Já bych samozřejmě takového zmetka šarlatánského hnal svinským krokem, ale někdo to tak má rád a uklidní ho, že se mu neděje příkoří jen tak z ničeho nic, náhodně. Lidská duše je holt složitá a zakroucená jako tenké střevo

Palomita napsal(a):

Crabat napsal(a):

Jen ono základní pochopení. Když mně je ubližováno, pak jsem to byl já, kdo tohle vlastně inicioval a celé spustil. Protože všechno se nakonec vrací ke svému zdroji. A upřímně se za to omluvit. Komu? Když nejsou patrné souvislosti, pak alespoň Universu (křesťané samozřejmě Bohu). A uvidíte, že se to změní.

Jo, tohle by ocenily třeba děti z Kuřimi a další týrané a zneužívané děti. Že to vlastně způsobily ony a zasloužily si to. Takhle to přece vůbec nefunguje. I v dospělosti, když se k "oběti" někdo chová zle, neznamená to, že za to může!!!!

A to já si naopak myslím, že ty děti (tedy ta duše) si tento osud přesně předem vybraly, měly si přesně toto z nějakého důvodu odžít. A nejen děti, my všichni

Děkuji Rino. Teď budu navíc vědět, že mi sice nevynadáš, ale to neznamená, že se mnou souhlasíš.
Což je ovšem úplně v pořádku. Nejsme tu od toho, abychom s někým souhlasili, ale abychom sami přemýšleli.
Můžeme se zajisté nechat inspirovat těmi druhými, ale pak už je to na nás.

Ano, Lenno, také si to myslím. Ne, že do toho byly po hlavě vrženy, ale že si to zcela vědomě vybraly.

Palomito a také si myslím, že je zbytečné bojovat proti temnotě venku, ale jenom proti té, která je uvnitř nás.
Nevím, jak Palomita, ale já nesouhlasím. Podle mého je obojí důležité. Bojovat proti temnotě venku je nutné proto, aby se společnost vyvíjela směrem k nějaké "civilizaci", aby to nebyla jen nějaká džungle, kde vládnou ti zlí. I světská spravedlnost je důležitá, jak už jsem psala - aby ti, co přirozeně nevědí viděli, že takové jednání se nevyplácí.
A to druhé - ano. To je velice důležité a mnohdy těžké. Ale stojí to za to.

Judyno, já přece vůbec netvrdím, že si to ten člověk zaslouží, to je úplně špatně pochopené. A pokud si to dotyčný empatik takhle vykládá, pak se nedivím důsledkům, které způsobil. Zaslouží si odpuštění, lásku a laskavost. A směřovat někoho k přiznání viny a ponoření se do ní, je nejvyšší pitomost, jaké lze v tomto životě vůbec dosáhnout. Protože tím by ten dotyčný vlastně zatratil sám sebe.

Jedno je ale jisté. Pakliže se někomu děje nějaké příkoří, které se opakuje znovu a znovu, pak nejhorší na tom není to, co zrovna probíhá, ale skutečnost, že nechápeme, proč se tak děje. Ta nás psychicky sžírá a ubíjí, připadáme si odmítnutí, zavržení a neseme si toto stigma s sebou, i když už ona hrůza dávno skončila. A k vyléčení této psychické rány slouží právě ono pochopení souvislostí. V okamžiku, kdy se to ten člověk doví, tak se mu nepředstavitelně uleví. Konečně jeho život zase má řád, má nějakou souvislost a ať už se stalo cokoliv, může to tímhle skončit a nemusí se týrat dál. A tak to od sebe odhodí, jako uzavřenou kapitolu a může znovu začít žít.

