Kazaline, Kazaline,
to jsou opravdu velmi staré diskuze,
úplně mě rozněžnilo, když se dívám, jaký jsem udělala od té doby pokrok.


Škoda, že tu není Dita. Už se mi po ní stýská.

No to je bomba,

já jsem tu od včerejška po dlouhé době.... a zrovna v tomto mezidobí jsem se pokoušela o astrální putování. A shodou okolností mrknu sem - a je tady přesně to, co jsem tady ani nehledala a nečekala. (opět mi to dokázalo, že to není náhoda)

Již od svých 14ti či 15ti let, kdy jsem přečetla Tuláka po hvězdách o tom uvažuju, ale myslela jsem si totéž co ostatní - že je to jen pro extrémně vnímavé jedince se zvláštními schopnostmi.
A před půl rokem jsem přečetla (snad )Putování duší a to mě odrazilo. Jenže jsem neúspěšná. Nebudu své neúspěchy popisovat, jsou klasické...
Tak dokoupím doporučené tituly a budu pracovat.
Smekám před Vámi všemi, je to fakt obdivuhodné, kam jste se dostali....

Upravil(a) Wiki (4. 10. 2007 14:48)

Wiki,
hmm, já to mám úplně naopak. Třikrát v životě, už je to pěkných pár let, kdy jsem se teprve zlehýnka začala zajímat o "duchovno" a zkoušela meditovat, jsem se dostala kamsi daleko a neuměla jsem to popsat. Jen - v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že nejsem ve svém těle - jsem se tak strašně lekla, že už jsem to měla strach opakovat, nicméně ještě dvakrát jsem se dostala "mimo". Raděj jsem to nikomu moc neříkala, aby mě neměli za blázna, jen jedné kamarádce. A teprve, když jsem si přečetla Tuláka po vězdách, byla jsem doma. Přesně takhle jsem to prožila, i když jen na pár minut, ne na tolik dnů, jako v knize. Do dneška, i když medituji téměř denně, jsem se tak daleko znovu nedostala a to z prostého důvodu - vím, že bych se taky nemusela vrátit. Jak to vím? Snad intuice nebo co. A já ještě svoje tělo nechci opouštět, ještě se tady mám co učit.
Čemu ale dodnes nerozumím je to, že když se soustředěně dívám za šera do zrcadla, tak prostě zmizím a vidím věci, co jsou za mnou - myslím v místnosti, ne v minulosti. Někdy zmizím celá, někdy jen má část... nejdřv vidím auru kolem sebe, pak kouř a pak už jen prázdnou místnost, kde nikdo není. Poprvé jsem se toho lekla, dnes už se nebojím, ale nějak nevím, k čemu je to dobré.

Hani, jak se "bojíš že se nevrátíš" (By ses nemusela vrátit )???
Přece víš, že se vrátíš....žiješ...nebo ti nerozumím??

Fakt je že nežiju sama a uvolňovat se v ložnici a soustředit se na něco takového, pokud nejste sami mi přijde dost náročné (obzvlášť když vedle mě něco funí , chrápe a převaluje se), ale jsou i krásné tichounké noci, kdy se pokouším...

Přes den , např u zrcadla jsem nikdy nic nedělala - to žiju v koloběhu práce a povinností - to je velmi zajímavé- zkusím to .

V knize Putování duší si pán záměrně vybíral přímo cíl svého putování (za bratrem atd)- a to je pro mě fakt bomba.

Jasně že se o tom nedá nikomu vyprávět, dovedu si přestavit co by následovala, kdybych se svěřila svému muži - (např. " no dobře ty náš astrále, hele co si dáme dobrýho k večeři - nezajdem někam?")

Mám zážitky, které zařadit nedovedu - do které polohy patří - přičetla jsem je moci podvědomí, napsala jsem je před časem sem - asi se to jmenovalo "moc podvědomí", bylo to dost zvláštní , pokusím se je najít, jestli mi je někdo z Vás - zkušených - zdiagnostikuje a začlení do nějaké přihrádky

Upravil(a) Wiki (5. 10. 2007 13:22)