Jako toleranci beru to, když mi to připadá fajn. Za nezájem považuji to, kdy už je to mně nebo i mému okolí divný a nebo je mi to třeba i líto..........a říkám si, že ho asi zase tak neberu.

Upravil(a) Marky-23 (5. 5. 2006 12:17)

Taky si chomáčku myslím, že je to těžké definovat slovy. Je to o obecném pocitu, že tě má druhý rád. Když ten pocit máš a je ryzí, pak ti podobné porovnávání ani nepřijde na mysl. Prostě se všechno děje přirozeně a ty nemáš pochybnosti. Tu lásku cítíš a druhý o ní nemusí mluvit.

Já měla kdysi taky pocit, že mému ex na mě nezáleží - zvlášť poté, co mi řekl "nechci tě blokovat pro někoho perspektivnějšího". Pro někoho by to byl vrchol demokracie, pro mě to byla jednoznačná známka, jak málo o mě stál. Už spolu nejsme

Možná jsem se špatně vyjádřila, ale moje myšlenka byla, že za nezájem beru to, kdy to je opravdu divné a nejen mně ale i třeba mému okolí a nepřipadá mi to v poho a opravdu začnu uvažovat nad tím, jestli mě vůbec "bere". Já když odcházím se někam bavit bez něj, tak mi příjde fajn, že mi partner řekne jen: buď opatrná a nezlob. Kdyby mě přemlouval a jen tak by mě nepustil, bylo mi zase líto, že jsem tam nakonec od něj odešla a nebo zase že jsem tam nešla. Zase ale považuji za nezájem, když jsem se jednou opravdu přiopila a můj partner mě úplně v klidu a v pohodě nechal bavit a později i flirtovat s jeho kamarádem. Každý má SVÉ hranice a to ve všem, to je můj názor a pokuď někomu na někom záleží a chce někdo s někým mít spokojený vztah, měl by se je snažit odhalit a řídit se tím poznáním.

Třeba si říká, že si dáš voraz, když ho fakt potřebuješ a pak budeš v naprostý pohodě a natěšená na ně, až se vrátí. A ani nemá chuť tě přemlouvat a chce ti dopřát odpočinek a čas pro sebe. Dalo by se tomu říkat i pozornost a ne nezájem. Každej vše bere jinak a také vše vypadá jinak z určitých úhlů.  a

no Chomáčku já tedy nevím, ale já osobně bych vyletěla z kůže, kdybych se chtěla jít bavit a manžel by jenom nadnesl něco ve smyslu, že mě nepustí, nebo se pokusil mi nařídit v kolik mám být doma nebo tak něco.

Podle mě rozdíl mezi nezájmem a tolerancí je slovy těžko popsat, ale pozná se to...tak nějak podvědomě.

Chomáček možná neví, co má doma. Třeba je fakt tak zlatej, že ji toleruje a moudrej, že to neřeší a důvěřuje. Chtělo by to pár scének od nějakého patologického žárlivce, to by se to....., ale je fakt, že krapínko žárlení je jako koření nebo sůl - překořeněné a přesolené jídlo - fujtajxl a nemastné neslanné - taky nic moc. Tak akorát....

Já jsem měla za manžela žárlivce, je to k nesnesení. Dovolím si tvrdit, že "nezájem" je lepší, alespoň je doma klid a můžeš si dělat, co uznáš za vhodné.   Teď už mám řadu let přítele, který je "nad věcí", alespoň se tak tváří. Já mu moc příležitosti k žárlení nedávám, ale občas také telefonuji s kamarádem nebo mailuji nebo jdu na oběd. On nedá nic najevo. Je to prostě pod jeho důstojnost se v tom nějak šťourat, ale já vím, že to trochu pozoruje. To je ta fajn míra. Ale jak se to přesně pozná, to tedy definovat neumím.

Tolerance nebo nezájem??? No, tak já bych tedy spíše preferovala toleranci, která by se neměla zneužívat, než nemístná žárlivost. Je pravda, že krůčky mezí tímto jsou velmi nepatrné, tak jako přechod mezi láskou a nenávistí....co takhle zlatá střední cesta? Nejde to, že? Tak aspoň rozumově....

Ahoj všichni,ráda bych Vám napsala svou zkušenost s nezájmem,tedy asi to bude nezájem.Jsme s manželem s polu 10 let a máme 2 děti,okolí mě vnímá jako atraktivní ženu a přesto se ke mě manžel chová divně.Je velice hodný,pozorný,ale až moc.Můžu všude a s kým chci,nic mi nezakazuje(jen na provokaci a čekání jeho reakce)flirtuji po netu s jinými muži a on u mě sedí a kouká.Nic neřekne,nijak se netváří,nic nezakáže.Nevím co si o jeho chování mám myslet,přitom cítím,že mne má rád,je pozorný,kupuje mi maličkosti....Jeho chování mě velice zranuje a moc trápí,cítím se vedle něj strašně sama a také jsem mu vše co píši několikrát řekla,ale změna žádná.Okolí nad ním kroutí hlavou a nechápe ho(ani já ne),někdy jeho chování hraničí až s hlouúpostí.Nevím jak to dál řešita zda to vůbec řešit.

Ahoj Jarmi,děkuji Ti,ani nevíš jak si mi pomohla a poradila.pa Rouss

Já vím Michaelo,ale ta samota a strašná lítost nad tím,že asi partnera moc nezajímám,je hrozná.Myslím,že bude lepší být raději sama,než se s někým neustále trápit,to není žádný život,dopadne to tak,že si najdu milence a to by také vedlo k záhubě manželství.Je mi 29 let,tak raději utéct tet,než za 10 let a pak si budu vyčítat,že jsem to měla udělat dávno.Mám chut žít a já jen v tomto vztahu umírám.

Rouss napsal(a):

Já vím Michaelo,ale ta samota a strašná lítost nad tím,že asi partnera moc nezajímám,je hrozná.Myslím,že bude lepší být raději sama,než se s někým neustále trápit,to není žádný život,dopadne to tak,že si najdu milence a to by také vedlo k záhubě manželství.Je mi 29 let,tak raději utéct tet,než za 10 let a pak si budu vyčítat,že jsem to měla udělat dávno.Mám chut žít a já jen v tomto vztahu umírám.

Milá Rouss, můžu tě ujistit, že pokud si najdeš milence, tak se to ještě zhorší, protože ty dva budeš neustále porovnávat a výsledek je předem jasný. S milencem se budete scházet jen občas, ale s radostí, on bude milý, vyslechne tě... atd. a jen uvidíš ten rozdíl mezi ním a tím, koho máš doma. Je to celkem pochopitelné, že se ti to bude zdát lepší, protože spolu nebudete 24 hodin denně, ale celkově to stojí za ... Jestli partnera skutečně nezajímáš a není to jen "přirozená pánská lenost" z jistoty vašeho vztahu, tak to řeš radši dřív, než později, protože čím budeš starší, tím se ti bude hůř odcházet (ne od něj, ale někam) a až ti bude o 10-20 let víc, budeš mít před sebou akorát výhled na dalších X let v mrtvém vztahu, cž je tak akorát na mašli. Můžeš pak mít tisíc koníčků, děti, přátele - a stejně se budeš vracet do vlastně prázdného bytu, kde jen "někdo" bydlí vedle tebe, ale určitě ne s tebou. A věř mi, každým dalším rokem se to zhoršuje.