Upravil(a) Crabat (24. 8. 2020 0:10)

Judyno, společnost se jen zdánlivě vyvíjí k civilizaci, ale ve skutečnosti morálně upadá. Tzn. máme zaměřeno přesně opačným směrem. Jakákoli tendence k vědeckému poznání a chápání světa nás jenom přibližuje k vlastnímu sebezničení. Pouze morální hodnoty nás mohou obrodit a zachránit tak naši existenci. To se však nestane vnějším bojem, neboť ten v nás probouzí tzv. spravedlivý hněv. Avšak jakýkoli hněv má vždy své kořeny v egu. A čím více ho chápeme jako spravedlivý, tím více je toto ego neřízené a puštěné ze řetězu. Ego je věčně propojené s temnotou světa. Vlastně ono je jejím zdrojem.

Crabat napsal(a):

Tak to si piš, Palomito, že je to všechno o té morální úrovni. Nic se nedá rozpouštět bez ní. Jen se rvát se světem, odrážet rány i je sám způsobovat. A dokud nebude ona morální úroveň, do té doby nikdo z nás nesvede víc. A propos: Zabedněnec si nemůže uvědomit, že udělal něco špatně, protože vždy je z jeho hlediska na vině ten druhý. Také jsem nikdy neřekl, že bych považoval za zbytečné zastávat se lidí slabších a lidí v nouzi. V tom je přece obsažena základní lidská empatie a laskavost.

Ale pokud narážíš na moje slova, že je zbytečné bojovat proti temnotě venku, pak to ale neznamená, že jsem měl na mysli ji přijmout. Jen proti ní nebojovat, neboť temnota nás vtáhne do své sféry, pokud se pokusíme ji nějakým způsobem porazit. Ten boj je naprosto předem marný. Pokud budeme vnímat nepřítele mimo sebe, ale neuvidíme ho v sobě, pak vlastně bojujeme v souladu s ním proti světu. A tím do nás proniká pořád hlouběji a hlouběji, aniž my bychom to jakkoli zaregistrovali. Proto tvrdím, že jediný možný způsob, jak se jí postavit, je identifikovat její kořínky v sobě i jak do nás prorůstá. A tomu se vzepřít. Ne, nebude to snadné a vždy ve svém úsilí můžeme selhat, ale jestli se nám to alespoň částečně podaří, pak ji oslabíme i ve světě.

Jenže kde má člověk tu morální hodnotu pobrat? I to, že se nevzdávám a své hodnoty předávám dál a snažím se jít příkladem, je svým způsobem boj proti temnotě.

Když interpretuji tvé příspěvky, tak je to spíš, jak já jim rozumím, nebo co si pod tím představím, než co ty jsi tím myslel. Upřímně jim nerozumím. V květnatném slohu se mi ztrácí pointa a všeobecná označení porozumění moc nepomáhají. Takže díky, že to nevzdáváš a vysvětluješ a vysvětluješ Pořád ti ale nerozumím. Když načapáš kapsáře, který ti chce vzít poslední peníze na týden žití v cizím městě (státě), jsi bez karty, mobilu, další hotovosti a nemáš se jak dostat domů. Co uděláš? Řekneš si óm a necháš se obrat? Nebudeš bojovat proti temnotě zloděje? Protože za tou všeobecnou temnotou vesmíru je vždy někdo konkrétní, komu se děje zlo a příkoří. Neexistuje zlo, které by bylo anonymní. I za těmi číselnými statistikami je vždy nějaké konkrétní jméno, věc, oblast.

Crabat napsal(a):

Judyno, já přece vůbec netvrdím, že si to ten člověk zaslouží, to je úplně špatně pochopené. A pokud si to dotyčný empatik takhle vykládá, pak se nedivím důsledkům, které způsobil. Zaslouží si odpuštění, lásku a laskavost. A směřovat někoho k přiznání viny a ponoření se do ní, je nejvyšší pitomost, jaké lze v tomto životě vůbec dosáhnout. Protože tím by ten dotyčný vlastně zatratil sám sebe.

