom, co odešel z domu, si našel jinou. Nevím, jestli to někdy budu brát jinak, ale momentálně je to pro mě zrada, podlomení důvěry (lhal mi do telefonu, že bydlí u kamaráda), ztráta přátelství (které mi vadí asi víc než ztráta jeho lásky, pt už nějakou dobu byl odtažitý) a ztráta nejbližšího člověka. Teď se mi zhroutil svět, mé představy o šťastném životě - to doufám a věřím, že časem prolomím.

hell-en napsal(a):

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?

hell-en, také zdravím a teda uffff, život se s tebou nemazlil Teď hlavně mysli na svou holčičku, není nic důležitějšího a stresem jí škodíš. Musíš se zklidnit co to jen jde, dobře jíst a snažit se být alespoň trochu v pohodě
Zaujalo mě to tučné a jen dám zase jiný pohled: cizí ženu, která s tebou nemá nic společného, nezná tě, nemá k tobě žádný vztah, je to úplně cizí člověk - tak tu obviňuješ a nemůžeš jí přijít na jméno. A nejbližšího člověka, který ti tohle udělal (obzvlášť v těhotenství, což je prasárna nejvyššího kalibru!), který tě měl chránit, kterému jsi věřila, který tě na rozdíl od té ženy zradil atd... - tak toho miluješ dál a chceš ho zpět.