Domácího mazlíčka naštěstí mám. Je to 11ti letá fenka voříška a je úžasná. Zrovna tady vedle me leží.
Je to zajímavé. Když tady byl manžel, tak byla jeho mazel a chodila se nechat drbat hlavně od něj. Přední tlapky si mu položila na hrudník a zbožně na něj při tom koukala. Párkrát jsem to vyfotila, protože to stálo za to.

Když odešel, bála jsem se, jak bude reagovat. Že to těžce ponese. A ona kupodivu nic. Nijak netruchlila a od začátku se chovala jako když se nic nestalo. Je to divné. Jako když by jí ani nechyběl. I když je fakt, že poslední tak 2-3 měsíce před jeho odchodem už k němu tolik nechodila a začala být víc u mě a drbat chtěla ode mne. Jako když by už "něco věděla".... Ale to jsou jen moje spekulace.

vera napsal(a):

cibule napsal(a):

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

jít do turistického kroužku

nebo jít sama, včera jsem si vzala pláštěnku, starý klobouk a chodila po lese

mimochodem rostou...........hřiby a to ve velkém

na mých místech nerostou a daleko se  mi nechce......nenašla jsem nic........sousedka nám dala 2 hřiby, každý 40 cm vysoký a klobouk jako velikánský talíř

Do klubu turistů bych šla moc ráda, odjakživa jsem měla ráda turistiku! Jenže sama bych nikam nešla ani za nic, protože já se ztratím i v rodném městě! Ale když jsem koukala před pár lety, tak klub u nás ve městě měl akce hlavně v týdnu a v hodinách, kdy jsem v práci. Což je divné, možná je hlavně pro seniory, nevím... budu to muset v okolí zase okouknout, jestli něco není.
Jinak u nás rostou houby vždy až v září, ale když tolik prší, třeba budou i u nás

cibule napsal(a):

Do klubu českých turistů jsem napsala hned na dvě akce. Dnešní akce byla bohužel zrušená (asi kvůli počasí) a kvůli akci na příští sobotu jsem psala e-mailem, jestli bych se nemohla připojit, ale zatím se mi nikdo neozval. Tak to zkusím ještě v týdnu zavolat na telefon, co je tam uvedený. Docela  by mě to dost lákalo a měla bych náplň na sobotu. V následujícím týdnu je mezinárodní setkání geokačerů, tak na to mám také v plánu jít, takže zájmy snad nějaké budou.

Vám všem chci moc ze poděkovat za vaše nápady, návrhy a podporu.

Cibulko, jak to tak čtu, my máme dost podobného.... rozchod cca po stejné době, máš fenku, ráda turistiku, dle doby tvého manželství budeš cca v mém věku, zřejmě také nemáš děti, když se o nich nezmiňuješ.... docela dost věcí

Lenna: žasnu, jak to máme jako přes kopírák...
...U nás to samé. Měli jsme psa a fenku. Pes šel s přítelem, fenka je se mnou - dělení dětí big_smile  Fenka hledala prvních pár dní druhéh psa, ale jinak nic. A po pár dnech nic, jako by tu nikdy nikdo jiný nebydlel. Zajímavé....

U nás to bylo úplně stejně. Pejsek byl už hodně starý, táhlo mu na 17 let a byl to původně pes tchána, takže šel s manželem zpátky do původního domova. Už na tom byl zdravotně hodně špatně, pokakával se a nesloužily mu nožky, takže poslední rok jsem ho musela často zvedat. Ale nikdo jsme neměli tu sílu nechat ho utratit (i když já už měla na veterinu v myšlenkách občas našlápnuto). Říkali jsme, že ho necháme dožít. Co vím, tak už nežije. Hned v druhém týdnu ho nechali utratit.

S těmi dětmi jsi to odhadla správně. Zůstali jsme bezdětní. A souhlasím s tebou, že jsme v různým životních věcech na tom dost podobně. :-) Turistiku mám taky ráda. Člověk si venku v přírodě krásně pročistí myšlenky a kolikrát žasnu, jak je na tom světě krásně. Tedy žasla jsem. Teď přežívám a doufám, že se to časem snad zase vrátí do normálu a budu se zase moct radovat ze života.
Když bys chtěla, tak tady je adresa, kde zjišťuji akce klubu českých turistů: https://kct.cz/akce a na tuto akci se chystám (tedy pokud to půjde): https://kct.cz/akce/po-stopach-historie-znaceni-kct-ii
Není to nijak dlouhá trasa, tak to chci omrknout a zjistit tempo skupiny a jak to vůbec probíhá. Když bys chtěla, a neměla to ode mne ani cíle moc daleko, mohla bych tě někde vyzvednout a do cíle bychom mohly jet naším autem. Já sice auto nemám, manžel si ho vzal se slovy, že ho potřebuje, ale táta mi ho půjčí. Chci upozornit, že nejsem nijak skvělý řidič (ani Fitipaldi), jezdím spíš opatrně, ale zatím jsem do cíle dojela... :-)

Rina: to je smutné. Nejhorší na tom je, že jim to člověk nemůže nijak vysvětlit a ulehčit.. :-(

Dnešní noc byla báječná. Spala jsem celých 8 hodin. Ráno jsem se probudila posílená a díky tomu, že už se dá chodit i venku (neprší jako včera), tak je to znát i na mojí psychice. Včera to byla mizerie na entou. Plácala jsem se v slzách od ničeho k ničemu a nakonec ani na ten slíbený úklid nedošlo. To dneska je to jiná. Dopoledne jsem se donutila pořádně uklidit byt, vyprat a zalít kytičky  a musím říct, že práce samotná i to, když vidím výsledky, má taky pozitivní vliv na moji náladu. Na zahrádce jsem pak po úklidu ještě nastříhala růže pro mě i přítelkyni táty, abychom obě měly nějakou potěchu pro oči.