Jedno je ale jisté. Pakliže se někomu děje nějaké příkoří, které se opakuje znovu a znovu, pak nejhorší na tom není to, co zrovna probíhá, ale skutečnost, že nechápeme, proč se tak děje. Ta nás psychicky sžírá a ubíjí, připadáme si odmítnutí, zavržení a neseme si toto stigma s sebou, i když už ona hrůza dávno skončila. A k vyléčení této psychické rány slouží právě ono pochopení souvislostí. V okamžiku, kdy se to ten člověk doví, tak se mu nepředstavitelně uleví. Konečně jeho život zase má řád, má nějakou souvislost a ať už se stalo cokoliv, může to tímhle skončit a nemusí se týrat dál. A tak to od sebe odhodí, jako uzavřenou kapitolu a může znovu začít žít.

Ne, Ty říkáš toto: Když mně je ubližováno, pak jsem to byl já, kdo tohle vlastně inicioval a celé spustil. Já jsem to zjednodušila slůvkem zasloužit si, jelikož v tom opravdu nevidím rozdíl. Je to jen slovíčkaření.

A další zvýrazněné (viz výše) - co je potom tohle?
  "....Stačí prostě do prostoru vykřiknout (tedy nemusíme akusticky, ale uvnitř, v duchu): "Moje vina! Netušil jsem, co dělám a teď je mi to hluboce líto. A přísahám, že už nikdy takové jednání ode mne směrem k druhému člověku nevyjde." A myslet to tak...."
Protiřečís si. Přesně toto chtěl ten šarlatán po mé kamarádce. Vpodstatě to, cos napsal. Přesně takhle ji deptal.

Upravil(a) Judyna (24. 8. 2020 13:35)

Crabat napsal(a):

Ale pokud narážíš na moje slova, že je zbytečné bojovat proti temnotě venku, pak to ale neznamená, že jsem měl na mysli ji přijmout. Jen proti ní nebojovat, neboť temnota nás vtáhne do své sféry, pokud se pokusíme ji nějakým způsobem porazit. Ten boj je naprosto předem marný. Pokud budeme vnímat nepřítele mimo sebe, ale neuvidíme ho v sobě, pak vlastně bojujeme v souladu s ním proti světu. A tím do nás proniká pořád hlouběji a hlouběji, aniž my bychom to jakkoli zaregistrovali. Proto tvrdím, že jediný možný způsob, jak se jí postavit, je identifikovat její kořínky v sobě i jak do nás prorůstá. A tomu se vzepřít. Ne, nebude to snadné a vždy ve svém úsilí můžeme selhat, ale jestli se nám to alespoň částečně podaří, pak ji oslabíme i ve světě.

A tomu mám rozumnět jak? Když uvidím, jak někdo někoho morduje, tak nezavolám policii, ale ponořím se do vlastního nitra? Budu hledat kořínky toho násilníka v sobě? Mám si přitom asi zakrýt oči, že.

Upravil(a) Judyna (24. 8. 2020 13:50)

Crabate, ale to, co popisuješ teď, je naprosto normální reakce. Tak to má být. Ale to už je přece určitý boj proti venkovnímu zlu. To je to, co člověk může a má udělat.
Předtím ses vyjadřoval hodně nekonkrétně a nesrozumitelně.

Ale.., že by přece jenom?

Každopádně to byla moje chyba. Myslel jsem si, že tohle vnitřní poznání, jímž si každý hledající adept prochází, dokážu sdělit na těchto stránkách, ale ono je opravdu nesdělitelné. Pochopí vás jenom člověk, který prožil anebo zrovna prožívá něco podobného. Takže to berte jako Crabatův úlet, ať již v tom lepším anebo horším slova smyslu.

No bóže, ulítáváme si každý, co to dá.
Tak proč k tomu jednou nevyhlásit svátek.
Svátek všech pomatenců a ulítlých.

Upravil(a) Crabat (24. 8. 2020 14:49)

No však jo, vždyť říkám - svátek.
Promiň, tohle jsem tam teprve dopsal.
Ale prostě svátek.