A zase se mi stal dnes malý zázrak. Při úklidu jsem narazila na rozečtenou knížku, kterou už jsem neotevřela určitě minimálně měsíc. Je od Marty Helingerové a jmenuje se: "Uzdravte svou duši, cesta k vnitřní svobodě a zdravým vztahům." Koupila jsem si jí, abych se sebou mohla něco dělat, protože už jsem nějakou dobu cítila, že to doma není v pořádku. A knížka se mi náhodou otevřela na stránce 84, kde je kapitola s názvem Jak se uzdravit z destruktivního vztahu.
Dovolte mi citovat pár vět:
".... Pokaždé, když se vzdáte nějakého zájmu, blízkého člověka nebo snu v naději, že se vám podaří získat lásku muže, vzdáváte se tím sebe samých.
Čím více se partnerka obětuje, tím méně v ní zůstává. Čeká jí okamžik, kdy procitne a uvědomí si obrovskou prázdnotu ve svém nitru. Uvědomí si, že ztratila své ženství, svoji podstatu. Následuje hněv, deprese. Pohrdání sama sebou. Nedokáže se mít ráda. Cítí obrovskou ztrátu sebeúcty. Nenávidí muže, kvůli kterému to všechno dělala.
Někdy s ním v této fázi je stále ve vztahu, někdy se tato krize z odcizenosti sobě sama a ztráty sebeúcty projeví, až když se vztah rozpadne. Někdy je to partner, který si najde jinou partnerku, a jindy se s takovým mužem rozejde žena sama. A potom počítá ztráty. Její obětování a potlačované potřeby a touhy se jeví jako marné a bezcenné. Na cestě za štěstím ve jménu obětování se opomenula nejdůležitější a výjimečnou bytost, o kterou by se měla především starat, a tou je ona sama...."

Hezkýýý!

Mě zaujalo označení "destruktivní vztah". To chápu, že žena se obětuje muži, protože si myslí, že on to po ní žádá, nebo to může i vědět, to je jedno. Jestli se ale žena svých zájmů, přátel, volného času a sebe sama vzdá, protože chce, aniž by to po ní muž ne/přímo vyžadoval, nepovažovala bych ho za destruktivní.

Palomita napsal(a):

Mě zaujalo označení "destruktivní vztah". To chápu, že žena se obětuje muži, protože si myslí, že on to po ní žádá, nebo to může i vědět, to je jedno. Jestli se ale žena svých zájmů, přátel, volného času a sebe sama vzdá, protože chce, aniž by to po ní muž ne/přímo vyžadoval, nepovažovala bych ho za destruktivní.

Já skoro jo. To by neměl nikdo požadovat ani od druhého, ani od sebe.

Judy, rino, pak to ale není destruktivní vztah těch dvou ale dobrovolně řízená autodestrukce, která se stane bez ohledu na toho druhého. Je to v tom člověku samotném. To je pro mě trošku rozdíl..

Já bych to viděla ještě složitěji.
Myslím, že málokdo (já aspoň nikoho neznám, ale to neznamená, že neexistuje) postupuje sebeobětování vědomě. Jako že by si říkal, chci se obětovat, protože je to tak správné a je to můj životní cíl. Ale ženy obecně jsou dle mého nejen k sebeobětování většinou předurčeny, ale také jsou už od mala v tomto vychovávány. Nebo aspoň ještě do nedávna byly. Kolikrát už od mala člověk viděl, jak se ženy snaží (ať máma nebo babička), aby doma všechno fungovalo a bylo zajištěné a muž měl co nejméně práce kolem chodu domácnosti. On samožřejmě zajistil všechny ty chlapské práce, ale jinak přišel ke stolu, sedl si, najedl se a to bylo vše.

Teď už je to samozřejmě jiné, i můj manžel pomáhal, když jsem si řekla, ale přesto cítím, že pro mě byl pořád ten nejdůležitější cíl (aspoň v mém podvědomí nebo jak se tomu správně říká), aby se cítil doma dobře a jeho potřeby a zájmy jsem brala jako prvořadé. Ale nic bych mu nemohla vyčítat, byla to moje volba. Moje postupné rozhodnutí.

Jenže časem si pak člověk začne toto uvědomovat, že něco dělá špatně. A vlastně proti sobě. No, a pak nastane něco podobného, co napsala autorka knížky. Nemusí to být vyhrocené až nějakou nenávistí ke komukoliv, ale stačí, když se do té doby přizpůsobivá žena začne více vymezovat a učí se říkat ne nebo toto chci já dělat takto. A je to chyba?

Ano.